21. Najednou mi to nepřišlo tak nemožné
Rozhlížel jsem se po stěnách, které jsem naposledy na rozdíl od mého kamaráda viděl nedávno, a padala na mě tíseň. Risto na mě vrhal zkoumavé pohledy. Nakonec mi byly tak nepříjemné, že jsem raději promluvil.
„Tady jsme hledali Auri, tu holku, od které má Laura mobil.“
Risto se soucitně pousmál. „Nebudeme tu dlouho. Jenom prolezeme tímhle tunelem a…“
„Jo. Já vím.“ Opět mezi námi zavládlo ticho, což mě u Rista překvapovalo. U sebe doma nezavřel pusu. „Spíš tobě něco je,“ poznamenal jsem pak.
Promnul si zátylek. „Tím se netrap.“
„Ale no tak. Jsme kamarádi.“
Risto se usmál, ale nebyl to radostný úsměv. „Víš… možná jsme zbytečně riskovali, když jsme to tady prozkoumávali, ale já byl tehdy šťastnej. Měl jsem hezký dětství, ale…' Mávl nad tím rukou. „Chybí mi ta bezstarostná volnost.“
„Nepřijde mi, že by tě Laura omezovala.“
„O Lau to vůbec není. Omezuje mě dospělost. Já… nějak se necítím dospělej, a teď mám fungovat ve světe tam venku a… a dokonce vychovávat dítě. Nechápej mě špatně, chci s ní založit rodinu, jenom… ne teď. Nebylo to plánovaný,“ sklopil zrak.
„Jsem si jistej, že to dítě vychováš nejlíp, jak umíš,“ řekl jsem mu a myslel to upřímně.
„Jo. Ale nevím, jestli to chci. Chci… chci zkoumat.“
„Pořád to můžeš dělat.“
„Už to není stejný. Už mám strach a zodpovědnost.“
„Hele,“ hlesl jsem. „Dneska si to užijeme.“
Pousmál se. „Myslím, že s tebou to bude lepší, protože jsme to vždycky dělali společně.“ Přejel prsty po nejbližší šipce. „Občas jsem tu chodil, abych měl pocit, že jsi tu se mnou.“
Potřásl jsem hlavou. „Nevěděl jsem, že sis to až tolik vyčítal.“
Odfrkl si. „Myslíš si, že jsi byl někdy jenom kamarád? Jsi jako můj bratr, Tuivo, už jsem ti to říkal.“ Rozprostřelo se před námi hluboké čiré jezero. Začal jsem se svlékat, abychom do něj mohli skočit, ale Risto mě zastavil. Přešel ke mně a vytáhl mi zpod opasku nůž.
„Tohle jsem chtěl udělat už tehdy. Ale bál jsem se, že by nám rodiče vynadali.“ Pak vzal mojí dlaň a otočil ji vzhůru.
„Co doprdele děláš?“ zasyčel jsem.
„Věř mi,“ zamumlal a přejel mi čepelí po ruce. Sykl jsem a ucukl, ale on mě držel pevně. Nakonec mě přece jen pustil a podal mi nůž. Bylo to hloupé. Mohli jsme dostat infekci, a celkově byla blbost způsobovat si dobrovolně zranění. Ale zároveň to byl nádherný rituál. Kapky naší krve se spojí a spojí tak naše duše. Co nejjemněji a nejčistěji jsem ho řízl. Sykl, ale pak se usmál. Přitiskli jsme rány k sobě a chvíli tak zůstali. I Risto byl jako můj bratr.
„Musíme to ošetřit,“ zamumlal jsem a zahrabal v batohu, kam mě Taimi přiměla si sbalit pár obvazů. Nevím, jak jí tohle vysvětlím, ale stálo mi to za to. Obvázal jsem nejprve svou a pak Ristovu dlaň. Znovu se na mě usmál.
„Díky.“
„Dneska do vody nepůjdeme.“
„Jo. Je pro mě dost silný tu znovu být. Potopíme se jindy. Nemáme omezenej čas.“
„Já… já ale nevím, jestli zůstaneme v Pieni,“ přiznal jsem a Risto dosedl na skalnatý břeh. Napodobil jsem ho.
„Ale to já přece vím, Tuivo. Ale někdy se za náma stavíte, ne?“
„To rozhodně. Když už nic, tak Taimi a Laura se podle mě potřebujou. Ne že by na světě nepobíhalo víc holek z kmene, ale přijde mi, že ony jsou si hrozně podobné v přístupu k tomu. I když Laura to asi bere líp.“
„Působí, že to bere líp,“ opravil mě Risto. „Vždycky se snažila být tak silná. Ale občas se jí hrozně stýská.“
„A nemůže…“
„Ne, nemůže,“ zavrčel Risto, ale pak se zarazil. „Promiň. Kdyby to jen trochu šlo, chtěl bych, aby se vrátila domů. Ale ona je zklamala celkem nenávratně. Je pro ně špinavá, protože jsem jí dal lék z našeho světla. Co na tom, že zabral.“
„Náš kmen zase tak striktní nebyl. Když tak nad tím přemýšlím, někteří z něj se dost otevírali světu.“ Odmlčel jsem se. Konečně jsem o tomhle mohl mluvit s někým nezaujatým, kdo nebyl Jyrki. „Přemýšlíš někdy, jaký by to bylo, mít holku z tohohle světa?“
Risto se ohlédl, jako by nás snad mohl někdo slyšet. „Někdy. Bylo by to rozhodně jednodušší. Ale něco by mi chybělo. Ta… divokost a zároveň loajalita. Zajímavý názory, ty kulturní rozdíly, všechno to na Lauře miluju. Ale ty máš oboje.“
Usmál jsem se. „Protože oboje jsem já. Patřím sem i do kmene. Ale Jyrki a Taimi jsou si překvapivě neuvěřitelně podobní.“
Kývl. „Připadají mi tak.“ Najednou si vyzul boty a ponožky a ponořil nohy do jezera. Slastně zavřel oči. „Je stejně teplý jako tehdy. Fascinuje mě, že za ty roky se některý věci nezměnily.“
„Tyhle jeskyně se nikdy nezmění. Maximálně krápníky budou o pár milimetrů delší.“
„Proto se sem rád vracím,“ usmál se.
