17. Já jsem ti celý život lhal
Nepomohlo ani několik hlubokých nádechů. Možná jsem na to zkrátka ještě nebyl připravený. Ale budu vůbec někdy? Její oči propátrávaly krajinu, jaky vždy, když si trénovala lov, a na malý moment se u mě zastavily. Záměrně jsem se pohnul.
„To jsem já,“ ozval jsem se, abych ji nevyděsil.
„Tuivo,“ úlevně se zasmála. „Co tam provádíš?“
„Vlastně jsem… musím ti něco říct, Taimi.“ Teď už nebylo cesty zpět. Vyšel jsem ze stínů pienského lesa a usadil se na kámen vedle ní. Jemně mě vzala do náruče.
„Neměl by u toho být i Jyrki? Zvláště když za chvíli odllétá“ zeptala se měkce. Tušila, že je to vážná věc. Její laskavost mě ale málem rozplakala. Za chvilku tak laskavá nebude. Jakákoli reakce, jakou mi mohla dáš, bude bolet.
Měl jsi mi to říct, Tuivo! Musel sis uvědomovat, že to není normální, tak mi nelži! Líbilo se ti to, tak mi netvrď, že jsi z toho traumatizovaný! Zase jsi to Jyrkimu pověděl dříve než mně! Lhal jsi mi! Nenávidím tě! Po tomto už s tebou nemůžu být! Byla jsem s tebou, jen abych mohla být s Jyrkim! Odcházím! To všechno mohla říct. A mnohem horší slova.
„Tuivo,“ oslovila mě. Trhl jsem sebou, protože mi na moment nedošlo, že jsem ji ještě nic neřekl. „Třeseš se. Víš, ať se stalo cokoli, ať jsi udělal cokoli, zkusím tě pochopit.“
„To těžko. Tohle… nejde pochopit, Taimi.“
„To nech na mém uvážení,“ hlesla a prohrábla mi vlasy. Nedělala to tak dlouho a přitom to bylo tak důvěrně známé. Stejně jako Jokiho doteky. Ne, na ty nesmím myslet, nebo se vše zase vrátí zpátky a budu muset Taimi odstrčit. Nechci ji odstrčit. Jediný člověk, kterého jsem kdy chtěl odstrčit, byl Joki. A zároveň byl jediný, u koho jsem to donedávna nikdy neudělal. Odtáhl jsem se od Taimi a chytil se za hlavu.
„Tuivo!“ oslovila mě zděšeně. „Copak se děje? Nemůžu se dívat na to, jak se trápíš.“
„Tak já…odejdu,“ zašeptal jsem a zvedl se. Okamžitě se mi zamotala hlava.
„Ne! Tak jsem to vůbec nemyslela. Jdu pro Jyrkiho, dobře? Ty si sedni a počkej.“
„Ne, Taimi,“ řekl jsem a sesunul se k zemi. Přidřepla si ke mně. „Jyrki to ví. Promiň, jenom… bylo nějak lehčí mu to říct. Jde o něco ohledně kmene.“
Pohladila mě po tváři. Instinktivně jsem ucukl a vyhnul se jejímu pohledu. Nechtěl jsem viděl to zklamání. „Víš, já nejsem tou dívkou, kterou jsem byla, když jsme odešli. Já už rozumím tomu, proč jsi nemohl zůstat. Proč jsme nemohli zůstat oba.“
Semkl jsem rty. „Já… tohle… Doprdele!“
„Zavři oči a jen to řekni.“
„Měl bych se vrátit,“ zamumlal jsem.
„Ne. Nepustím tě, dokud mi to nepovíš.“ Podíval jsem se na ni a sledoval odhodlání v její tváři.
„Když mi bylo čtrnáct, tak… se to stalo poprvý,“ zamumlal jsem s vypětím všech sil.
Naklonila se ke mně. „Když ti bylo čtrnáct, stalo se co? Neslyším tě.“
„Nic.“
„Tuivo.“
„Ne. Nedokážu to zopakovat.“
„Dobře. Tak pokračuj.“
„Joki…“ Ztichl jsem. A teď jsi za ním byl, abyste si to ještě jednou užili? Děláš to se všemi, jen ne s námi, Tuivo? To by Taimi rozhodně mohla říct, a neměla by důvod mi věřit. Zavrtěl jsem hlavou.
