1. Už nade mnou nemá moc
Oba piloti mlčeli, ale neřekli, že je nemůžu rušit. Zmínili se sice, že na tak velké letadlo nejsou zvyklí, ale nevypadalo to, že s jeho řízením mají nějaký problém. Jen bylo potřeba doufat, že je dost velké na to, aby pobralo celou psí smečku.
Nechal jsem přemýšlení a odkašlal si. Po chvíli váhání, jak začít konverzaci, mě napadlo využít toho toho mála, co mi o nich sdělil Jyrki.
„Takže…" Pohlédl jsem na Taimi, která zvědavě pozorovala svět za kokpitem. „Niilo… jak ses vůbec potkal s tou svoji holkou? Víš, znám sice víc kluků, co mají holku z kmene, ale zrovna u Vuori je moc nepotkáš."
Pilot jen něco nesrozumitelného zamumlal. Možná o žádný rozhovor přece jen nestál a neměl bych se snažit. Nicméně na mě zareagoval ten druhý.
„Proč jsou to vždycky holky, kdo je z kmene?"
Překvapivě mu odpověděla Taimi. „To není zase tak zvláštní. Muži většinou chodí hledat svou dívku jinam, myslím ty z kmene. Navíc, abych pravdu řekla, přijde mi, že dívky k sobě snadněji pustí cizince než naopak." Veri přitakal a už nic jiného neříkal. Znovu jsem přesměroval zrak na Taimi. Věnovala mi rychlý pohled a usmála se. Došlo mi, co to mělo znamenat. To především ona se zasloužila o to, že jsme se začali přátelit.
Pohlédl jsem na Jyrkiho, který spal opřený o mé rameno. Mluvení ho nevzbudilo. To bylo dobře. Potřeboval si po tom všem, ať až to bylo cokoli, odpočinout. Taimi se na něj usmála tak láskyplně, až mě bodlo u srdce. Ne z žárlivosti, ale protože to zkrátka bylo tak krásné, a nejkrásnější na tom bylo, že kdyby se to stalo naopak, on by na ni hleděl úplně stejně. To byla další věc, proč se jejich vztah stal něčím, co ani s jedním z nich nebudu nikdy mít. Podíleli se na něm od začátku oba rovným dílem.
„Jsme tady," vyrušil mě Niilo ze zbytečného rozjímání. „Budeme přistávat."
„Všimne si nás?" zajímalo mě. Pasi by nejspíš stihl odplout i se všemi psy, kdyby chtěl.
„Uslyší, že něco letí, ale pochybuju, že by mu došlo, že jsme to zrovna my," odvětil Niilo a nejspíš měl pravdu. Trochu mě to uklidnilo a soustředil jsem se jen na to, abych zatínal čelisti a nezalehly mi tak uši. Po pár vteřinách klesání se Jyrki zavrtěl a trochu se ode mě odtáhl.
„Měl by ses trochu vzpamatovat. Už tam budeme."
To ho probralo dokonale. „Už?! Na tohle nejsem připravenej!"
Taimi se k nám o kousek přisunula a vzala ho za ruku. „Ani já ne. Nebudeš připravený nikdy, Jyrki." Kupodivu se zdálo, že ho to upokojila. Objal jsem ho kolem ramen a na Taimi se alespoň usmál, protože bych na ni jen těžko dosáhl. S napětím jsme čekali, až letadlo dosedne. Jisté bylo jen to, že Pasi zaplatí za to, co udělal.
Biplán se setkal se zemí škaredého kamenného a alespoň na první pohled nehostinného ostrova. Zachvěl jsem se při představě, že by tu měl Jyrki strávit možná týdny. A podle jeho vyděšeného výrazu nejspíš myslel na to samé.
„Hej!" zvolal najednou Niilo a mně došlo, že stojí na zemi a podává mi ruku, aby mi pomohl seskočit dolů. Zaváhal jsem. Bylo to trochu zvláštní gesto, ale pak jsem si všiml, že Veri drží Jyrkiho za boky a pomáhá mu dostat se dolů. Možná si mysleli, že jsme zesláblí všichni.
„Dovoluji si ti připomenout, že ukrást letadlo ti bude k ničemu. Pilotovat neumíš, tak pojď dolů," zazubila se na mě Taimi mazlící se s tou Niilovou fenou, Satu. Oplatil jsem jí úšklebek a nechal Niila, aby mi pomohl zmírnit dopad.
„Tak, jak ho najdeme?" otázal jsem se, když jsem stál pevně na zemi.
„Nemusíme ho hledat. Právě jsme byli prozrazeni, ale on naštěstí taky," prohlásil Jyrki. „Poslouchej."
