23. Mám co ztratit
Risto tam už stál. Zářily mu oči a trval na tom, že se mnou chce o něčem mluvit. Bylo už pozdě, ale rodiče se Taimi ptali na život v kmeni a ona jim ráda odpovídala. Jyrki zůstal při ní, kdyby náhodou potřebovala podporu. Přišlo mi to od něj laskavé. Chvíli jsem ji poslouchal i já, ale pak mi Risto napsal zprávu, že je u mě. Až teď jsem pochopil, proč prolezl oknem. Byl celý zmáčený.
„Řekni mi, že jsi takhle nešel po venku,“ vydechl jsem.
„Vyhýbal jsem se lidem.“
„O to nejde. Mohl jsi umrznout. Co se ti stalo?“
„Těší mě tvoje starost,“ zazubil se a udělal pohyb k posteli, jako by si chtěl sednout, ale pak si to rozmyslel. „Byl jsem v jeskyni.“
Zarazil jsem se. „Neměl bys tam chodit sám. Mohlo se ti něco stát.“
„Tuivo. Dokázal jsem to. Vím, co je na dně!“ To umlčelo moje protesty.
„Ty ses tam potopil?“
„Jo. Není to zase tak hluboko. Chtěl jsem tam jít s tebou, ale víš, byl jsem ve městě, a odsud je to k jeskyním jen kousek a… Prostě… jsou tam krystaly. „Byla jich tam spousta, desítky fialovejch krystalů!“
Už jsem chápal, proč je tak nadšený. „A ty to tam chceš vyrabovat?“
„Jasně že ne. Nezničím tak nádhernou věc kvůli prachům.“ Uznale jsem kývl. „Navíc… našel jsem tam ještě něco.“ Teď už tak nadšeně nevypadal. „Těla. Lidská těla.“ Nakrčil jsem nos. „Vlastně to nebylo nechutný. Byli to zkaměnělí lidi.“
Vykulil jsem oči. „Počkej. Co?!“
„Myslím, že to ty krystaly. Ti lidi měli stejný barvy jako nejbližší krystaly.“
Zděšeně jsem na něj pohlédl. „Chceš říct, že ty krystaly jsou prokletý nebo něco?!“
„Já nevím! Ale řekl bych, že jo. Možná je to jako z těch povídaček, že když si je odtamtud odneseš, tak se ti něco stane. Proto jsem je nebral.“
„Risto. Ty jsi… potápěl ses v jezeře, kde jsou prokletý krystaly? My jsme se potápěli v jezeře s krystaly?“
„Nic nám není. Ještě že jsme to nenašli jako kluci, to bysme si je určitě vzali a…“
„Risto. Počkej. Dotkl ses nějakýho krystalu? A jak ses u toho cítil?“
Mávl nad tím rukou. „Záleží na tom? Neodnesl jsem ho. Odkdy jsi takovej suchar?“
Sklopil jsem pohled. „Od tý doby, co jsem byl prokletej.“
Risto mi položil ruku na rameno. „Já vím. Ale jsem v pohodě, věř mi. Nemůžeš… nemůžeš mít prostě radost z velkýho objevu, jako když jsme byli kluci?“
Potřásl jsem hlavou. „Musím se o tom poradit, nechci udělat špatný rozhodnutí.“
„Poradit s kým? Proč to prostě nemůže zůstat mezi náma jako tehdy?“
„Protože nám bylo osm. Je div, že se nám nic nestalo, ale na světě je spousta divný magie. Nevíš, s čím si zahráváš.“
„Nepoznávám tě.“
„Říkal jsem ti, že nejsme stejný.“
„Teď už vím, co jsi tím myslel.“ Ta věta mi rozdrtila srdce. Zklamal jsem Rista. Zároveň jsem ale věděl, že mám pravdu. Nemělo smysl zbytečně riskovat, teď už jsem se to naučil. Povzdechl jsem si.
„Prosím, už tam nechoď. Alespoň ne sám. Fakt mám strach.“
Vypadal, že mi něco odsekne, ale nakonec jeho oči zjihly. Rozhlédl se a přitáhl si k mé posteli dřevěnou židli, u které nevadilo, že ji zamočí. Ztěžka se posadil a pohlédl na mě.