Sevřela mi ruku. „Já vím. Když ti bylo čtrnáct, tak… já nevím. Poprvé sis uvědomil, že se ti v kmeni nelíbí?“
„Nevím, kdy přesně to bylo. Taimi, o tohle vůbec nejde.“
„Tak o co?“ Mlčel jsem. „Dobře. Vysvětli mi, jak vznikají mraky.“
Vzhlédl jsem. „Co?“
„Mraky.“
Protočil jsem oči. „Jsou to stopy po sobech boha Hääva. Jedou hodně rychle, tak za sebou nechávají…“
„Tuivo. Víš, na co se ptám. Jak vznikají mraky v tomhle světě?“
„Proč se nezeptáš Jyrkiho?“ zavrčel jsem. Teď už ji to nedokážu říct.
„Snažila jsem se tě rozptýlit,“ zašeptala raněně.
Prudce jsem vydechl. „Promiň. Já… já si fakt myslel, že ti to zvládnu říct. Ale…“
„Je to horší než to, co jsem se dozvěděla doteď?“
„Taimi. Já jsem ti celý život lhal. Od mých čtrnácti ti pořád lžu. Všechno to je jinak. Ty moje problémy s…“ Ztichl jsem.
„Problémy s čím?“
„Posloucháš mě?“ Začaly mi téct slzy, ale nesnažil jsem se je setřít. „Lhal jsem ti. Celej. Život.“
„Ano. Lhal. Ale zlepšuje se to,“ usmála se a setřela mi palcem slzy. Odtáhl jsem její ruku.
„Ne. Taimi, já ti lhal mnohem zásadněji. Jyrki nebude první člověk, kterýmu dám všechno. A ty taky ne. Byl to Joki.“ Bylo to venku. Čekal jsem na její reakci. Na výčitky. Na vztek. Sevřela mi rameno. Vytrhl jsem se jí.
„Tuivo,“ prohlásila docela mile. Bylo to jen ticho před bouří. „Podívej se na mě.“ Neposlechl jsem ji. Každou chvíli udělá to, co dělával Joki. Zvedne mi palcem bradu. Bude mi držet hlavu tak dlouho, dokud se na ni nepodívám.
„Řekni něco,“ požádal jsem ji skrz zaťaté zuby.
„Miluju tě, Tuivo,“ hlesla a položila mi dlaň na tvář. Za chvíli to udělá. Donutí mě zvednout hlavu. Ona mě ale místo toho přitiskla k sobě.
„Ale tohle ne,“ zaúpěl jsem.
„A co chceš slyšet?“
„Já nevím. Jak jsem mohl, je to nechutný, nesnášíš mě…“
Vtiskla mi rychlý polibek. Musel chutnat slaně. „Samotného tě to trápí mnohem více. Já… rozumím tomu, že ses o tom bál mluvit.“
„Ale ty tomu kurva nemáš rozumět! Máš… máš mi vynadat.“
„Proč bych to dělala? Nás vztah je teď mnohem láskyplnější.“
„Ale neměl by být! Jenom vás… jenom vás zklamávám.“
„To není pravda.“
Vzlykl jsem, a pak už to nešlo zastavit. Stočil jsem se do klubíčka, jako tehdy, když zemřel Launo. Znovu jsem to udělal. Znovu jsem ji způsobil tak hlubokou bolest. Byla jen moc hodná. Trápila se uvnitř, a to mě ničilo. Najednou se zvedla a odešla. Věděl jsem to. Nenáviděla mě a Jyrki bude taky, až mu to naplno dojde. Dobře mi tak. Nezasloužil jsem si jejich lásku.
Pak jsem najednou uslyšel dvoje kroky. Naslepo jsem hmátl po noži za opaskem, ale pak jsem ty kroky poznal. Taimi a Jyrki. Proč ho přivedla? Aby mi to mohl taky svým tichým způsobem vyčíst? Aby mohl mlčet a přitom na mě hledět jako na vraha?
„Hej,“ ozval se můj přítel a ten hlas se mi zaryl hluboko do srdce. Byl tak hrozně něžný. Objal mě kolem ramen a všechno ve mně se začalo uklidňovat. „Stydíš se za to?"
