Popel paměti: Ozvěny ticha (2. díl)
Příspěvky
24. To je jen na tobě
24. 1. 2023
„Víš, jak jsi říkal, že nechceš nikoho zatahovat do celý tý věci s magií a kletbami?“
„Jo. Moc to nevyšlo,“ ušklíbl se.
„Nejen tobě.“
Zvedl hlavu. „Jak to myslíš?“
Netušil jsem, jak začít, tak jsem to nakonec řekl napřímo. Palo umí tvořit z vody krystaly. A pak jsem mu řekl všechno. Řekl jsem mu o zkamenělých lidech, o tom, jak ukradl náhrdelník šamanovi, a když jsem už byl u toho, tak i o tom, že si vážně myslím, že můj otec není špatný člověk. Tuivo bledl a budil dojem, že mě ke konci už ani neposlouchá. „A to je celý. Asi tě to sebralo víc, než jsem čekal.“
Potřásl hlavou. „Řeknu… řeknu ti k tomu něco později. Dobrou.“ Chtěl se zvednout, ale já jsem ho popadl za zápěstí.
„Ne. Říkal jsi, že už nebudeš lhát. Vybal to.“
„Je to komplikovaný.“
„Nechce se mi spát. A tobě očividně taky ne.“
„Já… už chtěl jít.“
„Máš celej čaj. Nikdy by sis neuvařil čaj, kdyby sis nebyl jistej, že ho dopiješ.“
„Kurva,“ zaklel nad tím, jak jsem ho měl přečtenýho.
23. Mám co ztratit
23. 1. 2023
Netušil jsem, jak jí to všechno říct, tak jsem jen pokrčil rameny. „Přemýšlím sám nad sebou, a trochu jsme se s Ristem chytli a tak, prostě… už běž zpátky. Určitě nedočkavě čekají na další část tvýho života v kmeni.“
„Vlastně chtěli slyšet i tvou část, znovu a pořádně. Jsi hladový?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Vůbec.“
„Ani já. Počkej chvíli.“ Odešla z místnosti a bez ní tady zavládlo tíživé ticho. Po malé chvíli se však vrátila s šálkem čaje. „Ohřeje nám to později. Vaří rybí polívku.“
Zašklebil jsem se. „Vaří ji příšernou.“
Pousmála se a podala mi hrníček. Zřejmě plánovala pít jet z jednoho. „Říkala jsem si, že nevoní jako ta tvá. Tuivo, copak se stalo?“
Stočil jsem se do její náruče, a řekl jí všechno o krystalech, zkamenělých lidech a Ristově reakci. Celou dobu mě objímala a nic kromě občasných dotazů neříkala. Když jsem skončil, prohrábla mi vlasy dlouhé teď už po uši a já jsem konečně našel odvahu na ni pohlédnout. V očích měla radost smíšenou se strachem.
„Tuivo. Jsem… jsem na tebe hrozně pyšná a chci říct, že vím, jak se snažíš na sobě pracovat. A udělal jsi správnou věc. Více pro Rista udělat nemůžeš. Také si myslím, že je to jezero nějakým způsobem prokleté, jen nevím jak, a co vás od té kletby zachránilo. Proto by bylo hloupé riskovat.“
„Už se tam nepřiblížím. Mám co ztratit.“ Pohlédl jsem na ni a pohladil ji po vlasech.
„Jyrkiho,“ řekla, a já jsem na okamžik myslel, že se zase podceňuje, ale pak jsem si všiml té veselé jiskry v jejích očích.
„A tebe. Potřebovala jsi to slyšet, viď?“
Usmála se. „Tolik mě znáš.“
22. Já mám taky svoje tajemství
22. 1. 2023
Pootevřel a mezeru, kterou na mě překvapeně hleděl, odděloval řetízek. Palo chvíli váhal, ale pak řetěz sundal a otevřel dveře. Beze slova mi pokynul, abych vešel. Polkl jsem a následoval ho. Když za námi zavřel, opřel se o dveře se založenýma rukama. Čekal, až začnu já, ale ty výrazné oči lemované tužkou, které mě zjevně soudily, mě znervózňovaly. Dovolil jsem si ještě pár hlubokých nádechů.
