6. Možná je to prach tvořený bolestí
„Joni?" odvážil jsem se asi po hodině jízdy zeptat na to, co mi vrtalo hlavou. „Tohle není směr na Stossu."
Zpomalil. „Ne. Fakt si myslíš, že bych se v takhle vražedném tempu vypravil až do Pieni?" Pomalu zastavil. Rozhlédl jsem se po pustině kolem.
„Ale já musím za Palem."
„A cítíš se na to?"
„Počkej. Co má tohle všechno znamenat?"
Joni se ke mně obrátil a nejistě se usmál. „Chtěl jsem si o tom s tebou promluvit bez Auri, protože ona je prostě přesvědčená, že to, co se ti děje, je úplně normální. Jenže ona jde do práce až za tři dny a já nechtěl, abys takhle odjel do Pieni. Abys to všechno držel v sobě."
Ušklíbl jsem se. „To je moc hezký, ale teď jeď znovu směrem ke Stosse."
Joni se uchechtl. „Ne. Ještě jednou a pořádně, co se tehdy stalo?"
Zamračil jsem se. „Nebudu si s tebou povídat uprostřed ledový pustiny."
„Sám se odsud nedostaneš."
„Joni, kurva, tohle..."
„Ne, poslouchej. Tohle musíš vyřešit, jasný? Vezmu tě zpátky do Aletasa a půjdeš do knihovny, nebo tě tu nechám a jdeš si do Pieni po svých."
„Do knihovny? A vůbec, tohle bys neudělal," namítl jsem.
„Ne. Ty bys mě nenechal tě tu vysadit. Do knihovny za Leenou."
„A proč jsi kurva říkal..."
„Protože bez tohohle bys tam nikdy nešel. Zase bys to všechno v sobě dusil. Chci ti pomoct."
„Někomu nedat na výběr je pěkně divnej způsob, jak někomu pomoct," podotkl jsem.
„Jo. Ale jedinej, kterej na tebe funguje."
„A co ty kecy, že chceš být lepší kamarád."
Zoufale na mě pohlédl. „Ylermi, prosím."
„Aha," řekl jsem v momentě, kdy mi to došlo. „Je to Leenin nápad. A ty neumíš říct ne." Joni rozpačitě kývl. „I tahleta divná výprava?"
„Ne. Já to prostě nechtěl řešit před Auri a ty bys odešel, než bychom mohli být sami. Já jí to vysvětlím, jen jsem tě potřeboval dostat do knihovny. Prosím, Yle. Nechci ji zase naštvat."
„Díky, že myslíš zase na sebe."
„Yle..."
„Ne. Půjdu tam. Ale nechováš se fér." Joni otevřel ústa, ale nic neřekl, jen se pomalu rozjel a obrátil skútr. Cesta však nebyla tichá na dlouho.
„Co se teda stalo?“ zeptal se. Najednou jsem ze sebe nemohl dostat ani slovo. Joni trpělivě vyčkával.
„Jde o tu vzpomínku,“ vychrlil jsem nakonec. „Já vím, nebylo to skutečný, nestalo se to, nebo jak jste to s Auri říkali, ale… já vím, že jo.“
„Yle,“ povzdechl si. „A co si teda myslíš, že se ti stalo?“
Rozhodil jsem rukama. „To já nevím! Hele, nečekám, že můj problém vyřešíš, ale asi potřebuju někoho, kdo by mi věřil. Myslíš, že bys mi mohl věřit?“
Odfrkl si. „Takže si teda myslíš, že se to už někdy stalo?“
„Jsem o tom přesvědčenej. Jenom si to nepamatuju. Já nevím proč.“
Joni zaváhal. „Trochu jsem o tom přemýšlel a… mluvili jsme o tom s Leenou. Promiň.“
„Ne,“ vyhrkl jsem se znovuobjevenou naději. „Jsem za to rád.“
„Ok. No, přišli jsme na to, že jestli tě napadl dravec, tak to pro tebe asi bylo traumatizující. Můžeš mít nějakou formu amnézie.“
„Možná. Ale co s tím."
