Definitivní konec
Když jsem přestala studovat
Staly se tady dva zlomové body, které byly dost jasné varovné znamení, jenže já jsem prostě chtěla dostudovat. První přišel těsně před Vánoci. Měla jsem na Vánoce jet domů, zřejmě naposledy, protože příští Vánoce už bych chtěla slavit s přítelkyní, ale prostě jsem to nedokázala, nedokázala jsem si představit, jak se mamka bude snažit o vánoční atmosféru, neuměla jsem si představit koledy, a hlavně, hlavně jsem si neuměla představit štědrovečerní večeři.
Zrovna tohle je v Plameni vzpomínek dost autobiograficky popsáno v 15. kapitole, ale pro pořádek – já prostě nejím ani kapra, ani bramborový salát. Kapra jednoduše proto, že mi nechutná, nechutnají mi obecně žádné ryby, navíc v tom hraje roli to, že jsem byla nějakých pět šest let vegetariánka a že je mi z masa obecně občas špatně, a taky mi ho bylo jednoduše líto, hlavně když jsem šla před Vánoci po ulici a smrděla tam jejich krev, nebo když nám plaval ve vaně a já jsem věděla, že další den bude mrtvý… Ale jo, zvládla bych toho kapra sníst, za těch deset let, co jsem byla nucená do jídla, co mi nechutná/nedělá dobře (bohužel je to fakt spousta jídel, ale to nucení to ještě zhoršilo), jsem se naučila jíst bez kousání. Bramborový salát je ale pro mě nestravitelný.
Vysvětlím. Mně je zkrátka z nějakého důvodu hrozně špatně z tatarky, majonézy, dresingů a všech podobných věcí, mám ráda jen kečup, pár omáček a jako malá jsem snesla hořčici, ale teď nezvládám ani tu. Nevím proč, mám to tak odjakživa. A do bramborového salátu se v případě mé mamky dává majonéza. Sice navrhla, že by tam dala bílý jogurt, ale to jí manžel zakázal. A hlavně si nemyslím, že by se to moc zlepšilo. Asi by mě pak vyloženě nenatahovalo na zvracení, ale můj další problém s jídlem je, že mi nechutnají, ale jako fakt hodně nechutnají příliš pomixovaná jídla. Vadí mi hlavně chuť kyselých okurek jinak než samostatně, jenže mamka je vynechat prostě nesměla. Já jsem ten salát a kapra na Vánoce prostě musela sníst, nebo alespoň větší část, ale u toho salátu mi nefunguje dokonce ani ta nekousací metoda, prostě se mi to okamžitě vrací zpět. Jenže tradice je důležitější, takže jsem to každé Vánoce prostě nějak musela do sebe dostat, a když jsem si ublinkla do talíře/na stůl/do kapesníku/později do lavoru, který jsem si dávala pod nohy, protože u nás doma přineslo smůlu na celý rok, když vstaneme od stolu, kde je štědrovečerní večeře, dříve než všichni ostatní a než rozkrojíme jablka a rozlouskneme oříšky (tohle je mamčina tradice a nějak extra mi sama o sobě nevadí, ale s tím zvracením to byl problém, potřebovala jsem na záchod, ale bála se trestu), tak jsem to teda mohla nějak odsunout a musela jíst zbytek. Myslím, že se manžel od mamky pokoušel, abych snědla i ty zvratky, jakože za trest, že jsem zvracela, ale tohle naštěstí neprosadil.
Každopádně, proč o tom mluvím. Časem jsem si vydupala, že budu mít alespoň bramborovou kaši, i když mi za to manžel hodně nadával, že porušuju tradici a že si vymýšlím, a mnohem později jsem si prosadila i filé, někdy, když jsem uprosila mamku, tak i řízek, a v mém vegetariánském období dokonce i smažený sýr. Pak už to teda s jídlem samotným bylo lepší, protože bramborová kaše mi chutná a filé do sebe ještě dostanu relativně v pohodě, i když se nedá říct, že by mi chutnalo, ale pořád mi bylo nepříjemné jíst vedle manžela od mamky, protože jednak srkal a mlaskal a bylo to takové nepříjemné, a jednak měl vždycky fakt trapné a urážlivé vtipy.
Měli jsme tedy slavit první Vánoce bez něj asi po deseti letech, ale jak se mi vracely ty vzpomínky, tak mi došlo, že to bude problém. Nakonec jsem na ty Vánoce přece jen přijela domů, ale dopadlo to zle, a to tak, že jsem se té štědrovečerní večeře skoro nedokázala dotknout a pak se úplně sesypala a asi zničila mamce Vánoce, které měly být krásné, ale prostě to nešlo, nedokázala jsem to sníst, když můj mozek prožíval to, jak se snaží nacpat do sebe salát a kapra a ze všech sil potlačuje zvracení a pláč.
