5. Ona má jen nás
Usmál jsem se na své přátelé a s hlubokým výdechem zaklepal na dveře. Mohl bych rovnou vejít, rodiče už se nezamykali, ale nebylo v plánu je vyděsit. Čekali jsme jen malou chvíli, než se dveře otevřely. Stál v nich táta, asi vteřinu nebo dvě v šoku, a pak mě sevřel do medvědího objetí. Oplatil jsem mu stisk, jak nejsilněji jsem dokázal, prostě proto, že to konečně bylo možné.
„Tuivo. Vrátili jste se. A všichni. Syksy, Syksy, že neuvěříš, kdo je tady!“
Nemusel ale na matku volat, stála přímo u nás. Táta mě pořád držel, i když o poznání jemněji, takže se na mě jen usmála, stiskla Taimiiny dlaně na přivítanou, a rovnou zamířila k Jyrkimu. Automaticky o krok ucouvl a něco mě nutilo zasáhnout, ale pak sám vykročil k Syksy a podal jí ruku, jako by se teprve seznamovali.
„Myslela jsem si, že už tě nikdy neuvidím. Mrzí mě, jak to s Venlou dopadlo. Kde jsi vlastně celou tu dobu byl? Jsi vyhublý. Pojď ke stolu, něco ti přichystám a…“
„Jsem v pohodě,“ usmál se na ni Jyrki. Poznal jsem, že je trochu vyděšený, ale zvládal to. „Nechci o tom všem mluvit, chci… chtěl bych čaj a něco sladkýho. Prosím.“
Syksy mu prohrábla vlasy, nejspíš od radosti. „Tak to máš štěstí, jestli ho Juhani ještě nesnědl, tak máme koláč. Jablečnej.“
Otec mě pustil a přistoupil k nim. „A to jsem se do něho zrovna chtěl pustit. Ale máš štěstí. Jakej piješ čaj?“
Jyrki se pousmál. „Černej. Mám chuť na černej.“
„Tak jo,“ kývl otec, a pak pohlédl na mě a na Taimi.
„Já taky,“ prohlásil jsem. Málem jsem odpověděl i za svou přítelkyni, ale včas jsem se zastavil. Ona jen po chvíli váhání kývla. Juhani zmizel v kuchyni, a Syksy si s námi přisedla ke stolu.
„Víš,“ začala a pohlédla na Jyrkiho. „Samozřejmě o tom všem nemusíš mluvit, ale kdybys měl někdy pocit, že to potřebuješ, ráda tě vyslechnu. I když myslím, že bys to raději řekl Tuivovi nebo Taimi.“
Jyrki se na ni usmál a vypadalo to upřímně. „Moc to pro mě znamená. Každopádně… Urovnal jsem to s Venlou.“
„Vážně?“ podivila se Syksy. „Tak to je výborné. Odešla konečně od svýho muže?“
Jyrki potřásl hlavou a já jsem nedokázal uvěřit, jak plnohodnotně komunikuje s mou matkou. Ať se tam s Pasim stalo cokoli, nejspíš mu to vážně v nějakém smyslu pomohlo. Juhani nám všem donesl slíbený koláč, jen po jednom kousku, aby vyšlo na nás všechny, a každému přinesl i šálek čaje. Neodolal jsem a nahlédl všem do hrníčku, jestli pijeme stejný čaj. Syksy si připravila ovocný. Přece jen se některé věci neměnily. Usmála se na mě, když si toho všimla.
