8. Protože jsme kamarádi
Uběhly sotva tři dny, kdy mi znovu zavolala Leena. Obvykle jsem telefonáty těsně po práci nezvedal, protože mě prodej vyčerpával ale ona si zasloužila výjimku. Koneckonců, naše přátelství bylo stále docela křehké a já jsem měl radost z toho, že se znovu ozvala. Proto jsem jí to zvedl.
„Yle,“ vyhrkla. „Do knihovny. Hned.“
„Kdo umřel?“ Na druhé straně zavládlo ticho. Až po chvíli mi došla nevhodnost tě poznámky. „Leeno…“
„Našla jsem něco, co by tě mohlo zajímat.“ Její tón byl odtažitý, ale zároveň jsem věděl, že chápe, že to nebylo schválně. Část mě se chtěla vyptávat, protože se mi nikam nechtělo, ale nakonec jsem se neochotně zvedl.
„Hned jsem tam,“ slíbil jsem a položil to. Joni měl pravdu. Měl bych zapracovat na vhodnosti svých připomínek. Hlavně když jsem si pořád nebyl tak docela jistý, co si o mě Leena myslí. Teď už to ale napravím jedině tak, že za ní dorazím co nejdříve. Za těchto myšlenek jsem vešel mezi regály a našel ji u zatím vypnutého počítače. Čekala na mě, než jí začne běžet vyhrazena hodina. Co nám mohlo trvat hodinu?
„Nazdar. Tohle… je bomba,“ vydechla. Přisunul jsem si židli k počítačovému stolu a ona mezitím něco naťukala. Nejspíš se mi to jen zdálo, ale už nepsala tak pomalu jako většina z nás, protože jsme počítače i psací stroje využívali jen velmi příležitostně. Pak se ke mně obrátila. Zalétl jsem očima k monitoru. Našla nějaká videa. Obličej blonďaté holky, která je zřejmě natáčela.
„Chceš ještě řešit ty vzpomínky?“
Jak to souviselo s nějakými videi? „No, rád bych věděl, co se mi stalo, ale… nevím jak. Myšlenka na projíždění těch knih mě teďka celkem děsí.“
Leena se usmála. „Tak to máš štěstí, že máš tak super kamarádku jako jsem já.“
Zmateně jsem se usmál. „Co přesně jsi udělala?“
Protáhla se. „Projela asi milion odkazů. Každý den jsem tu byla alespoň tři hodiny. A… a možná jsem našla někoho, kdo by ti mohl pomoct.“ Kývla k monitoru. Zaostřil jsem na blondýnu. Pak mi došlo, co říkala.
„Ty jsi tu trávila tolik času blouděním po internetu? Proč?!“
Protočila oči. „Protože jsme kamarádi. Ale k věci.“ To gesto mě tak dojalo, že jsem ji skoro nedokázal vnímat. „Fajn. Ta holka se jmenuje Mirja a je z kmene. Má videa o tom, jak její kmen napadli a ona musela utýct, a pak poznala jednoho pilota, prožila s ním dobrodružství, a teď žijou ve Vuori. Ale! Jak jsem hledala něco o znovu nalezenejch vzpomínkách, tak mě to hodilo na video od ní, kde reaguje na dotaz, jak se vyrovnala se svým traumatem.“
„Ehm,“ odkašlal jsem si. „A co se jí stalo, že to se mnou souvisí?“
„Napadli její kmen, zabili většinu lidí včetně jejího muže a ona se musela sama postarat o tři děti. Ale to není ono. Poslechni si tohle.“ V podstatě mi narazila na hlavu sluchátka a posunula video zhruba do poloviny.
„… jak to zvládají děti. Myslím, že Jari je v pořádku, rychle se vyrovnává se změnami a vidí život optimisticky. Co se týče Katty a Taneliho, s Niilem jsme o tom mluvili a oba si myslíme, že byli zkrátka moc malí, když se to stalo. Příliš to nepochopili, největší rána pro ně zřejmě byla, že jsme opustili kmen. Ale pokud by je to sebralo příliš, znám způsob, jak odstranit zlé vzpomínky. Přemýšlela jsem, že je odstraním sobě, ale…“
Sundal jsem si sluchátka. „Ty… ty si jako myslíš, že mi někdo odstranil vzpomínky?!“ Šeptal jsem, ale zároveň mluvil naléhavě.
