13. Je to moje poslední šance
Byli jsme tady. Nic nešlo podle plánu, ale teď jsme byli v bezpečí v Pieni, u mých rodičů. Za pár minut mě čekala velká věc, ale snažil jsem se na to teď nemyslet. Táta zrovna něco vyprávěl Jyrkimu a Taimi, a na okamžik mě napadlo, že se připojím, protože to vypadalo zábavně, ale nakonec mi to nedalo a vklouzl jsem do kuchyně.
„Chceš s něčím pomoct?“ zeptal jsem se mámy, která chystala jídlo pro mé kamarády, jak je nazývala, i když byl de facto mým kamarádem jen jeden z nich. Syksy se ke mně překvapeně otočila.
„Jsi host stejně jako oni.“ Poznal jsem, že by mě nenechala vařit, protože si pořád vyčítá to, jak se o mě nezajímali.
Vzal jsem si nůž a pustil se do krájení brambor, po jejím vzoru na kolečka. Nejspíš se je chystala opéct na pánvi. Hádal jsem, že to bude směs toho, co dům dal. A nebylo toho vůbec málo. Rozpoznal jsem minimálně dva druhy masa a zeleninová obloha byla opravdu bohatá.
„Nevadí mi vařit. Ale tohle jsi nemusela. Doletěli sem letadlem.“
„Letadlem?“ podivila se.
„Jo. Dlouhej příběh.“
Cítil jsem na sobě její pohled. „Působíš nervózně. Co jim to vlastně chceš říct?“
Mávl jsem nad tím rukou. „To je moje starost, nezatěžuj se tím.“
„Jsem tvoje matka. Měl bys mi říct, co tě tíží.“
Nejprve jsem ji chtěl odseknout, že dobrou matkou rozhodně nebyla, ale nakonec jsem si uvědomil, že její starost je upřímná. Vždycky se starala o něco málo více než Juhani. Povzdechl jsem si.
„Potkal jsem Ylova otce, kterýho vůbec nezná, a musím mu to říct, protože… prostě musím. Ale ten muž není dobrej člověk.“
„Proč ne?“
Nemohl jsem ji říct, že Jyrkiho unesl, nevpustila by ho do domu. „To je fuk.“
„Tuivo,“ povzdechla si. „Nelíbí se mi, co děláte. Pořád se potulujete po horách, vystavujete se nebezpečí, a pořád kolem sebe nabalujete další a další tajemství. Jseš si jistý, že víš, jak z toho všeho ven?“
Hodil jsem brambory na rozehřátou pánev. Sádlo zaprskalo a pojalo je. „Není cesta ven. Jenom hlouběji dovnitř.“ Syksi se zamračila. „Mami, to bych musel nezůstat v tom kmeni, aby bylo všechno normální.“
„Ale můžeš přece zůstat tady. Myslím v Pieni. Budeš tu v bezpečí.“
„Teď už asi těžko,“ odfrkl jsem si a přehrál si v hlavě všechno, co se změnilo od doby, kdy jsem se pokus usadit v Aletasu. Máma otevřela ústa, ale vtom se ozvalo zaklepání. Trhla hlavou.
„Běž za nima. Oběd bude tak za deset minut.“ Vděčné jsem kývl a unikl jejím otázkám. Teď mě však čekal ten těžší úkol. Konfrontace s Ylermim. Otevřel jsem dveře a on tam stál, očividně stejně nervózní jako já. Doprovázela ho holka, kterou jsem neznal, to byla zřejmě Mirja. Přistoupil jsem nejprve k ní a položil ji ruce na ramena. Překvapeně na mě vykulila oči, ale napodobila mě. Když jsem se ale podíval na Ylermiho, potřásl hlavou.
„Žadný formality ani kecy. Chci znát pravdu.“
„Jo, taky tě zdravím,“ ušklíbl jsem se a pobídl ho i Mirju, ať vejdou dovnitř. Držel jsem Yla dále od všudypřítomných pozdravů, protože se na ně zřejmě necítil, jen ho rychle představil mámě, a pak pohledem vyhledal svého přítele.
„Počkej,“ zamumlal jsem směrem k Ylovi. „Jdu pro Jyrkiho.“
„Tuivo, já… teď bych fakt potřeboval, abys mi to hned řekl.“
„Vždyť řeknu. Ale on zná tvýho otce líp než já.“ Asi ho to trochu zmátlo, ale nic neřekl. Jyrki zřejmě čekal, až přijdu, protože se zvedl hned, když jsem se k němu přiblížil.
„Nesnáší mě,“ sykl cestou.
