10. Pravda byla na dosah
Leeně jsem řekl, že se potřebuju vydýchat, a nechal ji povídat si s Mirjou. Život v horském kmeni ji očividně hodně zajímal, a něco mi říkalo, že Mirja si právě našla novou fanynku. Vyšel jsem před budovu letiště, kde se sjížděly taxíky a autobusy. S hlubokým výdechem jsem vytočil Tuivovo číslo a rychle rozmrkával slzy. Jednak proto, že toho na mě bylo příliš, a jednak proto, že jsem se bál, že mi odmítne pomoct. Po několikátém zazvonění to zvedl.
„Yle,“ vyhrkl. Zdálo se mi to, nebo zněl nervózně. „Podívej, není tady dobrej signál a… hele, ozvu se ti jindy. Ahoj.“
„Tuivo, tohle je důležitý,“ namítl jsem. Už mi volal i při horším signálu. Na druhé straně bylo na chvíli ticho.
„Koukni, já teď s tebou mluvit nemůžu. Promiň.“
Něco tajil, to jsem věděl. „Proč?“ zeptal jsem se.
„Protože se to šíleně zkomplikovalo.“ Jeho hlas zněl trochu vzdáleně.
„Ne!“ vykřikl jsem, až na mě pár lidí pohlédlo. „Prosím, nepokládej to! Já… potřebuju pomoc od tvýho kmene.“
„No… to teď nepůjde. Jsme kousek od něj a potřebujeme vyřešit… Počkej. Ty potřebuješ… fajn. Co se stalo?“
Zavřel jsem oči. „Myslím, že mi někdo vymazal vzpomínky.“
Na druhé straně opět zavládl ticho. Nakonec řekl něco, co jsem ani v nejmenším nečekal. „Já… já vím.“
„Ty víš?!“ vykřikl jsem.
„Yle…“
„Jak to kurva víš?! Vždyť jsem ti neřekl nic o tom útoku a…“
„Ylermi, Jyrki potkal tvýho otce.“
Podlomila se mi kolena. „Cože? Ale…“ Potřásl jsem hlavou.
„Proto jsem s tebou nechtěl mluvit. Nebyl jsem připravenej ti to říct, ale asi už něco tušíš. Nevím jak, ale to teďka není důležitý. Myslím, že bychom si měli promluvit z očí do očí.“
Zaváhal jsem. „Máte cestu do Aletasa?“
„Ne,“ povzdechl se. „V dohledný době ne.“
„A… říkal jsi, že jste byli v kmeni? Tak co Pieni?“
„Tam míříme, ale máš to daleko.“
„To neva. Já bych tam stejně měl. Vysvětlím ti to později.“ Bodl mě osten výčitek, když mi došlo, že jsem doteď nezavolal Palovi, proč jsem nepřijel. A co hůře, on se neozval taky. Ale alespoň mám šanci to napravit.
„Fajn. Máš se tu jak dopravit?“
„Něco vymyslím. Tuivo?“
„No?“
„Díky.“
„No, není za co. Jseš si vůbec jistej, že chceš vědět víc? Bojím se… víš, že by ti to mohlo ublížit. Tvůj otec není dobrej člověk.“
Zuřivě jsem zavrtěl hlavou. „Teď už nechci nic slyšet. Uvidíme se v Pieni.“
„Fajn. Ozvi se, až tam budeš.“
„Dobře,“ kývl jsem a zavěsil, protože už jsem neměl sílu slyšet něco dalšího. Znali mého otce, věděli, co se mi stalo, líp než já. A já se to dozvím. Navíc mě děsilo, že Tuivo říkal, že můj otec není dobrý člověk. Přál jsem si, aby jím byl. Přál jsem si ho poznat. Tuivova slova mě nalomila, ale byl jsem tak blízko pravdě, že to teď zkrátka nešlo vzdát. Zaťal jsem zuby a vytočil Palovo číslo. Trochu jsem si myslel, že to ani nezvedne, ale nakonec to udělal.
„Ylermi. Ahoj,“ pozdravil mě. Netušil jsem, jestli to byl přátelský tón, vždyť jsem ho vůbec neznal. Teď jsem ho ale potřeboval. „Nepřijel jsi.“
„Já vím. Promiň. Mohl bych to napravit teď?“
„Hm… nejprv chci asi vědět, proč jsi nepřijel a ani se neozval.“ Ne, nebyl přátelský, ale odměřený. Neubližovalo mi to, nic pro mě neznamenal, ale bál jsem se, že si budu muset hledat jiný ubytování v Pieni.
„Nebylo… nebylo mi dobře,“ vypravil jsem ze sebe nakonec.