Pokrčil rameny. „Měl bys k psychologovi. Jestli si vůbec chceš vzpomenout. Nevíme, jak traumatizující to bylo. Možná se tohle už nikdy nebude opakovat.“
Zhluboka jsem se nadechl. „Já bych asi chtěl zjistit pravdu. Stejně mi to bude vrtat hlavou. Ale… já nevím. Jestli to bude třeba, tak k psychoušovi půjdu, ale zatím se mi tak zrovna dvakrát nechce. Nechci, aby se ve mně piplal někdo, komu nevěřím. “
„Hm, a co chceš dělat?“ broukl Joni. „Nechávat na sebe nalétávat dravce?“
Usmál jsem se. „To asi ne. Co vlastně víš o amnézii obecně?“
Pokrčil rameny. „Nic moc, jenom že se někdy stává po traumatech a může trvat chvilku, ale i roky. Proč?“
„Nevím. Asi by mi pomohlo vědět víc o tom, co mi je, jestli vůbec něco.“
„Hele… proto más jít do tý knihovny a zeptat se po nějaký knize o tomhle.“
„Sice s tím přišla Leena, ale díky."
Neodpověděl, jen jsme se vrátili do Aletasa, á jsem vyrazil mezi knihy. Sice jsem si nemyslel, že něco užitečného objevím, ale byl to krok vpřed.
Když jsem došel do nenápadně budovy a našel sál s knihami, pátral jsem po své kamarádce. Leena seděla na zemi se zkříženýma nohama, opřená o regál, a listovala nějakým časopisem. Přešel jsem k ní.
„Existuje takový předmět, říká se mu židle.“
Leena se ušklíbla. „Existuje takový zvyk, říká se mu pozdrav.“
„Jasně. Ahoj. Tak… já jdu.“
„Počkej,“ natáhla ke mně ruku, jako by mě chtěla chytit. Přidřepl jsem si k ní a pohlédl přes její rameno. Listovala si nějakým módním katalogem. Když si všimla, kam koukám, zasmála se. „Vychází každej měsíc a takhle knihovna skladuje všechny časopisy. To, že se oblíkám jako strašák do zelí, znamená, že jsem líná a chudá, ne že mě nezajímá móda.“
„Prosím tě. Oblíkáš se… normálně.“
„Budu to brát jako kompliment. Ale nepřišla jsem tu číst časopis. Přišla jsem… kvůli Yö. Chodily jsme tu prakticky každej den, co byla v Aletasu a měla na mě čas, a prostě to tu s ní mám spojený. Bolí to, ale zároveň jako by tu se mnou pořád byla. Blábolím, co?“
Položil jsem jí ruku na rameno. „Ne. Zní to hezky. I když to musí bolet fakt hrozně.“
Sklonila hlavu. „Není tak lehký se s tím vyrovnat, jak jsem si myslela.“
„To je pochopitelný. Milovala jsi ji.“
Potřásla hlavou. „Teď už chápu, proč Joni tak vyšiloval, že by mohl ztratit Auri. Na rozdíl ode mě věděl, že mu bude takhle děsně. No, nic, o sobě už jsem toho namlela dost. Co tu děláš ty?
„Děláš, jako bys to nevěděla. Chci si najít nějaké informace o amnézii.“
Se zájmem na mě pohlédla. „Tak jdeme na to.“
Pokrčil jsem rameny. „Moc nevím, kde začít.“
„To neva. Hele, ukážu ti oddělení psychologie, aby ses nemusel ptát, ale podle mě bys to rychleji našel na internetu. Stačí si zaplatit hodinu a můžeš…“
„Moc to ještě s internetem neumím,“ přiznal jsem zahanbeně.
„Dobře. Co bys řekl tomu, kdybys ty hledal v knihách a já na internetu?“
Potřásl jsem hlavou. „Leeno, nemusíš kvůli mně ztrácet čas.“
„Prosím tě. Pomůže mi to se rozptýlit.“
„Tak jo,“ usmál jsem se. „Kolik ti za to mám zaplatit?“
Mávla rukou. „Nic. Jsme kamarádi.“ Překvapeně jsem na ni hleděl. „Co je?“
„Nejsem na tohle zvyklej.“
„Tak si zvykej, Yle. Pojď k těm knihám.“
Dovedla mě do oddělení psychologie a v rychlosti mi vysvětlila, jak používat vyhledávač titulu, který u něj stál, a já si uvědomil, že jsem snad ještě nikdy necítil takový vděk jako k ní.
