Antiliiny příběhy

Stál jsem před zrcadlem a asi posté důkladně kontroloval svůj vzhled. Nedařilo se mi tomu zabránit. Navzdory slibu, že to nebudu řešit, jsem si pečlivě vybral to nejlepší oblečení a pokusil se zkrotit svoje kudrny, které vždy odstávaly na všechny strany. Zrcadlový Yl mi věnoval úšklebek. Třeba to k něčemu bude.

Najednou se ozvalo cvaknutí kliky a tlumený rozhovor. Unikl mi tichý povzdech. Mohli alespoň zaklepat. S vědomím, že se nevyhnu vtíravým dotazům, jsem zamířil k Jonimu a Auri. Když mě viděli, oba se na okamžik zarazili.

„Chtěli jsme tě pozvat do jedný čajovny," promluvil nakonec Joni. „Maj tam vodní dýmky a Auri ji chtěla vyzkoušet. Ale ty už asi máš program."

„Tak povídej. Kdo je ten šťastnej?" zazubila se na mě moje kamarádka. Vysloužila si za to další můj úšklebek. Automaticky zapnula moji rychlovarnou konvici a začala nám chystat kávu. Na malý moment mě napadlo, že už jim konečně řeknu, že je to neslušné, ale vlastně mi nevadilo, i když by možná mělo. Podíval jsem se na Joniho.

„Pamatuješ si na Pala?"

Auri se ke mně obrátila s nechápavým výrazem. „Yle. Ten kluk ti vrazil jenom proto, žes mu nechtěl dát. Fakt si myslíš…"

„Ne," pochopil Joni. „To není tenhle Palo. Když jsme byli v Pieni, tak jsme tak potkali jednoho kluka. Je celkem fajn. A Ylův typ."

Zrzka si založila ruce na prsa. „A to jsi mi o něm neřekl?"

Sklopil jsem pohled. „Není to důležitý. Joni to ví, ale… nechci vážnej vztah. Jako nikdy. Jenom je hezký se cítit zamilovaný." Moje kamarádka nad tím usilovně přemýšlela a Joni toho využil, aby položil další dotaz.

„Ale i tak ti stálo za to, si s ním psát? Domluvit se? Půjčit si… Jak se tam vlastně dostaneš?"

„Leena mě odveze. Spřežením."

„Leena tě… Ok, jak dobře si vy dva rozumíte?"

Vrhl jsem po něm vražedný pohled. „Dost na to, aby mě tam odvezla."

„Odvezl bych tě taky, to víš. A za kratší dobu."

„Snad nežárlíš," ušklíbl jsem se.

„Vole."

„Přišlo mi, že je to dobrá příležitost, jak s ní strávit trochu času."

„Neblbni. Odvezu tě na skútru."

„Kluci," zastavila nás Auri. „Budeme dál řešit blbosti, nebo…"

„To ale není blbost. Nechci, aby musel přespávat pod stanem," přerušil ji Joni. Auri se na něj pochybovačně zamračila.

„Joni, vybal to. O co ti jde? Yl si to prostě zajistil jinak."

„Prostě nechci, aby se mu něco stalo! A Leeně nevěřím!" rozhodil ruce, vytáhl cigarety a vydal se ven. Auri na něj nechápavě hleděla. Položil jsem jí ruku na rameno.

„Takhle se od tý naší cesty chová pořád. Myslím, že je to tím, jak jsem mu zachránil život," pokrčil jsem rameny. Stále se mě držela víra, že se to brzo vrátí do normálu. „Proto s ním teďka chci být co nejmíň, a proto jsem se dohodl s Leenou."

„Tak promiň, že jsem ho tu teď přivedla."

„V pohodě. Nevědělas to. Ale už jděte."

Nejistě se usmála. „Fakt je ten Palo v pohodě?"

„Jo. Strávil jsem s ním tehdy celej den sám. Byl hrozně pozornej a tak."

Auri se najednou zazubila. „Myslím, že s tím nezájmem o vztah to nebude zas tak horký, co? Užij si to." Krátce mě objala, a pak odešla. Ani ona, ani její přítel, se už nevrátili. Ještě mi zbývala trochu času, tak jsem vsypal nazpět do nádoby Auriinu nedovařenou kávu, vypnul rychlovarnou konvici, po sté první si zkontroloval, jak vypadám, a pomaleji, než pro mě bylo běžné, jsem vyrazil na úpatí hor. Leena už tam kupodivu čekala.

„Jdeš brzo," napomenula mě.

„Ty ještě dřív," ušklíbl jsem se. „Díky, že mě tam hodíš."

„V pohodě. Stejně se potřebuju nějak rozptýlit." Nemusela říkat, od čeho. Její život se po smrti Yö razantně změnil. V rychlosti mi představila vypůjčenou smečku, nasedli jsme a vyjeli.

Tentokrát to bylo snazší než minule, protože jsme měli jasný cíl, znali cestu, a především, Leena se v psovodství o hodně zlepšila. To jsem taky poznamenal, ale odpověď, jakou jsem dostal, jsem fakt nečekal.

„Požádala jsem Keväta, Yöinýho trenéra, aby trénoval i mě."

„Chceš být psovodka?" podivil jsem se.

„Vím, co tenhle svět obnáší. Chci být k Yö blíž aspoň takhle."

„A ty se nebojíš, že tě s ní budou srovnávat?"

„Yle, ale já nikdy nechci dosáhnout toho, co ona. Chci prostě jenom závodit."