„Proč ses ptal, jak jsem se cítil, když jsem se dotkl toho krystalu?“
„Takže dotkl?“
„Jo,“ pousmál se a jeho hlas změkl. „Chtěl jsem ti ho donést ukázat. Ale pak mi došlo, že bych asi neměl.“
„A cos s ním chtěl udělat pak?“
Pokrčil rameny. „Já nevím.“
„Risto, celkem záleží na tom, jestli bys ho prodal nebo vrátil nebo co, pokud je prokletej.“
Zaváhal. „Víš, já nad tím nepřemýšlel takhle. Zadržoval jsem dech a moc mi to nemyslelo, a jenom jsem ti ho chtěl ukázat. Ale kdybys mi teď řekl, ať ho vrátím, tak bych to udělal.“
Kývl jsem. „Dobře. To může být důvod, proč nám to nikdy nic neudělalo. Nikdy jsme se nepotápěli za bohatstvím. Jen za dobrodružstvím. A to jsi dělal i teď.“ Pohlédl jsem na něj. „Máš pořád duši dítěte.“
„To říká i Laura,“ pousmál se.
„Asi z dobrýho důvodu. Každopádně, slib mi, že se tam nebudeš potápět, dokud nezjistíme, co se v tom jezeře děje.“
„Tuivo, a jak jinak zjistíš, co se tam děje, než že to prozkoumáš? O tomhle asi nebudou psát v těch prospektech o Pieni, hm?“
Zarazil jsem se. „Tak se tam potopím já.“
„Co má tohle do háje za smysl?!“ vyprskl. „Ty si myslíš, že tomu, aby se ti případně něco stalo, zabráníš líp než já?“
„To ne. Ale Risto, máš dítě. Musíš…“
„A Lauru. Jenže to máš Jyrkiho. Taimi. Rodiče. Kamarády. Spoustu lidí, co tě potřebujou! Nejsi o nic míň než já. Ty tam nepůjdeš.“
„Ale ani ty.“
Rozhodil pažemi. „Tuivo, já musím. Je to stejně silný nutkání jako to, zjistit, co je s tebou. Uleví se mi, když to zjistím.“
Kletby už mě však poučily, že takový přístup se může vymstít. „Jo. Jenže pak přijde další záhada, další otázka, a ty na to jednou doplatíš. Neříkám ti, ať přestaneš prozkoumávat, ale ať tomu neobětuješ úplně všechno. Nejsi sice prokletý, neusneš jako já, když budeš bezhlavě následovat svobodu, ale… ale možná tam zkameníš. To jezero je moc nebezpečné. Prosím, Ri. Zkus se naučit žít s tím, že nebudeš znát odpovědi na všechny otázky a tajemství. Já vím, co jsme dělali, když nám bylo osm, ale teď jsme dospělí a zodpovědní.“
Svěsil ramena. „Říkal jsem ti to v tý jeskyni. Nechci být dospělej.“
„Jo. Protože nechceš nést jakoukoli zodpovědnost. Jenže z toho, co vím, je právě zodpovědnost to, co tě dostalo tam, kde jsi. Když jsem spadl, našel jsi ten kmen. Když Laura umírala, zachránil jsi ji, i přesto, že tě při tom mohli zabít. Když jsi zjistil, že budeš mít dítě, neutekl jsi, rozhodl ses být dobrým otcem. Umíš se chovat zodpovědně a dopadá to dobře.“
Smutně na mě pohlédl. „Dobře. Nepotopím se. Mohl… mohl bys se mnou jít znovu k tomu jezeru? Aspoň na břeh.“
Nahlas jsem si povzdechl. „Copak jsi vůbec nepochopil, co se ti tu snažím říct? Nemusíš znát odpovědi na všechny otázky.“ Risto se beze slova zvedl a odešel. Chvilku jsem přemýšlel, jestli nejít za ním, ale ostatní by se určitě ptali, kam jde, protože by ho viděli vycházet ven, a já bych slyšel případné klapnutí vchodových dveří. Místo toho se ale ozvaly dveře od pokoje pro hosty, kde dnes Risto a jeho žena přespávali.
Bylo mi z toho rozhovoru nanic, jednak proto, že jsem se s Ristem nechtěl pohádat, a jednak proto, že mi došlo, že se chovám stejně jako on. Stejně nezodpovědně, stejně nedospěle. Jyrki a Taimi se mi to snažili různými způsoby sdělit, jenže já jsem měl své ideály, které jsem následoval za každou cenu. Pohlédl jsem na sebe do zrcadla a pevně semkl rty. Slíbil jsem sám sobě, že to napravím, že se budu chovat jako lepší člověk.