Nějak jsem se ještě dokázala dát dohromady, a po svátcích byl čas se zase učit do školy. Nebylo to jednoduché, ale vlastně se to až tolik nelišilo od toho období, kdy byla mamka v nemocnici po záchvatu, sice mi bylo naprosto mizerně, ale nějak to prostě fungovalo, nějak jsem se učila a přežívala, občas se sesypala a zase zvedla a chtěla jít dále. Připomíná mi to Amazing od Aerosmith.
You have to learn to crawl
Before you learn to walk
But I just couldn´t listen to all that righteous talk
Přítelkyně mi přeneseně říkala, že dříve, než se naučím chodit, se musím naučit plazit, ale já jsem ji nechtěla poslouchat. Chtěla jsem titul, chtěla jsem… Nevím. Asi jsem si myslela, jak dokonalou práci pak budu mít, i když už mi začalo docházet, že stejně ani nechci pracovat v oboru. Ale chtěla jsem titul. Chtěla jsem v ruce držet ten pitomý kus papíru, vždyť mi zbýval jen jediný půlrok! Že nepůjdu na magisterský stupeň, to mi už bylo naprosto jasné, ale chtěla jsem alespoň toho bakaláře, jsem přece chytrá!
Teď nevím, co bylo chronologicky první, ale každopádně se staly dvě události. Jedna z nich byla, že… no, nejsem na to ani trochu pyšná, ale podváděla jsem u zkoušky, protože můj mozek prostě nedokázal vstřebávat informace. Šli jsme tam prezenčně a kvůli jedné části jsme mohli mít notebooky. Učitelka nás sice kontrolovala, ale mně se povedlo prakticky opsat část prezentace a jen díky tomu jsem tu zkoušku nějak prolezla. Ale nestálo to za to, ty výčitky, co jsem měla potom, byly naprosto šílené, a skoro jsem odeslala e-mail, kde jsem se přiznávala k tomu, co jsem udělala, a myšlenky na sebevraždu, tentokrát ne abych unikla od bolesti, ale protože tak špatný člověk si nezaslouží existovat, přišly také. Každopádně mě to přinutilo konečně se pořádně zamyslet nad tím, že přeruším studium, a usoudila, že to udělám. Ale chtěla jsem dokončit všechny zkoušky v daném semestru, kterých mi tehdy zbývalo asi pět, a byly až asi dva týdny po té události s podváděním, která se stala asi první týden v lednu, takže jsem si myslela, že to nějak zvládnu.
Vlastně mi ale zbýval ještě test z logiky, a i když jsem se na něj opravdu hodně připravovala a měla pocit, že to umím, tak jsem to nezvládla. Ono se nic nedělo, zaprvé to byl první pokus, zadruhé to byl béčkový, tedy nepovinný předmět, a sice jsem ty kredity za něj opravdu nutně potřebovala, ale myslím, že by i bez nich bylo reálné dokončit studium, kdybych byla v pořádně a pořádně si poslední semestr zamakala, a zatřetí jsem se asi spíše moc vystresovala, a pak už mi nešlo nic pořádně „vypočítat“ (formální logika jsou prakticky takové divné příklady), než že bych to nechápala. Nějak bych to dala/ vykašlala se na to, jenže já jsem se místo toho zase zhroutila. Celkově jsem vždy neudělanou zkoušku/test/ještě na základce a gymplu horší známku než dvojku brala hrozně zle, ale tohle bylo jiné. Jsme asi v polovině ledna a Ant má první totální výpadek.
Tím totálním výpadkem myslím, že jsem na tři dny vypnula. Neodpočívala, prostě vypnula. Asi za celý život jsem neviděla tolik filmů jako tehdy, protože to bylo to jediné, co jsem vůbec dokázala dělat a nebylo to sebepoškozování/sebevražda (nikdy jsem se doopravdy nesebepoškozovala ani nepokusila zabít, ale mám naplánované ublížení sobě samotné asi tak miliony způsoby), koukala jsem na ně od rána do večera a málo spala, možná tak pět hodin denně, protože to jednak nešlo (problémy se spánkem jsou také hodně, no, problematické. Nakonec jsem zjistila, že mi skvěle funguje kozlík lékařský, ale není úplně zaručené, že po něm usnu, tehdy moc nefungoval), a jednak jsem se bála špatných snů, a prostě to bylo celé úplně na houby a přitom vlastně super, protože moje tělo už prostě nedovolilo nic než odpočinek a ono to pomohlo.
