Začátek konce
Ještě před vysokou
Byla jsem šťastná. Tedy, ne úplně, začínalo se schylovat k tomu, co mělo přijít o dva roky později, ale ano, byla jsem šťastná a s úsměvem hleděla do budoucnosti. Chystala jsem se na maturitu na čtyřletém gymnáziu, ale moc vystresovaná jsem nebyla, odjakživa jsem mívala dobré známky a cítila se celkem jistá a odhodlaná, navíc už jsem dlouho před maturitou měla otázky a hotovou povinnou četbu, a angličtinu jsem v podstatě uměla, stejně jako částečně základy společenských věd, takže jsem se prakticky učila hlavně zeměpis a tu další část zsv.
Tehdy jsem navíc nežila tak úplně jen školou, asi tři měsíce před maturitou jsem začala chodit s jedním úžasným člověkem, se kterým jsem dodnes, takže jsem se vznášela na obláčku zamilovanosti a moc nevnímala starosti všedního dne. Také jsem po věcech, o kterých asi promluvím jindy, napravila své vztahy se spolužáky a měla jsem některé z nich opravdu ráda, takže mi i v té samotné škole za prastarých let, kdy jsme jezdili na dinosaurech a chodili do školy prezenčně (Přiznejte se, kdo jezdil do školy na dinosaurovi? Eh, jo, mám blbý smysl pro humor, zvyknete si.), bylo dobře.
Problém nastal v únoru posledního ročníku gymnázia, kdy se blížil termín odevzdání přihlášek na vysokou. Uvědomila jsem si, že já vlastně možná na tu vysokou ani nechci. Ono nejde o to, že bych na to neměla, nerada se učila (kdo mě zná, ví, že jsem cvok do dokumentů a naučných videí a že jsem hrdý samouk snad všech vědomostí) nebo se mi snad chtělo pracovat (nechtělo, haha). Navíc jsem ze všech stran slyšela, jak je gympl člověku nanic a že s ním ničeho nedosáhne, kromě toho všichni mí spolužáci se minimálně přihlásili na nějakou tu vysokou, takže jsem měla pocit, že jsem do toho tlačena.
Oba mí rodiče jsou „jen“ vyučení, takže z té strany žádný tlak nebyl, a moje teta, která je vlastně moje kamarádka/poradkyně, mi jen řekla, že by byla ráda, kdybych tu vysokou zkusila, ale že je to můj život a že mi pomůže najít práci, když se rozhodnu jinak. Ten tlak přicházel hlavně ze školy, pořád dokola do nás hustili, jak je super jít na vysokou, a hlavně, když jsem se svěřila jedné učitelce, že možná nechci, začala mě přesvědčovat, jak jsem chytrá a že mám na to, být někým.
Přesně takhle jsem se dostala i na gymnázium, mimochodem. Nelituju toho, gymnázium bylo tím nejlepším rozhodnutím v mém životě, protože mě hodně předmětů bavilo a naplňovalo, a měla jsem štěstí na dobré učitele a spolužáky. Ale dostala jsem se tam na naléhání učitelky. Totiž, zmínila jsem se, že vážně nevím, na jakou střední mám jít, a ona mi řekla, že určitě na gymnázium, protože… hádejte co. Protože jsem chytrá. Jo, jasně. Měla jsem dobré známky, protože mě baví získávat vědomosti a mám skvělou fotograficko-sluchovou paměť, to je všechno. Já jsem nad gymnáziem přemýšlela už v páté třídě, kdy byla možnost přihlásit se na osmileté, ale nakonec jsem kvůli kamarádkám zůstala na základce, tak jsem se nechala přesvědčit, ať alespoň podám přihlášku na to čtyřleté.
Když skončíte v celých přijímačkách druzí, tak se jaksi nepředpokládá, že tu školu odmítnete, takže jsem šla, protože co jiného bych studovala? Nejsem ambiciózní ani soutěživý člověk, popravdě se mi tyto vlastnosti hnusí, což je v dnešním světě trochu nanic. Nevím, co budu dělat za týden, natož po celý život, a tak jsem to měla vždy. Žiju přítomností a je mi tak dobře. Každopádně, stejný postup se pak opakoval u vysoké, tam jsem se taky dostala s hodně dobrým výsledkem (už si přesně nepamatuju, jakým, ale byla jsem tehdy na sebe pyšná, to vím), tak jsem tam prostě šla. Myslím, že obor můžu prozradit, studovala jsem českou filologii a sociologii.
Ano, zvláštní kombinace, ale vysvětlím. Čeština a celkově lingvistika mě vždy zajímala a šla mi (ha, teď mi určitě někdo v článku objeví chybu/ překlep a omlátí mi to o hlavu, ale fakt nejsem neomylná, pořád pletu hlavně ji/jí a mě/mně, protože si to zapomínám zdůvodňovat, a taky neznám pravidla pro všechny příslovečné spřežky a podobné blbosti, že) a baví mě, a teď pozor, zahraniční literatura, odmala jsem velká čtenářka, takže čeština byla jasná volba s tím, že českou literaturu „nějak překousnu, i když mě moc nebere“. No, nepřekousla jsem, ale o tom později. Věděla jsem ale, že čeština má celkem malé uplatnění, tak jsem hledala něco do kombinace, a když jsem procházela (idiotsky udělané, fakt jako) stránky školy, zaujala mě sociologie neboli nauka o společnosti. Ta se nakonec ukázala jako skvělá volba, protože mě ve výsledku hrozně naplňovala a stále naplňuje. Přece jen, učit se o principech, na kterých funguje každá civilizace od primitivního kmene někde na konci světa, až po nejvyspělejší civilizace, to je zkrátka můj šálek kávy.
