Archiv
Nalezené příspěvky
1. Nevím, čeho jsem se bál
1. 1. 2022
„Všiml jsem si toho už tehdy, po tom rozhovoru s Venlou, kdyžs odjel a…“ Větu nedopověděl, ale došlo mi, co myslí. Když jsem se chtěl zabít. „Vždycky máš skoro šedý oči, když tu kletbu necháváš rozběhnout. Ale nedělej to, nezahrávej si s tím.“
„Vím, co dělám,“ odvětil jsem.
„Ne, nevíš, doprdele nevíš. Nezahrávej si s tím.“
„Myslím, že o tom vím víc než ty,“ odsekl jsem, protože se mi nelíbil ten prudký tón, jakým se mnou mluvil. „Mám to pod kontrolou, Tuivo. Čím dřív se to naučím ovládat…“
„Kletba se nedá ovládat!“ zavrčel.
„Nehádejte se,“ vložila se do toho Taimi, ale Tuivo jen rozzlobeně zavtěl hlavou.
„Teď ne, Taimi.“
„Má do toho stejně co mluvit jako my dva,“ zastal jsem se jí, protože se mi nelíbilo, že ji zase odstrkuje na vedlejší kolej.
„Ale já teď mluvím s tebou,“ odpověděl.
„A já mluvím s Taimi.“ Obrátil jsem se k vyděšené plavovlásce a zhluboka se nadechl. „Taimi, co si o tom myslíš ty? Můžeme tu kletbu ovládat?“
Taimi se zamračila. „Nebudu se do toho plést.“ Zvedla se, rychle si navlékla kalhoty a odešla z místnosti. Vyčítavě jsem pohlédl na Tuiva.
2. Musíš tam jet
2. 1. 2022
„Auri, co blbneš?“ Chtěl jsem ji obejmout, ale ona se mi vysmekla.
„Nech mě. Do zítřka budu pryč.“ Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že myslí pryč z tohohle domu.
„Nikam nechoď,“ odpověděl jsem unaveně. „Jalmari je minulost a pro mě je mrtvá.“
Auri ztěžka dosedla na židli a nespustila ze mě zrak. „Oba víme, že není. Můžu tě teď obejmout a ty tam nepojedeš, ale po tý zprávě na ni budeš furt myslet a dřív nebo později ji zase začneš hledat. Já prostě nechci, aby nás to bolelo víc, než je nutný.“ V první chvíli jsem nechápal, proč kecá takový blbosti, ale pak mi došlo, kolik je na tom pravdy. „Aspoň s ní nebudeš za mýma zádama. Můžeme být dál kamarádi.“
„Auri, počkej,“ zvedl jsem ruce a ona naštěstí nikam neodešla. „Tohle je…“ Odfrkl jsem si. „Chci tebe. Já… já miluju myšlenku na ni, ne ji samotnou, to už jsem ti říkal. Já tam nepojedu.“
„Joni,“ odvětila a konečně ke mně natáhla ruce. Chytil jsem je. „Musíš tam jet. Záleží mi na tobě, a právě proto ti nechci bránit v tom, co tě celý ty roky tak trápilo. To je dobrý, fakt.“
3. Změnilo se to tady
3. 1. 2022
„Jak už jsi poznal,“ navázala Syksy. „Podívej se na nás dva. Takhle jsme dřív nevypadali.“ Odmlčela se, ale Tuivo jen vyčkával. „Chováme teď soby a horský kozy. Jsou na zahradě. Pak ti to ukážu.“
Tuivo zavrtěl hlavou. „Ale co vaše perfektní zimní zahrada?“ Znělo to dost posměšně, ale Syksy si toho nevšimla, nebo to ignorovala. Kopl jsem svého přítele pod stolem. Zamračil se na mě.
„To je minulost. Nebudu tě napínat. Mysleli jsme si, stejně jako všichni, že jseš mrtvej.“
„Cítím se docela živý,“ utrousil Tuivo.
„Ale no tak,“ napomenul jsem ho, než mi došlo, že to teď není vhodné. Juhani se ale rozesmál.
„Takovej je pořád?“ zeptal se mě.
Sklopil jsem zrak. „Většinu času.“ Taimi s drobným úsměvem přikývla. Juhani přesměroval pohled na ni.
