Šestý dopis
Moje budoucí já,
dneska jsem zjistila, že někteří lidi jsou divnější, než jsem si vůbec myslela, že to jde. Byli jsme zas v hospodě, tentokrát jenom já, Joni, Tyyne, Tuivo a ta jeho holka. Myslím, že říkali, že se jmenuje Taimi, ale asi je mi to jedno. Doufám, že už ji nikdy neuvidím, byla až moc divná. Ale jednu výhodu to setkání s ní mělo. Ale k tomu se dostanu postupně. Sedli jsme si dovnitř a jako vždycky si objednali pivo. A pak to přišlo.
Taimi: Ty to pít nebudeš.
Tuivo (pohrdavě): A kdo mi v tom zabrání? Ty?
Pak přešli do nějakýho jinýho jazyka. Jenom jsme je zmateně sledovali. Nebylo by to nic zvláštního, ale oni spolu mluvili hrozně dlouho a nahlas. Nakonec to Tyyne nevydržela. Vstala a praštila do stolu.
Tyyne: Tak dost. Tohle si vyříkejte doma, už jste s tím otravný.
Taimi: Nerozumíš našemu světu a my nerozumíme tomu vašemu.
Joni: O jakých světech to…
Taimi: A sníh zasype všechny cesty, které tyto dva světy propojují.
Tyyne: Co to meleš, doprdele?
Taimi: Nikdy jsem nepochopila vaši potřebu používat tak hrubá slova. Je to jen primitivní způsob, jak se vyrovnat s bolestí, existují však mnohem lepší.
Tuivo: Ale můžou ti pomoct od tý bolesti ulevit.
Ani jeden z nich se alkoholu nedotkl, nemohli být opilí. Došlo mi, že to souvisí s tím, odkud jsou, ať už jsou odkudkoli. Bezradně jsem pohlédla na Tyyne a Joniho. Ona na ně hleděla s opovržením, on spíš se zájmem. Tyyne začala Taimi vyčítat, že je suchar, a zdálo se, že je do toho zažraná, takže jsem na Joniho kývla. Přesměrovala jsem pohled na Tuiva. Nevím, jestli pochopil, co chci, ale sebral krabičku cigaret a šel se mnou. Cestou jsem vzala Tuiva za rameno a pobídla ho, ať jde s náma. Zapálila jsem mu. Nakonec jenom zavrtěl hlavou.
Tuivo: Tohle… Já prostě… sakra.
Joni: Hele, chlape, chceš zapadnout, že jo?
Tuivo: Jo.
Joni: Tak ji už mezi lidi nevoď. Já to chápu a Auri asi taky, ale jiní lidi to pochopení mít nebudou.
Tuivo: Co tím myslíte?
Já: Ty její kecy… Tobě to přijde v pohodě?
Tuivo: Já nevím. Žil jsem v tom.
Já: Nechceme ti mluvit do toho, s kým chodíš, ale ty mi přijdeš na rozdíl od ní ještě celkem v pohodě. Tak se toho drž, nebo tu nenajdeš žádný kamarády. Chápeš, co tím chci říct?
Tuivo: Ani moc ne.
Joni: Hele, takhle, jestli chceš být fakt jeden z nás, tak ti pomůžem. Ale jestli nechceš, tak je to taky v pohodě, jenom prostě… se asi nemůžu bavit s někým, kdo se bude chovat takhle. Neber si to zle, ale Tyyne by to nepochopila, a další lidi taky ne.
Tuivo (po chvíli zaváhání): Tak jo. Co mám dělat?
Já: Teďka ji odveď domů a příště prostě… zkus vynechat ty kecy.
Tuivo: Jaký kecy?
Joni: Takový ty… filozofický.
Tuivo: Ale já to nechápu. Vy se tak někdy bavíte taky, když jste opilí nebo něco.
Joni: Jo, ale… to je jiný.
Tuivo: Seru na to. Prostě tu nepatřím.
Já: Ne ne ne, to je v pohodě. Fakt ti pomůžem.
Joni: Jo. Půjdem zítra na lyže nebo…
Tuivo: Já neumím jezdit na lyžích. Nebo teda… ne dost. Ale… jestli chcete do hor, tak řídím spřežení.
Já (nadšeně): To fakt?
Tuivo: Jo. Můžem si půjčit dopravní sáně.
Joni: To by šlo. A my ti tam zkusíme vysvětlit, co a jak.
Tuivo: Fakt díky.
Jo, jasně že mě napadlo, že by mě to mohl on naučit, ale nevím, jestli jsem mu věřia dost na to, abych se s ním vypravila do hor i bez Joniho. Ještě to budu muset nějak vymyslet.
Auri
.
(L., 8. 2. 2022 15:25)