18. Považuju ho za kamaráda
Postupovali jsme po proudu řeky, po opuštěném břehu, a někdo, kdo by nás převezl, byl v nedohlednu. Příliš jsme nemluvili, protože ani jeden z nás nebyl upovídaný, a myslím, že na nás všechny dolehla těžkost situace. Měl to být jednoduchý úkol, měli jsme být být v majáku, měl jsem se seznámit se svým otcem, ale místo toho Niilo bude mít problém v práci, Jyrki nemohl být s Tuivem a s Taimi, což si asi teď přál nejvíc ze všeho, a já budu mnohem dýl v napětí. Nic nebylo tak, jak jsme si představovali. Alespoň že Satu se všeobecný stres nedotkl, vesele kolem nás běhala, lovila sníh, čmuchala, vrtěla ocasem a vyčarovala nám alespoň malý úsměv na rtech. Proto jsem se soustředil hlavně na ni a snažil jsem se převzít trochu jejího nadšení.
Proto jsem si hned všiml, když zpomalila a nastražila uši. Vyhledal jsem pilotův pohled a pokynul k feně. Niilo nás posunkem ruky zastavil, a sledovali jsme, jak se jeho pes snaží zachytit nějakou stopu. Pak zvídavě pohlédla na svého pánička.
„Veď nás,“ prohlásil Niilo a Satu mu nejspíš rozuměla, protože vyrazila jako střela. Zrychlili jsme, aby nám nezmizela z dohledu.
„Co se děje?“ vychrlil ze sebe Jyrki mezi nádechy. „Co cítila?“
„Myslím, že cítila spíš někoho,“ odvětil Niilo.
„Ty myslíš…“
„Ano. Konečně jsme někoho našli,“ věnoval nám pilot jeden ze svých vzácných úsměvů.
Když už jsme skoro nemohli, dorazili jsme ke starému muži, který se snažil dlouhou tyčí odstrčit svou loď od břehu řeky. Satu začala štěkat a on se k ní zvědavě otočil. Zastavil. Křičeli jsme na něj, aby počkal, ale zřejmě to ani nebylo třeba, protože trpělivě stál a nedovolil lodi pohnout se ani o pár centimetrů.
„Dobrej,“ vychrlil pilot, když jsme byli dost blízko na to, aby nás slyšel. „Kolik je na tý lodi místa?“
Starý vousáč nás přejel pohledem a pak promluvil hlubokým, suchým hlasem. „Dost pro vás všechny, i pro toho psa. Ale jenom pokud máte dost peněz.“ Niilo bezradně pokrčil rameny. „Padesát marek za všechny.“
„Sakra. Nenapadlo mě vzít peníze,“ hlesl Niilo. „Mám jen pět.“
„Já mám deset,“ špitl Jyrki po chvíli počítání.
Prohrabal jsem své kapsy. „Já se omlouvám. Nemám nic.“
Jyrki nad tím mávl rukou. „Nikoho nenapadlo, že je budeme potřebovat.“ Pak se otočil ke starému muži, ale ten ho hned posunkem zastavil.
„Nesmlouvej.“ Jyrkimu poklesla ramena.
„Já ani Satu tam jít nemusíme. Potřebovali jste letadlo, a to je teď v pytli.“
Jyrki začal něco počítat na prstech, ale stařec ho přerušil. „Havarovali jste?“
Přikývl jsem, ale pilot pomalu zavrtěl hlavou. „Ne tak docela. Nemohli jsme nabrat palivo, tak jsme přistáli. Potřebujeme k moři, k majáku, a…“
„Já vím. Viděl jsem vás přistávat. Ale nikdy bych nevzal na palubu lidi, kteří lžou.“ Obdivně jsem na pilota pohlédl. Tušil, že by neměl lhát. Stařec zřejmě moje zavrtění hlavy neviděl. „Až k moři by to bylo dražší, kdybych tam zrovna neměl cestu, ale nechci, abyste tu umřeli. Pojďte všichni. Odtamtud se nějak dostaneš, pokud umíš pilotovat. Je tam velký letiště.“
Poslední slova patřila Niilovi, který si však povzdechl. Nastoupili jsme na loď a pomalu vypluli. Stařec najednou upřel zkoumavý pohled na pilota. „Moment. Nemají se všichni piloti z okolních měst podílet na zásobování kmenů?“
Znělo to jako upřímný zájem, a Niilo to tak taky vyhodnotil, protože odpověděl. „Proto jsme nenabrali palivo. Došlo mi, že se toho nechci účastnit. Moje kamarádka pochází z kmene, a díky ní dobře vím, že o takovou pomoc nestojí, nebo že se to ošklivě zvrtne.“
Muže to zaujalo. „Takže jsi uletěl?“
„V podstatě.“
„Ale co budeš dělat dál? Nenechají tě letět, aniž by ses na tom podílel.“
Niilo si povzdechl. „Já vím.“
„Pro začátek můžeš zůstat v majáku, než se rozhodneš,“ promluvil Jyrki. „Pasimu to vysvětlím.“
„Maják teď někdo obývá?“ zajímal se nás převozník.
