Popel paměti: Ozvěny ticha (2. díl)
Příspěvky
14. Co mám podle vás dělat?
14. 1. 2023
„Musíte ven,“ vychrlil. „Mrzí mě to, dostal jsem tu práci. Musíte pokračovat beze mě.“
„Počkej,“ zadržel ho stejně šokovaný Jyrki, jako jsem byl já. „Bez letadla to nepůjde. Kam se máme obrátit?“
Niilo se zamračil. „To už není moje starost. Jděte ven.“ Pořád jsme byli v šoku, tak jsme ho beze slova poslechli. Satu se tvářila sklíčeně a k Jyrkimu už nešla, jako by vycítila napjatou atmosféru. Když jsme s pilotovou pomocí seskočili dolů, Jyrki bezradně zavrtěl hlavou.
„Niilo, co máme dělat? Vezme nás někdo jinej?“
„Letadlem asi těžko. Dostali jsme naléhavej úkol. Zkuste to v přístavu.“
„Ale lodí to potrvá dlouho,“ namítl Jyrki. „Na to nemáme zásoby.“
„Hele, já taky nejsem z tohohle úkolu nadšenej,“ zavrčel Niilo. „Ale nemůžu přijít o práci.“
„Co je to za práci?“ naléhal Jyrki.
„Nestarej se,“ zavrčel Niilo a někam chtěl odběhnout, ale Jyrki se mu postavil do cesty. Pilot se ho pokusil odstrčit, ale Jyrki to zřejmě čekal, protože ho chytil za ruku. Niilo se s ním nepřetlačoval, jen potřásl hlavou.
„Počkej. Proč z toho nejsi nadšenej?“
Niilo na něj nešťastně pohlédl. „Protože jsme dostali za úkol letět s léky, jídlem a… zbraněmi a návykovými látkami do kmenů.“
13. Je to moje poslední šance
13. 1. 2023
„Takhle jsme se i dostali k tobě,“ pokračoval Jyrki. „Jmenuješ se Aleksi. Vždycky jsi miloval ptáky, ale pak tě jeden napadl. Fyzicky ti nic moc nezpůsobil, ale zdály se ti pak noční můry, děsil ses každé silulety na obloze. A tvoji rodiče ti chtěli pomoct, tak… chtěli ti vymazat z hlavy to trauma. Ale tak nějak ti vymazali všechny vzpomínky na dětství.“
Ylermi zbledl. „Já… Ale to… Vrací se. Jeli jsme s Leenou a přelétl nad náma dravec, a ono se to vrátilo.“
Jyrki přikývl. „To mazání zřejmě úplně nevyšlo.“ Zalovil v kapse a vytáhl zapalovač s ptáci rytinou. Ylermi na něj konsternovaně zíral.
„Ten… ten patřil mýmu otci,“ vydechl. Jyrki přikývl. Přešel jsem k Ylovi a položil mu ruku na rameno, ale on jí setřásli. „Já… si to pamatuju. Když byl doma, míval ho na krbu, podpaloval s ním… Ale často mizel na lov. I na několik dní. Máma… když tam nebyl, často mi opakovala, že chce, abych měl normální život. A pak… pak si jen vzpomínám, že jsem měl pocit, že jsem něco velkýho ztratil, a nějaká ženská mě předala partě chlapů, a ti mě odvezli až do Aletasa. Na velkých saních. Byla to máma.“ Postavil se. „Ta ženská byla má matka!“
Pohlédl jsem na Jyrkiho a on vážně kývl. „Je to dost pravděpodobný.“
12. Zbořím je
12. 1. 2023
Já jsem se však musel zamýšlet nad tím, jak o ní mluvil v souvislosti s Niilem. Měl ji rád i proto, že pomohla jeho kamarádovi. Kolik pro něj musel Niilo znamenat, aby to dokázal takhle vnímat? A vůbec, vždyť mě obklopovaly samé takové vztahy, ať už romantické nebo přátelské. Vztahy, kde by pro sebe ti lidé udělali cokoli a byli rádi za štěstí toho druhého. Jyrki, Tuivo a Taimi, Auri a Joni. Jyrki a Auri. Leena a Yö, když ještě žila. Oni se také báli bolesti, kterou tak silné pouto může přinést, ale šli do toho a zažili i mnoho krásných chvil. Možná bych se toho neměl stranit. Vybavil jsem si Palovu tvář a musel se usmát. Měl jsem stále šanci, stále nebylo pozdě najít skutečnou lásku. A pokud to nevyjde, mám skutečné přátelé, kteří tu pro mě vždy byli a budou. Už před nimi nebudu utíkat, už nebudu stavět zdi. Zbořím je. Všechny. Pro ně ano. Nechám všechny své nejbližší projít, a bude mi mnohem lépe. A možná, možná bych mohl nechat projít i otce, až ho poznám. Byla to má krev. Musí v něm být i něco dobrého. Zkrátka musí, a já to najdu.
