22. Já mám taky svoje tajemství
Doletěli jsme do Pieni. Možná ne úplně legálně, protože Niilo lhal o cíli své cesty, ale tvrdil, že je to v pořádku. Navíc netuším, jak bychom se sem jinak dostali, protože Parru zůstal v majáku, a my už jsme stejně neměli peníze na zaplacení cesty nazpět. Každopádně jsme stanuli před Tuivovým domem, ale já jsem ještě nechtěl vejít. Ještě jsem musel něco vyřídit. Proto jsem zavrtěl hlavou a stiskl Jyrkimu rameno.
„Myslím, že ještě dneska přijdu. Díky, žes tam se mnou letěl.“ Překvapeně zamrkal. Otočil jsem se k pilotovi, ale ten jen s úsměvem zavrtěl hlavou. Nechtěl vděk.
„Yle?“ ozval se pak nesměle psovod a znovu upoutal moji pozornost. „Je všechno v pohodě? Nechceš nějak pomoct?“
„Ne, ale díky za starost,“ nedokázal jsem zabránit širokému úsměvu, protože mi to vážně udělalo radost. „Už běž za nima.“ Oplatil mi úsměv a obrátil se nazpět k domu. Já jsem se vydal opačným směrem a pokusil si vzpomenout, kde bydlí Palo. Byl jsem u něj jen jednou, ale vím, že to bylo jen kousek odsud. Nakonec jsem si v mysli vybavil uličky, do kterých bylo třeba zabočit, a vydal se tam. Samozřejmě, nemusel být doma, ale alespoň to zkusím.
Byl jsem odhodlaný, ale když jsem klepal na dveře, stejně se mi sevřelo hrdlo. Neměl důvod mi vůbec otevřít. Vykašlal jsem se na něj s chabou omluvou, a už mi naznačil, že neví, jestli mu stojím za to. Jenže on mi za to stál, a já jsem nemohl zahodit možná svou poslední šanci, když jsem se teď nemusel bát lásky.
Pootevřel a mezeru, kterou na mě překvapeně hleděl, odděloval řetízek. Palo chvíli váhal, ale pak řetěz sundal a otevřel dveře. Beze slova mi pokynul, abych vešel. Polkl jsem a následoval ho. Když za námi zavřel, opřel se o dveře se založenýma rukama. Čekal, až začnu já, ale ty výrazné oči lemované tužkou, které mě zjevně soudily, mě znervózňovaly. Dovolil jsem si ještě pár hlubokých nádechů.
„Přišel jsem ti všechno vysvětlit,“ začal jsem opatrně. Alespoň že se zdálo, že mě chce vyslechnout. „Nejdu nějak nevhod?“
„To ani ne,“ pronesl Palo suše. Bolelo to, ale měl na to právo.
„Dobře. Koukni, všechno, co ti teď chci říct, bude znít celkem neuvěřitelně, ale nechci si vymýšlet nějaký výmluvy.“ Rozhodil jsem paže. „Co když ti řeknu, že magie existuje?“
Palo vykulil oči a zjevně netušil, co na to říct. Nakonec udělal jeden nejistý krok směrem ke mně. „Budu s tím pracovat.“ Trochu nemotorně mě objal. „Vypadáš unaveně.“
Pokrčil jsem rameny. „Moc jsem toho nenaspal. Hned se k tomu dostanu. Podívej… ze svýho dětství jsem si toho moc nepamatoval. Vlastně skoro nic. Jak se ukázalo, tak se mi stala určitá traumatizující věc.“
„Jak to souvisí…“
„Počkej, prosím,“ přerušil jsem ho a on kývl. Jeho blízkost byla rozptylující, ale snažil jsem se nevšímat si jí.
„Napadl mě dravej pták. Rodiče mi chtěli pomoct, ale zvolili trochu… a teď to přijde.“ Zavřel jsem oči. „Vymazali mi paměť. Akorát že to fungovalo až moc, a já zapomněl úplně všechno.“ Nenašel jsem odvahu na něj pohlédnout a raději jsem rychle pokračoval. „Ten den, co jsem jel za tebou, jsem fakt vyrazil, ale těsně nad hlavou mi přeletěl dravec.“
„A ty sis vzpomněl,“ vydechl Palo. „Ty si nevymýšlíš, co?“ Divil se dost málo na to, co jsem mu právě řekl, ale Pieňané byli zvláštní.
„Kéž by,“ ušklíbl jsem se a sklopil oči ještě víc, aby se mi nedostal do zorného pole a já jsem nezpanikařil. „Začal jsem si vzpomínat a hledal informace. Nakonec jsem… zjistil jsem, kdo je můj otec. Tak jsem ho navštívil. Rozhodně mi ještě dluží nějaký odpovědi, ale…“ Konečně jsem pohlédl do jeho očí. Měl v nich vepsaný soucit, což jsem ani v nejmenším nečekal. „Poprvý v životě aspoň trochu vím, kdo jsem.“
Spustil ruce podél těla. „A ty ses mi bál to říct?“
Znělo to skoro překvapeně. Povytáhl jsem obočí. „Protože to moc nešlo bez tý magie. Ne tak, abych ti půlku nezamlčel. A to jsem nechtěl. Záhad už bylo dost.“
Usmál se na mě, trochu smutně. „Co by sis teď přál?“
„Abys to se mnou ještě zkusil. Teď už to bude jiný. Budu za tebou normálně jezdit, nebo můžeš ty přijet do Aletasa. A už s tebou můžu mluvit o všem otevřeně.“
„Yle, to je dobrý. Teď už chápu, proč jsi byl takovej. Na tvým místě bych se choval i hůř. Ale já mám taky svoje tajemství.“
„A nemůžeš mi ho říct?“
Usmál se. „Teď už jo. Nebo ti ho spíš ukážu. Posaď se,“ pokynul k pohovce. Poslechl jsem ho. Zvědavě jsem sledoval, jak napouští vodu do misky a sedá si s nervózním úsměvem vedle mě. Pak do misky ponořil prsty. Na moment jsem si myslel, že umí zmrazovat vodu stejně jako Jyrki, ale tekutina začala měnit odstíny, a pak se na ni vytvořil podivný načervenalý povlak. Červená vrstva se šířila a začala krystalizovat. Palo otevřel oči a vytáhl ze zbytku vody dokonalý krystal. Pokrčil rameny. Hleděl jsem na něj s otevřenými ústy.
