Archiv
Nalezené příspěvky
1. Už nade mnou nemá moc
1. 1. 2023
„Tuivo, ne! Rozumíš, ne! Já si to nepřeju."
„Jyrki, co to s tebou je?!"
„Co je to s tebou?!" ozvala se Taimi, přesunula se k nám a vykroutila mi nůž z ruky. „Chceš snad být vrah!?"
Znovu jsem sebral zbraň a výhružně zašermoval. Jyrki i Taimi byli nuceni ucouvnout.
„To už stejně jsem. Jednou mi poděkuješ, Jyrki." Napřáhl jsem se a tentokrát mě nezastavili ani piloti.
„Tuivo, kurva, když už nic, je to Ylův otec!"
2. Jako by se tohle už stalo
2. 1. 2023
Najednou zmlkla. Přímo nad hlavou nám něco prosvištělo a zavřeštělo. Automaticky jsem se přikrčil. Pták. Byl to pták. Útočil na nás? Ale proč? Zase jsem se moc hýbal? Zase? Copak tohle se už někdy stalo? Před očima se mi míhaly obrazy jako v kaleidoskopu. Kus masa v mé dlani. Strach. Křídla. Zobák. Vřískot. Křik. Bolest. Krev. Šok. Starostlivé šedé oči.
Omdlel jsem? Zřejmě ne, protože se Leena vedle mě odlehčeně zasmála. „Fuj. Jako věděla jsem, že nad náma proletí, ale skoro to nevybral." Neodpověděl jsem. Zabilo mě to? Ale co tu dělala Leena? Podíval jsem se na své ruce. Průhledný nejsem. Měl bych být. „Yle. To nic. Chápu, že tě to vyděsilo, ale bude to dobrý. Můžu ti nějak pomoct?"
„Jsme…" Odkašlal jsem si, protože mi selhal hlas. „Jsme mrtví?"
Leena se nervózně zasmála. „Jasně že ne, ty pako. Jsi v poho?"
„Ne," odvětil jsem popravdě. „Já… nevím. Mám pocit, jako by se tohle už stalo, jako by na mě někdy zaútočil pták, ale… nestalo."
„Slyšel jsi někdy o dejà vue?" pozvedla obočí.
„Ne. Tohle bylo skutečný."
3. Kde je máma?
3. 1. 2023
„Mami," zašeptal Jyrki.
„Hrozně jsi zhubl."
„Jo, to… je na dlouhý vyprávění. Stýskalo se mi." Bylo tak krásné ho slyšet mluvit s Venlou s takovou láskou.
„Jyrki?" ozval se váhavě Otssi. Ten skoro prosebný tón mě překvapil. Jyrki na něj pohlédl se směsicí strachu a odevzdaného klidu. Otssi rozpřáhl náruč. To snad nemyslel vážně, po tom všem.
Jyrki se k němu však pomalu rozešel a letmo ho objal. Pak zase ustoupil, ale dokázal to. Otssi se na něj celkem přívětivě usmál.
„Beru zase svoje léky. Všechno bude v pořádku. Budeme rodina, tentokrát doopravdy."
Jyrki zavrtěl hlavou. „S léky jsi klidnější, ale my nebudeme rodina. Neslibuj mi už, jak se něco změní, protože nezmění. Ale kvůli mámě tě budu tolerovat."
Otssi pohlédl na Venlu. „Řekni mu něco."
Venla se zamračila. Jestli Jyrkimu řekne, ať je k Otssimu milejší nebo něco podobného, ale ona se pak z nějakého důvodu podívala na mě a řekla něco, což bych nikdy nečekal. „Ne."
