Popel paměti: Ozvěny ticha (2. díl)
Příspěvky
4. Záleží na tom?
4. 1. 2023
Ale to je fuk, chápeš?! Prostě se přestaň chovat takhle!“
„Jak? Tak, jak si zasloužíš?“
„Jak víš, co si zasloužím? Vždyť ani nevíš, kdo jsem!“
„Jo, jenže to nevíš ani ty. Proto není důležitý, kdo jsi byl, ale kdo jsi teď. A já… já chci být lepší kamarád. Vážně, Yle.“
„Jenom kvůli tomu, že jsem tě nepustil?“
„To není jenom. Tys… tys to prostě nemohl udělat, že? Nedokázal jsi mě pustit.“
„Záleží na tom?“
„Záleží. Protože to nebylo jenom o tom, že bys nepustil nikoho, nebo že jsem tvůj kamarád. Musí… někde uvnitř ti na mě záleží víc, než si vůbec připouštíš.“
3. Kde je máma?
3. 1. 2023
„Mami," zašeptal Jyrki.
„Hrozně jsi zhubl."
„Jo, to… je na dlouhý vyprávění. Stýskalo se mi." Bylo tak krásné ho slyšet mluvit s Venlou s takovou láskou.
„Jyrki?" ozval se váhavě Otssi. Ten skoro prosebný tón mě překvapil. Jyrki na něj pohlédl se směsicí strachu a odevzdaného klidu. Otssi rozpřáhl náruč. To snad nemyslel vážně, po tom všem.
Jyrki se k němu však pomalu rozešel a letmo ho objal. Pak zase ustoupil, ale dokázal to. Otssi se na něj celkem přívětivě usmál.
„Beru zase svoje léky. Všechno bude v pořádku. Budeme rodina, tentokrát doopravdy."
Jyrki zavrtěl hlavou. „S léky jsi klidnější, ale my nebudeme rodina. Neslibuj mi už, jak se něco změní, protože nezmění. Ale kvůli mámě tě budu tolerovat."
Otssi pohlédl na Venlu. „Řekni mu něco."
Venla se zamračila. Jestli Jyrkimu řekne, ať je k Otssimu milejší nebo něco podobného, ale ona se pak z nějakého důvodu podívala na mě a řekla něco, což bych nikdy nečekal. „Ne."
2. Jako by se tohle už stalo
2. 1. 2023
Najednou zmlkla. Přímo nad hlavou nám něco prosvištělo a zavřeštělo. Automaticky jsem se přikrčil. Pták. Byl to pták. Útočil na nás? Ale proč? Zase jsem se moc hýbal? Zase? Copak tohle se už někdy stalo? Před očima se mi míhaly obrazy jako v kaleidoskopu. Kus masa v mé dlani. Strach. Křídla. Zobák. Vřískot. Křik. Bolest. Krev. Šok. Starostlivé šedé oči.
Omdlel jsem? Zřejmě ne, protože se Leena vedle mě odlehčeně zasmála. „Fuj. Jako věděla jsem, že nad náma proletí, ale skoro to nevybral." Neodpověděl jsem. Zabilo mě to? Ale co tu dělala Leena? Podíval jsem se na své ruce. Průhledný nejsem. Měl bych být. „Yle. To nic. Chápu, že tě to vyděsilo, ale bude to dobrý. Můžu ti nějak pomoct?"
„Jsme…" Odkašlal jsem si, protože mi selhal hlas. „Jsme mrtví?"
Leena se nervózně zasmála. „Jasně že ne, ty pako. Jsi v poho?"
„Ne," odvětil jsem popravdě. „Já… nevím. Mám pocit, jako by se tohle už stalo, jako by na mě někdy zaútočil pták, ale… nestalo."
„Slyšel jsi někdy o dejà vue?" pozvedla obočí.
„Ne. Tohle bylo skutečný."
1. Už nade mnou nemá moc
1. 1. 2023
„Tuivo, ne! Rozumíš, ne! Já si to nepřeju."
„Jyrki, co to s tebou je?!"
„Co je to s tebou?!" ozvala se Taimi, přesunula se k nám a vykroutila mi nůž z ruky. „Chceš snad být vrah!?"
Znovu jsem sebral zbraň a výhružně zašermoval. Jyrki i Taimi byli nuceni ucouvnout.
„To už stejně jsem. Jednou mi poděkuješ, Jyrki." Napřáhl jsem se a tentokrát mě nezastavili ani piloti.
„Tuivo, kurva, když už nic, je to Ylův otec!"