11. Časy se změnily
Vyšlo to. Tedy, nebyli jsme z toho úplně venku, ale policie nás nechala jít jen s tím, že pokud budou ještě něco potřebovat, tak zavolají. Taimi i Jyrki byli z toho výslechu stále trochu otřesení, ale teď jsme měli na řešení mnohem vážnější věc. Jyrki nebyl v pořádku a potřeboval pomoct. Proto jsme po několika dnech stanuli před územím kmenu, kam jsem se donedávna nikdy nechtěl vrátit.
„Jakmile teď vyjdeme ze stínu, všimnou si nás,“ prohlásila Taimi roztřeseným hlasem. Přikývl jsem a stiskl jí ruku. Zhluboka se nadechla a pohlédla nejprve na mě, a pak na Jyrkiho. Pak vykročila a my jsme šli za ní.
Na hlídce seděl Laati, jeden z nejlepších lovců, a Lyyli, jeho sestra. Oba jsem je znal víceméně jen od vidění, a myslel jsem, že je náš příchod ani nebude zajímat. Proto mě překvapilo, když se oba prudce zvedli a postavili se do bojového postoje. Nebylo pochyb, že by nás i navzdory přesile porazili.
„Zrádce sem nepouštíme,“ zasyčel Laati. Taimi sebou trhla a Jyrki na mě tázavě pohlédl. Musel jsem několikrát polknout, abych dokázal promluvit.
„Jdeme za šamany. Je to nutné.“
„Myslela jsem, že ti jejich způsoby nejsou po chuti,“ pronesla Lyyli dost kousavě. „Neustále jsi chválil lékaře ze světa tam venku, co všechno umí, tak proč nejdeš za nimi?“ Vlastně neřekla lékaře, ale šamany, nicméně jsem pochopil, co tím myslela.
Zavřel jsem oči. „Protože jde o magii. O kletbu. Ale ne o moji.“ Pokývl jsem k Jyrkimu, který znejistěl. „On s tím nemá nic společného. Potřebuje pomoct, a zaslouží si ji, protože on tomuhle kmeni nic neudělal. Prosím.“
„Patří k vám. To stačí,“ zavrtěla Lyyli hlavou. „Odejděte, nebo svoláme poplach.“ Zachvěl jsem se. Nic by nám snad neudělali, ale co když už to neplatí?
„Zkrátka nás zaveďte za Siiri,“ promluvila Taimi. „Ona nás jistě bude chtít vyslechnout.“ Sourozenci si vyměnili rychlý pohled, který mi nic neřekl, a Lyyli si zhluboka povzdechla.
„Jděte.“
Část mě ji chtěla poslechnout, ale tady šlo o Jyrkiho. Nemám co ztratit, nic nemůže být horší než ztratit jeho. Využil jsem momentu překvapení a silně strčil do Laatiho. Zapotácel se a upadl. Někdo vykřikl moje jméno. Lyyli chtěla svému bratrovi pomoct. S tím jsem však počítal. Podkopla mi nohy. Ustal jsem to a vrazil jí facku. Okamžitě mi ji oplatila. Pak mezi nás někdo vtrhl.
„Tak dost!“ zakřičela Taimi, a pak udělala něco, co jsem ani v nejmenším nečekal. Kývla na Lyyli, a přestože tomu mohla zabránit, se souhlasem se dívala na to, křičí o pomoc. Jyrki ke mně přešel a chytil mě za rameno. Tvářil se dost naštvaně a svíral mě hodně pevně. Laati vstal a postavil se vedle své sestry. Prudce jsem vydechl.
„Proč jsi to udělala?“ sykl jsem směrem k Taimi. Něco v její tváři se změnilo. To chladné odhodlání patřilo k Taimi, kterou jsem znal z kmene. Nesnášel jsem ho.
„Musíme to vyřešit konstruktivně.“ Pak se obrátila k přicházejícím lidem z kmene, a jakoby neviděla jejich zbraně, postavila se před ně a zvedla ruce na znamení míru.
