24. To je jen na tobě
Postupně jsem se se všemi přivítal, povyprávěli jsme si novinky, ale ta nejčerstvější mi stále ležela v hlavě. Nedokázal jsem s ní přijít přede všema, ale zároveň jsem ji jednomu člověku říct potřeboval. Nevím, co jsem od něj čekal, možná jenom jiný pohled. Každopádně, když popřál dobrou noc svýmu tátovi a zůstal u stolu sedět sám, přišel jsem za ním. Pohrával si s okrajem skoro plnýho šálku čaje. Posadil jsem se naproti a odkašlal si.
„Víš, jak jsi říkal, že nechceš nikoho zatahovat do celý tý věci s magií a kletbami?“
„Jo. Moc to nevyšlo,“ ušklíbl se.
„Nejen tobě.“
Zvedl hlavu. „Jak to myslíš?“
Netušil jsem, jak začít, tak jsem to nakonec řekl napřímo. Palo umí tvořit z vody krystaly. A pak jsem mu řekl všechno. Řekl jsem mu o zkamenělých lidech, o tom, jak ukradl náhrdelník šamanovi, a když jsem už byl u toho, tak i o tom, že si vážně myslím, že můj otec není špatný člověk. Tuivo bledl a budil dojem, že mě ke konci už ani neposlouchá. „A to je celý. Asi tě to sebralo víc, než jsem čekal.“
Potřásl hlavou. „Řeknu… řeknu ti k tomu něco později. Dobrou.“ Chtěl se zvednout, ale já jsem ho popadl za zápěstí.
„Ne. Říkal jsi, že už nebudeš lhát. Vybal to.“
„Je to komplikovaný.“
„Nechce se mi spát. A tobě očividně taky ne.“
„Já… už chtěl jít.“
„Máš celej čaj. Nikdy by sis neuvařil čaj, kdyby sis nebyl jistej, že ho dopiješ.“
„Kurva,“ zaklel nad tím, jak jsem ho měl přečtenýho. Poklesla mu ramena. „Víš, Yle… Já… já…“ Praštil do stolu. Ne plnou silou, na poslední chvíli si zřejmě uvědomil, že by mohl někoho probudit, ale ten náznak stačil.
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
Pevně semkl rty. „Když jste tu nebyli, já a Risto jsme se zase trochu motali v jeskyních. A vzpomněli jsme si na jedno jezero, kam jsme se jako malí potápěli, ale nikdy nedosáhli na dno. Každopádně, já se na to chtěl vysrat, ale Risto tam šel včera sám a… Našel na dně kamenný krystaly, takový, jaký popisuješ.“ Chtěl jsem něco namítnout, ale on mě gestem umlčel. „A taky lidi. Zkamenělý lidi.“
Chvilku jsem na něj jen konsternovaně zíral a snažil se to nějak pojmout. On mi tady tvrdil, že jeho kamarád našel jezero, který dost možná souviselo s Palovou magií? Zavrtěl jsem nakonec hlavou. „Palo by něco takovýho neudělal.“
„Já vím, že ne záměrně, z toho, cos o něm povídal. Ale Yle, je z Pieni. Ty jeskyně jsou u Pieni. Myslíš si, že někdo jiný odsud tohle ovládá? Ale jo, mohl to být někdo jiný. Ale stejně se na to Pala budu muset zeptat. Jestli někdo o tý divný magii něco ví, tak on.“
„Nechtěl jsem do toho zatáhnout další lidi,“ vydechl jsem.
„Jo. Vítej v klubu.“
„Asi bych se měl Palovi vyhýbat. Já nevím. Když mi to říkal, tak bylo všechno v pohodě, ale teď… co když se nějakýho krystalu dotknu nebo něco?“
Tuivo pokrčil rameny. „To je jen na tobě, jestli ti za to riziko stojí.“
„Tohle není jen tak nějaký riziko. Můžu umřít.“
Tuivo se uchechtl. „Chodím s lidma, kteří mě mohli nebo v případě Jyrkiho pořád můžou zmrazit. Myslíš, že nevím, jak ti je? Ale nemůžu ti říct, ať s ním jsi, protože nevím, jak moc je ten strach silnej. A nemůžu ti říct, ať s ním nejsi, protože jsem to sám neudělal.“
„A ty už se nebojíš?“ zajímalo mě.