„Přišel jsem ti všechno vysvětlit,“ začal jsem opatrně. Alespoň že se zdálo, že mě chce vyslechnout. „Nejdu nějak nevhod?“
„To ani ne,“ pronesl Palo suše. Bolelo to, ale měl na to právo.
„Dobře. Koukni, všechno, co ti teď chci říct, bude znít celkem neuvěřitelně, ale nechci si vymýšlet nějaký výmluvy.“ Rozhodil jsem paže. „Co když ti řeknu, že magie existuje?“
Palo vykulil oči a zjevně netušil, co na to říct. Nakonec udělal jeden nejistý krok směrem ke mně. „Budu s tím pracovat.“ Trochu nemotorně mě objal. „Vypadáš unaveně.“
21. Najednou mi to nepřišlo tak nemožné
21. 1. 2023
Hodnou chvíli jsme tam ještě seděli, já jsem si také smočil nohy, povídali jsme si, jako bychom chtěli slovy dohnat všechny ty roky, a i doma jsem se musel usmívat. Vydrželo mi to až do chvíle, kdy Taimi začala zajímat moje ruka. Vyprávěl jsem jí o návštěvě jeskyně, ale tuhle část jsem vynechal.
„Proto jsme se ani nekoupali,“ odpověděl jsem jí trochu vyhýbavě.
„Ano, ale jak se ti to stalo?“
„Záleží na tom?“
„Ano. Odpověz, prosím. Pořezal ses o kámen?“
Mohl jsem přikývnout a nic nevysvětlovat, ale to by si Taimi nepřála. Vydechl jsem. „To… to udělal Risto. Je to taková věc, co dělají většinou znudění náctiletí, ale… hodně to pro nás znamenalo. Risto řekl, že jsem jako jeho bratr. A víš, symbolicky, když se spojí pár kapek naší krve…“
Taimi vykulila oči. „Ale vždyť ty v takové věci nevěříš.“
„Ne. Ale nedošlo mi, co Risto dělá, a pak… vlastně je to hezký.“
Taimi se usmála. „Viděla jsem tě čistit nůž. Ale nezabil bys zvíře, aniž bys ho pak snědl, a pochybuji, že bys ho jedl mimo domov. Kromě toho, Risto má obvázanou ruku úplně stejně špatně.“
Zase jsem ji podcenil. „Ty jsi mě zkoušela?“
Zavrtěla svou. „Ne. Jen jsem nerozuměla, proč jste se řízli oba. Ale teď už to chápu.“
Kývl jsem. „Vím, že to bylo hloupé.“
„Ano,“ odvětila. „Ale zároveň vidím radost ve tvých i v jeho očích. Potřebovali jste to pro utužení vašeho přátelství.“
20. I špatné zkušenosti nás formují
20. 1. 2023
„Pasi?“ přerušil nakonec trapné ticho Jyrki. „Máme trochu problém. Přišli jsme o letadlo, a sem jsme se dostali jen shodou náhod. Můžeme… můžeme tady zůstat?“
Můj otec zaváhal. „Jak dlouho?“
„Těžko říct. Než vymyslíme jinou alternativu,“ odvětil psovod.
„Dobře,“ kývl Pasi. Možná mu nebylo po chuti ubytovat tady někoho, kdo zradil jeho důvěru, ale nakonec se na něj i usmál. Pozval nás dovnitř, ale nedal mi už šanci s ním promluvit, protože znovu řekl Jyrkiho jméno. Zašel s ním do vedlejší místnosti, ale ještě, než zavřeli, jsem viděl, jak pevně ho objal.
V té chvíli mi to došlo. Co jsem si to tady namlouval? On mě nechtěl doopravdy poznat, nechtěl poznat Ylermiho z Aletasa, chtěl, abych byl zase ten malý Aleksi, abychom žili šťastně i s mojí matkou. Chtěl vrátit čas, a i když mě hledal, tak teď byl Jyrki mnohem více jeho synem než já. To pro něj plakal. To s ním se vítal. To jeho oslovoval. Miloval ho. Byl jsem hlupák. Potlačil jsem slzy.