4. Znovu už od tebe neodejdu
4. 1. 2022
Ona se usmála, ale její oči se nesmály. „Byl jsi smutný?“
„Jo,“ povzdechl jsem si. „Miloval jsem tě.“
„Jak jsem ti psala, stále tě miluji.“
„Já tebe určitým způsobem taky, ale… taky mě naštvalo, žes mi neřekla, kam jdeš.“
Jalmari naklonila hlavu na bok. „Domů. Omlouvám se, že jsem se nerozloučila, bylo by to pro mě příliš těžké. Ale doma jsem také nebyla šťastná ani tentokrát. S tebou jsem poznala alespoň lásku, proto jsem se vrátila.“ Nahnula se ke mně. „A znovu od tebe neodejdu.“ Začínala mě děsit a najednou jsem vůbec nechápal, co jsem na ni kdy viděl. Byla krásná a důstojná, jenže jsem se vedle ní cítil nesvůj. Nikdy bych si nedovolil si z ní utahovat nebo dokonce být sám sebou. Stala se přízrakem a tak to bude lepší. Budu ji obdivovat ve vzpomínkách jako pěknou sochu.
„Jenže já mám Auri,“ uchechtl jsem se. „Jalmi, hrozně rád tě vidím a můžeme se někdy sejít, ale…“ Najednou vypadala jako zraněné zvíře.
„Vrátila jsem se kvůli tobě.“
„To mě mrzí, ale nemohla sis myslet, že budu celý ty roky sám. Já si myslel, že jsi mrtvá!“
„Myslela jsem, že ty jsi věrný. Zklamala jsem se v tobě,“ prohlásila a na důraz svých slov si položila ruku na srdce.
5. Budeme pokračovat v plánu
5. 1. 2022
„Ale fakt,“ začal jsem. „Měl bych se naučit udgunsky.“
Tuivo se zamračil. „Můžeš to zkusit, ale udgunština je těžký jazyk. Ani ne sama o sobě, ale neexistují žádné učebnice, vlastně ani písemná forma. Odráží to, kde vznikla.“
„Víš, jak jižanům připadá nesmírně zajímavé, že máme desítky výrazů například pro sníh?“ Přikývl jsem. Byli tím naprosto fascinováni. „Udgunština je podobných specifických výrazů plná, a pak jsou také věci, které označit neumí. Když jsme si povídali s Tuivem, museli jsme vědět, co myslíme, i když říkáme něco jiného.“ Zamračil jsem se, protože poslední věta mi nebyla jasná.
„Pro příklad,“ všiml si Tuivo mého výrazu. „Práci jsme vždycky říkali úloha, protože práce jako taková v kmenech není. Psi vlastně označujeme jako domácí vlky, protože když ten jazyk vznikal, kmeny si ještě psy neochočovaly a nikdo pro to doteď nevymyslel speciální slovo. Nebo třeba nemáme rozdíl mezi slovy dům, domov, kmen a rodina, všechno se řekne stejně, protože to je vlastně to samý.“ Taimi přikývla a já jsem se to snažil pobrat. „Když tam nežiješ, je to hrozně těžký. Chtěl bych ti pomoct se to naučit, ale moc nevím jak,“ přiznal Tuivo.
„Ačkoli tvoje porozumění pro život v kmenech ti je velkou výhodou,“ prohlásila Taimi a pevněji stiskla mou dlaň. „Jazyk můžeš pochopit, až když pochopíš, jak lidé, kteří ho používají, přemýšlejí. Tak jsem se naučila já vaší řečí. Ale můžeme tě naučit alespoň základní slovíčka. Myslím, že nejdříve bys měl umět pozdravit.“
6. Nebudu s ním zacházet v rukavičkách
6. 1. 2022
Jo,“ usmál se Ylermi. „Hele, já jenom… jsi v pohodě?“
Tuiva ta otázka asi zarazila. Ani jsem se mu nedivil. „Víc než v pohodě. S těmi rodiči to dopadlo fakt úžasně.“ Pořád křičel, asi aby si byl jistý, že vítr neodnese jeho slova. „Přestav si, když si mysleli, že jsem mrtvej, normálně překopali celej svůj život. Farmaří, chápeš to, farmaří!“
„Počkej, nedělali v bance či co?“
„No právě! Hezky jsme si popovídali a padli jim do oka i Taimi a Jyrki.“
„Takže teď jdete do toho vašeho kmene?“ zeptal se ho Ylermi.