Hodnou chvíli jsme tam ještě seděli, já jsem si také smočil nohy, povídali jsme si, jako bychom chtěli slovy dohnat všechny ty roky, a i doma jsem se musel usmívat. Vydrželo mi to až do chvíle, kdy Taimi začala zajímat moje ruka. Vyprávěl jsem jí o návštěvě jeskyně, ale tuhle část jsem vynechal.
„Proto jsme se ani nekoupali,“ odpověděl jsem jí trochu vyhýbavě.
„Ano, ale jak se ti to stalo?“
„Záleží na tom?“
„Ano. Odpověz, prosím. Pořezal ses o kámen?“
Mohl jsem přikývnout a nic nevysvětlovat, ale to by si Taimi nepřála. Vydechl jsem. „To… to udělal Risto. Je to taková věc, co dělají většinou znudění náctiletí, ale… hodně to pro nás znamenalo. Risto řekl, že jsem jako jeho bratr. A víš, symbolicky, když se spojí pár kapek naší krve…“
Taimi vykulila oči. „Ale vždyť ty v takové věci nevěříš.“
„Ne. Ale nedošlo mi, co Risto dělá, a pak… vlastně je to hezký.“
Taimi se usmála. „Viděla jsem tě čistit nůž. Ale nezabil bys zvíře, aniž bys ho pak snědl, a pochybuji, že bys ho jedl mimo domov. Kromě toho, Risto má obvázanou ruku úplně stejně špatně.“
Zase jsem ji podcenil. „Ty jsi mě zkoušela?“
Zavrtěla svou. „Ne. Jen jsem nerozuměla, proč jste se řízli oba. Ale teď už to chápu.“
Kývl jsem. „Vím, že to bylo hloupé.“
„Ano,“ odvětila. „Ale zároveň vidím radost ve tvých i v jeho očích. Potřebovali jste to pro utužení vašeho přátelství.“
Uchechtl jsem se. „O tom to není. Hodně si povídáme.“
„Já vím, ale možná jste spolu potřebovali udělat nějakou hloupost.“ Usmála se a já také. Natáhl jsem k ní ruku, aby mi ji lépe obvázala. Její úsměv se ještě rozšířil.
„Co je?“ zajímal jsem se.
„Ještě nedávno bys mě nenechal ti s tím pomoct. Víš, možná ti přijde, že ses zbláznil, ale je toho na tebe zkrátka tak moc, že už nás nezvládáš odmítat. A to je dobře. Bez nás bys to…“ Zarazila se.
„Nedokázal. Já vím, že ne. Díky, Taimi. Takhle jsem se na to nikdy nedíval.“
Dokončila obvázání a stiskla mi zdravou ruku. „Od toho mě máš.“
„Jsi… jsi moje zrcadlo, ale jinak, než jsem si myslel. Myslel jsem, že mi ukazuješ mý špatný stránky, ale ty neukazuješ mě. Jsi tvarovaná, abys viděla za roh, dozadu, všude,“ vyslovil jsem svou myšlenku. „Ukazuješ mi jiné úhly pohledu i myšlenek.“
„Miluju tuto tvoji stránku,“ zašeptala a pevně mě objala. Políbil jsem ji do vlasů. Jemně se odtáhla a skousla si spodní ret. Věděl jsem, co chce, a ani v nejmenším mi to nevadilo. Přitiskl jsem své rty na její a ona lem mě omotala paže. V tu chvíli bylo všechno v naprostém pořádku.
Bylo to v pořádku i poté, co mi opatrně vjela prsty pod tričko. Až podivně v pořádku. Měl jsem se bát, zaseknout se, ale cítil jsem jen rozlévající se klid. Znovu mě políbila a putovala rukama nahoru. Trochu nemotorně jsem se pokus o to samé, ale ona zavrtěla hlavou.
„Nech mě tě potěšit,“ zašeptala. Ne laškovně, ale laskavě. Chtěla mě uklidnit. Chtěla mi ukázat, že to zvládneme. Netušil jsem, co chce dělat, ale poddal jsem se jejím dlouhým prstům.
Zavřel jsem oči a nedokázal zcela potlačit steny, když se mě dotýkala po celém těle, něžně, opatrně, ale s příslibem vášně. Nesnažila se spěchat, a vždy, když mi přišlo, že už tam ležíme moc dlouho, stačil mi jediný pohled na její úsměv a věděl jsem, že si to užívá stejně jako já. Nezašli jsme dále, ale najednou mi to nepřišlo tak nemožné.
.
(L. , 21. 1. 2023 18:53)