9. Tady jsem se dostával na tenký led
Seděli jsme vedle sebe na policejní stanici, a Taimi pevně tiskla Jyrkiho ruku. Nic jiného pro něj udělat nemohla, báli jsme se spolu mluvit o tom, co se stalo, tak jsme s Jyrkim konverzovali o našich přátelích, jak se asi mají, a Taimi jsem se sem tam zeptal na něco o bozích, ale způsobem, aby to vyznělo, že se Taimi jen zajímá o jejich příběhy, ne že v ne možná stále doopravdy věří. Zkrátka jsem se že všech sil snažil, abychom působili jako blízcí přátelé, a zároveň jako úplně normální nevinní lidé, co se k tomu podivnému jevu u termálního jezera jen náhodou připletli.
Měl jsem strach hlavně o Jyrkiho. Já ani Taimi jsme opravdu nic neudělali, ale on ano, a měl sklony podvolit se nátlaku Jenže tentokrát nemohl. I kdyby to nějakým zázrakem pochopili, tak by ho obvinili, dali mu pokutu, zkrátka něco. Nebo by ho považovali za blázna. Těžko říct, jak by se s tím vypořádali. Ale jeho výraz byl klidný a smířený. Věděl, že se odsud musíme dostat a že nemají důvod nás podezřívat, když nic podezřelého neuděláme.
Alespoň že otázka dokladů se vyřešila už dávno. Chvilku po tom, co jsme přišli do Aletasa, mi Joni a Auri dost důrazně vysvětlili, že je zkrátka musím mít. Obvolal jsem matriku a nemocnice v Pieni, než se mi povedlo zjistit, kde přesně jsem se narodil. Vystavili mi rodný list a s tím už šlo vše vyřizovat snadněji. Co se týkalo Taimi, měli jsme štěstí na úředníka. Dalo se mu vysvětlit, že je Taimi z kmene, a zkrátka ji zařídil rodný list s tím, že se narodila na stejném místě jako já. Odmítla moje příjmení, aby to nevyvolalo otázky, takže oficiálně se jmenovala Taimi Metsänen, ale to jen proto, že zkrátka potřebovala nějaké příjmení. Nikdo kromě úřadů a mě ho ani neznal.
Tolik jsem se zanořil do myšlenek, že jsem skoro přeslechl svoje jméno. Se zpožděním pár sekund mi však došlo, že mám jít do výslechové místnosti. Při troše štěstí to svým přátelům nezavařím. Při sedání na židli naproti policisty a policistky ve středním věku mi nebylo nejlépe, ale povedlo se mi uklidnit. O nic nešlo. Při mlžení pravdy bylo nejdůležitější co nejméně otevřené lhát.
„Mladý muži,“ oslovil mě policista a mě bodlo u srdce, protože mi to připomnělo Lumikkiho. Musel jsem se ale rychle srovnat. „Brzy se dostaneme k vaší verzi příběhu, ale zajímalo by mě, co jste v horách vůbec dělali. Měli jste spoustu zavazadel.“
Kývl jsem. „Všichni tři hory milujeme. Čas od času do nich na pár dní nebo týdnů vyrážíme. Tentokrát to měla být jenom série malých výletů.“
„Kdo vy?“ zeptala se policistka, přestože to musela vědět.
„Já, Jyrki Järvinen a Taimi Metsänen,“ odpověděl jsem.
„Jaký mezi sebou máte vztah?“
„Jsme kamarádi,“ pokrčil jsem rameny, ale došlo mi, že taky by mohl být kámen úrazu.
Policistka nadzvedla obočí. „Jen kamarádi?“
Povzdechl jsem si. „Chodíme spolu. Jako všichni tři. Oni vám asi řeknou něco jinýho, protože se stydí.“ Přišlo mi to takhle nejlepší, protože jsme se neměli šanci dohodnout, jak naše vztahy popíšeme, a kdybychom se v tom příliš rozcházeli, pojali by podezření. Oba policisté na sebe pohlédli. Nedokázal jsem poznat, co si myslí.
„Takový vztah je asi dost výbušný,“ podotkl policista.
Ušklíbl jsem se. „Hádáme se, ale… moment, vy si vážně myslíte, že bychom tím nějak chtěli… já nevím, že jsme zmrazili to jezero, protože jsme na sebe byli naštvání nebo co?“
„Je to možné,“ připustila suše policistka.