„Co?“ popotáhl jsem.
„Za ty věci, cos dělal s Jokim.“
„Já nevěděl, jak moc je to špatně.“
„Ale… líbilo se ti to?"
„Kurva. Ne. Jo. Oboje. Stačí ti to?“
„Tvému tělu se to líbilo?"
Zarazil jsem se. „Možná.“
„Nesejde na tom, že ani jeden z nás nebude první,“ vložila se do toho Taimi. „Budeme první, koho vážně doopravdy miluješ. A víme, že to je pravda.“
„Ale já vám lhal o tom, v čem je problém.“
„To je pochopitelný,“ prohlásil Jyrki. „Tohle pro tebe museli být hrozně silný. Ale teď jsi to uzavřel a můžeš začít znovu. Začneme spolu.“ Natáhl ke mně ruku a usmál se. Musel jsem se usmát taky. Vzal jsem jejich dlaně a kráčeli jsme mlčky.
„Taimi?“ oslovil jsem po dlouhé chvíli družného ticha svou přítelkyni. „Promiň za vyrušení.“ Otřel jsem si slzy, pustil je a chtěl se vzdálit, ale její hlas mě přerušil.
„Tuivo. Já jsem se sem šla jen projít.“
Obrátil jsem se k ní. „Říkala jsi, že si jdeš protrénovat lovecké schopnosti.“
Zasmála se. „Ne. Jen jsem chtěla být sama. Ale už nechci.“ Možná se mi to jen zdálo, ale její hlas ke konci poslední věty zhořkl. Vrhl jsem rychlý pohled směrem k Jyrkimu, ale ona ho zachytila a sama o tom začala. „Já jen… Těžko se mi věří, že ti Joki způsobil tohle. Tím nechci říct, že ti nevěřím, nebo že bych si myslela, že Joki nedělá chyby, jen… Je těžké spojit si to s lovcem, kterého jsem obdivovala.
Ztěžka jsem si povzdechl. To, co jsem se chystal říct, se mi na jednu stranu příčilo, ale na druhou to byla pravda. „Pořád ho můžeš obdivovat. Je to skvělej lovec. Válečník. Náčelník. I já ho za tohle obdivuju. A… nemyslím si, že je skrz naskrz špatnej člověk.“ Oba na mě udiveně pohlédli. „Miluje svůj kmen, sám to takhle řekl. A… já si myslím, že ani on si naplno neuvědomoval, že to, co dělal, bylo…“ Utichl jsem, protože se mi znovu zlomil hlas. Pohled mi padl na Jyrkiho. „Takhle nějak vnímáš i Pasiho, že?“
Jyrki pokrčil rameny. „Možná trochu. Je mi líto, co jsi musel…“
„Ne,“ zastavil jsem ho, aby mě znovu nerozbrečel. „Žádnou lítost, teď to víte a… prostě změňme téma.“
„Tuivo, můžeš o tom…“
„Nechci,“ přerušil jsem ho rázně.
„Poslyš,“ vložila se do našeho rozhovoru Taimi o poznání lehčím tónem „Jsou v tomto lese vůbec nějaká zvířata? Já vím, že mluvíme, ale neviděla jsem žádné ani zdálky.“
„Moc už jich tu není, co se Pieni rozrostlo, ale kdyby ses moc snažila, nějaký zajíc by se asi našel,“ přijal jsem její změnu tématu a Jyrki se k nám brzy přidal. Všechno bylo v pořádku, až na to, že někde uvnitř vlastně vůbec nebylo.
Komentáře
Přehled komentářů
Já- já nevím, co mám napsat. Tahle kapitola byla tak hrozně silná, že mi vyrazila dech (a to jsem ji četla dvakrát). Ale je hrozně super, že se Taimi a Jyrki chovají tak „dospěle“ a rozumně. A vlastně i Tuivovy reakce nebyly tak hloupé, za které bych ho nejradši profackovala.
Re: .
(Ant, 18. 1. 2023 13:00)Wow, tak to mě moc těší. :-) Jo, ono je to pro ně všechny těžké, ale ve výsledku je jen dobře, že jim to Tuivo řekl.
.
(L., 18. 1. 2023 11:58)