Najednou promluvil pilot. Nečekal jsem to, tak jsem sebou trhl. „Rodinný setkání asi nikdy nebudou jednoduchý.“
19. Nebudu klidný, dokud to nezjistím
19. 1. 2023
„Mám strach,“ špitl.
„Tak se tam nepotápěj. Stejně tam asi bude jenom tma a prázdno a…“
„Ale ne. Z toho, o čem mluvila Lau. Nechci, aby to dítě dopadlo jako ty. Abysme si ho nevšímali.“
„To Laura nedopustí.“
„Nejsem připravenej. A možná nebudu nikdy.“
„A ona o tom ví?“ zajímalo mě.
Odfrkl si. „Víš, jak to v kmenech je. Dítě je požehnání. Nemá ani tušení, jak těžký to bude zvládnout bez komunity.“
„Pomůžeme vám.“
Uchechtl se. „Jste pořad pryč. Nic ve zlým. Tuivo, já chci objevovat, chci žít, ne sedět doma na zadku a starat se o řvoucí a nechutný mimino.“
„Zamiluješ si ho.“
„A když ne? Budu příšernej otec,“ zaúpěl.
„No, asi ti to nepomůže, ale já bych byl taky.“
18. Považuju ho za kamaráda
18. 1. 2023
„Ty… ty mě bereš jako kamaráda?“ podivil se Jyrki. „Vždyť…“
Niilo naklonil hlavu na bok. „Vždyť co?“
„Jsi starší,“ hlesl nakonec. Niilo se upřímně zasmál.
„Kolik si myslíš, že mi je?“
Jyrki pokrčil rameny. „Třicet?“
„Skoro. Dvacet osm. Ale jsem pořád stejně ztracenej jako vy všichni. Věk nehraje roli, spíš zkušenosti,“ potřásl hlavou.
„V tom případě jsi taky můj kamarád,“ vydechl Jyrki a pohlédl na mě. „A ty taky, Yle.“
„Brzdi,“ ušklíbl jsem se.
Jyrki se zarazil. „V čem je problém?“
„V ničem. Prostě… tě neznám.“
Potřásl hlavou. „To už nemůžeš říct. Zažili jsme spolu pár věcí. Jestli se mnou nechceš mít nic společnýho, řekni mi to, ale já si myslím, že se jen znovu snažíš od sebe všechny odtlačit.“
„Jak to víš?“ podivil jsem se. „Kdo ti to řekl?“
Jyrki pevně semkl rty. „Vím to, protože jsem dělal to samý.“
„A už neděláš?“
Kývl. „Snažím se nedělat.“
17. Já jsem ti celý život lhal
17. 1. 2023
Prudce jsem vydechl. „Promiň. Já… já si fakt myslel, že ti to zvládnu říct. Ale…“
„Je to horší než to, co jsem se dozvěděla doteď?“
„Taimi. Já jsem ti celý život lhal. Od mých čtrnácti ti pořád lžu. Všechno to je jinak. Ty moje problémy s…“ Ztichl jsem.
„Problémy s čím?“
„Posloucháš mě?“ Začaly mi téct slzy, ale nesnažil jsem se je setřít. „Lhal jsem ti. Celej. Život.“
„Ano. Lhal. Ale zlepšuje se to,“ usmála se a setřela mi palcem slzy. Odtáhl jsem její ruku.
„Ne. Taimi, já ti lhal mnohem zásadněji. Jyrki nebude první člověk, kterýmu dám všechno. A ty taky ne. Byl to Joki.“ Bylo to venku. Čekal jsem na její reakci. Na výčitky. Na vztek. Sevřela mi rameno. Vytrhl jsem se jí.