„Jo,“ odpověděl Tuivo.
„A… můžeš mi nějak orientačně říct, kdy zase budeš mít signál?“
Znovu nastala odmlka. Už jsem naplno chápal, z čeho měl Yl strach, že si Tuivo vyloží špatně. „Já se ozvu. Ale budu se za pár dní vracet k rodičům. Pozdravuj Auri a Joniho.“
„Jasně,“ odvětil Ylermi a pak mu zmizel úsměv z tváře. „A Tuivo?“ Asi ho vyzval k odpovědi, protože Ylermi pokračoval. „Vlastně už nic.“ Nechápavě jsem na něj pohlédl. „Měj se.“ Tuivo mu něco odpověděl a Yl ukončil hovor.
7. Jen se o tebe bojí
7. 1. 2022
„Říkala, že je to tvé rozhodnutí, ale že si myslí, že by ti bylo lépe bez té kletby. Že pokud se znovu rozjede směrem, kterým ji nebudeš umět ovládat, ona ti již nemusí být schopná pomoct.“
Úlevně jsem vydechl. „Takže si to můžu nechat?“
Taimi se pousmála. „Ano, ale musíš být opatrný.“ Podíval jsem se na Siiri a vděčně pokývl.
„Kiitos,“ zamumlal jsem. Ona se jen naposledy usmála, a pak se otočila a zamířila nazpět k šamanského obydlí. Taimi mě pohladila po tváři.
„Obdivuji tvou odvahu.“
„Díky,“ odvětil jsem. Sotva jsem to ale dořekl, všiml jsem si, jak k nám pospíchá Tuivo. Díval se na mě ledovým pohledem, a když se dostal na dosah, natáhl ke mně ruce. Myslel jsem si, že mě chce obejmout, ale když jsem vykročil vstříc, strčil do mě. Zapotácel jsem se a upadl do měkkého sněhu.
„Ty seš úplně padlej na hlavu,“ vynadal mi Tuivo a někam se rozběhl. Taimi zůstala nerozhodně stát mezi námi, ale pak si povzdechla a natáhla ke mně ruku, aby mi pomohla vstát.
8. Ono to do sebe zapadá
8. 1. 2022
„Taimi Tuivovi řekla, že ho nenávidí, takže asi tak. A Jyrki na něj byl naštvanej, ale říkal, že mu to nevydrželo moc dlouho, když viděl, jak mu to neustále vyčítá Taimi, a hlavně, jak byl z toho špatnej.“ Přikývl jsem.
„Aspoň to Tuiva to mrzí.“
„Jo, a Jyrki říkal, že pak už si dával na to omdlívání pozor.“
„Poučil se ze svých chyb,“ hlesl jsem. „Já… já mu to asi nechci mít za zlý.“ Auri se zamyslela. „Hele, Launo je celkem neobvyklý jméno, a to i v kmenech.“
„Taky žádnýho neznám,“ pokrčila rameny.
„Ne? Protože já mám dojem, že jsem někoho takovýho znal. Nebo mi o něm někdo vyprávěl.“ Chtěl jsem nad tím mávnout rukou, ale pak jsem si něco uvědomil. „Počkej, jak se jmenovala ta Launova holka před Taimi?“
„Meri,“ odvětila Auri. „Tu nemůžeš znát.“
9. Při něm jsem to dokázal
9. 1. 2022
„Hele, já…“ vypravil ze sebe a obrátil se. Položil mezi nás baterku rozsvícenou baterku, které jsem si zatím nevšiml, a já jsem skoro vykřikl. Vypadal hrozně. Pod nosem měl zbytky zaschlé krve, stejně jako na roztrženém rtu, a pod levým okem se mu rýsoval monokl. S bolestným úsměvem ke mně natáhl ruce. Kolem zápěstí se mu linuly fialové modřiny.
„Ještě někde jsi zraněný?“ dostal jsem ze sebe. Přikývl a vyhrnul si svetr i tričko. Zvedl cíp rozepnuté bundy a u boku se mu rýsovala další velká modřina. Pevně jsem semkl rty, abych nevyšiloval.
