Sedmý dopis
Moje budoucí já,
tak jsme byli v těch horách. Astovi jsem o tom raději neříkala, asi by neměl pochopení pro to, že jsem šla s dvěma chlapama sama do hor. Přesně jak Tuivo říkal, půjčili jsme si dopravní sáně a psy. Bič se zamračením vrátil tomu, co půjčovnu provozoval. Když jsme byli venku, zeptala jsem se ho na to.
Tuivo: Jo, vím, že při závodech to někteří používají, ale pro mě je to zbytečný. Navíc jedeme jenom na vyjížďku.
Já: Oni tě poslouchaj i bez toho? Jak to děláš?
Tuivo: Nevím. Prostě to funguje.
K mému úžasu se je hned nepokusil zapřáhnout, ale rozběhl se a zavolal je k sobě. Sledovala jsem, jak obíhají kolem několika stromů. Kývla jsem na Joniho a přidali jsme se k němu. Sebral klacek a začal se s jedním z psů přetahovat. Dost dlouho jsme si jenom hráli, než zavelel, ať jdou k němu. Opatrně jim začal nasazovat popruhy a přestal vždy, když viděl na psech známky nespokojenosti. Byla jsem zmatená. Fungovalo to úplně jinak než při závodech. Poklekla jsem si k němu a pomohla mu s popruhy.
Tuivo: Závodíš?
Já: Ne, ale chtěla bych.
Tuivo: Jo. Tak hodně štěstí.
V tý chvíli mi už přišel nějakej zaraženej, ale ještě jsem tomu nevěnovala pozornost.
Já: A ty nezávodíš proč?
Tuivo: Hele… to je složitý. Ale možná po dnešku budu. Akorát bych musel sehnat nějakou smečku, nebo si ji aspoň moct od někoho půjčovat.
Přesunuli jsme se do saní a vyjeli. V dopravních saních to bylo o tolik pohodlnější, protože jsme mohli sedět. Když získal kontrolu, Joni se k němu zezadu nahnul.
Joni: Hele, a odkud že to vlastně jsi?
Tuivo: Nestarej se.
Joni: Fajn, ale uvědom si, že ti chcem pomoct.
Tuivo: Jo… vážím si toho, ale na tohle se mě už nikdy neptej. Fakt ne.
Já: Fajn, ale ta holka je ze stejnýho místa jako ty, že?
Tuivo: Jo, ale ona se tam narodila.
Já: Je to nějaká sekta?
Tuivo: Řekl jsem, ať se neptáte.
Já: Nemusíme to pro tebe vůbec dělat. Vzali jsme tě pod ochranný křídla, uvědomuješ si to?
Tuivo: Pod… co?
Já: Netvrď mi, že nevíš, co znamená vzít někoho pod ochranný křídla.
Tuivo: Nevím.
Já: Tohle bude fakt těžký.
Joni: Auri, klid. Hele, ona tím myslela, že jsme se tě ujali, abys to měl v… tomhle světě, jak to označila Taimi, lehčí. Protože nám prostě přijdeš fajn, akorát si nemůžem zkazit reputaci tím, že se budeme bavit s někým, kdo není normální, chápeš?
Tuivo: Reputace je jenom klam štěstí, který…
Joni: Ani to nedokončuj. Přesně o tohle jde. Nemůžeš pronášet takovéhle řeči, lidi to většinou… prostě nezajímá, když nejsou opilí.
Tuivo: A když opilí jsou?
Joni: Byl jsi už někdy doopravdy opilý? Chápeš, se vším všudy, ztratil jsi kontrolu sám nad sebou a tak?
Tuivo: Já… asi ne, poprvý jsem pil s váma.
Já: Vole, to fakt?
Tuivo: Jo, my jsme alkohol neměli.
Já: Tak… to musíš někdy vyzkoušet.
Joni: Ale radši pod dozorem, je to celkem nebezpečný. Jde o to, že když jsi opilej, tak ti i tyhle snůšky žvástů přijdou jako největší moudra. Ale normálně ne.
Tuivo: Takže… to jsou snůšky žvástů? Já… to asi fakt vzdávám. Neměl jsem tu chodit.
Já: Hele, víš, za mě mi nevadí, když budeš jenom přede mnou takovej, jakej doopravdy jsi. Ale v tomhle světě se musí každej přetvařovat, aby v něm vůbec dokázal normálně přežít. Myslíš, že já a Joni se nepřetvařujem?
Tuivo: A v čem?
Joni: Třeba v humoru. Mě úplně nepřijde vtipný do někoho rýpat, ale lidi to maj rádi a maj to u mě zafixovaný, tak se tak chovám.
Já: Nebo ve vztazích. Není mi úplně příjemný, co tehdy Asta dělal, ale jiný vztahy prostě troskotaj a já chcu mít vztah, protože je divný ho nemít, chápeš?
Tuivo: Já… já myslel, že… To je jedno.
Já: Ne, co sis myslel?
Tuivo: Změňme téma.
Vycítila jsem svou příležitost. Možná to byla chyba, ale nejspíš byl tak mimo, že by ho ani nenapadlo mi nějak ublížit.
Já: Hele, nechtěl bys mě učit víst spřežení?
Tuivo: Ehm… cože?
Já: Jo, hledala jsem nějakýho psovoda, ale jediná ženská, co jsem sehnala, k těm psům byla dost zlá a řekla mi, že na to nemám. Vím teda, že nezávodíš, ale umíš aspoň základy. Zaplatím ti.
Chvíli o tom přemýšlel.
Tuivo: A co Joni?
Joni (se smíchem): Ne ne, mě tohle fakt nebere. Mám psy rád a nevadí mi se projet, ale nemám nějaký ambice se to naučit ani sám.
Tuivo: Myslel jsem, že to tu všichni umíte, když jsou tu závody tak oblíbený.
Joni: Ani zdaleka.
Tuivo: No, tak jako tak, já teď… nemám na to, abych tě učil. Mám nějaký… zdravotní problémy a moc dlouho ani nevydržím jezdit. A taky… prostě ne.
Myslím, že si vymýšlel, ale proč mě nechce učit, jsem z něho nedostala. Dokončili jsme projížďku, párkrát ho ještě zastavili, když začal zase mlít nějaké blbosti, a celkově jsem z tý jízdy měla dobrý pocit, jenom jsem byla zklamaná, že mě poslal do háje další psovod.
Auri