3. Ujdi dvě stě čtyřicet pět kroků
Pořád mi nešlo do hlavy, že jsem se k té cestě nechal přesvědčit. Pravda ale byla, že jsem se bál. Nechtělo se mi věřit těm řečem o kletbě nebo o květině, a už vůbec ne věřit tomu, že jedeme za nějakými šamany, ale něco mi říkalo, že Tuivo by mě nenechal vyjet zbytečně. A nejen to. Viděl jsem tu starost v jeho očích, která se tam usadila od chvíle, kdy se dozvěděl, že jsem se dotkl té ozdoby. Staral se více o mě než o tu holku, což bylo divné, protože ona na tom zjevně byla hůř, a co jsem pochopil, tak se znali. Jen se mi o ní nikdy nezmínil. Doufal jsem, že ani ona toho moc nevěděla o mně.
Rád bych nad tím vším přestal stále dokola přemýšlet, ale Tuivo a bělovlasá holka spolu rozmlouvali tím svým podivným jazykem. Přišlo mi, že se hádají a stále se snažili si něco ukazovat na mapě, což bylo při jízdě na saních téměř nemožné. Rozčilovalo mě, že jim nerozumím, že můžu vnímat jen ten rychlý sled slov, která zněla jako nějaké zaklínadlo, jejich výrazná erka a eska a změnu tónů, ale ještě více mě rozčilovalo, že to probírali snad od té doby, co jsme vyrazili. Bylo mi jasné, že když se vydám do hor se dvěma lidmi, můžu se se svým milovaným klidem rozloučit, ale oni neztichli ani na jedinou sekundu. Zastavil jsem spřežení. Už byl stejně čas, aby si psi odpočali. Pustil jsem se do sundávání popruhů a snažil se nemyslet na to, že je za chvíli zase budu muset nandávat. Dvojice zůstala zaraženě sedět. Tuivo mě po chvíli oslovil.
„Jyrki, co děláš?"
„Potřebují si odpočinout," vysvětlil jsem popravdě. „A taky byste se mohli poradit i se mnou. Plánujete cestu, co?"
„No... jo, ale..."
„A přijde ti, že do toho nemám co mluvit?"
Tuivo si povzdechl a přešel ke mně, aby mi pomohl vysvobodit psy ze spřežení. Předtím, než začal, mi ale položil ruku na rameno. „Všechno bude v pohodě, Jyrki."
Setřásl jsem jeho dlaň. „Ne, sakra, to nebude. Kam přesně vůbec jdeme?"
„Za šamany. Už jsem ti to říkala," ozvala se ta holka.
„Ptal jsem se kam, ne za kým. Hoď mi tu mapu," odsekl jsem.
„Nic ti to neřekne," odvětila.
„Myslíš si, že neznám hory?"
„Nepochybuju o tom, že je znáš," zavrčela. Čím jsem ji přesně naštval? „Ale o to tady nejde."
„Neměl jsem tě vůbec zachraňovat."
„Říkala jsem ti, ať to neděláš."
„Tak, a dost," zasáhl Tuivo. „Taimi, tu mapu."
„Ale..." namítla.
„Prosím," hlesl. Očividně se jí to nelíbilo, ale podala mu zmíněný předmět. Tuivo ho přede mě rozložil. Chytil jsem okraje, aby se zase nezavřela. Sedl si vedle mě. Většinou by mě to uklidnilo, ale teď to nic neznamenalo. Nebyl jsem na něj o nic míň nazlobený než na tu bělovlasou holku.
„Jedeme asi někde sem. Taimi teda tvrdí, že máme jít sem," ukázal místo více na jihozápadě, které mi ale nepřišlo o nic pravděpodobnější. „Ale to je blbost."
Zasmál jsem se. „Jo, a teď mi ukaž, kam jdeme doopravdy."
„Tohle není vtip, fakt ne."
„Ale Tuivo," namítl jsem. „Obě ta místa, která jsi mi ukázal, leží v pustině. Široko daleko tam nic není."
„No, a ty sis myslel, že jdeme někam do civilizace? Teda, asi půjdeme přes Stossu a Pieni," vyjmenoval jedny z mála měst v horách. „Ale šamani nemají ve zvyku žít s ostatními."
„Tak tohle by nešlo. Vy si jděte, kam chcete, ale já ještě nechci umřít." Vzal jsem do ruky část sotva sundaných popruhů.
