Třetí dopis
Moje budoucí já,
Vůbec se mi o tom, co se dneska stalo, nechce psát, ale ňák to ze sebe chci dostat. Ještě jsem ti to neřekla, ale domluvila jsem si s jednou ženskou, že mě vezme do hor a ukáže mi, jak víst spřežení. Předtím jsem viděla inzerát na prodej dvou štěňat, tak mě napadlo, že si jen pod vedením někoho vycvičím a postupně se propracuju až k závodům. Ale můj sen asi skončil dřív, než vůbec začal. Přitom to všechno vypadalo dobře.
Přišla jsem na úpatí, jak jsme byly domluvené. Stála přede mnou blondýna ve středním věku, ale vypadala dost čilá. Vlastně vypadala čílejší, než jsem se cítila já. Kde brala tu energii, to jsem nechápala. Ve tváři se mi zdála trochu přísná, ale to mi nevadilo, aspoň se hodně naučím, nebo jsem si to tak spíš říkala. Představila se jako Ilma. Nastoupila jsem k ní na sáně a vyrazili jsme. Popravdě mě svým způsobem táhla představa řídit dopravní sáně, ne ty závodní, ale to dělali jen cvoci. Vždyť museli být občas celý dny sami. Z toho bych se zbláznila. Navíc to bylo trochu nudný a člověk se nemohl stát celebritou jako při závodech. Ne, nebylo to nic pro mě, ale líbila se mi představa, jak kolem mě nic není, nemusím nikam moc spěchat, a jak se kochám hezkou krajinkou. Ale i kdybych to udělala, kamarádi by se mi určitě smáli.
Ilma: Fajn. Tohle místo vypadá dobře.
Rozhlédla jsem se po holé planině.
Já: Tak dobře. Naučíte mě nejprv ňáke povely nebo…
Ilma: Jo. Nejprv ten nejjednodušší. Křikni na ně vpřed. Možná tě napoprvý neposlechnou, tak je švihni tímhle, ale ne moc silně, ať jim něco neuděláš.
Vrazila mi do ruky bičík. Nechápavě jsem na něj pohlédla. To jsem přece těm chlupatým tvorům nemohla udělat. Zavrtěla jsem hlavou a vrátila jí ho zpátky.
Ilma: To nevadí, časem přijdeš na to, jak je užitečný. Ušetří ti to čas. Chceš závodit na krátké tratě, že? (Přikývla jsem.) Je to lepší než třeba vystupovat a rozběhávat je.
Já: Rozběhávat?
Ilma: Někdy se jim nechce. Normálně bys musela seskočit, běžet kousek s nima a tak, ale tohle je rychlejší a jistější.
Zachvěla jsem se. Chtěla jsem ji poslouchat na slovo, neodporovat, nehádat se s ní, abych se toho naučila co nejvíce, ale tohle se mi moc nezamlouvalo. Nejspíš jsem to moc řešila.
Ilma: Tak dělej.
Já: Vpřed!
Nic se nedělo.
Já: Mám je rozběhat?
Ilma: Ne, spíš tě ani pořádně neslyšeli.
Já: Vpřed!
Ilma: Necítí z tebe žádnou autoritu. Uděláme to jinak. Pojedu a ty pozorně všechno vstřebávej.
Cítila jsem se zahanbeně, tak jsem jen přikývla. Vyjeli jsme. Chytila jsem se jí kolem pasu, ale i tak jsem měla pocit, že co nevidět spadnu. Ze začátku jsem sebou pokaždé trhala, když na ně křikla, strašně hulákala a ještě k tomu ostrým tónem, ale pak jsem si zvykla. Bič naštěstí nepoužila ani jednou. Snažila jsem se zapamatovat si co nejvíc povelů, co nejvíc z toho, co k nim vysvětlovala, ale informací bylo hodně. Pak jim najednou přikázala, ať zastaví. Sáně sebou cukly.
Ilma: Nestůj tak křečovitě. Až se budeš opírat jenom o madlo, tak takhle vyletíš.
Já: Mám pocit, že spadnu.
Ilma: Holka, s tebou bude práce.
Myslela jsem, že mi to půjde líp. Ilma přešla dopředu a začala něco dělat s popruhy. Mávla na mě, abych jí pomohla. Dlouho jsem zkoumala, jak fungujou, ale nakonec na to přišla a začala je rozmotávat. Tohle mi šlo, neudělala jsem z nich nevzhledný chumel. Ilma se na mě konečně usmála.
Ilma: Jseš první, kdo to napoprvý celé nezamotal.
Já: Aspoň něco mi jde.
Psi mi přišli trochu skleslí, čekala jsem, že budou běhat, hrát si, ale oni jenom bloumali kolem. Byli unavení? Hladoví? Nerozumněla jsem tomu, tak jsem se raději neptala. Natáhla jsem k jednomu z nich ruku. Ucukl a sklopil ty pronikavě modré oči.
Já: To se takhle bojí normálně?
Ilma: Maj proč. Jestli chceš mazlíčka, kup si ňákého smetáka. Tohle jsou psi na práci.
Zatrnulo ve mně. Asi to tak mělo být, ale já jsem čekala nějakého jiného. Tahleta nepřátelská atmosféra mě ubíjela. Vzala jsem si chléb s klobásou, který mi Ilma nabídla, a sledovala, jak sype psům granule do velkých misek. Hladově se do nich pustili. Pozorně jsem si všímala, jestli je aspoň pohladí, ale nic se nestalo. Začínalo mi docházet, že jim moc lásky nedávala. Ilma si ke mně přisedla.
Ilma: Ty seš jedna z těch, co si myslej, že je týrám, co?
Já: N-ne, já jenom… nevím, jestli tohle dokážu.
Ilma: Seš moc měkká. Myslíš si, že můžeš někdy vyhrát nějakej závod nebo být slavná, když tě nikdy nebudou pořádně poslouchat?
Já: Já… už vím, že musím rázněji a…
Ilma: Nemáš to v sobě. Mohla bych tě učit, i když vidím, že to nikam nedotáhneš, ale za ty prachy mi to nestojí.
Já: Ne… Prosím.
Ilma: Jsi hodná holka, ale na tohle se fakt nehodíš. Dojíme to a pojedem domů.
Fakt jsem si myslela, že to zvládnu. Nevím, nějak mě to vzalo. To jsem fakt byla tak neschopná?
Auri
.
(L., 8. 2. 2022 14:55)