„Co se stalo?“
Tuivo zavrtěl hlavou. „Když… když sis nechal tu moc, já byl fakt nasranej a chtěl být sám. Chvilku jsem se jenom tam coural svýma oblíbenýma místama kolem kmene a trochu vychladl. Nevěděl jsem ale, kde jste, tak jsem se rozhodl jít za jedním člověkem. Za tím, co mě zbičoval,“ zvedl ke mně zrak.
„A on tě zbil? Proč, sakra?“ nechápal jsem. „Vím, že tě nemá rád, ale…“
„Ne,“ povzdechl si. „Jsem idiot, měls pravdu. Jak jsem byl naštvanej, tak jsem na to šel blbě. Já se ho zeptal, jestli to bičování bylo osobní, a on to zapřel, tak jsem na něho začal křičet. Pohádali jsme se a on pak řekl, že jo, že to bylo osobní, a já se prostě neovládl a v podstatě ho označil za zrádce celýho kmene a… no, nedivím se, že mi nakonec vrazil. Měl jsem se stáhnout, omluvit se a on by to vzal, jenže já mu vrazil zpátky. A pak jsme se poprali.“
10. Můžeme vyrazit hned
10. 1. 2022
„Teď už odepsala,“ odpověděl s úsměvem. „Slyšel jsem před chvilkou vibrování, ale nechtěl jsem rušit náš rozhovor.“ Neptal se, co ve zprávě stálo, ale já mu to nakonec stejně řekl.
„Že se prej je schopná kdykoliv během hoďky dostat k tý hospodě, kde jsme se setkali předtím. Proč mám pocit, že si myslela, že ji ještě budu chtít vidět?“
„To chceš, ne?“ ušklíbl se Yl.
„Jo, ale rozhodně ne kvůli tomu, co si asi ona myslí. Hele, já… já asi nemám odvahu tam vyrazit dneska.“
„To je další důvod, proč jsem chtěl jet s tebou. Podpořit tě.“
11. Oni s tím očividně počítali
11. 1. 2022
„V kmeni,“ začal Tuivo a zarazil se. Pak se zhluboka nadechl a začal znovu. „V kmeni se bere bolest trochu jinak. Pokud můžeš, pracuješ.“ Věděl jsem, že oba myslíme na jeho jizvy. Na chvíli jsem se chtěl zeptat, jestli musel pracovat i tehdy, ale pak jsem si to rozmyslel. On však odpověděl sám. „Někdy je práce přes bolest součást trestu.“ Významně na mě pohlédl, abych pochopil, o čem mluví.
„Jo, to asi chápu,“ odvětil jsem. „Ale teď fakt máme čas. Můžeš si odpočinout. Možná nám to všem prospěje, taháme se horama už určitě kolem dvou týdnů.“
„Jasně, ale Taimi je prostě zvyklá, že když můžeš, předstíráš, že bolest neexistuje. Tohle jí nemám za zlý. Ona to asi řekla udgunsky, protože si myslela, že to nepochopíš, nepochopíš, jak berou bolest. Ale já věděl, že pochopíš,“ stiskl mi rameno. „I když by to asi moc lidí nepochopilo.“ Odkašlal si a já znervózněl. V posledních dnech mi skládal jeden kompliment za druhým, což v takové míře nikdy předtím nedělal. Nyní ale nebyla ta správná chvíle, abychom to probírali. „Já jí na to jen odsekl, že přece jdu, že mi nemusí připomínat, že mám být silný.“
Přikývl jsem. „To je v pohodě, mě jenom zamrzelo, že jste mluvili udgunsky, když vám ještě většinu nerozumím.“
„Já vím. Fakt promiň. Uznávám ale, že pak už to automaticky nebylo. Já nejprv nechtěl, abys věděl, že… v podstatě mi vyčetla, jak jsem ti řekl, ať zůstaneš se mnou, že ti přikazuju. Já jí odpověděl, ať mě zase nepoučuje, i když měla pravdu.“
„Já to tak nebral, Tuivo. Ona mi taky přikázala, ať jdu ke stanu.“
„Jasně, ale ona ti to řekla mile. Já to na tebe zavrčel, protože jsem byl naštvanej na Taimi.“ Natáhl jsem k němu ruku a chtěl ho pohladit po tváři, ale on zavrtěl hlavou. „Nechci, aby si myslela, že se tě snažím nějak zmanipulovat nebo co.“
Povzdechl jsem si. „Já si myslel, že to ty máš vůči ní předsudky, ale poslední dobou je to spíš naopak.“
12. Udělám to pro tebe
12. 1. 2022
„Mám jeden nápad,“ prohlásil zamyšleně.