„Potřebujeme tě," zkusil hrát na city. Věděl, že to myslím vážně, tím jsem si byl jistý.
„Taky umíš řídit spřežení."
„Jo, ale nemám ho. Nechceš snad, abych ukradl nějaké psy."
„Tak si vyber jiný dopravní prostředek." Podíval jsem se na tu holku. „Stejně nechápu, proč to neudělala ona. Proč šla pěšky."
Povzdechl si. „Protože nemůže. Bojí se přicházet do kontaktu s lidma, aby na ně nepřenesla tu kletbu." Zarazil jsem se.
„A to si tu kytku nemůže dát jinam než do vlasů? Aby jí nevypadla?"
„To je složitý. Ale nechce riskovat. Už takhle kvůli tý kletbě umřelo hodně lidí." Zamrazilo mě v zádech. Řekl to věcně, ale teprve nyní jsem si uvědomil, že jestli všechno s tou kletbou byla pravda, tak Taimi vážně nezbývalo nic jiného, než se vyhýbat lidem. A kdybych ji poslouchal, nemusel bych tady vůbec být. Pak jsem ale sám nad sebou zavrtěl hlavou. Určitě to všechno bylo jinak, nic jako prokletí neexistovalo, a já se brzy dozvím, co se tady vlastně děje.
„No tak, Jyrki. Umřeš určitě, když zůstaneš tady. V horách umřeš... no, jenom možná." Ušklíbl jsem se, ale bylo mi nanic. Vždy jsem věděl, že mi neřekl všechno a stejně jsem mu věřil, ale teď bylo tak očividné, že skrývá spoustu věcí a možná mi i lhal. Nebyla chyba mu věřit? Co když mě vede do nějaké pasti, i když jsem si teda vůbec neuměl představit, že by nějakou vymyslel? „A ber to pozitivně. Teď už fakt určitě nebudeš na Vánoce ve městě."
Chtěl jsem se usmát, ale ta holka najednou pronesla pár slov zase v tom jejich zvláštním jazyce. Odvrátil jsem se od Tuiva a předstíral, že vybaluju nějaké jídlo, i když jsem na něj neměl nejmenší pomyšlení. Tuivo jí odpověděl, ale kupodivu tak, abych mu rozuměl.
„Neslaví. Ale z jiného důvodu než ty." Pochopil jsem, že mluví o Vánocích. Taimi taky neslavila Vánoce. Jaký důvod k tomu mohla mít ona?
„Ocenil bych, kdybychom všichni mluvili tak, abychom si rozuměli," pronesl jsem. Tuivo přikývl, ale Taimi se zamračila.
„Protože pro tebe je to takhle jednodušší. Ale pro nás ne." Tuivo se jí pokusil přerušit nějakým cizím slovem, ale bylo pozdě.
„Pro nás? Tak moment," zamyslel jsem se a podíval se na Tuiva, kterému se ve tváři objevila bolest. „Vy oba nejste odsud, že jo? A jste ze stejného místa. Odkud?"
„Nesnaž se na to přijít," poradil mi. „Nevím, co se stane, když se ti to povede, ale asi to nebude nic pěkného. Dej mi taky." Natáhl se pro chléb s rybím masem. Jeden složený krajíc podal i Taimi. „Po Vánocích má být ta nová trasa, že jo?" Raději jsem ho nechal odvést téma, tenhle rozhovor mě znepokojoval. I když bych rád znal odpovědi na své otázky, bylo mi jasné, že Tuivo je příliš tvrdohlavý, než aby je vyslovil jen proto, že na něj někdo naléhal.
Protáhl jsem obličej. „Nechápu, že dávají trasu zrovna tam. Je to tam většinou šíleně zledovatělé."
„No, možná právě proto. Je to větší výzva."
„Já tam teda nepojedu. Ještě se tam někomu stane to, co Tittě." Pohlédl jsem na fenu. Nikdo by na první pohled nepoznal, že si kdy zranila zadní nohu, ale já jsem kvůli tomu málem přestal závodit. Byla to sice i moje vina, ať si Tuivo říkal, co chtěl, ale kdyby dělali organizátoři svou práci pořádně, nikdy by se to nestalo.
„Bez toho bysme se nepoznali."
„Jeden Tuivo mi úplně stačí." V podobně odlehčeném duchu se rozhovor nesl, dokud jsem neusoudil, že je zase čas vyrazit. Bylo mi teď o něco líp.