4. Záleží na tom?
4. 1. 2023
Ale to je fuk, chápeš?! Prostě se přestaň chovat takhle!“
„Jak? Tak, jak si zasloužíš?“
„Jak víš, co si zasloužím? Vždyť ani nevíš, kdo jsem!“
„Jo, jenže to nevíš ani ty. Proto není důležitý, kdo jsi byl, ale kdo jsi teď. A já… já chci být lepší kamarád. Vážně, Yle.“
„Jenom kvůli tomu, že jsem tě nepustil?“
„To není jenom. Tys… tys to prostě nemohl udělat, že? Nedokázal jsi mě pustit.“
„Záleží na tom?“
„Záleží. Protože to nebylo jenom o tom, že bys nepustil nikoho, nebo že jsem tvůj kamarád. Musí… někde uvnitř ti na mě záleží víc, než si vůbec připouštíš.“
5. Ona má jen nás
5. 1. 2023
Poté se mi však myšlenky opět vrátily k Taimi. Přehrával jsem si celou tu situaci s rodiči znovu a znovu. Že jí Syksy stiskla ruce, jí určitě nevadilo. Čaj si odsouhlasila sama. Pak už se jí nikdo nějak zvlášť nevěnoval. Vstal jsem a začal přecházet po tak důvěrně známém a zároveň cizím pokoji. Možná právě v tom byl problém. Syksy měla starost hlavně o Jyrkiho a Juhani si všímal zejména mě. Ale proč to Taimi vadilo? Copak ona by o jejich pozornost stála? Žárlila snad, že my jsme ji měli? Zhruba před půl rokem bych řekl, že ano, ale i ona se změnila. Přála nám to, to bylo jisté. Tak v čem byl problém?
6. Možná je to prach tvořený bolestí
6. 1. 2023
„Dobře. Co bys řekl tomu, kdybys ty hledal v knihách a já na internetu?“
Potřásl jsem hlavou. „Leeno, nemusíš kvůli mně ztrácet čas.“
„Prosím tě. Pomůže mi to se rozptýlit.“
„Tak jo,“ usmál jsem se. „Kolik ti za to mám zaplatit?“
Mávla rukou. „Nic. Jsme kamarádi.“ Překvapeně jsem na ni hleděl. „Co je?“
„Nejsem na tohle zvyklej.“
„Tak si zvykej, Yle. Pojď k těm knihám.“
7. Nemáš to pod kontrolou
7. 1. 2023
„Doprdele,“ zavrčel jsem. „To ta tvoje kletba. Jdeme za Siiri, až se z tohohle dostaneme.“
„Ale Tuivo…“
„Ne. Nemáš to pod kontrolou.“
„Byl jsem vyděšený.“
„A co když budeš i příště? Co když někoho zabiješ, hm? Co když zabiješ mě?“
„Přestaň,“ zavrčel. „Přestaň se mnou manipulovat.“
„Ale já se tě bojím!“
„A dost!“ přerušila nás Taimi.
8. Protože jsme kamarádi
8. 1. 2023
„Yle, v souvislosti s tím vším, o čem jsme spolu mluvili, pamatuješ si na svý dětství?“
Odfrkl jsem si. „Jo, pár vzpomínek mám, jako každej. Ale nerad o tom mluvím.“
„Jak se jmenovali tví rodiče?“
„Pilvi a Metsä," odpověděl jsem s jistotou.
„Ti biologičtí?"
„Leeno…“
„Co?“
„Já… pohádali jsme se. Nepamatuju si je.“
„Blbost! Každý si pamatuje svoje rodiče.“ Na vteřinu se mi zatmělo před očima, když jsem se po letech znovu snažil zaplnit ten kus života, který mi nějak chyběl. „Myslím si prostě, že to mazání paměti úplně nevyšlo. Že se něco pokazilo.“
Vstal jsem. „Hele… tohle… tohle je na mě moc. Budu žít dál tak, jak doteď. Myslím, že nechci znát pravdu.“
9. Tady jsem se dostával na tenký led
9. 1. 2023
Policistka se na mě usmála a já jsem se musel usmát taky. Bylo to na dobré cestě. „Pak skočil do vody, protože věděl, že se tě tím zbaví?“
„Jo. Ale nezbavil. Panikařil a já jsem mu chtěl pomoct. A pak… ta voda prostě zamrzla. Ještě že se mu nic nestalo.“
„Jiní svědci říkali, že ten led se šířil právě od od kraje uprostřed. V místě, kde byl vás kamarád.“
Na moment jsem znejistěl, ale pak mi došlo, jak přetavit ve výhodu to, že to věděli. „Neudělal by to. Když už nic, tak ví, jak je led nebezpečnej. Už pod ním skončil.“ Všiml jsem si jejich zvídavých pohledů. „Bylo to při jednom z našich prvních výletů, kousek od Aletasa, odkud jsme. Prostě se propadl do jezera a… dost dlouho tam zůstal.“ Do oči mi vstoupily nefalšované slzy. „Bylo strašně nebezpečný ho zachraňovat, ale já ho tam nemohl nechat. Promiňte, jenom… byl tak strašně promrzlej.“
„Hlavně že to dopadlo dobře,“ podotkl policista. „Dobře. Jyrki má s ledem špatné zkušenosti.“ Vážně to pomohlo, už ho nepodezřívali. „Ale mluvíte hlavně o něm. Co ta dívka, Taimi?“
„Co je s ní?“
„S tou jste se nepohádali?“
Odfrkl jsem si. „My se hádáme pořád. Vyrůstali jsme spolu. Ale jestli myslíte, že by to mohla být ona, tak fakt ne. Je strašně laskavá a tohle by prostě neudělala. Není to její styl, a taky, byla tam, když se Jyrki propadl. Jejich láska je tak strašně čistá. Nikdy by mu neublížila tím, že by mu to udělala.“
10. Pravda byla na dosah
10. 1. 2023
„Jo, asi jo,“ odvětil jsem a odtáhl se od ní. „Musím do Pieni. Ehm… vzala bys mě tam?“
„Proč?“ podivila se.