11. Časy se změnily
11. 1. 2023
Pochopil jsem, že si chce vážně promluvit. „Jsi šaman?“
Obrátil se ke mně a ušklíbl se. „To těžko. Jsem náčelník. To tě nenapadlo, že mě kmen hned poslechl, bez toho, aby se všichni šamani dohodli?“
Nedostávalo se mi slov. „Takže…“
Povzdechl si. „Šamani už neexistujou. Předtím se prostě před smrtí všichni vytratili, ale Siiri to nějak… neudělala. Nevím, co si myslela. A když ji viděli umřít, prostě… prostě jsme všichni tak nějak přestali věřit, že jsou šamani tak mocní a božští.“
Sykavě jsem se nadechl. „Já viděl umřít Lumikkiho.“
„Tys… jo, asi to dává smysl. Myslím to, že tě našel. Vždycky tě měl rád. Žárlil jsem na tebe, když byl ještě šaman, víš?“ Ušklíbl se a já mu to nejistě oplatil. „No, a zavládl trochu chaos. Siiri byla poslední, kdo to držel pokupě, ale pak už to prostě nešlo. Nakonec jsme se ale dohodli, že budeme bojovat do první krve, a kdo vyhraje, ten bude vést kmen.“
Bylo to na mě příliš, ale pochopil jsem, co se mi tu snaží říct. „A tys vyhrál.“
10. Pravda byla na dosah
10. 1. 2023
„Jo, asi jo,“ odvětil jsem a odtáhl se od ní. „Musím do Pieni. Ehm… vzala bys mě tam?“
„Proč?“ podivila se.
„Za Palem.“ Pozvedla obočí. „A taky proto, že Tuivo tam bude taky a on… ví, co se mi stalo.“
„Jak by to doprdele mohl vědět?“
„To netuším, ale dozvím se to, až tam pojedu. Ale za tím Palem jdu taky.“
Leena mě znovu objala. „Hodím tě tam.“
Mirja vedle nás si odkašlala. „Říkáte, že potřebujete do Pieni?“
„Ano?“ pozvedl jsem obočí.