Nově nabyté informace mi však nepřipadaly tak užitečné, jak jsem doufal. Neuměl jsem svou ztrátu paměti přiřadit k žádnému typu, o kterém psali, dokonce jsem ani nenašel zmínku o tom, že by paměť mohla navrátit stejná nebo podobná traumatická událost. Autoři většinou sklouzli obecné teorii nebo základnímu rozdělení, přinejlepším se zaměřili na příběhy skutečných lidí, ale připadalo mi, jako bych věděl víc na začátku než před návštěvou knihovny. Navrch mi dalo práci sám sebe přesvědčit, že netrpím nějakou neurodegenerativní nemoci, a stále jsem o tom nebyl zcela přesvědčený. Začínala mě bolet hlava, ale naštěstí mě zachránil Leenin příchod.
„Prosím, řekni mi, že jsi byl úspěšnější než já,“ řekla a sesunula se vedle mě.
„Ani ne. Akorát myslím, že mám minimálně demenci.“
„Jo, to čtení o psychologii dělá, pak máš pocit, že je ti asi tak všechno.“
„Joni říkal, že bych měl k psychoušovi.“
„Ale?“
„Ale myslel jsem, že to zvládnu sám.“
„Možná že jo. Zkusili jsme to poprvý.“
Pohlédl jsem na ni. „A ty bys mi pomohla?“
„Jasně, klidně hned zítra.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Budu od rána do večera v práci. V tý samošce. Nemá to kdo vzít.“
„Tak tam neumři a uvidíme se pozítří?“
Pevně jsem ji objal. „Děkuju, co pro mě děláš.“
Odtáhla se. „Jsme kamarádi. Slíbila jsem ti, že z tebe budu stírat prach.“
„Myslel jsem, že to byl jenom vtip.“
„Možná. A možná to je prach tvořený bolestí, co cítíš, a já ti od ní pomůžu. Promiň. Čtu teď moc poezie.“
„Ne. Je to teda divný, hlavně od tebe, ale hezký.“
„Hele, já ti prostě chci pomoct. Jako jsi ty pomohl mě.“
„Já ti pomohl?“ povytáhl jsem obočí.
Štouchla do mě. „To byl někdo jinej, kdo si se mnou v horách promluvil, když jsem byla smutná? Kdo nás zase sblížil s Jonim? Kdo se staral, jestli jsem v pohodě, když došlo na to, že Yö umřela?“
Mávl jsem nad tím rukou. „Tohle by udělal každej.“
„Ne. Tohle dělaj jen lidi, který je dobrý mít za kamarády. Fakt jsem ráda, že jsem tě poznala.“
Sklonil jsem hlavu. „Díky.“
„A co Joni? Pořád to přehání s vděkem?“
Zamyslel jsem se nad tím. „Asi už mi to neva. Měl pravdu. Bylo by divný, kdyby nás vztah zůstal stejnej po tom všem. Myslím, že sám teď neví, jak se ke mně chovat, tak to střídá jak ponožky.“
„Tak to je bezva!“ Kývl jsem. „A měl bys mu to říct. Joni se hrozně trápí, že si myslíš, že se nic nezměnilo.“
„Fakt?“
„Fakt. On tě má hrozně rád. Víc, než si umíš představit. Nedá ti to nikdy najevo, ale kdyby tě ztratil, tak by ho to bolelo stejně, jak kdyby ztratil Auri.“
„Ale prosím tě.“
„Ne. Hodně pro něj znamenáš.“
„Přeháníš.“
„Ne. Přesně takhle to řekl. A došlo by mi to i bez toho, mluví o tobě hrozně hezky. Tak se snaž to neposrat.“
„Dobře. Já… jsi… prostě…“
„To je dobrý, nic neříkej. Jdeme domů? Dneska mám toho plný zuby?“
Něco mě napadlo. „A nestavíme se ještě k Jonimu a Auri? Jestli budou chtít, samozřejmě.“
Pochybovačně na mě pohlédla. „Proč by o mě měli stát?“
„Protože k nám patříš,“ odpověděl jsem bez zaváhání. „Já tě mám rád, Joni tě má rád, a Auri párkrát řekla, že by tě ráda líp poznala.“
„Fakt?“
„Fakt. V tomhle bych ti nelhal.“
„To pro mě moc znamená,“ špitla, a vyrazili jsme k domu našich kamarádů společně.