Tuivo se zamyslel. „Ne. Už ne. Víš, oni by mi neublížili, nikdy. Radši by zabili sebe, než aby se mi něco stalo.“
Zamyslel jsem se nad Palovou povahou. Nad tím, jak laskavý ke mně od začátku byl, jak se staral o to, abych se s ním cítil komfortně. Jak se mnou po celou tu dobu měl trpělivost. Jak mi často psával dlouhé dopisy plné naděje. Jak skoro bez mrknutí oka dnes večer přijal moji omluvu i vysvětlení. Jak se mi svěřil se svým tajemstvím, a pak se schoval v mé náruči. Nějak jsem věděl, i když to možná bylo hloupé, když jsme se neznali zase tak dlouho, že ani on by mi za žádnou cenu neublížil.
„Asi to zkusím. Kdyby to moc nešlo, kdyby ten strach byl moc silnej, ukončit to můžu vždycky.“
„Buď opatrný,“ řekl mi Tuivo a já jsem se usmál. Chtěl jsem odejít, ale on změnil téma.
„Takže i ty si myslíš, že tvůj otec je dobrý člověk?“
„Jo. Měl jsem z něj dobrej pocit. Je laskavej, lituje svých chyb, a taky… nediv se Jyrkimu, že mu odpustil ten únos a všechno. Fakt se k sobě chovají jako otec se synem, v tom majáku to bylo strašně patrný.“
„Dobře,“ vydechl Tuivo. „Asi jsem v tomhle měl Jyrkimu víc věřit.“
„Jsem si jistej, že to chápe,“ usmál jsem se. „A když jsme u něj, taky už chápu, co na něm vidíš. Vždycky jsem si myslel, že je tak trochu pozér, ale on je takovej i uvnitř. Zranitelnej, ale zároveň strašně silnej a odvážnej.“
Tuivo příkývl, a pak se začal smát. „Yle. Ty a on si kolem sebe tvoříte úplně stejnou zeď.“
Nakrčil jsem nos. „Jakože navenek působím stejně?“
„Vlastně ještě hůř. Protivněji.“
„No potěš,“ vydechl jsem napůl pobaveně, napůl zhrozeně. Tuivo se mi smál, a to mě ještě víc naštvalo. „Hej. Ty taky nepůsobíš zrovna nejlíp.“
„Já vím. Držím v sobě až moc tajemství,“ řekl, a přestal se smát. „Ale už nemusím. Ne před váma.“
Kývl jsem. „A já se nemusím bát toho, kdo jsem, protože už to vím.“
„No, a co s tím vlastně budeš dělat? Mám ti pořád říkat Yle nebo Aleksi?“
Nad tím jsem se ještě nestihl zamýšlet. Nechtěl jsem, rozhodně jsem nechtěl se znovu vykašlat na svou minulost, předstírat, že nikdy neexistovala, ne po tom, co jsem se za ni tak hnal. Zároveň jsem ji ale nedokázal přijmout jako svou součást, jako součást novýho Ylermiho. Možná bych ji líp akceptoval, kdyby mi říkal Aleksi, ale zároveň jsem měl pocit, jako bych tím smazal současnost, jako bych nebyl nic víc než moje dětství.
„Asi zatím Yle. Asi se ke mně chovej jako doteď, prosím tě. Potřebuju se s tím nějak srovnat, pak ti třeba řeknu, jestli se něco změní.“
Kývl. „Tak fajn. Hm, co budeš dělat teď?“
„Myslím, že se teď vrátím do Aletasa. Dobrodružství bylo dost, a taky mi chybí Joni a Auri a… Leena. Hodně jsme se teď skamarádili.“
„Leena? Jako Yöina holka?“
„Jo, přesně ta.“
„Tak to je super. Moc ji teda neznám, jenom skrz Joniho a Yö, ale přijde mi fajn.“
„To je. A co budeš dělat ty?“
Sklopil oči. „Moc nevím. Ještě jsme o tom nemluvili, co se Jyrki vrátil. Ale kdyby to bylo jen na mě, možná bych jel na chvilku do Aletasa taky. Stejně moc nevíme, co dál, jestli zůstat tady nebo v Kaunisu nebo tu zůstaneme…“ Ztichl. „Ono je to těžký, když pro tebe domov znamenaj lidi, ne místo.“
Zamyslel jsem se nad tím. „Ale je to hezký. Že je máš tak hrozně rád.“
„Já nemyslím jenom Jyrkiho a Taimi, ale i vás,“ překvapil mě. „Vy jste taky můj domov. Jste kamarádi a já vás mám hrozně rád.“
Usmál jsem se. „Díky.“
„Neděkuj. Prostě to tak je.“ Chvíli jsme seděli v příjemným tichu.