Leena pokrčila rameny. „Nevypadá to na obyčejnou amnézii, Yle. To by ty vzpomínky přišly skoro hned po tý události, ne až takhle s odstupem. A i kdyby, ty jsi byl fakt úplně v pohodě, ne? Předtím tě ani nenapadlo, že na tebe zaútočil dravec.“
Kývl jsem. „Já fakt nevím, co se stalo. S Jonim a Auri jsme jednou koukali na výcvik dravců a to se mnou nic neudělalo.“
„Asi na tebe takhle nenalétal, ne?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne.“
„Yle, v souvislosti s tím vším, o čem jsme spolu mluvili, pamatuješ si na svý dětství?“
Odfrkl jsem si. „Jo, pár vzpomínek mám, jako každej. Ale nerad o tom mluvím.“
„Jak se jmenovali tví rodiče?“
„Pilvi a Metsä," odpověděl jsem s jistotou.
„Ti biologičtí?"
„Leeno…“
„Co?“
„Já… pohádali jsme se. Nepamatuju si je.“
„Blbost! Každý si pamatuje svoje rodiče.“ Na vteřinu se mi zatmělo před očima, když jsem se po letech znovu snažil zaplnit ten kus života, který mi nějak chyběl. „Myslím si prostě, že to mazání paměti úplně nevyšlo. Že se něco pokazilo.“
Vstal jsem. „Hele… tohle… tohle je na mě moc. Budu žít dál tak, jak doteď. Myslím, že nechci znát pravdu.“
Pohlédla na mě. „Hned ten den, co jsem to video viděla, jsem kontaktovala Mirju. Máme asi dvě hodiny, než bude na letišti. Můžu zavolat kamarádovi, co má auto?“
Zvedl jsem ruce. „Počkej. Co? Já… já… já… nechci.“
Ušklíbla se. „Ale jasně že chceš. Teďka se nedělej, nemáme čas. Musíš to vyřešit, nebo tě to sežere zaživa.“ Vzala telefon.
„Leeno, proč to všechno děláš?“ vydechl jsem.
„Jsi můj kamarád,“ zopakovala. „A taky mě to zajímá. Je to jako dobrej film, chápeš?“
„Jsem rád, že se bavíš mými problémy," usmál jsem se. Ona mi to oplatila, prudce vstala a v podstatě mě táhla za sebou s mobilem v ruce. Na pult knihovny hodila peníze. Využil jsem chvíle, kdy zadávala telefonní číslo.
„Jak se ti můžu odvděčit? Budou ti stačit zaplatit ty hodiny na počítači, nebo chceš něco dalšího?“
Na chvíli se zastavila a stiskl a mi rameno. „Prostě buď dál můj kamarád, jo?“
Usmál jsem se. „Tak to splním fakt rád.“
Najednou jsme mířili na letiště, a mně začínalo pomalu docházet, co jsem zjistil. Někdo mi zřejmě vymazal vzpomínky. Kdo ví, co zlého se mi stalo. Určitě to nemohlo být horší než vědět, že se mi někdo hrabal v hlavě . Nebo jo? A pak vyvstávala další otázka. Kdo to udělal? Rodiče? Objevila se známá bolest u srdce, když jsem si na ně nemohl vzpomenout. Když jsem si nemohl vzpomenout prakticky na celé dětství předtím, než jsem se dostal k rodičům, o oterých jsem v hloubi duše nějak věděl, že to nejsou mí rodiče. Tohle ti skuteční chtěli, nebo to byla nehoda? Získám někdy vzpomínky zpět? A chci to vůbec? Roj otázek mi zmateně vířil hlavou jako vločky při vánici, ale zároveň jsem konečně měl naději. Promluvíme si s tou Mirjou o mazání a získávání vzpomínek, a možná mě to posune vpřed. Strach a úzkost nahradila zvědavost a odhodlání.
O klukovi, který nás vezl, jsem věděl jen to, že patří k psovodům, ale i auto vedl s citem. Leena a on obstarávali veškerý rozhovor, a já jsem asi přišel o šanci ho trochu poznat, protože mi vír myšlenek nedovolil je vnímat. Vyhodil nás v obrovské šedivé hale a nechal jsem Leenu, aby nám na obrovské tabuli našla let, kterým měla ta blondýna přiletět. Čekali jsme u pásu se zavazadly a nervozita mě začínala stírat. Pak jsem najednou na své dlani ucítil dotek. Leena. Leena mi sevřela ruku a bylo to uklidňující.