Hned, jak to jen trochu šlo, i když mi bylo ještě hodně špatně, jsem se pustila do seminárky do historické mluvnice češtiny, což je předmět, kde se učí o vývoji českého jazyka. Mně vývoj hrozně zajímá, podobný předmět, kde jsme ale probírali ještě staroslověnštinu, praslovanšinu a předchozí fáze, jsem milovala, jenže tu historickou mluvnici učil učitel, kterého jsem se bála asi tak, jako toho z české literatury válečného a poválečného období a to ještě distančně, a taky mě tahle fáze vývoje prostě už asi tak nebavila. Už při hodinách s tím učitelem jsem plakala od stresu, plakala jsem při domácích úkolech, a hlavně od doby, co jsem jeden domácí úkol udělala nějak blbé a on mě za to doslova seřval, ale u té seminárky jsem se hroutila po každých pár minutách. Zhruba po polovině ledna mi ji asi potřetí poslal nazpět s tím, že ji mám opravit (do té doby jsem musela opravovat snad jen jednu seminárku za celé studium, a to jsem alespoň věděla, co s tím), a po tom, co mi v tom e-mailu nepřímo vynadal, že se nesnažím, to šlo už úplně z kopce.
Přesně si ten den pamatuju. To se seminárkou se stalo dopoledne, sesypala jsem se, posbírala, a rozhodla se spojit příjemné s užitečným. Šla jsem si do kuchyně malovat a u toho jsem si pustila audioknihu do školy, která mě sice moc nebavila, ale zvládla jsem se na ni soustředit. Poslouchala jsem ji až do večera, ale nevadilo mi to, protože jsem si malovala. A teď nevím, jestli se to stalo ten den, ale každopádně se stalo/ vybavila jsem si zpětně, že nám majitel našeho pronajatého bytu, co s přítelkyní máme, vynadal, že nemáme uklizeno, protože jsme nechaly dřez plný nádobí a nečekaly, že přijde, a on ten dřez přišel opravit, takže nebyl moc nadšený, že mu tam něco zavazelo. To byla poslední kapka.
V noci mi nešlo vůbec spát, a asi ve čtyři ráno jsem měla neskutečný panický záchvat. Třásla jsem se, nemohla dýchat a chtěla jen umřít. Přítelkyně byla naštěstí tak hodná, že mě nechala u sebe v posteli a uklidňovala, ale moc to nešlo. Hlavou se mi jen honilo, že opravdu nevím, co s tou seminárkou, že mám za pár dní zkoušku ze současné české literatury a chybí mi přečíst dvě knihy, naučit se celou teorii, a pak mi došlo, že stejně reálně nemám šanci to udělat, protože se mi nepovedlo sehnat materiály o spisovatelích, kteří byli ve zkoušce takhle samostatně nově, že je ta zkouška organizovaná pro mě tím nejvíce možným stresujícím způsobem (Tři části, nejprve všichni odpovídají na jednu, pak na druhou a na třetí, a pak teprve sdělí výsledky, a ještě k tomu online a můj mobil snahu o online vyuku naprosto směle ignoruje a můj počítač není úplně výkonný, protože má chudák děda skoro deset let, takže Zoom, BigBlueButton a už vůbec Teams prostě nedává. Ale co, hlavně že rozchodí Sims 3… Eh, ok, zpět k tématu.), a že musím udělat další hromadu zkoušek včetně té, co už jsem nedala, a že musím udělat ještě toto a tamto a že bych vlastně vůbec neměla přerušovat studium, a že budu další půlrok navíc tahat z rodičů peníze, a že i když ho přeruším, tak budu muset dělat na bakalářce, a pak mě čeká dodělání hromady zkoušek včetně poválečné literatury, kde se bojím učitele, a taky zkoušky z té historické mluvnice, kde se taky bojím učitele. Pak velká zkouška z ruštiny, na kterou je toho hodně. Obhajoba bakalářky. Státnice. Státnice. Státnice. Dvoje státnice. Vlastně troje (literatura, lingvistika, sociologie). Bude tam literatura. A samostatně. A bude tam statistika. I ta blbá fonetika tam bude. A toto. A tamto. Nemám nejmenší šanci. Selhání…
A pak jsem prostě nahlas prohlásila, že mi nezáleží na následcích, ale že končím se školou, že končím úplně, a že se asi nechám zavřít někam do psychiatrické léčebny, a přítelkyně mi to schválila. V dalších dnech mě ale přesvědčila, že mám zkusit zjistit, jestli nemůžu přerušit studium, když nemám hotové zkoušky, a ono to šlo, ale problém byl ten, že jsem měla jeden předmět, který byl sice béčkový, ale i tak by mě vyhodili ze školy, kdybych ho dva roky po sobě nedala (předchozí rok jsem to vzdala, protože pak učitel zničehonic ze dne na den naplánoval blokovou výuku (výuku několik dní po sobě asi osm nebo deset hodin v kuse) na dny, když jsem měla plány, které se mi opravdu nechtělo rušit, tak jsem se na to vykašlala s tím, že to udělám další rok, protože ty kredity jsem potřebovala. O tom pravidle, že i po dvakrát nesplněném nepovinném předmětu vás vyhodí, jsem ale neměla nejmenší tušení. Každopádně mi ale učitel vůbec nereagoval na e-maily a já jsem neměla jak dostat ty kredity, i když jsem mu práci na předmět odevzdala.