„Letíme do Vuori, je to stejným směrem. Nevím, jaké má Veri letadlo, ale myslím, že se zmiňoval, že sem hodí nějaké lidi, takže teoreticky by mohl mít volná místa.“
9. Tady jsem se dostával na tenký led
9. 1. 2023
Policistka se na mě usmála a já jsem se musel usmát taky. Bylo to na dobré cestě. „Pak skočil do vody, protože věděl, že se tě tím zbaví?“
„Jo. Ale nezbavil. Panikařil a já jsem mu chtěl pomoct. A pak… ta voda prostě zamrzla. Ještě že se mu nic nestalo.“
„Jiní svědci říkali, že ten led se šířil právě od od kraje uprostřed. V místě, kde byl vás kamarád.“
Na moment jsem znejistěl, ale pak mi došlo, jak přetavit ve výhodu to, že to věděli. „Neudělal by to. Když už nic, tak ví, jak je led nebezpečnej. Už pod ním skončil.“ Všiml jsem si jejich zvídavých pohledů. „Bylo to při jednom z našich prvních výletů, kousek od Aletasa, odkud jsme. Prostě se propadl do jezera a… dost dlouho tam zůstal.“ Do oči mi vstoupily nefalšované slzy. „Bylo strašně nebezpečný ho zachraňovat, ale já ho tam nemohl nechat. Promiňte, jenom… byl tak strašně promrzlej.“
„Hlavně že to dopadlo dobře,“ podotkl policista. „Dobře. Jyrki má s ledem špatné zkušenosti.“ Vážně to pomohlo, už ho nepodezřívali. „Ale mluvíte hlavně o něm. Co ta dívka, Taimi?“
„Co je s ní?“
„S tou jste se nepohádali?“
Odfrkl jsem si. „My se hádáme pořád. Vyrůstali jsme spolu. Ale jestli myslíte, že by to mohla být ona, tak fakt ne. Je strašně laskavá a tohle by prostě neudělala. Není to její styl, a taky, byla tam, když se Jyrki propadl. Jejich láska je tak strašně čistá. Nikdy by mu neublížila tím, že by mu to udělala.“
8. Protože jsme kamarádi
8. 1. 2023
„Yle, v souvislosti s tím vším, o čem jsme spolu mluvili, pamatuješ si na svý dětství?“
Odfrkl jsem si. „Jo, pár vzpomínek mám, jako každej. Ale nerad o tom mluvím.“
„Jak se jmenovali tví rodiče?“
„Pilvi a Metsä," odpověděl jsem s jistotou.
„Ti biologičtí?"
„Leeno…“
„Co?“
„Já… pohádali jsme se. Nepamatuju si je.“
„Blbost! Každý si pamatuje svoje rodiče.“ Na vteřinu se mi zatmělo před očima, když jsem se po letech znovu snažil zaplnit ten kus života, který mi nějak chyběl. „Myslím si prostě, že to mazání paměti úplně nevyšlo. Že se něco pokazilo.“
Vstal jsem. „Hele… tohle… tohle je na mě moc. Budu žít dál tak, jak doteď. Myslím, že nechci znát pravdu.“
7. Nemáš to pod kontrolou
7. 1. 2023
„Doprdele,“ zavrčel jsem. „To ta tvoje kletba. Jdeme za Siiri, až se z tohohle dostaneme.“
„Ale Tuivo…“
„Ne. Nemáš to pod kontrolou.“
„Byl jsem vyděšený.“
„A co když budeš i příště? Co když někoho zabiješ, hm? Co když zabiješ mě?“
„Přestaň,“ zavrčel. „Přestaň se mnou manipulovat.“
„Ale já se tě bojím!“
„A dost!“ přerušila nás Taimi.
6. Možná je to prach tvořený bolestí
6. 1. 2023
„Dobře. Co bys řekl tomu, kdybys ty hledal v knihách a já na internetu?“
Potřásl jsem hlavou. „Leeno, nemusíš kvůli mně ztrácet čas.“
„Prosím tě. Pomůže mi to se rozptýlit.“
„Tak jo,“ usmál jsem se. „Kolik ti za to mám zaplatit?“
Mávla rukou. „Nic. Jsme kamarádi.“ Překvapeně jsem na ni hleděl. „Co je?“
„Nejsem na tohle zvyklej.“
„Tak si zvykej, Yle. Pojď k těm knihám.“
5. Ona má jen nás
5. 1. 2023
Poté se mi však myšlenky opět vrátily k Taimi. Přehrával jsem si celou tu situaci s rodiči znovu a znovu. Že jí Syksy stiskla ruce, jí určitě nevadilo. Čaj si odsouhlasila sama. Pak už se jí nikdo nějak zvlášť nevěnoval. Vstal jsem a začal přecházet po tak důvěrně známém a zároveň cizím pokoji. Možná právě v tom byl problém. Syksy měla starost hlavně o Jyrkiho a Juhani si všímal zejména mě. Ale proč to Taimi vadilo? Copak ona by o jejich pozornost stála? Žárlila snad, že my jsme ji měli? Zhruba před půl rokem bych řekl, že ano, ale i ona se změnila. Přála nám to, to bylo jisté. Tak v čem byl problém?