„Jsem rád, žes našel rodiče. A Rista. Myslím, že jsi to potřeboval zrovna tak jako já najít Pasiho.“
Tuivův pohled zněžněl. „Jo. Zhruba před půl rokem bych na to ještě vůbec nebyl připravenej, ale teď to prostě mělo přijít. Já jsem zase rád, že jsi našel Pala. Konečně můžeš mít vztah, kterej nebude úplně na houby.“
„Ten s tebou nebyl,“ namítl jsem. „Jenom na něho nebyl správnej čas.“
„Co tím myslíš?“
„Že teď by to bylo jiný. Tím neříkám, že bych chtěl, jenom že teď jsme oba pochopili věci, co jsme pochopit museli, a mezi náma už není ta zeď.“
Rozvážně kývl. „V tom máš pravdu. Ale taky si myslím, že oba teďka potřebujeme někoho jinýho. Že spolu bysme sklouzávali ke starýmu chování a ten vztah by zase nefungoval.“
Přikývl jsem. „Jo, taky to tak vidím. Ale jsem rád, že jsme si to konečně řekli. Cítil jsem se s tebou vždycky trochu divně, protože to nebylo vyřešený.“
Něco souhlasně zamumlal a dopil poslední lok čaje. „Chceš tu dneska přespat?“
„A můžu? Už se mi nechce plahočit za Palem nebo na hotel.“
„Jasně,“ zazubil se.
„A tvým rodičům to neva?“
Tuivo zavrtěl hlavou. „Mají výčitky. Dovolí mi teď všechno.“
„Tak toho využíváš.“
Zarazil se. Došlo mi, že to vyznělo útočně, ale on na mě nakonec pohlédl s jiskrou v očích. „Jo. Jo, využívám, protože jsem od nich nikdy nedostal lásku, kterou jsem potřeboval. Tak si od nich beru alespoň tohle. Můžeš mi to vyčítat?“
Hleděl jsem na něj s otevřenými ústy. Přiznal si to a byl s tím naprosto smířený. Byl smířený s tím, že se chová sobecky, protože se oni chovali sobecky k němu. Nevím, jestli to bylo správné, ale v tu chvíli jsem ho za ten přístup obdivoval. „Ne. Nemůžu ti to vyčítat. I já si od Pasiho beru, co mi patří,“ vydechl jsem a myslel na ubytování v majáku a všechno jídlo, které nám poskytl.
Tuivo mi ukázal pokoj pro hosty, kde ještě včera podle jeho slov přespávali Risto a Laura, ale teď byl prázdný. Ještě dlouho jsem ležel v posteli a hleděl do tmy. Poprvé v životě z mý hrudi zmizel těžký balvan, který jsem s sebou vždy vláčel. Cítil jsem se konečně volný a spokojený. Možná budoucnost nebude jednoduchá, možná přijdou další problémy, ale teď jsem měl právo na to, být sám sebou. Být šťastný.
Komentáře
Přehled komentářů
Já jsem úplně zapomněla napsat komentář!
Každopádně se mi tahle kapitola líbila ze všech nejvíc, protože tenhle dialog byl tak strašně… „rozumný“, jestli chápeš, jak to myslím :očíčka: Jako tady už je vidět, že oba dva si už toho spoustu uvědomili a „zpracovali“.
Díky téhle kapitole se ve mně vyplavilo asi nejvíc endorfinů za poslední dobu :D
Jo, a taky mi Palo připomíná jednoho člověka, minimálně z toho, jak o něm vypráví Ylermi. :očíčka:
.
(Krkavec, 24. 1. 2023 15:58)Aw hrozně se mi líbí, jak teď snad všichni spolu mají dobrý vztahy :D
Re: .
(Ant, 24. 1. 2023 18:08)To jsem ráda. :-) Jako, ono tam pořád budou spory, ale myslím si, že upřímné přátelství se prostě nikdy nedá úplně zrušit, pokud se jeden (nebo oba) nezačne chovat opravdu zle. :-)
Re: .
(Ant, 24. 1. 2023 18:08)To jsem ráda. :-) Jako, ono tam pořád budou spory, ale myslím si, že upřímné přátelství se prostě nikdy nedá úplně zrušit, pokud se jeden (nebo oba) nezačne chovat opravdu zle. :-)
.
(L. , 1. 2. 2023 16:07)