2. Nemohl ti říct všechno
Bylo mi toho hnědovlasého muže líto. Nebral nic z toho, co mu bylo řečeno, vážně, a tím se dostal do situace, kterou bych nepřála nikomu. Ale na druhou stranu, nestalo se to poprvé. Všem, kteří se dotkli květiny, jsem nabízela, aby pokračovali se mnou do hor. Nikdo mi nevěřil a všichni dříve nebo později skončili zle. Měla jsem takový pocit, že zrovna u Jyrkiho, jak se představil, to bude trvat delší dobu, než ho kletba dostihne. Ale stejně se tak stane a já už budu moc daleko, než abych mu pomohla.
A tady by náš společný příběh končil, kdyby mi neslíbil, že on se se mnou do hor vydá. Musela bych utéct z nemocnice, protože tam by jistě přišli na to, že se mnou něco není v pořádku. Kdo ví, co by se mnou udělali. Vyléčit by mě nedokázali, nerozuměli věcem za hranicemi vědy. Možná by mě jen nechali umrznout, možná by mě zavřeli do výzkumné laboratoře. Ale jedno bylo jisté. Už bych se nikdy nedostala do hor.
Nakonec jsem ale nic vymýšlet nemusela. Když zastavil před Tuivovým domem, přišlo mi to hodně zvláštní, nicméně jsem se domnívala, že jen chtěl nechat sáně na samém okraji města. O to více mě překvapilo, když zaklepal na dveře. Odkud se ti dva mohli znát? Tuivo se většinou přátelil s otevřenými a veselými lidmi a Jyrki mi takový nepřipadal. Na druhou stranu, vyprávěl mi o nějakém svém dobrém kamarádovi, jen nikdy nezmínil jeho jméno. Mohl to být právě Jyrki? Na okamžik se mi zachtělo jen utéct zpět do hor, ale nechtěla jsem všechno to, co jsem již ušla, ujít znovu.
Tuivo si mě po chvíli všiml. Přešel ke mně a tvářil se dost překvapeně. Nebylo se čemu divit. Také jsem si myslela, že už se nikdy neuvidíme. Ale bohyně osudu to zřejmě zařídila jinak. To už k nám došel i Jyrki.
„Tak jo, co se tady děje?" zeptal se.
„To bych taky rád věděl," odpověděl mu Tuivo. Působil tak hrozně zmateně a nahněvaně.
„Našel mě v horách. Nemohla jsem už dál kvůli té kletbě," vysvětlila jsem. Pak mi ale došlo, že to Tuivovi nic neobjasní. Sice to nebylo nejlepší řešení, ale napadlo mě, že Jyrkimu o určitých skutečnostech neřekl, takže jsem začala mluvit svým mateřským jazykem. I když jsem ho roky nepoužívala, stále to bylo dost snadné, vrátit se k němu. Alespoň tedy po té praktické stránce. Po té psychické to ve mně vzbudilo spoustu pocitů, které jsem sotva dokázala zatlačit do pozadí. „Prostě jsem omdlela a on mě našel v té nejnevhodnější chvíli. Ale to teď jedno. Spadla mi ta moje květina a on se jí dotkl. Musí k šamanům."
Viděla jsem na Tuivovi, že by mi toho nejraději řekl mnohem více, že by rád vyjádřil nějaké pocity. Ale ovládl se. „Dobře víš, že mu nepomůžou. A taky ho tam nikdy nedostaneš, až se dozví pravdu, a on se ji dozví. Ale zkusit to musím."
Nevím, co přesně tím myslel, ale dopadlo to tak, že jsme seděli u něj doma a popíjeli čaj. Tuivo si mě příliš nevšímal. Ne že bych se tomu divila, a v podstatě mi to i vyhovovalo, kromě toho, že jsme tady ztráceli drahocenný čas, který mi i tak chyběl. Přece jen, já a Tuivo už jsme se rozloučili. Navždy. Teď šlo jen o to, pokusit se zachránit jeden další lidský život, i když to bylo možná marné. V něčem měl lepší šanci na záchranu než já, ale v něčem ji měl naopak nulovou.
„Dobře, tenhle vtípek se ti fakt povedl, Tuivo, ale už stačí. Teď mi řekni, co se tu děje doopravdy."
Tuivo se nevesele ušklíbl. „Prostě jsi na sebe uvalil kletbu. Už jsem ti to říkal. Jestli chceš mít alespoň nějakou šanci přežít, musíš s ní do hor."