„Za Palem.“ Pozvedla obočí. „A taky proto, že Tuivo tam bude taky a on… ví, co se mi stalo.“
„Jak by to doprdele mohl vědět?“
„To netuším, ale dozvím se to, až tam pojedu. Ale za tím Palem jdu taky.“
Leena mě znovu objala. „Hodím tě tam.“
Mirja vedle nás si odkašlala. „Říkáte, že potřebujete do Pieni?“
„Ano?“ pozvedl jsem obočí.
„Letíme do Vuori, je to stejným směrem. Nevím, jaké má Veri letadlo, ale myslím, že se zmiňoval, že sem hodí nějaké lidi, takže teoreticky by mohl mít volná místa.“
11. Časy se změnily
11. 1. 2023
Pochopil jsem, že si chce vážně promluvit. „Jsi šaman?“
Obrátil se ke mně a ušklíbl se. „To těžko. Jsem náčelník. To tě nenapadlo, že mě kmen hned poslechl, bez toho, aby se všichni šamani dohodli?“
Nedostávalo se mi slov. „Takže…“
Povzdechl si. „Šamani už neexistujou. Předtím se prostě před smrtí všichni vytratili, ale Siiri to nějak… neudělala. Nevím, co si myslela. A když ji viděli umřít, prostě… prostě jsme všichni tak nějak přestali věřit, že jsou šamani tak mocní a božští.“
Sykavě jsem se nadechl. „Já viděl umřít Lumikkiho.“
„Tys… jo, asi to dává smysl. Myslím to, že tě našel. Vždycky tě měl rád. Žárlil jsem na tebe, když byl ještě šaman, víš?“ Ušklíbl se a já mu to nejistě oplatil. „No, a zavládl trochu chaos. Siiri byla poslední, kdo to držel pokupě, ale pak už to prostě nešlo. Nakonec jsme se ale dohodli, že budeme bojovat do první krve, a kdo vyhraje, ten bude vést kmen.“
Bylo to na mě příliš, ale pochopil jsem, co se mi tu snaží říct. „A tys vyhrál.“
12. Zbořím je
12. 1. 2023
Já jsem se však musel zamýšlet nad tím, jak o ní mluvil v souvislosti s Niilem. Měl ji rád i proto, že pomohla jeho kamarádovi. Kolik pro něj musel Niilo znamenat, aby to dokázal takhle vnímat? A vůbec, vždyť mě obklopovaly samé takové vztahy, ať už romantické nebo přátelské. Vztahy, kde by pro sebe ti lidé udělali cokoli a byli rádi za štěstí toho druhého. Jyrki, Tuivo a Taimi, Auri a Joni. Jyrki a Auri. Leena a Yö, když ještě žila. Oni se také báli bolesti, kterou tak silné pouto může přinést, ale šli do toho a zažili i mnoho krásných chvil. Možná bych se toho neměl stranit. Vybavil jsem si Palovu tvář a musel se usmát. Měl jsem stále šanci, stále nebylo pozdě najít skutečnou lásku. A pokud to nevyjde, mám skutečné přátelé, kteří tu pro mě vždy byli a budou. Už před nimi nebudu utíkat, už nebudu stavět zdi. Zbořím je. Všechny. Pro ně ano. Nechám všechny své nejbližší projít, a bude mi mnohem lépe. A možná, možná bych mohl nechat projít i otce, až ho poznám. Byla to má krev. Musí v něm být i něco dobrého. Zkrátka musí, a já to najdu.