Zapískal jsem na prsty, což bylo pro psy jasné znamení, že ke mně mají přiběhnout. A také se tak dělo. Raději jsem zapískal ještě několikrát a začal je přepočítávat. Když jsem došel k číslu šest, něco mě vyrušilo. Nejprve se mi nechtělo tomu věnovat pozornost, ale sotva jsem napočítal do osmi a teda zjistil, že přišli všichni psi, ozvalo se to znovu. Někdo také pískal. Můj kamarád jenom bezradně pokrčil rameny. Zapískání se ozvalo znovu. Začal jsem se rozhlížet po potemnělé krajině. Bylo tu však příliš mnoho stínů, ve kterých se dalo schovat.
Pak se ale z jednoho z nich vynořila lidská postava. Už zdálky jsem si všiml, že má přes sebe jen nějakou deku nebo kožešinu, která ho zřejmě jako jediná hřála, navíc mi přišlo, že ten oděv na něm zvláštně visel. Možná byl potrhaný. Protočil jsem oči. Poslední, co jsem v téhle chvíli chtěl, bylo zachraňovat někoho dalšího. Co když se to zase tak podivně zvrtne?
„Nemůžeme mu prostě ujet?" zaúpěl jsem, ale nemyslel to vážně. Vyčítal bych si to a stále přemýšlel, co je ten člověk zač a jestli jsem mu nemohl pomoct. To už k němu ale Tuivo zamířil. Ta bělovlasá holka zůstala sedět na sáních. Kdo ví, jestli s tím nechtěla mít nic společného, nebo jí něco bylo kvůli té kletbě, ať už tak nazývala cokoli, nebo co vlastně. Já jsem ale chtěl vědět, o co jde, takže mi nezbylo nic jiného než následovat Tuiva.
Když jsme viděli, kdo na nás pískal, oba jsme na sebe nejistě pohlédli. Byl to nějaký dědek, který navíc vypadal dost opotřebovaně. Ale usmíval se na nás a ukazoval nám posledních pár zubů, které mu zbyly. Nezdálo se, že by ho něco trápilo.
„Tak jsem vás konečně našel!" zvolal tak hlasitě, až jsem sebou trhl. Upoutal mě jeho vysoký a nakřáplý hlas. Podíval jsem se na Tuiva a koutkem úst se ho zeptal, jestli toho pomatence zná. Neodpověděl mi, ale to bylo možná proto, že k tomu nedostal příležitost. „Slyším tě moc dobře, mladíku," zasmál se stařec. Nikdo mě ještě nikdy neoslovil mladíku. Moc příjemné mi to nebylo.
„Potřebujete pomoct?" zeptal jsem se.
Zachechtal se. „Já a pomoct? Kdeže." Nejpodivnější na tom bylo, že se zdálo, že to myslí vážně. A poté prostě jen popadl svou hůl a šel dále. Netušil jsem, co dělat. Nemohl jsem ho svézt, pro čtyři lidi byly i tyto obrovské sáně moc malé, ale celkem jsem se o něj bál. Zdálo se, že to nemá v hlavě v pořádku.
„Kam jdete?" napadlo mě, jak ho zastavit.
Máchl holí s takovou vervou, že málem praštil Tuiva, který polekaně uskočil, zdálo se však, že to dědka ani trochu nevyvedlo z míry. „Já? Nikam, mladíku, nikam." Pak se pomalu odvrátil a já jsem se rozhodl, že podivných lidí už mám dost. Nechal jsem ho prostě odejít. On se však náhle zastavil a zase se zazubil.
„A mimochodem," vyslovil pomalu a zřetelně. „Když se zvedne vítr, ujdi dvě stě čtyřicet pět kroků jihovýchodním směrem, a pak hledej to, po čem zatoužíš ze všeho nejvíce!" A pak se ztratil ve stínech, a to až kupodivu rychle.
Komentáře
Přehled komentářů
Tohle byla opravdu zajímavá kapitola! Líbí se mi, jak se to pomalu odkrývá. Třeba jsem nevěděla, že se Jyrki a Tuivo poznali na závodech!
A ten děda je dost vtipný. Jsem zvědavá, co se z něj vyklube!
Re: Tým děda
(Ant, 31. 5. 2023 18:27)Děkuji! :-) Ano, poznali, ona tam ta scéna i přímo bude. :-) Děda je super. :-)
Tým děda
(Azer, 31. 5. 2023 11:08)