„To není důvod, proč se ani neozvat. Podívej, Yle. Je pravda, že jsi mě zaujal, a pak, když jsme zůstali sami, jsi mi přišel fajn, ale tohle nemám zapotřebí. Potřebuju někoho, na koho je spoleh.“
Zamračil jsem se. To vůbec nešlo podle plánu. „Potřebuju se v Pieni ubytovat.“
Uchechtl se. „Aha. Takže jsi vůbec nechtěl přijet za mnou. Je fajn, že vím, na čem jsem. Už mi prosím tě nikdy nevolej, tohle fakt nemám zapotřebí.“
Najednou mi to přišlo hrozně líto. Palo byl laskavý a měl jsem pocit, že se mnou vážně chce budovat dlouhodobý vztah. Odpovídal na všechny mý dopisy, informoval mě o svým životě, a co se mi líbilo nejvíc, i teď znal svoji hodnotu. Možná si nezasloužil, aby byl jako ostatní kluci, abych s ním byl proto, abych z toho něco měl. Ještě to nepoložil, možná jsem o něj ještě nepřišel.
„Promiň,“ zašeptal jsem. „Neozval jsem se, protože jsem zjistil pravdu o svý minulosti cestou za tebou a bylo to hrozně silný. Proč ses neozval ty?“
„Protože jsem měl z těch dopisů a všeho pocit, že o vztah vlastně ani nestojíš. Nehledám kluka na pár nocí, víš.“
„Stojím! Jenom… je to pro mě těžký. Nikdy jsem se nesnažil vybudovat něco vážnýho.“
„A teď taky nechceš?“
„Nevím. Neznám tě dost na to, abych ti uměl říct, že to skončí stejně nebo ne.“
Palo chvíli mlčel. „Chtěl jsi přijet kvůli tomu, co ses o sobě dozvěděl?“
„Tak trochu. Chtěl jsem prostě jenom ubytování zadarmo. Bylo to vůči tobě hnusný.“
„Fajn.“ Zněl o poznání laskavěji. „Přijeď. Prostě uvidíme, jak to dopadne mezi náma. Ale mám jednu podmínku.“
„Jakou?“ procedil jsem skrze zuby.
„Řekneš mi, co ses o sobě dozvěděl. Chtěl bych ti pomoct.“
„Palo… je to pro mě celkem velká věc. Nenuť mě k tomu.“ V té chvíli jsem očekával, že to zavěsí s tím, že tím pádem nemám jezdit, ale on mě znovu překvapil.
„Fajn. Já prostě nevím, jak se k tobě dostat blíž.“
„To asi nemá smysl.“
„Ale tví kamarádi to dokázali. Z toho, cos mi vyprávěl, to dokázali“
„Protože se známe roky.“
„Ještěže jsem hodně trpělivej.“
Usmál jsem se. „Tohle je asi to nejhezčí, co mi kdo kdy řekl.“
„To mě celkem mrzí,“ zasmál se na oplátku a já jsem to ucítil. Nebylo to vzrušení, nebyla to vášeň, byl to pocit vděku za to, že jsem ho poznal. Něco podobnýho jsem cítil jen u svých přátel, ale tohle bylo mnohem silnější. Myslím, že v té chvíli jsem se doopravdy zamiloval. „Přijeď. Nějak to dopadne,“ hlesl Palo nakonec.
„Tak jo. Fakt mě to mrzí, všechno.“
„To nic. Napravil jsi to,“ odvětil a já se znovu široce usmál. „Tak se pak ozvi, až tam budeš. I pokud tam nakonec nebudeš, protože se dozvíš další šokující věc.“
„Dej pokoj,“ ušklíbl jsem se a v příjemném duchu jsme se rozloučili. Nedalo se přestat usmívat. Čekaly mě náročné věci, ale měl jsem kolem sebe lidi, kteří mi pomůžou. Zalétl jsem pohledem k hale. Zbýval poslední rozhovor, ve kterém jsem po někom něco potřeboval. Zasunul jsem mobil do kapsy a znovu vešel do letištní haly. Hned, jak mě Leena uviděla, prudce mě objala. Překvapilo mě, že Mirja stále stála vedle ní, ale nejspíš vážně neměla co na práci.
„Yle, jsi v pohodě?“ zeptala se mě moje kamarádka.
„Jo, asi jo,“ odvětil jsem a odtáhl se od ní. „Musím do Pieni. Ehm… vzala bys mě tam?“
„Proč?“ podivila se.
„Za Palem.“ Pozvedla obočí. „A taky proto, že Tuivo tam bude taky a on… ví, co se mi stalo.“
„Jak by to doprdele mohl vědět?“
„To netuším, ale dozvím se to, až tam pojedu. Ale za tím Palem jdu taky.“
Leena mě znovu objala. „Hodím tě tam.“
Mirja vedle nás si odkašlala. „Říkáte, že potřebujete do Pieni?“
„Ano?“ pozvedl jsem obočí.