„Tak jo," usmál jsem se, i když mě tím pořádně zmátla. „Tak snad…"

Najednou náš rozhovor přerušilo pronikavé zahvízdání kdesi vysoko v oblacích. Oba jsme automaticky zvedli hlavu. Nestačil jsem se divit. Kroužilo tady celé hejno dravých ptáků.

„Asi tu někde bude mršina," poznamenala Leena a dále jsme to neřešili. „Snad co?" vrátila se k původnímu tématu.

„Snad budeš spokojená. A vyděláš si nějaký prachy."

„Jo, to je druhá věc," přisvědčila. „Ale víš co? Nechci mít doma celou smečku, ale jednoho nebo dva psy bych uvítala. Štěňátka jsou strašně roztomilý, a taky… ehm… Yö byla celkem časově vytížená a vracela se unavená, tak jsem se starala o domácnost i o ni, a…"

„Chybí ti o někoho pečovat," prohlásil jsem a ona přikývla.

„Je to…"

Najednou zmlkla. Přímo nad hlavou nám něco prosvištělo a zavřeštělo. Automaticky jsem se přikrčil. Pták. Byl to pták. Útočil na nás? Ale proč? Zase jsem se moc hýbal? Zase? Copak tohle se už někdy stalo? Před očima se mi míhaly obrazy jako v kaleidoskopu. Kus masa v mé dlani. Strach. Křídla. Zobák. Vřískot. Křik. Bolest. Krev. Šok. Starostlivé šedé oči.

Omdlel jsem? Zřejmě ne, protože se Leena vedle mě odlehčeně zasmála. „Fuj. Jako věděla jsem, že nad náma proletí, ale skoro to nevybral." Neodpověděl jsem. Zabilo mě to? Ale co tu dělala Leena? Podíval jsem se na své ruce. Průhledný nejsem. Měl bych být. „Yle. To nic. Chápu, že tě to vyděsilo, ale bude to dobrý. Můžu ti nějak pomoct?"

„Jsme…" Odkašlal jsem si, protože mi selhal hlas. „Jsme mrtví?"

Leena se nervózně zasmála. „Jasně že ne, ty pako. Jsi v poho?"

„Ne," odvětil jsem popravdě. „Já… nevím. Mám pocit, jako by se tohle už stalo, jako by na mě někdy zaútočil pták, ale… nestalo."

„Slyšel jsi někdy o dejà vue?" pozvedla obočí.

„Ne. Tohle bylo skutečný."

„Ale nestalo se to. Dejà vue někdy bývaj hodně realistický."

„To nebylo ono." Tím jsem si byl naprosto jistej.

„Fajn. Máš jiný vysvětlení?"

„Ne. Já jsem přesvědčenej, že se to stalo, akorát… nestalo."

Leena zpomalila. „Fajn. Jestli na tebe zaútočil pták, musel bys mít nějaký jizvy nebo tak. Prostě se ti to, co já vím, mohlo někdy zdát."

„Jo. To bude ono," hlesl jsem, ale jen aby si nemyslela, že jsem se úplně pomátl. Nebyl to sen. Muselo to být skutečné. Třeba jsem byl příliš malý, než abych si to mohl pamatovat. Ale rodiče, nebo alespoň lidé, který si ode mě vysloužili toto označení se o tom nikdy nezmínili. Něco takového by určitě stálo za řeč. Možná mi to nechtěli připomínat? Ne, to se jim nepodobalo. Chtěli, aby ze mě vyrostl silný a statečný muž.

„Yle, no tak," prohodila. „Fakt už to je za náma. Brzo odtud budeme pryč."

Pryč. Copak jsem po tomhle mohl prostě mířit do Pieni a setkat se s Palem? Něco se stalo. Něco velkého. Něco, co bych si nejspíš měl pamatovat. Nebo jsem se vážně zbláznil. Ale každopádně jsem teď potřeboval klid.

„Otoč to. Promiň."

„Ylermi, mně je to celkem jedno, ale seš si jistej?"

„Jo. Já to nezvládnu."

„Ještě máme před sebou pár dní."

„Já chci domů. Prosím."

Leena na mě znepokojeně pohlédla. „Dobře. Už budeš zase v Aletasu." Obrátila spřežení, zvýšila tempo a já bych jí děkoval snad celou cestu, kdyby mě nezaměstnávaly jiné myšlenky.

Stále dokola mi v mysli běžely ty obrazy, ale bledly, navíc vyvstávalo víc otázek než odpovědí. Komu patřily ty šedé oči? Proč jsem se pohnul, když na mě letěl dravý pták? Proč jsem si nepamatoval, že by se to kdy stalo? Proč se o tom nikdo nezmínil? Pak jsem si vzpomněl na Leeninu poznámku o jizvách. Usmyslel jsem si, že se doma před zrcadlem zkusím pořádně prohlédnout, pro jistotu i zezadu, ale Leena zastavila u Joniho příbytku. Pohlédl jsem na ni a zavrtěl hlavou.

„Já to teďka nezvládnu. A stejně jsou pryč."

„Kde?"

„V čajovně. Na vodní dýmce či co."

„Jo, tak to vím, kde jsou. Mají ji jen v jedné. Vrátím psy a jdeme tam."

„Ale Leeno," namítl jsem. „Já chci domů."

„Potřebuješ je. Potřebuješ teď kolem sebe kamarády." Chtěl jsem odporovat, ale pak mi došlo, že o tom s nimi chci mluvit. Mlčky jsem Leenu doprovázel a nechal se poslušně dovést do čajovny. Když mě Joni a Auri uviděli, asi jsem vypadal fakt strašně, protože se neptali a pevně mě sevřeli v objetí. Pomohlo to.