„To ne,“ přerušil tok mých myšlenek Jyrki a mně chvíli trvalo, než mi došlo, že odpovídá na tu otázku, jestli Venla opustila Otssiho. „Ale on už nade mnou nemá žádnou moc a to jsem mu taky dal najevo.“
Matka se zamyslela. „Takže jsi celou tu dobu byl u svých rodičů?“
Jyrki zaváhal, ale nakonec kývl. Občas jsem zapomínal, jak snadno dokázal po životě s Otssim lhát a trochu mě to děsilo, ale mně by nelhal. Navíc, došlo mi, proč to udělal. Nechtěl, aby se Syksy dále vyptávala, co dělal, a když jsem pohlédl na Taimi, bylo mi jasné, že to došlo i jí. „Nechtěl jsem, abyste věděli, že tam jsem, protože jsem potřeboval… já nevím, asi být nějaký čas jenom s nima. Omlouvám se.“
„Taimi a Tuivo tě hledali,“ namítl Juhani a já jsem si musel připomenout, že Jyrki lže a že ho ta mírná výčitka nezamrzí.
„Já vím. Mrzí mě to,“ odpověděl Jyrki a sklonil hlavu, jako by ho to doopravdy mrzelo.
„To nic. Chápu, proč jsi to musel udělat,“ zasáhl jsem a hrál to spolu s ním. Pohlédl jsem na své rodiče. „Už se nám omluvil. Vysvětlili jsme si to.“
Táta kývl. „Jsem rád, že je všechno v pohodě. No… co plánujete dál? Zůstanete v Pieni?“
„Ne. Původní plán byl přestěhovat se do Kaunisu,“ prohlásil jsem a Jyrki důrazně přikývl. Podíval jsem se na Taimi, ale ona na to vůbec nereagovala a skoro až nepřítomně míchala čaj, ve kterém nebylo co míchat, takže jsem usoudil, že původní plán buďto ještě platí, nebo že nám o změně řekne později. „Shodou náhodu jsme tam nedávno byli a všem se nám tam líbilo.“
„Plánujete žít… no, pod jednou střechou?“ zeptala se Syksy zvědavě.
„Jsme na to zvyklí,“ pokrčil jsem rameny.
„No, a kdy odcházíte?“ položil další otázku Juhani a dojedl poslední sousto výborného koláče. Všichni už jsme dojídali.
„Ještě jsme se nedomluvili, ale můžeme tu dneska přespat? Klidně v mým starým pokoji, jestli máte nějaké karimatky nebo něco.“
Syksy se rozzářila. „Pořád máme takový ty měkký matrace, pamatuješ?“
„Ty, ze kterých jsem si stavěl pevnost?“ hlesl jsem a Jyrki nade mnou pobaveně zavrtěl hlavou.
„Ano. Chtěli jsme je vyhodit, protože už u nás nepřespává mnoho hostů, ale jsou stále ve skříni. Doneseme vám je…“
„My si je tam doneseme,“ přerušil jsem ji, protože už jsem tak využíval jejich pohostinnost. „Díky za čaj, koláč a… prostě za všechno.“ Syksy kývla a začala sklízet talíře, zatímco Juhani vstal a zmizel ve dveřích od toalety. Pobídl jsem své přátelé a došel k velké skříni. Úplně vzadu jsem našel měkké a pohodlné matrace, trochu zaprášené, ale došel jsem k závěru, že přes ně bude stačit přehodit prostěradlo. Pokusil jsem se první z nich uzvednout sám, ale byla přece jen příliš těžká, a Jyrki mi přispěchal na pomoc. Pohlédl jsem na Taimi.
„Netahej to sama. Za chvilku ti přijdu pomoct s další, jo?“
„Dobře,“ přikývla. Znělo po posmutněle a to mě zarazilo, ale Jyrki ušel s matrací pár prvních kroků a mně nezbývalo než ho následovat po schodech a navigovat ho, kudy je to k mému pokoji. Když už jsme byli skoro tam, najednou výrazně zpomalil.