„O pomoc jsem zavolala já,“ objasnila zvučným hlasem. Chápal jsem, proč to udělala. Lyyli zcela jistě neměla právo je svolat zrovna kvůli nám. Chtěla jí pomoct a na takovou vzdálenost nemohli poznal, která z dívek křičela. „Aby nevznikl zbytečný boj. Nechceme nic, jen…“ pohlédla na Jyrkiho. „Jen ho vyléčit. Potřebujeme Siiri. Prosím.“ Rozhlédla se po davu, ale šamanku zřejmě neviděla. Já jsem našel očima Tähti a trochu se na ni usmál. Sklopila zrak.
„Siiri tady není,“ pronesl mladý šaman. „A už nikdy nebude. Časy se změnily, jestli hned neodejdete, zabijeme vás.“ Potřásl jsem hlavou. To bych od nich nečekal, ne po tom, jak přátelsky probíhala poslední návštěva. Cítil jsem na sobě pohled. Znovu mě zabolely všechny moje jizvy, když jsem si uvědomil, že je to Joki. On si však jen přejel prstem po hrdle. Zastavil se mi dech. Neříkal mi, že budeme mrtví my, to bylo zjevné, ale že je mrtvá Siiri. Stejně jako Lumikki. I šamani byli smrtelní, bez výjimky.
Taimi na mě pohlédla se slzami v očích. Možná také pochopila Jokiho gesto, nebo ji rozesmutnilo, jak se k ní kmen chová. „Měli bychom jít.“
„Viděla jsi, co Jyrki udělal,“ sykl jsem nazpátek. Stále jsme mluvili udgunsky.
„Nějak to vyřešíme. Siiri tady není a slyšel jsi to sám. Časy se změnily.“
„Taimi, nemůžu ho takhle nechat. Je nebezpečnej sobě a teďka už celými světu.“
„A co chceš dělat?“
Sklopil jsem hlavu. „Já nevím.“
Koutkem oka jsem znovu postřehl Jokiho. Tentokrát šel směrem k nám. Zamlžilo se mi před očima, ale vypadal dost klidně. Podíval se mi zpříma do očí. Snažil jsem se uhnout pohledem, ale jeho oči mě pronásledovaly. Pak na mě sáhl. Ucukl jsem, ale on mi jen položil ruku na rameno. Taimi ucouvla o krok dozadu a zatáhla tam i Jyrkiho. Proč, to jsem netušil, ale ona možná konečně chápala, co se tady děje.
„Tuivo,“ oslovil mě Joki a znělo to skoro až obřadně. Ten zvučný hlas, klid v očích, to všechno jsem znal. Joki se stal šamanem. Ale jak? Proč zrovna on? V hlavě mi tepalo, a jemu zřejmě došlo, že to vím, protože se mu na tváři mihl krátký úšklebek. Pak se však ovládl a znovu ji držel kamennou. „Co se mu stalo?“ kývl směrem k Jyrkimu a konečně mě pustil. Pro jistotu jsem ucouvl, ale Taimi mě nenechala stát ve stejné rovině. Ucouvla také, protože ona s šamanem neměla právo mluvit. A vůbec, jak jsem se teď měl chovat já? Nešlo mít k Jokimu úctu, ne po tom všem.
Odkašlal jsem si. „Taimi na něj přenesla tu ledovou kletbu.“
Kývl. „To všichni víme.“
„Když mu od ní Siiri naposledy chtěla pomoct, tak odmítl. Protože je to jeho součást.“ Joki na Jyrkiho vrhl rychlý pohled. V očích se mu něco mihlo. Snad uznání. „Nějakou dobu se mu dařilo tu moc ovládat. Uměl zmrazit vodu, ale uměl i zahřívat. Jenže pak… Zmrazil celý… něco jako jezero. Málem zabil sebe i další desítky lidí.“
Joki usilovně přemýšlel. Když jsem ho znával, většinou dříve jednal než myslel. Nakonec ke mně udělal krok a chytil mě za ramena. „A ty mu chceš pomoct?“
Pokusil jsem se mu vytrhnout, ale marně. „No… jo?“
Joki potřásl hlavou a otočil se k davu. „Blíží se noc. Můžou tady přespat. A Tuivo…“ Pohlédl na mě. „My dva si promluvíme. Hned.“
Rázně se rozešel, ale já jsem ho nenásledoval. Místo toho jsem vzal Taimi za ruku. Joki trhl hlavou, ale já jsem stiskl i Jyrkiho dlaň. Přišel k nám.