„Hej,“ usmála se na mě. „To bude v pohodě. Působí strašně mile.“ Nedokázal jsem odpovědět. Znovu jsem pohlédl na naše spojené ruce a vzpomněl si na chvíli, kdy se o to pokusil Joni, a já jsem ho dost nevybíravě poslal do háje. V čem to bylo jiný? Leena byla holka a zřejmě nehrozilo, že bych ji přitahoval, ale copak na tom záleželo? U Joniho to nehrozilo zrovna tak. Stiskl jsem jí ruku pevněji a slíbil si, že vezmu za ruku i Joniho, při nejbližší příležitosti, protože to bylo vážně konejšivě. Pak mě pustila a já jsem sám nad sebou potřásl hlavou. Ne, rozhodně jsem ho nemohl vzít za ruku, navzdory tomu, že ho Auri nazývala mamlasem, by to z mojí strany působilo nevhodné.
Pak se všechny moje myšlenky rozplynuly, protože přišla. Spadl mi kámen ze srdce. Když se usmála, jako by osvítila celou místnost. Nebylo proč se tý holky bát. Natáhla ruku nejprve k Leeně, a pak i ke mně.
„Ty budeš ten mladý muž s podivnou vzpomínkou,“ pronesla.
„Jo… Hele… můžu nechodit kolem horký kaše?“
„Samozřejmě. Od Niila jsem na to zvyklá. Totiž…“ Najednou zmlkla. „Omlouvám se. Stále se moc rozpovídávám. Povídej.“
„Já… v tom videu jste…“ Nesouhlasné semkla rty. „Jsi…říkala, že kdyby děti měli nějaký problém, věděla bys, jak vymazat vzpomínky. Věděla bys, jak je vrátit?“
Ramena ji poklesla. „Ty sis myslel… Ylermi, můj způsob nenapodobíš. Mrzí mě, že jste sem jeli zbytečně.“
Zamotala se mi hlava. „Nenapodobím?“
Soucitně se usmála. „Kdyby na to přišlo, tak bych se zkrátka provdala za muže v kterémkoli kmeni. Seznámení se s ním pro mě není problém, vím, jak přemýšlejí. A postupně bych se dopracovala k tomu, aby mi věřili, abych se stala jednou z nich. Poté by už dětem snad vymazali vzpomínky. Jsem si jistá, že to kouzlo zná hodně náčelníků a jiných vůdců kmenů.“
Pohlédl jsem na Leenu. Smutně zavrtěla hlavou. Tohle se mi nikdy nemohlo povést. I kdybych nějakým zázrakem svedl dívku z kmene, nedokázal bych s nimi splynout. Do tohohle světa jsem nepatřil.
„Mrzí mě to,“ hlesla hnědovláska.„Díky, že jsi přiletěla, Mirjo. Tvoje videa jsou fakt úžasný.“
Oslovena nad tím mávla rukou. „Niilo to měl cestou. Za hodinu mě vyzvedne jeho kamarád. Mám prostory letiště ráda. Všichni ti lidé…“ Leena s ní zapředla rozhovor, ale já už jsem je neposlouchal. Něco mě totiž napadlo. Sice jsem nebyl z kmene, ale měl jsem kamaráda, který tam patřil. Mohl by to Tuivo zařídit? Udělal by to pro mě? Stiskl jsem v kapse mobil. Musím to alespoň zkusit.
Komentáře
Přehled komentářů
Juch! Miri! Akorát by mě zajímalo, jak se dostala k natáčení videí, hmm…
A taky by mě zajímalo, v jakém „roce” se zhruba ten příběh odehrává, že tam moc není internet? :očíčka:
Re: .
(Ant, 9. 1. 2023 9:59)
Ono to není zase tak nepravděpodobné, Mirja je svým způsobem hrozně společenská a chce se dělit o své zážitky. Podle mě ji k tomu navedl Veri, protože Niilo je... Niilo. :-) (Plamen se odehrává tak tři roky po Nebeském moři).
No, podle mě někdy v devadesátkách, ale jen přibližně, je to pořád alternativní svět
.
(L. , 9. 1. 2023 9:23)