„Přece nepůjdu s úplně cizí holkou kdovíkam jenom proto, že..." Pousmál se. „Počkej, tohle je nějaká hra, že jo? Zkouška odvahy nebo podobná blbost."
Tuivo protočil oči. „Do háje, už jsem ti asi milionkrát říkal, že ne." Pak zjemnil hlas. Takovým způsobem jsem ho slyšela naposledy mluvit se mnou, když to všechno začalo. Tehdy mě to uklidňovalo, ale vadilo mi, když tak hovořil s někým jiným. „Vím, že je to všechno hrozně divné a matoucí, ale věříš mi, že jo?"
„Jo," hlesl Jyrki tiše a nervózně na mě pohlédl. Nejspíš mu překáželo, že s ním Tuivo tenhle styl rozhovoru vedl přede mnou. Chápala jsem to. Také by mi to nebylo příjemné. Tuivo mi i nenápadnými posunky naznačoval, ať odejdu, ale nemínila jsem ho poslechnout. Koneckonců, týkalo se mě to.
„Je to pravda," hlesl Tuivo, stále tím tónem, který mi tak lámal srdce. „Prosím tě, Jyrki. Na nic se neptej, ale už jsem ztratil jednoho člověka." Zpozorněla jsem. Myslel mě? „Nechci ztratit i tebe." Hrozně mě to mátlo. Tuivo by takovou větu neřekl skoro nikomu. Jak dlouho mohl Jyrkiho znát? Pár let? Co se mezi nimi stalo, že si byli tak blízcí?
„To se teda budu ptát," zavrčel hnědovlasý muž. „Ale to teď jedno. Prostě do žádných pitomých hor nejdu a dej už s tím pokoj." Zvedl se a vypadalo to, že se připravuje k odchodu. Viděla jsem, jak Tuivo bojuje sám se sebou.
„Já půjdu s váma." Nechápavě jsem na něj pohlédla. Zbláznil se? Respektive konečně dostal rozum, ale když jsem odcházela, dala bych celý svět za to, aby šel se mnou. A on s tím teď jen tak souhlasil, dokonce to v podstatě sám navrhl?
„Super," ušklíbl se Jyrki. „A to, že můžeš umřít jen tak pro nic za nic, protože se vypravíš za polární noci do hor někam do háje, ti je úplně ukradený?" Věděla jsem, že to není problém, kvůli kterému možnost jít do hor Tuivo dodnes odmítal.
„Nemůžu ti to vysvětlit, ale zapletl ses do něčeho mnohem většího a složitějšího, než si myslíš," odpověděl, teď už svým obvyklým tónem. Doufala jsem, že to Tuiva vážně nenapadne prozradit, ale ani bych se tomu nedivila.
„Už s tím přestaň."
„Věř mi, že bych byl taky rád, kdybys tu blbou kytku nevzal a tohle všechno se teď nemuselo dít." Přešel ke skříni a začal vytahovat a skládat věci jako náhradní oblečení, užitečné nástroje, zapalovače a jiné věci, které se v horách mohly hodit. Jyrki na něj dost nevěřícně hleděl a já nejspíš také. Jyrki pak přesměroval pohled na mě.
„A ty mi řekneš, co se to tady doprdele děje?" obořil se na mě.
Založila jsem si ruce na prsa. „Vím toho asi tolik, jako víš ty."
Protočil oči. „Jo. To určitě." S těmito slovy vyšel ven, ovšem jen v tenké mikině, takže nejspíš jen potřeboval na čerstvý vzduch. Podívala jsem se na Tuiva. Nejspíš balil věci na cestu. Zasáhla mě vlna nostalgie. Bylo to skoro jako tehdy, až na to, že úplně jinak.
„Děláš si legraci?" zeptala jsem se Tuiva. „Tvrdil jsi přesný opak, a nyní najednou jdeš po tom všem do hor také?"
„Nemůžu ho ztratit."
„Ale mě jsi klidně ztratil."
„No právě. A neudělám tu chybu znovu. Teď mě nech být, Taimi." Viděla jsem, jak ho bolelo vyslovit moje jméno. Odepsal mě. Nechtěl už se mnou mít nic společného. Na okamžik jsem si k němu chtěla přisednout a na něco se ho zeptat. Jestli mě má ještě rád. Nebo proč mu tak záleží na Jyrkim. Proč mu na něm záleží více, než mu záleželo na mě. Ale nešlo to. On o to už nestál. Také jsem vyšla ven. Bylo zvláštní, že jsem ten přechod mezi vyhřátým domem a zasněženou zahradou vůbec necítila. Můj vnitřní mráz byl silnější.