„Na to zapomeň,“ zasyčel jsem. „Je mi jedno, kdo teď jsi, nade mnou nemáš moc.“
„Ne. Ale snažím se ti pomoct.“
„Proč bys to dělal? Proč mě prostě nenecháš zabít?“ Taimi něco zamumlala, ale já jsem si jejího nesouhlasu nevšímal. „Bylo by to pro tebe lepší. Měl bys jistotu, že tvoje tajemství zůstane v bezpečí.“ Něco mi říkalo, že bych měl přestat, ale chtěl jsem Jokiho rozhodit, smazat ten klid v jeho tváři. Zabralo to, ale jinak, než jsem chtěl. Zatvářil se nejistě, ne naštvaně.
„Tuivo. Prosím, promluv si se mnou.“ Ztuhl jsem. Skoro nikdy mě o nic neprosil. A teď jsem to nečekal už vůbec. Pohlédl jsem na Taimi a ona se pousmála. Jako by věděla více než já. Přešel jsem ke zmatenému Jyrkimu a sevřel ho do náruče.
„Pak ti všechno vysvětlím. Drž se Taimi. Já si jdu promluvit s Jokim, ale slibuju, že všechno bude v pohodě,“ špitl jsem.
„Tuivo,“ oslovil mě naléhavě. „Víš, co ti minule udělal.“
„Tentokrát to bude jiný. Prosím, věř mi.“
Jyrki protočil oči. „Zkus se nenechat zabít.“ Ještě jednou jsem ho pořádně stiskl a přešel k Jokimu. Tentokrát jsem šel za ním. Šel jsem za ním až do jeho stanu. Proč jsme nešli do šamanského obydlí, a kam ho vlastně přesunuli?
Vůbec se to tu nezměnilo. Ty kožešiny, ty deky, ty lampy se skutečným ohněm uvnitř, do kterých jsem tolikrát přikládal, všechno jsem to důvěrně znal. A především, především jsem znal toho kluka, který stál přede mnou a zvědavě na mě hleděl. Instinktivně jsem se natiskl na stěnu stanu.
„Ne,“ hlesl. „Neboj se. Už se to nestane.“
„Joki, já už nemůžu. Prosím tě, teď je všechno jinak a já jsem…“
On se ode mě odvrátil zády. Přešel na druhou stranu stanu, mezitím, co jsem mluvil, a přerušil mě. „Všechno se změnilo,“ zopakoval.