Vzal jsem ho kolem ramen. „Tak to není. Nezná tě. Ale nechová se k tobě o moc jinak než k naší partě. Je prostě takovej. Někdy si o tom můžeme promluvit.“ Jyrki už nedostal šanci odpovědět, protože jsme dorazili k Ylermimu. Oba jsem je zatáhl do svého bývalého pokoje.
„Tak?“ zeptal se Ylermi. Snažil se působit, že je nad věcí, dokonce si založil ruce na prsa, ale všiml jsem si, jak se chvěje. Netušil jsem, jak začít, ale Jyrki byl naštěstí v těchhle věcech lepší.
„Tvůj otec… měl bys vědět, že on se tě celý ty roky snažil najít. Udělal pro to všechno, i špatný věci, ale není to špatnej člověk.“
Protočil jsem oči. „Unesl ho. Jyrki chce říct, že…“
„Počkej,“ zastavil mě Yl a pohlédl na Jyrkiho. „Unesl?!“
„Svým způsobem,“ vypravil ze sebe Jyrki.
„Jo, unesl, nevím, jak jinak tomu chceš říkat,“ zavrčel jsem. „Jyrki umí zmrazovat vodu, ok? A tvoje matka taky. Pasi, tvůj táta, se chtěl dostat…“
„Počkej, pomalu,“ hlesl Yl. „Umíš zmrazovat vodu? To díky té kletbě?“
Jyrki přikývl a vrhl po mě vražedný pohled. „Ano. A tvé matce se zřejmě stalo to samý. Pasi se chtěl dostat přes ní k tobě, protože si myslí, že o tobě ví víc, ale ona se s ním dávno rozešla a chrání se kouzly.“
„Pasi,“ zopakoval Ylermi, ale potřásl hlavou. „Není mi to povědomý.“
Jyrki mávl rukou. „K tomu se dostanu. Šli jsme za ní do Hetky, ale byl jsem Pasimu zatím houby platný, protože jsem předtím hodně využil svoji moc a zabilo by mě to udělat znovu. Stejně nevím, jestli bych tvý mámě dokázal ublížit.“
„Kde je Hetka?“ zašeptal Ylermi a já jsem si začal připadat dost nadbytečný. Nehodlal jsem ale odejít, kdo ví, jestli by si bez mojí přítomnosti vůbec něco řekli.
„Úplně na severu, u moře,“ pousmál se Jyrkimu „Očividně odtamtud pocházíš.“ Ylermi ztuhl, ale po chvíli ho vyzval, aby pokračoval. „No, tak jsme zůstali v jednom majáku, a odtamtud jsem utekl, protože vážně nikomu nechci ubližovat jenom proto, že umím ovládat svou moc.“ Viděl jsem v Ylových očích záblesk uznání. „Pak jsem potkal Niila, a letadlem už to šlo v pohodě.“
„Unesl tě, chtěl po tobě, abys ublížil mámě… a ty říkáš, že to není zlej člověk?“ uchechtl se Ylermi.
„Vidíš,“ broukl jsem. Jyrki však zůstal klidný. Proč si zrovna tímhle byl tak zatraceně jistý?
„Není. Strávil jsem s ním týdny. Byl ke mně neskutečně laskavý a myslím… myslím, že mě měl rád.“ Ylermi povytáhl obočí, ale zřejmě stejně jako já nevěděl, jak mu to vyvrátit. „Takhle jsme se i dostali k tobě,“ pokračoval Jyrki. „Jmenuješ se Aleksi. Vždycky jsi miloval ptáky, ale pak tě jeden napadl. Fyzicky ti nic moc nezpůsobil, ale zdály se ti pak noční můry, děsil ses každé siluety na obloze. A tvoji rodiče ti chtěli pomoct, tak… chtěli ti vymazat z hlavy to trauma. Ale tak nějak ti vymazali všechny vzpomínky na dětství.“
Ylermi zbledl. „Já… Ale to… Vrací se. Jeli jsme s Leenou a přelétl nad náma dravec, a ono se to vrátilo.“
Jyrki přikývl. „To mazání zřejmě úplně nevyšlo.“ Zalovil v kapse a vytáhl zapalovač s ptáci rytinou. Ylermi na něj konsternovaně zíral.