16. Máme jinou možnost?
16. 1. 2023
„Proto jsme jim nikdy nechtěli pomáhat. Chtěli jsme… chtěli jsme přinést z jednoho světa prvky toho druhého a naopak. Protože to tak kdysi bývávalo. Kmeny a zbytek světa byly víc propojený.“
Pohlédla jsem na něj. „Jak to víš?“
Jyrki neodpověděl přímo, jen přednesl důkaz. To však stačilo. „Máš pocit, že názvy míst, nebo klidně i naše jména, pocházejí odsud? No tak, vždyť je ani neumíme pořádně vyslovit. Vezmi si svoje jméno. Ylermi. Vyslovuješ to ilermi, ale proč si myslíš, že je na začátku to ypsilon? Všimni si někdy, jak to říká Taimi, nebo klidně i Tuivo.“ Odkašlal si. „Ylerrrmi,“ napodobil téměř dokonale jejich výslovnost. „Všechny naše názvy vycházejí z udgunštiny, akorát jsme si je přizpůsobili.“
„Nebo taky některý nespisovný výrazy,“ prohlásil Niilo. „Mirja mě zpočátku párkrát oslovila turri. Blbec, ale láskyplněji. Víš, jak jsem byl překvapený, když jsem slyšel nějakou stařenku v jednom jižnějším městě, říct to svému muži? Jazyk kmenů nezůstal zapomenut. A nejde jen o něj.“
„Napadlo tě někdy, proč se mrtvejm na hrob zapalujou svíčky?“ pokračoval Jyrki. „Je to z kultury kmenů, kde se těla dodnes pálí a zakopávání berou jako barbarství. Ale funguje to i naopak. Kmeny sice věří v božstvo a přírodní jevy přikládají vyšší moci, ale zároveň tak nějak vědí, že jsou mimo tuhle realitu, dokonce tomu místu říkají… ehm. Maailman-kai-kke-us. Hrozný slovo. Znamená to Vesmír.“
„Ty vole,“ hlesl jsem.
„Jo,“ usmál se Jyrki a prohrábl Satuinu srst. „Chtěli jsme ty dva světy propojit, ale ne tak, že bychom jedním invazivně vtrhli do toho druhýho, ale ukázali některé prvky z obou. Jenže to lidi nemůžou pochopit, když kmeny doopravdy neznají a netuší, že nejsou vůbec zaostalé.“
„No… ale technologicky jsme na tom líp my, ne?“
Jyrki pokrčil rameny. „Možná. Ale vysaď průměrného měšťana do přírody a budou mu ty jeho technologie úplně na houby. Každý svět má svoje pro i proti, není jeden lepší než druhý.“ Musel jsem kývnout, protože to znělo logicky. Jestli tomu někdo pořádně rozuměl, tak to byl Tuivo, protože žil jednou nohou tady a druhou tam, ale ani Jyrki k tomu neměl daleko.
15. Já nikdy neřekl ne
15. 1. 2023
„Udělal jsem ti někdy něco?“
“Ne, samozřejmě že ne.“
„Tak je problém fakt jenom v těch jizvách? Tuivo, podívej se mi do očí.“
„Jyrki…“
„Ne. Potřebuju vědět, že nelžeš.“ U kohokoli jiného bych už dávno odešel, ale Jyrki mi chtěl pomoct a zasloužil si pravdu. Pohlédl jsem na něj.
„Ne. Nejde jenom o jizvy, ale souvisejí s tím.“
„Máš…“ Odkašlal si. „Jsi zraněný ještě někde?“
„Ne. Přemýšlej. Proč mají většinou lidí problém s fyzickým kontaktem?“
„Protože jim někdo ublížil a…“ Jeho oči se rozšířily strachem a napadlo mě, jestli to byl dobrý nápad. „Tuivo! Ptali jsme se tě, jestli nám ještě něco tajíš, a tohle je velká věc! A týká se náš to!“
„Já vím. Bojím se na to vůbec pomýšlet. Taimi to neví a chci, aby to ještě zůstalo tak. Je to složitý.“
„Tuivo…“
„Já ji na to řeknu! Jenom… jenom ne teď. Prosím.“
Povzdechl si. „A mně to řekneš?“
„Vlastně až o tolik nejde, ne objektivně. Nebylo to zneužití v pravým slova smyslu.“