„Teďka vlevo a za rohem to je. Tohle je vrchní koupelna.“
„Jo, to vím,“ reagoval. „Tuivo… nepřišla ti Taimi nějaká divná?“
Zamyslel jsem se. Sice byla nějaká posmutnělá, ale možná ji jen nelákala představa tahání těžkých matrací. „Nějak zvlášť. Proč?“
„Celou dobu u stolu nepromluvila jediný slovo a…“
„Prostě se bojí. Jako donedávna ty.“
„Ale ona pořád upírala pohled dolů. Většinou sice nemluví, ale alespoň kouká kolem.“
„Držím, zkus to jednou rukou pustit a otevřít,“ pobídl jsem ho, když jsme se ocitli v pokoji. Poslechl mě. „Třeba si myslela, že na moje rodiče musí udělat dojem. „Proč se jí na to nezeptáš?“
„Zeptám, jen jsem chtěl vědět, jestli si to jenom nepředstavuju.“
„Pusť. Hele, Jyrki, ty jsi empatičtější než já.“
„To není…“
„Chci říct, většinou se nepleteš. Jestli se ti něco nezdá, tak se Taimi zeptej.“
„Bojím se, že jsme jí nějak ublížili.“
Ta věta mi usedla na hruď a tížila jako balvan, ale zatím bylo zbytečné vytvářet nějaké teorie. „Zeptáme se jí. Teďka to konečně pusť a dej si to někam, kde se ti bude spát dobře, já jí jdu pomoct.“ Poslechl mě, a já jsem k němu přešel a vtiskl mu rychlý polibek. Ani nevím proč, zkrátka jsem to chtěl udělat. Za ten láskyplný úsměv mi to každopádně stálo. Pak jsem se vrátil za Taimi, ale nedokázal po cestě vymyslet, co jí říct. Popadl jsem matraci tak, že tentokrát půjdu první já, protože mi připadalo těžší jít pozpátku a nechtěl jsem, aby to Taimi musela dělat. Popadla matraci z druhé strany a vyrazili jsme.
„Taimi?“ osmělil jsem se uprostřed schodiště.
„Ano?“ zareagovala. Snažil jsem se z jejího hlasu vyčíst nějaké emoce, ale samozřejmě to z těch dvou slabik nešlo, zvláště ne u ní.
„Já… nevím… Prostě… Jsi v pohodě?“
„Proč bych podle tebe neměla být?“
„Takže jsme se tě nějak nedotkli nebo…“
„Tuivo, o co jde?“ zeptala se přímo.
Povzdechl jsem si. „Jyrki si myslí, že ti něco je.“
„Ale ty si to nemyslíš.“
„Nebudu si to myslet, až mi to vyvrátíš.“
„Ale bez něj by tě to nenapadlo. Tak se mě na to neptej.“ Její reakce mě zmátla. Bylo to už dlouho, kdy se ke mně naposledy zachovala tak odměřeně.
„Takže… já nevím, jsi na mě naštvaná?“
„Tuivo, nech mě na pokoji, prosím.“ Netušil jsem, co na to říct, ani jestli mám naléhat, tak jsem raději mlčel. Mlčel jsem až příliš dlouho, protože jsme dorazili do pokoje. Podobně jako předtím Jyrki jsem otevřel dveře a ignoroval protestující svaly. Jyrki si vybral místo u okna, což se dalo očekávat, a teď seděl na své matraci a hleděl na nás. Položili jsme Taimiinu matraci a vybídl jsem ji, aby si vybrala místo, ale ona zavrtěla hlavou.
„Už jsi nesl dvě matrace. Pojď, Jyrki.“
„Ale ty jsi… A vůbec, je tu postel.“
„Co? Slabší než ty?“ naklonila hlavu na bok. Jyrki na mě zmateně pohlédl, ale já jsem jen pokrčil rameny. „A copak ty nechceš spát vedle nás?“
„Ne. Jenom že tam nemusíš. Ani ty, Jyrki. Zvládnu to sám. A nemyslel jsem, že na tý posteli budu spát já.“
Taimi nade mnou zavrtěla hlavou a zatvářila se skoro přísně. „Pojď, Jyrki.“ Chtěl jsem namítnout, že on je stále vysílený, ale nakonec jsem si to rozmyslel a klesl na Jyrkiho matraci. Pohlédl jsem z okna na střechy okolních domů a na růžovějící oblohu a pousmál se. Když bude ležet, může pozorovat honící se mraky. Bude se mu tu spát dobře.