Celá naše skupinka zmlkla, ale ani jsme nemuseli. Psí štěkot byl blízko. Jyrki se rozešel jeho směrem a nejspíš jen proto, že byl unavený, jsme mu stačili. Nechal jsem ho. Potřeboval svou smečku. On však po chvíli zpomalil a srovnal se mnou krok.
„Já je tam nechal."
Povzdechl jsem si. „Musel jsi. Vrátil ses pro ně."
„Nemusel. Měl jsem to zvládnout s nima."
„Víš o tom, že jsi na tom fakt blbě, že jo? Jyrki, oni jsou na horší podmínky stavění. Na to byli vyšlechtění. Někteří psi se hodí leda tak do tašky, ale tihle to fakt nejsou."
Jyrki se usmál. „Když byla Senja malá… myslím ještě menší, tak mi do tašky lezla pořád."
Chytil jsem se změny tématu. „A odnesl jsi ji alespoň někdy někam?"
„Ne. Ale moc nechybělo."
„Doufám, že by to bylo alespoň nějaké místo, kde jsou psi přísně zakázaní, aby to byl pořádný adrelalin. A…" Jyrki mi najednou pevně sevřel zápěstí. Stanů jsme minuli už několik, ale u žadného neskákala a nadšeně neštěkala smečka psů. Jyrki se k nim chtěl vydat, ale zadržel jsem ho.
„Nejprv si to vyřídíme s Pasim."
Nechápavě na mě pohlédl. „Co si chceš vyřídit?" Všiml jsem si, že se zbytek skupiny přestal držet v uctivé vzdálenosti. „Prostě bereme psy a jdeme."
„Má pravdu," vložil se do toho Niilo. „Kdyby se o něco pokusil, mám pušku." Sundal ji ze zad a nabil. „Vím, že máte nože, ale tohle vyděsí víc."
„Fajn, tak pojď se mnou,“ prohlásil jsem.
Zamračil se. „Kam?"
Netrpělivě jsem přešlápl. „Dovnitř, ty vole! Za tohle zaplatí."
„Tuivo!" slyšel jsem Taimi, ale ignoroval ji. Rozběhl jsem se ke stanu. Celá skupina běžela za mnou. Rozřízl jsem plachtu a našel Pasiho, jak si v poklidu popíjí kávu. To mě rozzuřilo ještě více. Má pěst těsně minula jeho tvář. Zvedl ruce v obranném postoji a káva se nám rozlila k nohám. Napřáhl jsem se znovu, ale pak ucítil jakýsi tah v ramenech.
„Kurva," zavrčel mi někdo do ucha. „Nech toho."
„Pusť mě, Jyrki. Musí zaplatit." Chytil mě i někdo další, a to mnohem silněji. Veri. Chtěl jsem se mu vytrhnout, ale jeho stisk byl příliš pevný. Pasi pohlédl na mě a na rozbitý hrnek. Byl vyděšený a to se mi líbilo. Chtěl jsem mu za to všechno, čím si musel Jyrki projít. ublížit, ale Veri nepolevoval v ostražitosti.
„Jdu si pro smečku," prohlásil Jyrki pevným hlasem. Skoro jsem ho nepoznával. „Tohle se nemělo stát. Nikomu se nic nemělo stát."
„Běž," hlesl Pasi a pousmál se. Usmíval se na Jyrkiho, po tom všem, co mu musel provést. Mobilizoval jsem veškerou sílu a vymanil se z Veriho sevření. Tasil jsem nůž a vrhl se na Pasiho.
Nebo se o to minimálně pokusil. Někdo mě chytil za zápěstí. Čepel sjela a já jsem zbraň na poslední chvíli zastavil. Hleděl jsem do těch vyděšených modrých očí.
„Tuivo, ne! Rozumíš, ne! Já si to nepřeju."
„Jyrki, co to s tebou je?!"
„Co je to s tebou?!" ozvala se Taimi, přesunula se k nám a vykroutila mi nůž z ruky. „Chceš snad být vrah!?"
Znovu jsem sebral zbraň a výhružně zašermoval. Jyrki i Taimi byli nuceni ucouvnout.
„To už stejně jsem. Jednou mi poděkuješ, Jyrki." Napřáhl jsem se a tentokrát mě nezastavili ani piloti.
„Tuivo, kurva, když už nic, je to Ylův otec!" zakřičel Jyrki způsobem, jakým jsem ho nikdy křičel neslyšel. Pak mi došel význam jeho slov. Svěsil jsem paži.
„Ehm… Co?"