13. Je to moje poslední šance
13. 1. 2023
„Takhle jsme se i dostali k tobě,“ pokračoval Jyrki. „Jmenuješ se Aleksi. Vždycky jsi miloval ptáky, ale pak tě jeden napadl. Fyzicky ti nic moc nezpůsobil, ale zdály se ti pak noční můry, děsil ses každé silulety na obloze. A tvoji rodiče ti chtěli pomoct, tak… chtěli ti vymazat z hlavy to trauma. Ale tak nějak ti vymazali všechny vzpomínky na dětství.“
Ylermi zbledl. „Já… Ale to… Vrací se. Jeli jsme s Leenou a přelétl nad náma dravec, a ono se to vrátilo.“
Jyrki přikývl. „To mazání zřejmě úplně nevyšlo.“ Zalovil v kapse a vytáhl zapalovač s ptáci rytinou. Ylermi na něj konsternovaně zíral.
„Ten… ten patřil mýmu otci,“ vydechl. Jyrki přikývl. Přešel jsem k Ylovi a položil mu ruku na rameno, ale on jí setřásli. „Já… si to pamatuju. Když byl doma, míval ho na krbu, podpaloval s ním… Ale často mizel na lov. I na několik dní. Máma… když tam nebyl, často mi opakovala, že chce, abych měl normální život. A pak… pak si jen vzpomínám, že jsem měl pocit, že jsem něco velkýho ztratil, a nějaká ženská mě předala partě chlapů, a ti mě odvezli až do Aletasa. Na velkých saních. Byla to máma.“ Postavil se. „Ta ženská byla má matka!“
Pohlédl jsem na Jyrkiho a on vážně kývl. „Je to dost pravděpodobný.“
14. Co mám podle vás dělat?
14. 1. 2023
„Musíte ven,“ vychrlil. „Mrzí mě to, dostal jsem tu práci. Musíte pokračovat beze mě.“
„Počkej,“ zadržel ho stejně šokovaný Jyrki, jako jsem byl já. „Bez letadla to nepůjde. Kam se máme obrátit?“
Niilo se zamračil. „To už není moje starost. Jděte ven.“ Pořád jsme byli v šoku, tak jsme ho beze slova poslechli. Satu se tvářila sklíčeně a k Jyrkimu už nešla, jako by vycítila napjatou atmosféru. Když jsme s pilotovou pomocí seskočili dolů, Jyrki bezradně zavrtěl hlavou.
„Niilo, co máme dělat? Vezme nás někdo jinej?“
„Letadlem asi těžko. Dostali jsme naléhavej úkol. Zkuste to v přístavu.“
„Ale lodí to potrvá dlouho,“ namítl Jyrki. „Na to nemáme zásoby.“
„Hele, já taky nejsem z tohohle úkolu nadšenej,“ zavrčel Niilo. „Ale nemůžu přijít o práci.“
„Co je to za práci?“ naléhal Jyrki.
„Nestarej se,“ zavrčel Niilo a někam chtěl odběhnout, ale Jyrki se mu postavil do cesty. Pilot se ho pokusil odstrčit, ale Jyrki to zřejmě čekal, protože ho chytil za ruku. Niilo se s ním nepřetlačoval, jen potřásl hlavou.
„Počkej. Proč z toho nejsi nadšenej?“
Niilo na něj nešťastně pohlédl. „Protože jsme dostali za úkol letět s léky, jídlem a… zbraněmi a návykovými látkami do kmenů.“
15. Já nikdy neřekl ne
15. 1. 2023
„Udělal jsem ti někdy něco?“
“Ne, samozřejmě že ne.“
„Tak je problém fakt jenom v těch jizvách? Tuivo, podívej se mi do očí.“
„Jyrki…“
„Ne. Potřebuju vědět, že nelžeš.“ U kohokoli jiného bych už dávno odešel, ale Jyrki mi chtěl pomoct a zasloužil si pravdu. Pohlédl jsem na něj.
