4. Záleží na tom?
Auri tleskla. „Fajn. Takže ty si teda myslíš, že nějaká divná a zmatená vidina je něco, co si nepamatuješ, ale měl bys? To jsi měl někdy amnézii nebo co?“
„Ne,“ odvětil jsem a bylo mi už naprosto jasné, že jsem s tím za nimi neměl chodit. Nebo možná ano, aby mě konečně někdo přesvědčil, že se to nestalo. „Teda… nevím o tom. Leena mluvila o dejà vue, ale já… jsem si jistej, že jsem to už někdy viděl. Ten obraz byl úplně stejnej. A je tu ještě jedna věc. Jak teď nad tím, co se stalo, přemýšlím, tak se mi začalo zdávat o jednom pokoji. Je to dětskej pokoj, jsou tam na stěnách vlaky, je modrej a nad hlavou mi visí takový to… jak se tomu říká? Prostě takovej ten kolotoč. Byli tam ptáci.“
„Zadrž,“ promluvil poprvý od mýho příchodu Joni. „A nemůže to být ono? Byli to dravci? Mohl sis teda představovat, když jsi byl malej, že na tebe útočí, a pak…“
„Přemýšlel jsem nad tím, ale já jsem si jistej, že kdysi jsem měl dravý ptáky rád. Teďka se jich spíš bojím, ale to je asi vlastně jedno. Důležitý je… ty vlaky. Jsou podobný, jako mám na pyžamu.“
Auri pokrčila rameny. „Možná proto sis je ve vzpomínkách vytvořil.“
„Možná. Až na to, že bych si nikdy nekoupil takovéhle pyžamo, kdyby mě neuklidňovalo, jak je důvěrně známý.“
„Co s tím chceš dělat?“ zeptal se Joni, a já jsem bezradně pokrčil rameny. Auri se zamračila.
„Leena má pravdu. O nic nejde a propojuješ si věci, který nemají reálnou spojitost, aby sis dokázal… všichni chceme být zajímaví, Yle.“
„Ale já… já si ze svýho dětství jinak nic nepamatuju.“
„Jo, to já vím, ale to neznamená, že se ti děje něco nenormálního. Asi by sis vzpomněl dřív než teď, aspoň na něco, nemyslíš?"
„Auri,“ promluvil Joni. „Já bych to úplně nezahazoval. Je možný, že se mu to propojilo až teď, když zažil něco, co mu to připomnělo.“
„Tak si zajdi k psychologovi,“ navrhla Auri, a já jsem nad tím na malý moment zauvažoval, ale pak jsem potřásl hlavou.
„Nikdy bych mu nedokázal říct to, co vám.“
„Nechceš to aspoň zkusit? Ten člověk je placenej za to, že ví, jak ti pomoct,“ hlesla.
„Promyslím si to,“ kývl jsem, ale na jazyku ucítil zvláštní pachuť. Nedokážu tam jít, i když moje kamarádka měla pravdu.
„Yle?“ promluvil Joni, tak jsem na něj pohlédl. „Vážně nechceš hodit za Palem? Myslím, že se od tohohle potřebuješ rozptýlit.“
„Nedokážu se teď chovat, jako by se nic nestalo.“
„Ale on to pochopí, to víš.“
„Vždyť ho vůbec neznáš,“ namítl jsem.
„To, co jsem viděl, mi stačilo.“
„Joni, to, že nechtěl hned ojet, neznamená, že je to nějakej superchápavý a superlaskavý člověk. Je to prostě normální kluk.“
„Ale stojí ti za to, abys s ním komunikoval. Yle, nikdy jsi to z nikým neudržoval takhle dlouho a už vůbec ne na dálku.“
„Jenom je mi dobře, když jsem zamilovanej,“ vydechl jsem.
„Navíc sotva může říct klukovi, se kterým se pořád sbližuje, že si myslí, že měl amnézii. Tím ho dokonale odradí,“ prohlásila Auri a já jsem jí kývnutím dal za pravdu.
Joni si zamyšleně podepřel hlavu. „Já myslím, že Pala to spíš fascinuje.“ Chtěl jsem mu odseknout, že ho vůbec nezná, ale pak jsem si vzpomněl na to, jak nadšeně popisoval různé podivnosti svých kamarádů. Zřejmě ho jinakost fascinovala, jen mi nebylo jasné, jak na to Joni přišel. Snad podle jeho vzhledu?
„Fakt si myslíš, že bych tam měl jet?“
„Jo,“ poposedl Joni. „Nechci, aby ses tím užíral sám.“ Obrátil se k Auri. „Přijedu nejpozději pozítří.“
„Jak to chceš stihnout?“ namítl jsem.
„To uvidíš. Ale nechci cestovat dýl, než je nutný. A stejně tě vyhodím ještě před Pieni, místní moc nemusej skútry.“ Ta Joniho akčnost mě mátla a jeho přítelkyni zřejmě taky, ale neptala se. Nechala nás odjet. Zatočila se mi hlava, když Joni vyrazil. Stalo se to příliš najednou, nic kolem mě mi nedávalo smysl.
„Proč jsme vyrazili bez Auri?“ položil jsem první otázku ve snaze objasnit si jeho chování.