Poté se mi však myšlenky opět vrátily k Taimi. Přehrával jsem si celou tu situaci s rodiči znovu a znovu. Že jí Syksy stiskla ruce, jí určitě nevadilo. Čaj si odsouhlasila sama. Pak už se jí nikdo nějak zvlášť nevěnoval. Vstal jsem a začal přecházet po tak důvěrně známém a zároveň cizím pokoji. Možná právě v tom byl problém. Syksy měla starost hlavně o Jyrkiho a Juhani si všímal zejména mě. Ale proč to Taimi vadilo? Copak ona by o jejich pozornost stála? Žárlila snad, že my jsme ji měli? Zhruba před půl rokem bych řekl, že ano, ale i ona se změnila. Přála nám to, to bylo jisté. Tak v čem byl problém?
Dveře se otevřely a oni položili poslední matraci. Jyrki se na ni vyčerpaně svalil. Zvedl jsem se a lehl si vedle něj. „Chtěl jsem přes to ještě přehodit povlečení, ale jak na tebe koukám, ani to nepotřebuješ.“
„Promiň. Ještě jsem pořád unavený.“
„V pohodě. Nemusel jsi to tahat.“ Pak mi však došlo, že Taimi při nás není. Sedla si na matraci, kterou přinesla spolu se mnou, a předstírala, že zkoumá vzor na ni. „Taimi. Pojď k nám,“ vybídl jsem ji, ale ona jen zavrtěla hlavou a sklonila ji tak, aby jí vlasy spadly do obličeje. Trochu neochotně jsem se zvedl a přešel k ní. Dřepl jsem si a odhrnul jí plavý pramen z očí. Pevně k sobě tiskla víčka a zatínala pěsti. Jyrki si k ní opatrně přisedl z druhé strany a objal ji kolem pasu.
„Taimi,“ hlesl. „Co se děje? Víš, že spolu můžeme mluvit o všem.“
Taimi konečně otevřela oči plné smutku. Pohladil jsem ji po tváři, ale ona se ani neusmála. „Vy dva jste nic neudělali. Nedělejte si starosti, budu zase v pořádku.“
„I tak bys nám to ale měla říct,“ pobídl jsem ji. Zvedla se, a když jsme se pokusili ji chytit, ne příliš jemně nás odstrčila. Potřásla hlavou a odešla z pokoje. Seděli jsme v tichosti, než se ozvalo klapnutí vchodových dveří.
„Neměli bychom jít za ní?“ zeptal se Jyrki stejně vyděšeně, jako jsem se cítil.
„Já nevím. Tohle ještě nikdy neudělala.“
„Ale netvrdila by, že za to nemůžeme, kdyby to nebyla pravda.“
„Napadlo mě, jestli třeba nechtěla, abychom si ji u stolu všímali víc, i Juhani a Syksy. Ale…“
Jyrki zvedl ruku. „Proč mi to nedošlo dřív? Kurva!“ Vyrazil z pokoje jako střela a já jsem ho urychleně následoval.
„Jyrki?“ zavolal jsem na něj, tiše, aby se Juhani a Syksy neptali, co se děje, ale důrazně. „O co jde?“
Na okamžik se zastavil a obrátil se ke mně. „Taimi s náma byla včera, když jsem se usmířil s Venlou. Byla u toho, když jsme byli s tvými rodiči. Nechápeš to? Oba teď máme rodinu, ale ona tu svoji ztratila. Kvůli nám.“
„Vždyť… má nás,“ namítl jsem.
„Ale ona si pořád myslí, že je nějak druhořadá. Navíc, my už máme něco víc než ji. Ona má jen nás. Pojď, než ji napadne odejít nebo něco.“ Udělalo se mi špatně. Jak zle muselo Taimi být, že nám to nevpálila do obličeje, nevyčítala, ale držela to v sobě, což se jí vůbec nepodobalo? Můžeme jí vůbec nějakým způsobem pomoct?
.
(L. , 8. 1. 2023 22:38)