„Ne. Nejde jenom o jizvy, ale souvisejí s tím.“
„Máš…“ Odkašlal si. „Jsi zraněný ještě někde?“
„Ne. Přemýšlej. Proč mají většinou lidí problém s fyzickým kontaktem?“
„Protože jim někdo ublížil a…“ Jeho oči se rozšířily strachem a napadlo mě, jestli to byl dobrý nápad. „Tuivo! Ptali jsme se tě, jestli nám ještě něco tajíš, a tohle je velká věc! A týká se náš to!“
„Já vím. Bojím se na to vůbec pomýšlet. Taimi to neví a chci, aby to ještě zůstalo tak. Je to složitý.“
„Tuivo…“
„Já ji na to řeknu! Jenom… jenom ne teď. Prosím.“
Povzdechl si. „A mně to řekneš?“
„Vlastně až o tolik nejde, ne objektivně. Nebylo to zneužití v pravým slova smyslu.“
16. Máme jinou možnost?
16. 1. 2023
„Proto jsme jim nikdy nechtěli pomáhat. Chtěli jsme… chtěli jsme přinést z jednoho světa prvky toho druhého a naopak. Protože to tak kdysi bývávalo. Kmeny a zbytek světa byly víc propojený.“
Pohlédla jsem na něj. „Jak to víš?“
Jyrki neodpověděl přímo, jen přednesl důkaz. To však stačilo. „Máš pocit, že názvy míst, nebo klidně i naše jména, pocházejí odsud? No tak, vždyť je ani neumíme pořádně vyslovit. Vezmi si svoje jméno. Ylermi. Vyslovuješ to ilermi, ale proč si myslíš, že je na začátku to ypsilon? Všimni si někdy, jak to říká Taimi, nebo klidně i Tuivo.“ Odkašlal si. „Ylerrrmi,“ napodobil téměř dokonale jejich výslovnost. „Všechny naše názvy vycházejí z udgunštiny, akorát jsme si je přizpůsobili.“
„Nebo taky některý nespisovný výrazy,“ prohlásil Niilo. „Mirja mě zpočátku párkrát oslovila turri. Blbec, ale láskyplněji. Víš, jak jsem byl překvapený, když jsem slyšel nějakou stařenku v jednom jižnějším městě, říct to svému muži? Jazyk kmenů nezůstal zapomenut. A nejde jen o něj.“
„Napadlo tě někdy, proč se mrtvejm na hrob zapalujou svíčky?“ pokračoval Jyrki. „Je to z kultury kmenů, kde se těla dodnes pálí a zakopávání berou jako barbarství. Ale funguje to i naopak. Kmeny sice věří v božstvo a přírodní jevy přikládají vyšší moci, ale zároveň tak nějak vědí, že jsou mimo tuhle realitu, dokonce tomu místu říkají… ehm. Maailman-kai-kke-us. Hrozný slovo. Znamená to Vesmír.“
„Ty vole,“ hlesl jsem.
„Jo,“ usmál se Jyrki a prohrábl Satuinu srst. „Chtěli jsme ty dva světy propojit, ale ne tak, že bychom jedním invazivně vtrhli do toho druhýho, ale ukázali některé prvky z obou. Jenže to lidi nemůžou pochopit, když kmeny doopravdy neznají a netuší, že nejsou vůbec zaostalé.“
„No… ale technologicky jsme na tom líp my, ne?“
Jyrki pokrčil rameny. „Možná. Ale vysaď průměrného měšťana do přírody a budou mu ty jeho technologie úplně na houby. Každý svět má svoje pro i proti, není jeden lepší než druhý.“ Musel jsem kývnout, protože to znělo logicky. Jestli tomu někdo pořádně rozuměl, tak to byl Tuivo, protože žil jednou nohou tady a druhou tam, ale ani Jyrki k tomu neměl daleko.
17. Já jsem ti celý život lhal
17. 1. 2023
Prudce jsem vydechl. „Promiň. Já… já si fakt myslel, že ti to zvládnu říct. Ale…“
„Je to horší než to, co jsem se dozvěděla doteď?“
„Taimi. Já jsem ti celý život lhal. Od mých čtrnácti ti pořád lžu. Všechno to je jinak. Ty moje problémy s…“ Ztichl jsem.
„Problémy s čím?“
„Posloucháš mě?“ Začaly mi téct slzy, ale nesnažil jsem se je setřít. „Lhal jsem ti. Celej. Život.“
„Ano. Lhal. Ale zlepšuje se to,“ usmála se a setřela mi palcem slzy. Odtáhl jsem její ruku.