Pochopil jsem, že si chce vážně promluvit. „Jsi šaman?“
Obrátil se ke mně a ušklíbl se. „To těžko. Jsem náčelník. To tě nenapadlo, že mě kmen hned poslechl, bez toho, aby se všichni šamani dohodli?“
Nedostávalo se mi slov. „Takže…“
Povzdechl si. „Šamani už neexistujou. Předtím se prostě před smrtí všichni vytratili, ale Siiri to nějak… neudělala. Nevím, co si myslela. A když ji viděli umřít, prostě… prostě jsme všichni tak nějak přestali věřit, že jsou šamani tak mocní a božští.“
Sykavě jsem se nadechl. „Já viděl umřít Lumikkiho.“
„Tys… jo, asi to dává smysl. Myslím to, že tě našel. Vždycky tě měl rád. Žárlil jsem na tebe, když byl ještě šaman, víš?“ Ušklíbl se a já mu to nejistě oplatil. „No, a zavládl trochu chaos. Siiri byla poslední, kdo to držel pokupě, ale pak už to prostě nešlo. Nakonec jsme se ale dohodli, že budeme bojovat do první krve, a kdo vyhraje, ten bude vést kmen.“
Bylo to na mě příliš, ale pochopil jsem, co se mi tu snaží říct. „A tys vyhrál.“
„Já… já to vlastně nechtěl. Ale nevěřím, že by někteří dokázali být spravedliví.“
Povytáhl jsem obočí. „A ty? Ty to dokážeš?“
Pokrčil rameny. „Miluju tenhle kmen. A udělám všechno pro to, aby přežil.“ Myslel to vážně. Překvapeně jsem na něj hleděl. Strčil do mě, ale s úsměvem, přátelsky. „Nepatříš sem. Ani Taimi a ten kluk, prostě jste se vymanili z tohohle systému. Ale právě proto ti můžu pomoct. A taky… proto, žes to dokázal.“
„Co jsem dokázal?“
„Zamilovat se. I přes to, co se stalo.“
Mohl jsem mu to teď vyčíst, nejspíš by na to teď reagoval klidně, ale s překvapením jsem zjistil, že momentálně necítím vztek. „Není to jednoduchý. Ale ty za to nemůžeš. Ne tak docela. Já… já ti to dovolil.“
„Ne. Ty ses mě bál.“
„Myslíš si, že se mi to ani trochu nelíbilo?“ ušklíbl jsem se. „Jsem asi tak trochu… asi miluju i kluky.“
Potřásl hlavou. „Minule jsi mi řekl, že máš teďka problém s fyzickým kontaktem. Je to kvůli mně.“
„Lituješ toho, co se stalo?“
Zaváhal. „Ne. Ne, nikdy jsem neudělal nic, o čem jsem věděl, že to nechceš, a ty to víš. Jenom jsi mi většinou neřekl, že to nechceš.“ Kývl jsem. Měl pravdu. „Dobře. Hele… tu kletbu znala jenom Siiri. Nepomůžeme mu, i když bych fakt rád. Mrzí mě to.“
A co ostatní šamani?“ hlesl jsem.
„Tu kletbu znala jenom ona,“ zopakoval. „Jenom ona by vám pomohla. Takže… ráno odejdete.“
Sebral jsem odvahu a pohlédl na něj. „Fakt mi nemůžeš pomoct, nebo nechceš?“
Rozhodil pažemi. „Nemůžu.“ Věřil jsem mu. Jokimu se vždy dalo věřit.
„Děkuju za nocleh,“ kývl jsem a chystal se odejít. Joki mě však chytil za rameno.
„Chci vidět… chci vidět ty jizvy.“
„Co? Proč? Hele, jestli se chceš litovat tak… prostě… Ne,“ zakoktal jsem.
„Ne. Já ti je způsobil. Oba dva víme, že to nebyl trest za to usnutí. Chtěl bych ti pomoct.“
„Jak mi pomůže, že je uvidíš? Je to pro mě ponižující i tak.“
„Tuivo. Prostě… mi je ukaž.“ Sáhl na zip od mé bundy a já jsem svěsil paže. Moje tělo bylo paralyzované, jemu jsem se zkrátka nedokázal bránit. Nebylo to příjemné ani nepříjemné, bylo mi to zkrátka jedno. Alespoň že tu vládlo teplo.
Seděl jsem tam s holými zády, s pocitem, že se to vůbec neděje mně. Sledoval jsem to z velké dálky, z velké dálky jsem cítil, jak po nich přejíždí tak známými prsty. Vůbec jsem z kmene neodešel, neexistoval Jyrki, a Taimi byla moje kamarádka a budoucí žena, ale teď neexistovala ani ona, ne v tomhle stanu. Teď tady byl jen on a tělo, které mi nepatřilo. Tělo, které na něj stále reagovalo, ale nepřinášelo mi to žádný dobrý pocit. Najednou ten dotek zmizel.