Slibný začátek
Když jsem nastoupila na vysokou, všechno bylo relativně v pořádku z hlediska učení. O povinné četbě se ještě nedalo moc mluvit a i zbytek hodin byl zajímavý a opravdu mě bavil. Nicméně z hlediska osobního života to šlo z kopce. Hodně jsem se trápila tím, s kým vlastně chodím (konečně to prozradím, mám přítelkyni a tehdy jsem nesla hodně zle, že jsem na holky/bisexuální/vlastně nevím, ale rozhodně nejsem hetero), a taky mě to dost deptalo doma, protože se tam kvůli neustálým hádkám nedalo žít, ale na vysokošlolské koleji mi taky nebylo nejlépe, protože jsem chytila celkem nanic spolubydlící a cítila se osaměle.
Ta osamělost byla možná dalším problémem. Dost zoufale jsem si hledala kamarády a stavěla si vzdušné zámky. Například mě hned v prvních týdnech zaujala jedna spolužačka, budeme jí říkat třeba Radka. Líbila se mi, přitahovala mě. Samozřejmě jsem přítelkyni vždycky byla věrná, ale chtěla jsem Radce zkrátka být nablízku a tehdy jsem měla pocit, že i já jsem ji nějakým způsobem zaujala, protože na mě tak zvláštně hleděla a chovala se ke mně jinak než k ostatním, ale možná jsem si to jen představovala. Každopádně jsem chtěla, aby to byla moje kamarádka, jenže nikdy se nám nějak nepovedlo se dostat před tu hranici „bavíme se spolu ve škole, na ulici, chodíme spolu na většinu předmětů, bavíme se o škole a někdy i obecně o životě, ale máme kolem sebe vystavěné zdi“, myslím, že jsme prostě byly lepší známé. Možná by se to ještě někam vyvinulo, kdyby nám nezavřeli školy, ale o tom později. Myslím, že si toho ani nevšimla, tohle umím (umým, jasně, Ant) dobře skrývat, ale až moc jsem se na Radku fixovala a vyhledávala její přítomnost, a asi jsem si tím sama ubližovala, protože Radka se pochopitelně bavila i s dalšími lidmi.
Pak jsem se zkusila přeorientovat na jednu partu, kde byla asi nejvýraznější osobností holka, které budeme říkat třeba Dana. Jenže jsem si znovu potvrdila, že já jednoduše neumím fungovat s více než jedním člověkem. Chtěla bych, ale když jsem s dvěma a více lidmi, v podstatě se nudím, protože to většinou dopadá tak, že mluví o tématech, které nmě nezajímají, spolu, a snaha to změnit mě unavuje. Myslím, že jsem definice introverta. Nicméně myslím, že jsem se téhle party chytila hlavně proto, že bylo velmi snadné se mezi ně dostat. Zpočátku to bylo fajn, měla jsem si s kým popovídat, hlavně s Danou, její nejlepší kamarádkou a občas s Radkou, která do té party svým způsobem patřila, měla jsem kamarády, ale přehlížela jsem varovné signály, že něco není v pořádku.
Nebyli to zlí lidé, ale byli hodně extravertní a opravdu dost pili alkohol, experimentovali s drogami, někdy kouřili, chodili na párty… Z různých důvodů jsem se do toho nikdy nenechala zatáhnout a vlastně mi to až na pár chvil ani nevadilo, ale časem jsem si podvědomě začala uvědomovat, že máme úplně jiný styl života a vlastně si až na školu s nimi moc nemám co říct. Následně mi na těch setkáních i začínalo být špatně, trpěla jsem po nich migrénami, a poslední kapka byla, když jsme se domluvili, a oni se mi vůbec neozvali, kde a kdy se setkáme, i když jsem kvůli nim zrušila všechny plány.
Jednoho dne jsem se rozhodla od nich trochu distancovat, a bavila se s nimi jen ve třídě, a vytvářela si i další kontakty, ale nikdy se mi nepovedlo se s nikým z nich vyloženě skamarádit, přestože jsem moc chtěla. Abych to vysvětlila, moje přítelkyně tehdy bydlela tři sta kilometrů ode mě, se spolužáky z gymplu jsme se přestali vídat, a jedno nadějné kamarádství skončilo, když jsme spolu přestali brigádničit, takže jsem opravdu někoho potřebovala, a navíc jsem si vysnila, že na vysoké budu mít konečně kamarády, a upnula se na tu myšlenku. Jenže to nefungovalo, a navíc, i ti lidi, se kterými jsem se bavila, byli jen na jednom oboru, na tom druhém jsem nikoho doopravdy nepoznala a měla jsem pocit, že mě z nějakého důvodu nemají rádi, i když si nejsem vědoma toho, že bych jim něco provedla. Na stejných oborech jako já byla jen jedna spolužačka, ale ta mi nebyla sympatická, a navíc už v prváku se školou sekla. Ale pak se to začalo obracet k lepšímu. V druhém semestru prvního ročníku už sice bylo učení těžší a moc jsem nestíhala četbu, ale podařilo se mi vytvořit si dost volný rozvrh, takže jsem se občas dokonce i nudila (!), a sžila jsem se s tím, že spolu se spolubydlícími nekomunikujeme a našla jsem kouzlo v určité svobodě. Sice jsem byla osamělá, ale zase jsem mohla všechno prožívat vnitřně, nebo to sdílet s přítelkyní alespoň přes zprávy. Žilo se mi vcelku dobře, jenže pak se zamotalo a už se to nerozmotalo. A tady ten článek ukončím, už teď je kilometrový. Pokračování příště, budu moc ráda za vaše dojmy a na komentáře určitě co nejdříve odpovím! Mějte se krásně.