Když se mi konečně uráčil ozvat, řekl mi, že je to úplně špatně a musím to celé napsat znovu, jenže mně se to až na objektivní chyby (byla to anglická esej) prostě líbilo a zadání jsem splnila. Jenže on spokojený nebyl. Fakt jsem to chtěla přepsat, ale po sérii panických záchvatů jsem se na to prostě vybodla s tím, že se teda nechám vyhodit, za což mě taťka dost zkritizoval, protože ho asi pochopitelně štvalo, že mi tři roky platil tu školu zbytečně a nějak nepochopil, proč to prostě neopravím, a vůbec, proč přerušuju studium, vždyť je to jen půl roku. Ale já jsem věděla, že se do té školy nemůžu vrátit, prostě nemůžu. Když jsem se definitivně rozhodla, že na to kašlu, pořád jsem sice měla pocit, že se mám začít zase učit, že to ještě nějak půjde, ale zároveň se mi hrozně ulevilo, že konečně budu mít šanci se vyléčit.
Nakonec byla paní studijní referentka tak neskutečně laskavá, že mi to přerušení nějak zařídila. Sice teoreticky dlužím esej, ale nějak mě to fakt netrápí. Mám přerušené studium do září, přišla jsem o studentské slevy a výhody, ale do té školy se jednoduše nevrátím, prostě ne. Konečně jsem se mohla vyléčit a nechat zahojit rány.
Tikající budík, léčba a práce
Ukončila jsem studium a všechny moje problémy se mávnutím kouzelného proutku vyřešily a bylo mi od té doby už jen dobře. Haha. Ne. Vlastně se to ještě zhoršilo. Sice rodiče pochopili, jak zle na tom jsem, a dovolili mi zůstat v Olomouci s přítelkyní, dát se nějak do pořádku. Rozhodně jsem nebyla schopná jít pracovat, takže jsem prostě jen odpočívala. Jenže mi už bylo tak špatně, že se to jen prohlubovalo, a já jsem padala do černé díry bez konce, která už dávno pohltila veškeré světlo. Navíc mi bylo naprosto jasné, že mi tiká budík a že mi rodiče budou pro nic za nic platit byt v jiném městě maximálně pár měsíců a pak se budu muset k jednomu z nich vrátit, což jsem si ani trochu neuměla představit a jen to pomyšlení mě děsilo.
Přítelkyně, kterou neskutečně obdivuju za to, jak to se mnou zvládla i navzdory vlastním starostem, mi domluvila setkání u psychiatričky. To jsem byla stále přesvědčená, že se nechám zavřít do léčebny, abych získala trochu času do tikajícího budíku, ale i v tu chvíli jsem věděla, že by mi to možná ještě ublížilo, protože by se mi nikdo doopravdy nevěnoval, a taky jsem si kdysi dávno zkusila jeden ozdravný pobyt, kde to fungovalo stejným stylem jako léčebna, jen silné léky nahradily vitamíny a terapeutická sezení otázky, kdy jsme se naposledy vykakali nebo jak si dovolujeme mít o tričko navíc, než bylo doporučeno, a ani trochu se mi tam nelíbilo. Tím léčebny samozřejmě neshazuju, znám lidi, kterým to tam pomohlo, ale pro mě by to nebylo.
Momentálně uvažuji, že přestanu chodit k psycholožce. Ne že bych byla v pořádku, ale asi už mi to nic nedá, musím jen pokračovat v léčbě a žít. Občas mám chvíle, kdy se cítím opravdu šťastná a naplněná, a ty chvíle přibývají. Naopak ubývají panické záchvaty a zmírňují se úzkosti, a noční můry už nemám vůbec. Do školy se nevrátím, snad najdu stejně dobrou práci, jako mám teď, i v budoucnu, budu mít dost peněz na všechno, co potřebuju, a budu si tu pěkně žít s přítelkyní, daleko, daleko od své minulosti. S tím týráním se snad jednou opravdu navždy vyrovnám a bude ze mě navždy na duši zjizvený, ale silný a svobodný člověk. Věřím tomu, opravdu tomu věřím.
Co si z toho převzít? Překonávat svoje hranice je občas dobré, ale když všechno ve vás křičí, ať něco přestanete dělat, tak prostě přestaňte. Ono to nějak dopadne, některé následky možná nebudou tak hrozné, jak si myslíte. Vždy tu budou lidi, kteří vám chtějí pomoct, a když je k sobě pustíte, tak to i udělají. Nechte si pomoct. Mějte se krásně a budu moc ráda za všechny komentáře!