Jako na zavolanou zaklepala a po vyzvání vstoupila dovnitř Taimi s jemným úsměvem. Musela se mnou mít celý život nekonečnou trpělivost. „Syksy se ptá, jestli se navečeříš s námi, nebo tady. A mám se na to samé zeptat i Rista, ale ten tady není.“
„Je v pokoji pro hosty. Ten se celkem určitě nají sám.“
„Dobře. A ty?“
Zaváhal jsem. „Já půjdu za váma. Dej mi minutku.“
„Tuivo, co se stalo?“
Netušil jsem, jak jí to všechno říct, tak jsem jen pokrčil rameny. „Přemýšlím sám nad sebou, a trochu jsme se s Ristem chytli a tak, prostě… už běž zpátky. Určitě nedočkavě čekají na další část tvýho života v kmeni.“
„Vlastně chtěli slyšet i tvou část, znovu a pořádně. Jsi hladový?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Vůbec.“
„Ani já. Počkej chvíli.“ Odešla z místnosti a bez ní tady zavládlo tíživé ticho. Po malé chvíli se však vrátila s šálkem čaje. „Ohřeje nám to později. Vaří rybí polívku.“
Zašklebil jsem se. „Vaří ji příšernou.“
Pousmála se a podala mi hrníček. Zřejmě plánovala pít jet z jednoho. „Říkala jsem si, že nevoní jako ta tvá. Tuivo, copak se stalo?“
Stočil jsem se do její náruče, a řekl jí všechno o krystalech, zkamenělých lidech a Ristově reakci. Celou dobu mě objímala a nic kromě občasných dotazů neříkala. Když jsem skončil, prohrábla mi vlasy dlouhé teď už po uši a já jsem konečně našel odvahu na ni pohlédnout. V očích měla radost smíšenou se strachem.
„Tuivo. Jsem… jsem na tebe hrozně pyšná a chci říct, že vím, jak se snažíš na sobě pracovat. A udělal jsi správnou věc. Více pro Rista udělat nemůžeš. Také si myslím, že je to jezero nějakým způsobem prokleté, jen nevím jak, a co vás od té kletby zachránilo. Proto by bylo hloupé riskovat.“
„Už se tam nepřiblížím. Mám co ztratit.“ Pohlédl jsem na ni a pohladil ji po vlasech.
„Jyrkiho,“ řekla, a já jsem na okamžik myslel, že se zase podceňuje, ale pak jsem si všiml té veselé jiskry v jejích očích.
„A tebe. Potřebovala jsi to slyšet, viď?“
Usmála se. „Tolik mě znáš.“
„Ale jo. Jyrkiho, tebe, a teď už rodiče a… Taimi, můžu mít asi trochu divnej dotaz?“
„Ano?“
„Víš… milovali jste se Jyrkim? Může mi to být jedno, jen…“
Začala se smát a potřásla hlavou. „Ptáš se mě, jestli také nečekám dítě.“
„Sakra. Taky mě moc znáš,“ odvětil sem pobaveně. Ona však zvážněla.
„Ne. Nemilovali jsme se. Myslím, že ještě potřebujeme čas.“
Vážně jsem přikývl. „Kdyby se to stalo, tak to spolu zvládneme, ano? I bez kmene. Nebude to jednoduché, ale…“
Položila mi ruku na tvář. „Já vím. Ale myslím, že ještě nenastal ten správný čas."
„Jo," povzdechl jsem si. „Promiň. Já jenom... Bylo to hloupý. Řekli byste mi to."
„A ten samotný fakt by ti nevadil?"
Potřásl jsem hlavou. „Ne. To vůbec ne. Jenom... Risto mi u jezera říkal, jak není připravenej, a já se bojím, že bych to cítil dost stejně."
„To je jeho starost. My to uděláme jinak a popravdě, nemyslím si, že bychom spolu měli něco takového dělat, dokud si nebudeme jistí, že jsme připravení na následky."
Odkašlal jsem si. „V tomhle světě je způsob, jak zabránit..."
Mávla nad tím rukou. „Ale to není správné."
„Taimi..."
„Myslím, že nyní není správný čas bavit se o tomto, když se tě málem bojím dotknout."
Zamračil jsem se. „To není fér. Zlepšilo se to."
„Ano," usmála se. „Ale ještě to chce čas. A já ti ho dám."
Vydechl jsem a přivinul ji k sobě. „Díky."
Komentáře
Přehled komentářů
Taky jsem na Tuiva hrdá ^^ Už se chová rozumně a je to super <3 A asi hádám, že vím, proč ti lidi, kteří se dotkli krystalů, co dělal Palo, (ne)zkameněli :očíčka:
Re: .
(Ant, 23. 1. 2023 13:24)
Jo, Risto je mnohem nezodpovědnější, no.
Fakt? A co si myslíš? :-)
Re: Re: .
(L. , 24. 1. 2023 12:58)
Neprošel si tím, čím Tuivo, no :D
Já bych si to s dovolením nechala pro sebe, cítila bych se hrozně trapně, pokud bych se netrefila :očíčka: Až to bude jasné, napíšu ti, zda jsem měla správnou domněnku nebo ne :smile:
Re: Re: Re: .
(Ant, 24. 1. 2023 13:47)
Jo, to je pravda. :-)
Jasně, ale na tohle si počkáš hodně dlouho. :-)
.
(L. , 23. 1. 2023 12:45)