„Ten… ten patřil mýmu otci,“ vydechl. Jyrki přikývl. Přešel jsem k Ylovi a položil mu ruku na rameno, ale on jí setřásli. „Já… si to pamatuju. Když byl doma, míval ho na krbu, podpaloval s ním… Ale často mizel na lov. I na několik dní. Máma… když tam nebyl, často mi opakovala, že chce, abych měl normální život. A pak… pak si jen vzpomínám, že jsem měl pocit, že jsem něco velkýho ztratil, a nějaká ženská mě předala partě chlapů, a ti mě odvezli až do Aletasa. Na velkých saních. Byla to máma.“ Postavil se. „Ta ženská byla má matka!“
Pohlédl jsem na Jyrkiho a on vážně kývl. „Je to dost pravděpodobný.“
Ylermi začal rozrušené přecházet po místnosti a něco si mumlal. „Hej!“ přerušil jsem ho nakonec. Zastavil. „Nechtěli jsme ti to říkat, protože tohle musí být strašně matoucí, ale pak sis vzpomněl a…“
Ylermi se však konečně usmál. „Ne, Tuivo. Je toho teď na mě moc, ale konečně mi můj život dává smysl. Já… já si chci pamatovat úplně všechno. Vlastně… nemusím si to pamatovat, musím to vědět! Musím za otcem.“
„Nejspíš bude v majáku, má ho zajištěnej na týdny,“ prohlásil Jyrki a já na něj překvapeně hleděl. Nechtěl jsem, aby se s ním kdokoli ještě setkal. To, že o něm Ylermi věděl, museli stačit. „Letadla to celý odsud nezvládnou, ale od pobřeží tě tam piloti můžou hodit.“ Ylermi pokrýval hlavou. Už jsem to nevydržel.
„Jo, tak na to zapomeň. Ten chlap je magor. Slyšel jsi to. Unesl člověka, chtěl ublížit svý milovaný, držel tě jako malýho prakticky v izolaci…“
„Jo. Ale hledal mě. Zrovna ty bys mohl chápat, proč ho chci vidět, Tuivo.“
„To už si radši vyber svou mámu,“ zavrčel jsem.
„Ta je v pořadí. Ale přece jenom, zbavila se mě.“
„Abys měl lepší život.“
„Kdo říká, že by se mi na severu nelíbilo?“ probodl mě pohledem. Odfrkl jsem si. „Hele, to je fuk. Je to moje krev. Tys taky šel za svojí rodinou, i když tě ani nechtěli.“
„Syksy a Juhani se změnili,“ zavrčel jsem.
„Jo, ale tos taky nemohl vědět. Koukni, to je jedno. Nemůžeš mi v tom zabránit, potřebuju najít tátu.“
„Možná by se ti hodila společnost,“ prohlásil Jyrki.
„Co blbneš?!“ vykřikl jsem. „Unesl tě a vůbec, ty máš důležitější věci na práci.“
„Jedinej, kdo teďka ví nejvíc o ty kletbě a je ochotnej mi pomoct, je Pasi.“
„Proč by ti jako měl pomáhat?“
„Protože si mě oblíbil.“
„Blbečku,“ zasyčel jsem. „Ty… ty tam ale půjdeš, že jo?“
Jyrki se pousmál. „Je to moje poslední šance.“
„Jdeme s váma,“ prohlásil jsem.
„Ne,“ hlesl Jyrki, přešel ke mně a sevřel mi dlaň. „Nechci tě ohrozit. Ani Taimi.“
„A u Niila a Yla se toho jako nebojíš?“
„Samozřejmě. Ale čím míň lidí bude v ohrožení, tím líp.“
„Ne. Půjdeme tam všichni nebo nikdo. Jedeme v těch sračkách společně.“
Ylermi si najednou odkašlal. „Proč bys měl někoho ohrozit? Neříkals, že tu kletbu máš pod kontrolou?“
Jyrki na něj smutně pohlédl a já jsem ho předběhl se slovy. „Mysleli jsme si to. Ale nedávno skoro zmrazil celej bazén a všechny v něm jenom proto, že jsme se pohádali.“
„Byla to nehoda, ale je to dost zlý,“ doplnil Jyrki a Ylermi nás jen vyděšeně sledoval. „Ale přemýšlel jsem o tom, a jedinej, kdo mi teď může pomoct, je tvůj otec.“
„A co kmen?“ zeptal se Yl.
„Jo, to jsme zkusili. Už tam znovu nemůžeme. Někdy ti to povyprávím,“ slíbil jsem. On ale upřeně hleděl na Jyrkiho.
„Ale schválně bys to neudělal. Nikomu bys neublížil,“ prohlásil.
Jyrki zavrtěl hlavou. „Nikomu.“
„Fajn. Doprovod by se hodil, tak… Půjdeme spolu. Co největší část cesty poletíme, a ve zbytku se postaráš, abych neumřel, a já si za to odpustím blbý kecy a… já jsem tak blízko. Nemůžu tomu uvěřit.“ Jyrki se začal smát, ale když jsem upoutal jeho pozornost, přestal.
„Možná by byl dobrej nápad požádat i Lauru. Zná to tam a…“ začal jsem, ale Jyrki rezolutně zavrtěl hlavou.