„Letíme do Vuori, je to stejným směrem. Nevím, jaké má Veri letadlo, ale myslím, že se zmiňoval, že sem hodí nějaké lidi, takže teoreticky by mohl mít volná místa.“
Zamyslel jsem se. Tuivo s takovou rychlostí zřejmě nepočítal, takže v Pieni ještě nebude, ale alespoň bych měl dost času vyřešit tu věc s Palem. Rychle jsem pohlédl na Leenu a ona pokrčila rameny.
„Takže hádám, že mě nepotřebuješ?“
„Nenechám tě tu samotnou.“
Protočila oči. „Budu s psovody. Nebudu tobě a Palovi dělat křena.“ Na tom něco bylo. Rozhodně se mi to s ním bude urovnávat líp, když tam nebude.
„Fakt je to v pohodě?“
„Jo. Vlastně jsem rada, že se nemusím potloukat pustinou a že budeš v letadle v bezpečí.“ Tím jsem si nebyl úplně jistý, letadla mě mírně znervózňovala, ale zřejmě je to vážně bezpečnější než cesta na skútru. Obrátil jsem se k Mirje.
„Co dlužím? A mohl bych to nějak… splatit postupně?“
Pokrčila rameny. „Stejně tam letíme. Zeptej se Veriho, až přiletí, ale myslím, že nebude nic chtít.“
Pak jsem si uvědomil jeden zásadní problém. „Ale já tady nic nemám. Kartáček, pyžamo, prostě nic.“
„Palo ti snad něco půjčí, ne?“ navrhla Leena. Zamračil jsem se. Tolik jsem ho obtěžovat nechtěl. „Nebo si to nakoupíš v Pieni.“
„A Veri ti může dát nějaký spacák nebo něco takového. Nějak si ho už vyzvedneme zpátky. Za půl hodiny bys nestihl ani dojet domů, natož si všechno vzít. Pojď, musíme se odbavit, letíme sice soukromým letadlem, ale stejně je to potřeba,“ prohlásila Mirja. Věci nabraly rychlý spád, za jediný den se vše změnilo od beznaděje ke skorozískání celé pravdy, ale teď jsem nemínil couvnout. Pevně jsem objal Leenu.
„Děkuju, že jsi mě dostala až sem.“
„Jsme kamarádi,“ zopakovala svou oblíbenou frázi, která pro mě stále mnoho znamenala. Chvíli jsme se ještě objímali, ale pak Mirja prohlásila, že už musíme vážně jít.
Najednou mi to došlo. Strávím hodiny s neznámými lidmi a poletím s nimi letadlem, kde nebude možnost útěku, jen abych dorazil k člověku, kterého moc neznám, a musel to s ním urovnávat. A pak se dozvím velkou pravdu. Ale teď už jsem nemohl couvnout, teď, když jsem byl tak blízko, tak jsem to nemohl vzdát. Pohlédl jsem na blondýnu vedle sebe a rozhodl se trochu rozptýlit.
„Kdo je vlastně Veri?“ začal jsem opatrně.
Překvapeně na mě pohlédla. „Myslela jsem, že jste viděli ta videa.“
„Já ne, to Leena. Promiň, řekla mi o tobě dneska.“
Mirja nad tím mávla rukou. „Veri je pilot. Je to nejlepší kamarád Niila. Niilo je ten člověk, se kterým jsem prožila velké dobrodružství.“
Vzpomínal jsem na to, co jsem o ní věděl. „Jsi z kmene, ale zničili ho. Uvízli jste spolu v pustině, ale… Nemohla bys mi povyprávět svůj příběh, prosím? Zajímá mě to, ale nevím, jestli se někde dostanu k těm videím. Já a internet nejsme kamarádi.“
Usmála se. „No, alespoň se zabavíme při letu. Podívej!“ Máchla rukou k oknu, kde zrovna přistávalo malé letadlo. „To je Veri. A určitě tam má pro tebe místo, i kdybys plánoval sedět tak na třech sedačkách najednou.“ Letadlo mi na tolik míst přišlo malé, ale Mirja tomu musela rozumět lépe. Společně jsme čekali, až zastaví na přistávací dráze, a pak čekali na onoho pilota. Chvěl jsem se po celém těle, ale ne strachem, spíše nedočkavostí. Pravda byla na dosah.
Komentáře
Přehled komentářů
Panebože, proč mi Palo zněl tak strašně moc jako Čaroděj xd
Also doufám, že „nějací lidi“ nebudou Taimi a spol., protože chci vědět, jak to vyřeší s Palem a až pak tu věc o jeho minulosti :očíčka:
.
(L. , 10. 1. 2023 10:35)