Povzdechl jsem si. „Napadlo mě si vymyslet historku, že jsem to nějak zmrazil já, aby ti dva nemuseli k výslechu, ale…“
„Proč by neměli v výslechu?“ zeptal se muž a něco si zapsal do papírů. Přesně s tím jsem počítal.
„Protože mají strach, i když nic neudělali. Oba jsou hrozně citliví,“ podotkl jsem. „Ale pointa je, že mě žádný způsob, jak zamrazit takovou plochu, nenapadl. Nevím, celý to bylo divný.“
„Jak se to tedy stalo z vašeho úhlu pohledu?“
Tady jsem se dostával na tenký led, což bylo celkem hodící se přirovnání. Ale očekával jsem to. „Já fakt nevím. Prostě…“ Málem jsem řekl, že jsme se koupali, ale pak mi došlo, že musím co nejméně lhát. „Nějak jsme se nepohodli a Jyrki zdrhl do vody. Chtěli jsme s ním mluvit, ale plave hrozně rychle, tak jsme ho dohnali po břehu.“
„Kde v bazénu byl, když se to stalo?“ zeptala se policistka a mně došlo, že pojali podezření, že to byl Jyrki. To jsem nechtěl, ale nebylo zbytí, nemohl jsem lhát.
„U kraje někde uprostřed délky, ale jenom proto, že jsme spolu mluvili. Normálně plave od kraje dál.“
„Kvůli čemu jste se nepohodlí?“ zeptala se žena.
Ušklíbl jsem se. „To je složitý. Byli jsme vyvedení z míry a prostě jsme nějak všichni vybuchli. Ale bylo by to dobrý, kdybychom tam normálně zůstali a koupali se.“
„Potřebujeme vědět, co se mezi váma stalo,“ prohlásil policista. Šli správným směrem. Napadlo je, že se ta událost stala kvůli naší hádce, ale netušili, jak jsme to zamrazili. To bylo špatně, ale ne bezvýchodné.
„Já… Tohle koupání byl spontánní nápad. Chtěl jsem jim udělat radost, ale nemáme moc peněz, tak jsem se na recepci snažil ukecat studentskou slevu, i když fakt nestudujeme. Moc se jim ale nelíbilo, že jsem u toho balil holku na recepci.“ V té chvíli se nad tím policista pousmál a ledy trochu roztály.
„A přesvědčil jste ji?“ zeptala se policistka.
„No… jo. Tohle by každopádně bylo ještě dobrý, ale pak…“ Povzdechl jsem si. Nečekal jsem, že k tomu dojde, ale nakonec jsem se rozhodl, že když už nic, trochu to vyvolá lítost. „Vždycky jsme se koupali někde venku a mohl jsem mít tričko, a až v šatně mi došlo, že tam to nepůjde. Totiž…“ Obrátil jsem se k nim zády a na moment si vyhrnul oblečení. Slyšel jsem, jak se jim zatajil dech.
„To jsou vážně ošklivé jizvy,“ poznamenala policistka.
„Mám je asi od mých sedmnácti. A ti dva jsou s nima úplně v pohodě , proto se na ně snadno zapomíná. Ale teď jsem zpanikařil, ale nechtěl kazit výlet, tak… tak jsem prostě pokračoval. Atmosféře mezi náma to ale moc nepomohlo.“
„Nesouvisí to s případem, ale dost by mě zajímalo, jak jsi k těm jizvám přišel,“ vložil se do mě řeči muž. Zaváhal jsem, ale od přiznání, jak se to stalo, to byl jen krůček ke kletbě a k tomu, že za to může Jyrki.
„Přesně tak,“ odtušil jsem. „Nesouvisí to s případem.
„Jestli potřebujete pomoct…“ začala policistka, ale já jsem nad tím mávl rukou.
„Už je to pryč. Utekl jsem.“ Znovu si vyměnili pohled, ale tentokrát jsem v něm viděl soucit. Taimi by nebyla nadšená, že využívám svoje jizvy jako způsob, aby nám dali pokoj, ale Taimi nemusela vědět, co se tady stalo.
„Dobře. Stalo se ještě něco, kvůli čemu jste se pohádali?“ vrátila se žena k případu.