Nechtěla jsem hledat Jyrkiho, nechtěla jsem s ním vůbec mluvit, ale on se krčil kousek ode mě a kontroloval popruhy spřežení. Podíval se na mě, ale ne nějak naštvaně nebo zoufale. Spíše zmateně a ztraceně. Přešla jsem k němu a posadila se na jeho sáně. Očividně mu to bylo jedno, což jsem brala jako dobré znamení.
„On ti opravdu nemůže říct celou pravdu. A ani já ne. Ale věř mi, že to, že jde s tebou, znamená, že mu na tobě opravdu záleží."
Pousmál se. „Vím, že by mě neohrozil. Ale taky jsem si myslel, že... prostě ho nechápu."
„Ty sis myslel, že ti řekl všechno?"
„Ne, to ne. Ale co ty o tom víš?"
„Jen odhaduji. Nemohl ti říct všechno, ale myslím, že ti muselo dojít, že to neudělal."
„Víš co? Dej mi pokoj." Viděla jsem, jak se stáhl do sebe. Nicméně neodešel. Posadil se vedle mě. Chvíli jen koukal na šedivou oblohu. Pak si odkašlal a přesměroval pohled na své psy. „Překvapuje mě, že ses mě ještě nezeptala na nic o psech. Každý se na ně ptá."
„Nebyla příležitost," odvětila jsem. Bála jsem se mu říct, že umím řídit psí spřežení možná stejně dobře jako on.
Ukázal na dvě štěňata. Přesně jsem věděla, co poví. „Senja a Viljo," pojmenoval je a to byla jediná nová informace, kterou jsem se z jeho promluvy dozvěděla. „Nemůžou být zapřáhlí. Jsou ještě moc malí a nejsou na to dost silní. Ale běhají s ostatními a učí se od nich, takže pak se už cvičí mnohem líp. A Titta," ukázal na fenu s bílým ocasem. „Taky běhá nezapřažená, ale většinou si první všimneš těch dvou, ona je taková klidná a nenápadná. Má pochroumanou nohu, mohla by si ublížit, kdyby tahala sáně, víš. Ale já ji nemůžu dát pryč, byla tu se mnou od začátku. Navíc to má v horách fakt ráda."
„Rozumím," pokusila jsem se znít zaujatě. „A toto všechno je tvůj koníček?"
„A taky práce. Někdy s nima jezdím na závody. Moc to nemusím, ale jim to nevadí a dobře to vydělává, i když vyloženě nevyhráváš." Přikývla jsem. Už jsem se dozvěděla, že závody psích spřežení jsou v těchto končinách mimořádně oblíbené a že pokud netouží být vyloženě bohatý, stačí mu být jen trochu dobrý a to zřejmě byl, pokud s nimi často trénoval v horách. Odhadovala jsem, že si potřebuje vydělávat právě hlavně na psy, že jinak téměř nic nepotřebuje. Pak mi to došlo. Už jsem o něm slyšela. Jyrki Järvinen, všechno odpovídalo tomu, že je to on. Jeho jméno se občas objevovalo v novinách, ale příliš se o něm nevědělo, úzkostlivě strážil své soukromí, což k němu sedělo.
„Fascinující," uznala jsem zajímavost informace. „A Titta byla tvůj první pes?" položila jsem další otázku.
S úšklebkem na mě pohlédl. „To nejsou obvyklé dotazy. Chápeš, normálně se lidi vyptávají, jak se to dělá a jak to, že mě poslouchají a tak...Ty už jsi spřežení řídila, že jo?" To jsem nečekala. Jestli mu po pár větách došlo tohle, co dalšího mu ještě dojde?
Komentáře
Přehled komentářů
Nejprve musím říct, že tam vidím shippovací potenciál, ale nebudu se předbíhat, ještě o nich tolik nevím :D Nicméně, rozhodně na mě to, jak zatím líčíš jejich vztah, pozitivně zapůsobilo. Zbožňuji, když příběhy dávají důraz na přátelství. Je to krásné.
Mimoto, Taimi jako POV postava je velmi sympatická!
Re: Jyrki a Tuivo <3
(Ant, 5. 5. 2023 20:32)Ano, to přátelství mezi nimi je v téhle fázi docela unikátní. :-) Mně se za Taimi nejprve nepsalo snadno, ale mám ji ráda. :-) Děkuji.
Jyrki a Tuivo <3
(Azer, 5. 5. 2023 11:26)