„Ano,“ vložil jsem se do toho. „Můj otec.“
„Ach. Budu si muset najít jiné ubytování,“ usmál se převozník.
„Místa je tam dost,“ prohlásil Jyrki. „Mohli byste se o něj podělit.“
Muž na něj upřel pohled. Nejprv jsem si myslel, že stále přemýšlí nad majákem, ale on nakonec zvedl prst. „Je možný, že se známe?“
Jyrki se zamyslel, když jsme míjeli strmá skaliska a projeli jimi jako vítr. Převozník byl zjevně zkušený. „Znáte Aletaso?“
„Moc ne,“ odpověděl muž. „Jen jsem tamtudy proplouval.“
„Hm, myslel jsem, jestli mě neznáte odtamtud, závodil jsem se spřežením a… Aha, už vím, odkud se známe,“ usmál se. „Převážím teď zásoby. A zásobuju i váš obchod v osadě Susi.“ Převozníkova tvář se rozjasnila.
„Jyrki! Jyrki Järvinen,“ prohlásil nadšeně a dotyčný s úsměvem přikývl. Pak se obrátil ke mně. „Je to osada kousek od Aletasa. Tady k Parruovi jsem jednou přivedl i Auri, aby ji naučil víst spřežení. Jen to nakonec nedopadlo.“
„Co ji tehdy vyděsilo?“ zeptal se Parru.
„Asi celá ta osada. Auri je příliš zvyklá na město.“ Mimoděk mě napadlo, že bych měl být taky. Vždyť jsem v Aletasu strávil skoro celý život. V přírodě jsem neuměl přežít. Jenže tady stále bylo něco, co mě k ní táhlo, možná ta zapomenutá část minulosti. Zachvěl jsem se, jako pokaždé, když mi ji něco připomnělo.
„Kdo je Auri?“ zeptal se pilot.
„Naše kamarádka. Upřímně, myslím, že by si celkem rozuměla s Mirjou. Trochu mi ji Mirja připomíná.“ Pohlédl jsem na Jyrkiho. „Mirja je ta holka, co mě sem dovedla. Niilova kamarádka.“
„Já vím, ale děkuji za vysvětlení. Začínáme být obklopeni až příliš mnoha lidmi,“ usmál se psovod.
Zaváhal jsem, ale nakonec vytáhl kus papíru a tužku, které jsem s sebou raději bral všude, a napsal Mirjino jméno. Niilo i Jyrki se ke mně naklonili. „Mirja je Niilova kámoška.“ Spojil jsem je čarou. „Ale zároveň je to holka, co natáčela ty videa,“ spojil jsem ji se mnou a sebe napsal o řádek níže. „Auri je taky moje kamarádka, ale zároveň Jyrkiho,“ zanesl jsem nás do grafu. „Uf. Auri má přítele, Joniho, a je to i můj kamarád,“ spojil jsem ho s našimi jmény a napsal zase o řádek níž. „Jdeme dál. Jyrki má Tuiva a Taimi, Tuivo je i kamarád mě, Auri a Joniho.“ Všechno jsem propojil a doufal, že to nezačíná být moc nepřehledné. „A Tuivo má kamaráda z dětství jménem Risto, který má žena Lauru. A Laura je kámoška Taimi. Jo, a ještě Leena, to je… hm, hlavně asi moje a Joniho kámoška, a holka Yö, Tuivovy kámošky. O Yö se asi budeme zmiňovat, ale je mrtvá.“ Všechno jsem to zakreslil a Yöinu bublinu přeškrtl. „Doufám, že o nikom jiném se moc zmiňovat nebudeme.“
Niilo s úsměvem hleděl na graf. „Jo, tohle bych si měl asi překreslit. A mimochodem, můžeš mě spojit s Jyrkim. Poznal jsem ho jako prvního a… a považuju ho za kamaráda,“ usmál se na překvapeného psovoda. Nějak jsme se ocitli na zemi v kroužku a převozník taktně předstíral, že nás neposlouchá.
„Ty… ty mě bereš jako kamaráda?“ podivil se Jyrki. „Vždyť…“
Niilo naklonil hlavu na bok. „Vždyť co?“
„Jsi starší,“ hlesl nakonec. Niilo se upřímně zasmál.
„Kolik si myslíš, že mi je?“
Jyrki pokrčil rameny. „Třicet?“
„Skoro. Dvacet osm. Ale jsem pořád stejně ztracenej jako vy všichni. Věk nehraje roli, spíš zkušenosti,“ potřásl hlavou.
„V tom případě jsi taky můj kamarád,“ vydechl Jyrki a pohlédl na mě. „A ty taky, Yle.“
„Brzdi,“ ušklíbl jsem se.