Nakonec bylo dobře, že jsem jim řekl, že spolu všichni chodíme. Mohl jsem říct i poslední část a znovu zapůsobit na city. „Normálně bych si to nedovolil, ale byli jsme na výletě a nikdo nás tam neznal a chtěli jsme se usmířit. Prostě jsme se tam začali s Jyrkim líbat, jakože v šatně, a nějaký chlap měl blbý kecy. A Jyrkiho to sebralo, protože… prostě ho to sebralo.“
„Proč?“ zeptal se policista.
Pousmál jsem se „Protože mu za to nadával nevlastní otec. Mimo spousty dalších věcí. To on potřebuje pomoc, ne já. I když vlastně utekl taky. Ale nedokáže se s tím vyrovnat. A já… blábolím, co?“
Policistka se na mě usmála a já jsem se musel usmát taky. Bylo to na dobré cestě. „Pak skočil do vody, protože věděl, že se tě tím zbaví?“
„Jo. Ale nezbavil. Panikařil a já jsem mu chtěl pomoct. A pak… ta voda prostě zamrzla. Ještě že se mu nic nestalo.“
„Jiní svědci říkali, že ten led se šířil právě od od kraje uprostřed. V místě, kde byl vás kamarád.“
Na moment jsem znejistěl, ale pak mi došlo, jak přetavit ve výhodu to, že to věděli. „Neudělal by to. Když už nic, tak ví, jak je led nebezpečnej. Už pod ním skončil.“ Všiml jsem si jejich zvídavých pohledů. „Bylo to při jednom z našich prvních výletů, kousek od Aletasa, odkud jsme. Prostě se propadl do jezera a… dost dlouho tam zůstal.“ Do oči mi vstoupily nefalšované slzy. „Bylo strašně nebezpečný ho zachraňovat, ale já ho tam nemohl nechat. Promiňte, jenom… byl tak strašně promrzlej.“
„Hlavně že to dopadlo dobře,“ podotkl policista. „Dobře. Jyrki má s ledem špatné zkušenosti.“ Vážně to pomohlo, už ho nepodezřívali. „Ale mluvíte hlavně o něm. Co ta dívka, Taimi?“
„Co je s ní?“
„S tou jste se nepohádali?“
Odfrkl jsem si. „My se hádáme pořád. Vyrůstali jsme spolu. Ale jestli myslíte, že by to mohla být ona, tak fakt ne. Je strašně laskavá a tohle by prostě neudělala. Není to její styl, a taky, byla tam, když se Jyrki propadl. Jejich láska je tak strašně čistá. Nikdy by mu neublížila tím, že by mu to udělala.“
„Jak se staví k tomu, že spolu takhle všichni chodíte?“ položil policista další dotaz, a já jsem cítil, že rozhovor se blíží ke konci. Nevím, nakolik jsem byl přesvědčivý, ale alespoň mě brzy pustí.
„Taimi?“ Zaváhal jsem, ale teď by nebylo vhodné začít lhát. „Měla s tím problém, protože jsme byli spolu a pak se rozešli, a já mezitím poznal Jyrkiho a viděla, jak se líbáme a všechno, ale… promluvili jsme si o tom a já prostě vím, že už je to v pohodě. A kdyby nebylo, řekla by nám to. Slíbili jsme si to.“
„Dobře,“ kývla policistka. „Můžeme poprosit o kontakt na vás?“ Nadiktoval jsem ji své telefonní číslo a doufal, že se nebudou příliš pídit po tom, že Taimi žádné nemá. Vyšel jsem na chodbu se smíšenými pocity. Jako další předvolali Taimi a já jsem o ni měl strach. Nenašel jsem odvahu se na Jyrkiho ani podívat. Tak hrozně jsem se bál, že pojmou podezření, nebo že už ho pojali.
Komentáře
Přehled komentářů
Tuivo, tohle bylo dobrý! Aspoň jednou něco udělal celkem ok :D
Taky jsem ráda, že se před policajty nebál aspoň si vyhrnout to tričko, za to klobouk dolů
Re: .
(Ant, 9. 1. 2023 9:56)Jo, projednou se tahle jeho manipulace hodí. No, Tuivi je ohledně těch jizev divný. Účelově je ukáže komukoli, akorát k tomu ještě neměl příležitost. Ono to vzhledem k okolnostem okolo nich, které jsem ještě nezmínila, podle mě dává smysl, ale netvrdím, že je to v pohodě. :-)
.
(L. , 9. 1. 2023 9:33)