„Děláš to, cos dělal vždycky,“ ozvalo se mi vedle ucha. „Utíkáš někam mimo svoje tělo.“
„Ty o tom víš?“ podivil jsem se. Rozbil celou mou snahu a chtělo se mi brečet.
„Věděl jsem o tom vždycky, jenom… nevím, pořád jsem doufal, že se ozveš. Že mě odstrčíš nebo něco. A doufal jsem i teď, že to zlomíš. No tak, Tuivo. Chci tohle uzavřít.“
Sebral jsem tričko. Položil ho vedle mě. Chtěl, abych se oblékl. „Fajn,“ zavrčel jsem a odvrátil zrak. „Nedotýkej se mě. Už nikdy, jasný? Už mám normální, skutečnej vztah, a ty by sis měl vybrat holku. Nebo vlastně… asi i kluka, když jsi náčelník. Prostě…“ Ztichl jsem.
„Tuivo,“ zamumlal a přisunul se ke mně. Naklonil se a začal mě tlačit na stěnu. Ne. Tohle patřilo Jyrkimu, jen on to mohl dělat. Joki na to neměl právo. Neměl právo na mě sahat.
„Přestaň!“ skoro jsem vyjekl a prudce ho odstrčil. Přepadl dozadu, ale překvapivě se u toho smál.
„To je ono,“ zašeptal, a já jsem cítil, jak to všechno odchází. Všechen ten strach. Joki mi nikdy nechtěl ublížit, dělal jen to, co jsem mu dovolil. Nemohl za to, že jsem mu že strachu, že by si to stejně vzal, dovolil všechno. Ale teď už jsem strach mít nemusel. Joki plně převzal roli náčelníka a stal se opravdu moudrým, moudřejším než byli šamané. Kmen se změnil, všechno se změnilo, a já jsem konečně nebyl v nebezpečí před svou minulostí.
Najednou se ozvalo trhnutí provázků u vchodu stanu. Nikdo by si nedovolil tu vstoupit. Snad jen ten, kdo neznal pravidla. Jyrki. Byl to on, a já jsem tu stále seděl, Joki tak blízko u mě, že by se mě klidně hned mohl dotknout, a já jsem neměl tričko. Rozhodně to nevypadalo, že bych mu jen ukazoval jizvy. Jyrkiho tvář byla najednou chladná jako led.
„Taimi tě potřebuje. Kvůli ty věci se Siiri. Zhroutila se.“
Vyskočil jsem. Chtěl jsem to Jokimu vysvětlit, ale buďto si ze jmen vyvodil, co se stalo, nebo to vysvětlit nepotřeboval. Mávl rukou, rychle jsem se oblékl, a s Jyrkim jsme pospíchali ke stanu, kde přebývala i Taimi.
„Já ti to vysvětlím,“ řekl jsem Jyrkimu před vchodem.
Jyrki mi stiskl ruku. „Jenom mě to překvapilo. Vím, že to asi má dobrej důvod. Ale teď tu musíš být pro Taimi.“ Neznělo vůbec naštvaně ani smutně. Byl vážně úžasný.
Komentáře
Přehled komentářů
Panebože, aha. A jo, Jyrki *je* úžasný.
Takže Joki spal (?) s Tuivem proti jeho vůli?
Re: .
(Ant, 11. 1. 2023 10:39)Jo, asi tak. :-) Ano, Jyrki je bezva. :-) Eh... To je složitější, Tuivo to pak bude vysvětlovat, ale v zásadě... Jo. :-) Proto ten problém s fyzickým kontaktem, i když na přímou otázku odpověděl, že mu nikdo neublížil, a proto takový problém s těmi jizvami, protože Joki byl ten, kdo mu je způsobil (i to není tak jednoduché, Joki v zásadě není zlý člověk, ale... Uvidíš. :-))
.
(L. , 11. 1. 2023 10:14)