„Ne. Taimi, já ti lhal mnohem zásadněji. Jyrki nebude první člověk, kterýmu dám všechno. A ty taky ne. Byl to Joki.“ Bylo to venku. Čekal jsem na její reakci. Na výčitky. Na vztek. Sevřela mi rameno. Vytrhl jsem se jí.
18. Považuju ho za kamaráda
18. 1. 2023
„Ty… ty mě bereš jako kamaráda?“ podivil se Jyrki. „Vždyť…“
Niilo naklonil hlavu na bok. „Vždyť co?“
„Jsi starší,“ hlesl nakonec. Niilo se upřímně zasmál.
„Kolik si myslíš, že mi je?“
Jyrki pokrčil rameny. „Třicet?“
„Skoro. Dvacet osm. Ale jsem pořád stejně ztracenej jako vy všichni. Věk nehraje roli, spíš zkušenosti,“ potřásl hlavou.
„V tom případě jsi taky můj kamarád,“ vydechl Jyrki a pohlédl na mě. „A ty taky, Yle.“
„Brzdi,“ ušklíbl jsem se.
Jyrki se zarazil. „V čem je problém?“
„V ničem. Prostě… tě neznám.“
Potřásl hlavou. „To už nemůžeš říct. Zažili jsme spolu pár věcí. Jestli se mnou nechceš mít nic společnýho, řekni mi to, ale já si myslím, že se jen znovu snažíš od sebe všechny odtlačit.“
„Jak to víš?“ podivil jsem se. „Kdo ti to řekl?“
Jyrki pevně semkl rty. „Vím to, protože jsem dělal to samý.“
„A už neděláš?“
Kývl. „Snažím se nedělat.“
19. Nebudu klidný, dokud to nezjistím
19. 1. 2023
„Mám strach,“ špitl.
„Tak se tam nepotápěj. Stejně tam asi bude jenom tma a prázdno a…“
„Ale ne. Z toho, o čem mluvila Lau. Nechci, aby to dítě dopadlo jako ty. Abysme si ho nevšímali.“
„To Laura nedopustí.“
„Nejsem připravenej. A možná nebudu nikdy.“
„A ona o tom ví?“ zajímalo mě.
Odfrkl si. „Víš, jak to v kmenech je. Dítě je požehnání. Nemá ani tušení, jak těžký to bude zvládnout bez komunity.“
„Pomůžeme vám.“
Uchechtl se. „Jste pořad pryč. Nic ve zlým. Tuivo, já chci objevovat, chci žít, ne sedět doma na zadku a starat se o řvoucí a nechutný mimino.“
„Zamiluješ si ho.“
„A když ne? Budu příšernej otec,“ zaúpěl.
„No, asi ti to nepomůže, ale já bych byl taky.“
20. I špatné zkušenosti nás formují
20. 1. 2023
„Pasi?“ přerušil nakonec trapné ticho Jyrki. „Máme trochu problém. Přišli jsme o letadlo, a sem jsme se dostali jen shodou náhod. Můžeme… můžeme tady zůstat?“
Můj otec zaváhal. „Jak dlouho?“
„Těžko říct. Než vymyslíme jinou alternativu,“ odvětil psovod.
„Dobře,“ kývl Pasi. Možná mu nebylo po chuti ubytovat tady někoho, kdo zradil jeho důvěru, ale nakonec se na něj i usmál. Pozval nás dovnitř, ale nedal mi už šanci s ním promluvit, protože znovu řekl Jyrkiho jméno. Zašel s ním do vedlejší místnosti, ale ještě, než zavřeli, jsem viděl, jak pevně ho objal.
V té chvíli mi to došlo. Co jsem si to tady namlouval? On mě nechtěl doopravdy poznat, nechtěl poznat Ylermiho z Aletasa, chtěl, abych byl zase ten malý Aleksi, abychom žili šťastně i s mojí matkou. Chtěl vrátit čas, a i když mě hledal, tak teď byl Jyrki mnohem více jeho synem než já. To pro něj plakal. To s ním se vítal. To jeho oslovoval. Miloval ho. Byl jsem hlupák. Potlačil jsem slzy.
Najednou promluvil pilot. Nečekal jsem to, tak jsem sebou trhl. „Rodinný setkání asi nikdy nebudou jednoduchý.“