„Umíš z vody vytvořit kámen?“ vyslovil jsem nakonec.
„Složitej příběh. Jednou jsem se trochu zapomněl v horách a musel přespat v divočině. Potkal jsem tam šamana nějakýho kmene, ale byl jsem blbej a ukradl mu náhrdelník, co měl na krku, protože jsem myslel, že ho prodám a budu mít prachy. Od tý doby umím tohle.“
„Ale… takhle můžeš být fakt boháč.“
Smutně zavrtěl hlavou. „Když se někdo dotkne krystalu, můžou se stát dvě věci. Nevím proč, nevím jak, ale buďto to ten člověk bude umět taky, nebo… zkamení.“
„Ne.“
„Ale jo,“ špitl stydlivěji, než jsem ho kdy viděl. „A já… když jsem tě poznal, tak jsem se chtěl na to nebezpečí vykašlat, ale pak jsem tě začal mít fakt rád a kdyby ses náhodou nějakýho krystalu dotkl a zkameněl, tak… Jsem rád, že jsem tě teď mohl varovat.“ Hlas se mu zlomil. Pohladil jsem ho po zádech. Pohlédl na mě a omotal si kolem pasu moji paži. Potlačil jsem sten, ale protože jsem ho mohl držet tak blízko, nedokázal jsem zabránit třesu. Pozitivní na tom bylo jen to, že Palo měl stejný problém.
„Stalo se ti to, viď?“ Nepotřeboval jsem jeho odpověď. Objal mě ještě pevněji. „Častěji zkamení, nebo získají tu moc?“
Pokrčil rameny. „Tak půl napůl. Vyhýbám se tomu, ale řekl bych, že někdy to, někdy ono. Ale nenašel jsem v tom žádnej vzorec.“
„Možná bych ti mohl pomoct,“ navrhl jsem. „Ale ne teď. Jsem… jsem rád, že to vím.“
„A já jsem rád, že vím to o tobě,“ pousmál se. „Je to divný, protože ještě před chvilkou jsem byl přesvědčenej, že to s tebou radši ukončím, ale teď… k nikomu jsem ještě necítil… tohle.“
„Jo. Já taky ne,“ přiznal jsem a přivinul ho k sobě jemně jako ještě nikoho. Přísahal bych, že se mu v očích zaleskly slzy, a ani já jsem k tomu neměl daleko, ale nevadilo mi to. Cítil jsem se tady tak v bezpečí, tak dobře. Zůstali jsme tam sedět a povídat si o méně důležitých věcech, až dokud nezapadlo slunce, a i dlouho potom. Až když začaly hodiny na náměstí odbíjet desátou večerní hodinu, neochotně jsem se zvedl.
„Měl bych jít. Ještě jsem se neukázal od doby, co jsem se vrátil do Pieni.“
Palo na mě pohlédl prosebnýma očima. „Nemohl bys to nechat na ráno?“
Pokrčil jsem rameny. „Asi jo. Ale měl bych zavolat Tuivovi. Asi mě čekají.“
„Jestli chceš, dneska v noci jseš vítanej. Akorát musím zítra brzo ráno do práce.“
„To neva,“ usmál jsem se a vytáčel číslo svého kamaráda. Tuivo mi upřímně popřál, ať si to užiju, a já jsem se konečně cítil tak hrozně šťastný. Měl jsem přítele, kterého jsem miloval, a on miloval mě. Znal jsem svou minulost. Měl jsem tam někde otce, měl jsem matku. Měl jsem dobré kamarády. Měl jsem skvělý život.
Komentáře
Přehled komentářů
Awwwww, to bylo tak hrozně ťuťu! <3 To mi úplně zlepšilo den! Se tady asi rozpustím… :D
Taky mě překvapuje, že ta magie se dá tak strašně snadno získat :D
Re: .
(Ant, 22. 1. 2023 17:21)
Jsem hrozně ráda, že ti to tak přišlo. Já mám Pála dost ráda. :-)
No... I Jyrki k ní přišel vlastně takhle, alespoň na povrchní úrovni. :-)
Re: Re: .
(Ant, 22. 1. 2023 17:23)A vlastně to ani v tomhle případě není magie, ale kletba. Jen někteří lidé ji umějí ovládat, což ale ve výsledku může být i na škodu (teď narážím hlavně na Pala a něco, o čem bude řeč později. :-))
.
(L. , 22. 1. 2023 13:05)