Jyrki se zarazil. „V čem je problém?“
„V ničem. Prostě… tě neznám.“
Potřásl hlavou. „To už nemůžeš říct. Zažili jsme spolu pár věcí. Jestli se mnou nechceš mít nic společnýho, řekni mi to, ale já si myslím, že se jen znovu snažíš od sebe všechny odtlačit.“
„Jak to víš?“ podivil jsem se. „Kdo ti to řekl?“
Jyrki pevně semkl rty. „Vím to, protože jsem dělal to samý.“
„A už neděláš?“
Kývl. „Snažím se nedělat.“ Pohlédl jsem na něj, na jeho odhodlání v očích. Jyrki si sice svoji minulost pamatoval, ale o to více věděl, jak strašně mu můžou lidé ublížit. Ale přesto to stále zkoušel, stále zkoušel být silný a pustit k sobě ostatní lidi. Mimoděk jsem si vzpomněl na Pala z Pieni, kterému jsem jen slíbil, že si zařídím poslední věc, a pak se uvidíme. Byl jiný než ostatní kluci, se kterými jsem něco měl. Je hodnej, trpělivej, ale znal svou cenu a nenechal by si mnou ublížit. Možná nebyli všichni tak zlí, jak jsem se snažil sám sebe celý život přesvědčit. A Jyrki rozhodně ke zlým lidem nepatřil. Proto jsem ho vzal kolem ramen. Ztuhl, ale nechal mě. Jinak jsem mu nedokázal naznačit, že i on je můj kamarád, ale měl jsem pocit, že to pochopil.
Někdy k večeru jsem přímo na lodi usnul. Naštěstí bylo zataženo, takže noc nebyla až tak chladná, ale zároveň nesněžilo. Někdo mě přikryl hrubou dekou, možná sám Parru. Když jsem se probudil, na obloze se rýsoval mdlý narůžovělý úsvit. Převalil jsem se na druhý bok a uviděl vedle sebe převozníka. Prudce jsem se posadil.
„Kde jsou kluci?“ vyhrkl jsem.
Klidně se usmál. „Na druhý straně paluby. O něčem si tam povídali, a pak řekli, ať se klidně prospím, že budou držet hlídku. Ještěže stačilo plout po proudu a nikde jsme se nezasekli. Za chvilku budeme na moři. Moje loď to mezi vlnama nezvládne.“
„Jo. Stejně děkuju, že jste nás tu vzal.“
„Líbíte se mi. Deset marek.“
„Co?“ podivil jsem se.
„Deset marek za vás všechny. Ta fena je dobrý topení do chladných nocí, a jsem vděčnej, že jste neletěli do toho kmene.“ Podrbal Satu, která na něj byla natisknutá a předtím jsem si ji ani nevšiml, za uchem.
Bylo to od něj hodně velkorysé. „Díky.“
„Jak se vůbec jmenujete? Jyrkiho znám, ta fenka je Satu, ale ty a ten pilot?“
„Já jsem Ylermi a on je Niilo, Parru,“ odpověděl jsem a doufal, že jsem si jeho jméno zapamatoval dobře.
Zazubil se, takže zřejmě jo. „Fajn. A hele, než zapomenu… jestli se chcete dostat k až majáku, tak ať Niilo prostě řekne, že tam chce přeletět s letadlem, aby se mu líp přelítávalo ke kmenům. Je to maják pro případ nouze, takže tam jsou i kanystry s palivem. A pak může zase uletět."
„V majáku jsou kanystry s leteckým palivem?“ vydechl jsem.
„Jo. Proto jim to nebude divný.“
Zamračil jsem se. „Jo, ale není to nebezpečný?“
„Jsou vlastně pod majákem, v podzemí. I kdyby nějaký barel vybuchl, tak by vás to nemělo zabít.“
„Bezva. Takže pod věží jsou výbušný barely. To zní jako dobrý úkryt.“
„Hodně lidí neví, že tam vůbec jsou. Možná ani tvůj táta.“ Pak mě tam prostě nechal sedět zamotaného v dece. Rozhodl jsem se prozatím letecké palivo vypustit z hlavy. Už s tím stejně nic nenadělám. Raději jsem sledoval nekonečné moře, které se přede mnou rozprostřelo v ranním světle. Jsme blízko.
Komentáře
Přehled komentářů
Ach, jak je ten svět malý ^^
A je hezký, jak tam Niilovi malovali to schéma, kdo se kamarádí s kým
Re: .
(L. , 18. 1. 2023 23:23)
Uch, sežralo mi to smajlík s úsměvem a
zbytek komentu >.> Ještě jsem se chtěla zeptat, jestli máš sama něco podobného jako to schéma, nebo ne? :očíčka:
Re: Re: .
(Ant, 19. 1. 2023 10:01)To jsem ráda. :-) No, ona ta scéna vznikla pravě proto, že jsem se nudila a sama si to schéma načrtla. :-)
.
(L. ., 18. 1. 2023 23:21)