„Ne. Nepůjde tam nikdo. Ani ty ne. „Nechci nikoho ohrozit.“
„Nepůjdete tam sami.“
„Tuivo, ty…“ začal skoro křičel, ale pak ztišil hlas. „Já potřebuju pomoct, a ty Pasiho nesnášíš. Zkazil bys to.“ Bolelo, když mi to takhle vmetl do tváře, ale asi měl pravdu. Musel bych toho chlapa zabít, kdybych ho znovu viděl. Ale samotní tam jít nemohli.
„Taimi. Vezměte s sebou alespoň Taimi,“ napadlo mě. Ona dokáže dělat logická rozhodnutí. „Zná Pasiho, zná tu kletbu, a je moudrá.“
Jyrki se usmál. „Překvapuješ mě. Čekal jsem, že budeš trvat na tom, že půjdeš taky.“ Ylermi mu přitakal. Pak však zvážněl. „Ale nejde to. Nechci tě o Taimi znovu připravit. Stát se může cokoli.“
„Říkals, že je to bezpečný,“ namítl Ylermi.
„Ne. Říkal jsem, že to zvládneme. Ale bezpečný to není. Ta zima…“
„Tak proč prostě...“ začal Ylermi a zněl unaveně. „Víš co? Ser na to, já… já se s tím nějak srovnám i bez toho, abych potkal otce.“
„Ne, Yle,“namítl tiše Jyrki, ale já jsem mu znovu sevřel dlaň a nechal Ylermiho odejít. Pak jsem se na něj ušklíbl. „Yl nevěří lidem. Ani tobě. On by tak jako tak nešel, dokud nepůjdu já. To bys mohl chápat.“
„Takže tobě věří?“
Pokrčil jsem rameny. „Moc sice nevím proč, ale jo.“
„Mám strach, že se stane znovu. Upřímně, Tuivo, mám pocit, že nebýt těch neshod s tebou…“
„Naznačuješ, že za to snad můžu?“
Potřásl hlavou. „Už jsem ti to říkal. Změnil ses. Myslel jsem, že už všechno nemusí být po tvém, ale ty jsi jenom našel jinou cestu. Psychicky mě vydíráš, abys mohl kontrolovat, jestli jsem v pohodě.“
„Jyrki, to je ale pitomost. Přece se snažím. Jsem k vám otevřenější, víc se snažím chápat Taimi.“
„Ano,“ kývl. „Ale pořád mě tlačíš do toho, abych nebyl ani na vteřinu bez tebe.“
„Protože se o tebe bojím.“
„Jo, ale přehnaně,“ hlesl a upřel pohled na desku stolu. „Myslím, že jsme měli mnohem hezčí vztah, když jsme byli kamarádi.“
Klopýtl jsem. „To nemůžeš myslet vážně.“
„Omezuješ mě,“ špitl. „Já vím, že mě miluješ, ale nemůžu volně dýchat, protože se ani nesnažíš mě chápat. S tím Pasim je to dobrej příklad. Nenecháš si ani za nic vysvětlit, že ho vlastně mám rád.“
„Protože je to pošahaný!“ vyprskl jsem. „Ok, choval se k tobě hezky, ale to budeš mít rád každýho, kdo ti řekl jedno vlídný slovo?“
„Ne. Staral se, víš. Bylo to… stejně tě to nezajímá.“
Polkl jsem. „Bylo to, jako by byl tvůj otec? Tos říkal, ne?“
„Vida, posloucháš, jenom to ignoruješ.“
Povzdechl jsem si. „Promiň. Prostě nechci, aby ti kdokoli ublížil.“
„Tomu nezabráníš. Ale byl jsi to ty, kdo mě z toho všeho vytáhl, to si pamatuj. I bez toho, aby ses snažil mít kontrolu nad vším, co dělám.“ Odmlčel se. „Pořád v sobě tu stránku máš. Tak mě nechej dostat se k majáku. Vrátím se, slibuju.“
„To neslibuj, Jyrki,“ pousmál jsem se. „Fakt si myslíš, že to dáš, nebo mi chceš jenom něco dokázat?“
„Ne, fakt si to myslím. Největším problémem byla zima, ale teď už s tím počítám.“
Lámalo mi to srdce, ale musel jsem ho pustit, protože to potřeboval. Nemohl jsem mu vzít svobodu, o kterou jsem sám tak usiloval. Položil jsem mu ruku na rameno. „Tak dobře. Zkus sebe i Yla dovíst zpátky celý. Jestli ho teda ještě předvědčíš, aby šel.“ Zasmál se a natáhl se ke mně pro polibek. Pak mě něco napadlo. Napadlo mě, jak získat jeho důvěru vůči mě. „Ale předtím si s tebou chci promluvit ještě o něčem.“ Jyrki překvapeně kývl.
.
(L. , 15. 1. 2023 11:57)