„Jo. Já ti to pak vysvětlím," hlesl Jyrki odevzdaně. „Jenom pojď pro ty psy. Proto jsme sem přišli." Nelíbilo se mi to, ale jestli Jyrki říkal pravdu, jakkoli to bylo absurdní, nemohl jsem zabít otce svého kamaráda. Jyrki na Pasiho naposledy pohlédl a všichni jsme vylezli ven. Jako z velké dálky jsem sledoval, jak se Jyrki a Taimi srdečně vítají se smečkou a Niilo je opatrně seznamuje se Satu.
Nedávalo to smysl. Ylermi sice o své rodině nikdy mnoho nenamluvil, ale to přece neznamenalo, že je jeho otec zločinec. Nemohl být. Na druhou stranu, jistá podoba tam byla. Ale proč zrovna Pasi?
„Myslel jsem si, že se něco takovýho stane, ale spíš Jyrkiho rukou," ozval se vedle mě Veri. Nejspíš tu stál už hodnou chvíli.
„On je až moc hodný. Proč jsi mě zadržel?"
„Neblbni. Jak říkala Taimi, přece nechceš být vrah. A vím, co jsi jí odpověděl, ale nevěřím, že bys někoho vážně zabil."
Pokrčil jsem rameny. „Buď rád, že tomu nevěříš. Nech mě na pokoji." Veri chvíli vypadal, že chce něco namítnout, ale pak vážně odešel. Slzy hněvu se daly potlačit jen těžko. Jemu to vážně projde. Nemůžeme to nahlásit policii, když je v tom zamotaná magie, a Jyrki si nepřál, aby Pasimu kdokoli ublížil. Veri neměl pravdu. Tohle bych si rozhodně nevyčítal, bylo by to jedině spravedlivé.
„Piloti říkali, že by nás mohli vzít až do Pieni," slyšel jsem vedle sebe. Obrnil jsem se vůči výčitkám, ale pak jsem na Jyrkiho pohlédl. Zlobil se, to ano, ale nepřišel se hádat.
„To je úžasný. A proč ne do Kaunisu? Nevím teda, jestli je tam letiště, ale mohlo by být."
„Protože já chci do Pieni."
„Proč, prosím tě? Myslel jsem, že se ti v Kaunisu líbí."
„Jo. Já chci do Pieni jenom na čas. Za Venlou."
Otevřel jsem ústa, ale raději nakonec neprohlásil, že mu vážně přeskočilo.
„Proč?" zeptal jsem se místo toho. „Vždyť víš, co se kvůli ní stalo.“
„Protože Niilo svý matce neodpustil, až dokud nezemřela. A já nedopustím, aby se mi stalo to samý." Pořád mě mátl, ale po tomhle prohlášení jsem ho trochu chápal. Pak mě něco napadlo.
„To o tom, že je Pasi Ylův otec… to sis vymyslel, že? Abys mě vyvedl z míry."
Jyrki na mě vážně pohlédl. „Ne. Pak ti to vysvětlím, i Taimi, až budeme sami, ale všechno to unášení dělá kvůli svýmu synovi. Těsně předtím, než jsem utekl, mi ukázal fotku. Tuivo, fakt je to Ylermi. Jenom nevím, jak se k tomu postavit, protože Yl to vůbec neví."
„To vyřešíme potom. Nejprv je na řadě Venla. Víš o tom, že je zřejmě stále s Otssim, že jo?"
„Ano. Ale Otssi už nade mnou nemá moc, a já se postarám o to, aby to pochopil." Uznale jsem kývl. To jistě chtělo odvahu.
Komentáře
Přehled komentářů
AHAHAH PLAMEN!!!
Teda, ehm. Tahle kapitola byla fakt akční, to bylo fajn :očíčka:
Jen mi přijde Tuivovo chování neadekvátní. Jasně, mohl se zlobit, ale jaksi mi přijde hrozně nepravděpodobný, že by se začal prát… spíš možná řvát na Pasiho sprostý slova :očíčka:
Re: .
(Ant, 2. 1. 2023 8:23)
Anóóó! Děkuji.
To teda. No, Tuivo si myslí, že Jyrkimu musel ublížit více, než se doopravdy stalo. Vezmi si, že se k nim vrátil vysílený, a ještě k tomu Pasiho bránil, tehdy slovně, tady i fyzicky. Tuivo si prostě myslí, že ho Paši zlomil, a kromě toho, on sám prostě není psychicky v pohodě. Má v sobě strašně moc zlosti a tady to akorát vyšlo najevo. Ale mrzí mě, že ti to přišlo neadekvátní. Doufám, že už se to nebude opakovat.
.
(L. , 2. 1. 2023 0:46)