„Protože ti není příjemný, že ti tak docela nevěří. A já chci, aby sis vzpomněl, protože nevědět, co se stalo, musí být hrozný.“
„Joni, zpomal, nemusíš nás zabít.“
„Chci dorazit do Stossy projednou už večer, abychom se projednou normálně vyspali.“
„Takže jedem k tvý tetě?“
„Jo. Nechci, abys byl víc v nebezpečí, než je nutný. Přespíme tak, a pak se pokusíme za den dorazit do Pieni. Neboj se.“
Protočil jsem oči. To on mě teď dostával do nebezpečí, ale doufal jsem, že to vážně má pod kontrolou. „Proč se tak staráš, doprdele? Zachránil jsem tě, to jo, ale tohle je mi nepříjemný.¨“
„Protože jsem se nikdy nestaral. Proč je ti to nepříjemný?“
„Tak se nestarej dál. Protože… to nepotřebuju, jasný!“
„Yle, nemůžeme to prostě nechat být?“
„Ne, dokud se nezačneš chovat normálně.“
„Myslíš hnusně?“
„Jo,“ odpověděl jsem. „Protože na to jsem zvyklej. Jsem zvyklej, že mi lezete do domu, že mě máte na to, abyste si mohli postěžovat na toho druhýho, jsem zvyklej, že mě neváháte odsunout na druhou kolej, tak to kurva neměň!“
Ticho chvíli přerušovalo jen burácení motoru. „Jo. Chovali jsme se a chováme se k tobě hrozně. Nezasloužíš si to.“
„Ale to je fuk, chápeš?! Prostě se přestaň chovat takhle!“
„Jak? Tak, jak si zasloužíš?“
„Jak víš, co si zasloužím? Vždyť ani nevíš, kdo jsem!“
„Jo, jenže to nevíš ani ty. Proto není důležitý, kdo jsi byl, ale kdo jsi teď. A já… já chci být lepší kamarád. Vážně, Yle.“
„Jenom kvůli tomu, že jsem tě nepustil?“
„To není jenom. Tys… tys to prostě nemohl udělat, že? Nedokázal jsi mě pustit.“
„Záleží na tom?“
„Záleží. Protože to nebylo jenom o tom, že bys nepustil nikoho, nebo že jsem tvůj kamarád. Musí… někde uvnitř ti na mě záleží víc, než si vůbec připouštíš.“
Zasmál jsem se. „Nevím, kdes na to přišel, ale ok. Joni, já prostě…“
„Vadilo ti, jak jsme k tobě vpadli domů? Myslel jsem, že ti to nevadí.“
„Nevadí, jenom… nevím. Je to divný. Mohli jste aspoň zaklepat.“
„Promiň. Příště to napravíme.“
„Ty to nemůžeš prostě nechat být, že?“ zašeptal jsem a doufal, že mě neuslyší, ale naneštěstí jsme seděli moc blízko.
„Ne. Nikdy mě nenapadlo přemýšlet, jak se vlastně cítíš, ale chci to zlepšit.“
„Ale já bych se s tebou kamarádil i bez toho, to snad víš. Zvykl jsem si.“
„Nechci, aby sis zvykal na to, že se o tebe nikdo nestará.“ Odmlčel se, a nakonec změnil téma. „Fakt si ze svýho dětství vůbec nic? Vůbec?“
„Jenom to, co jsem vám řekl. A to až od toho náletu.“
„A proč jsi nám to neřekl? Pročs celou dobu mlžil?“
Pokrčil jsem rameny, i když to nemohl vidět. „Protože jste se neptali. A nebylo to důležitý.“
„Yle?“ zareagoval.
„No?“
„Kdyby sis náhodou zase na něco vzpomněl, řekneš to někomu?“
„Proč?“
„Protože ti třeba ten člověk pomůže najít spojitosti. Zjistit pravdu. Chceš znát pravdu, ne?“
„Jo,“ vydechl jsem. „Ale… zároveň se jí bojím.“
„To asi chápu. Ale jsem tu pro tebe, jasný?“
Pousmál jsem se. Nepřál jsem si, aby stál Joni při mně, aby mi pomáhal, ale když už to dělal, musel jsem uznat, že je to příjemný pocit. Měl jsem však obavy z toho, že jakmile si zvyknu, tak s tím přestane. Omrzí ho to, ale mně to bude chybět. Nechtěl jsem si zvykat, ale zřejmě tomu nedokážu zabránit. Možná bych to měl udělat jako se vztahy. V nic nedoufat, uvědomovat si, že nic netrvá věčně, ale užít si ty chvíle, kdy má ten druhý pocit, že to vydržet může, kdy se snaží. Usmál jsem se nad tou myšlenkou. Alespoň chvíli bude všechno v pořádku.
„Joni?“ oslovil jsem ho proto.
„No?“
„Díky za všechno.“
„Jo,“ vydechl a zněl vážně dojatě. „Zrovna ty fakt nemáš zač.“ Musel jsem se znovu usmát. Bylo milý to takhle slyšet. Možná by stálo za to se snažit zrovna takhle udržet o trochu dýl než obvykle, i když, stála za to ta snaha vůbec?
.
(L. , 8. 1. 2023 22:30)