„Jakej?“
„Říkal jsi Jalmi něco víc o Jyrkim?“
„Ne, neřekl jsem jí ani jeho jméno, prostě je to kámoš od Auri.“
Ylermi se pousmál. „Ještě lepší. Prostě jí řeknu, že to jsem já, kdo viděl Launa umřít, a to ji možná přesvědčí, aby tam nešla zbytečně.“
Pokrčil jsem rameny. „Ona tam možná půjde i tak. Nemá kam jít. Myslím, že právě proto tomu, že je mrtvej, nechce věřit.“
Ylermi se zamračil. „Hele, já v těch horách uvízl. Nechci, aby se jí něco stalo.“
„Je z kmene a sama tam přežívá nejspíš už několik let. O to, že by si neporadila, se neboj.“ Jalmi na nás hleděla a já jsem z toho začínal být nervózní. „Prostě pojď domů.“
„Joni,“ prohlásil a zhluboka se nadechl. „Já… já myslím, že tohle ji dost sebere. Nemám strach, že by ji zabily hory, ale že se zabije sama. Myslel sis, že to udělala už tehdy, a to ještě Launo mrtvej nebyl.“
„To ne,“ prohlásil jsem, ale v duchu jsem zapochyboval. Jalmari na tom nikdy nebyla psychicky nejlíp. Její rodiče byli alkoholici a psychicky i fyzicky ji týrali, ale ani když se dostala do kmene, nebyla úplně šťastná, protože zůstala navždy cizinkou. Pak dostala zápal plic a málem zemřela. Se mnou nejspíš taky nebyla šťastná, jinak by neodešla. A teď musela být hrozně osamělá.
„Sám to víš, Joni,“ prohlásil Ylermi. „Já prostě nemůžu nechat odejít někoho, kdo se možná zabije.“
„A co chceš dělat?“ pokrčil jsem rameny.
Zhluboka se nadechl. „Jít s ní.“
13. Tentokrát se asi zbláznil
13. 1. 2022
„Říkal,“ začal Tuivo po chvíli. „Že to, že půjdeme do Launova kmene, je zbytečné, a navíc pro nás nebezpečné. Proč, to mi neřekl, jen že osud to zařídil jinak. A… že máme vlastními silami překonat Kaunis. To je řeka o hodně víc na západ, západněji než je Pieni. Prý nás donese na místo, kde najdeme štěstí, ale… je doprdele pořád zima a tady v horách obzvlášť. Tohle je šílený.“
„On po nás chce, abychom... já nevím... skočili do řeky? Do ledový řeky?“ zopakoval jsem nevěřícně a promnul si zátylek. Tuivo zmateně přikývl.
„Vím, jak neskutečně to zní,“ prohlásila Taimi. „Nicméně si vzpomeňte na jeho předchozí věštby. Až zněly sebezvláštněji, vždy vyšly, a když řekl, že jsme změnili osud, tak jsme ho opravdu změnili. Musíme to udělat.“
„Ne,“ hlesl jsem. „Nemůžu. Vím, jaký to je, topit se v ledový vodě.“
„Musíme mu věřit,“ trvala si Taimi na svém.
14. Musím to zvládnout
14. 1. 2022
„A pak jsi ho viděl zemřít?“ zeptala se tmavovláska tiše.
„Jo,“ kývl Yl a sklopil hlavu. Ten kluk by měl hrát v divadle. Svýho času navštěvoval dramatický klub, ale zjevně měl na víc. „Byla to nehoda. Vzal mě na lov, asi abych se to trochu naučil, a jak se věnoval mě a ne terénu, zakopl a spadl na kámen.“ Odmlčel se. „Mrzí mě to, ale přerazil si vaz. Nemohl jsem pro něho nic udělat.“
Jalmari si setřela pár zrádných slz. „Byl to výborný lovec. Nerozumím tomu, jak se to mohlo stát.“
„Blbá náhoda,“ zavrčel Ylermi a ona přikývla. Pak k ní natáhl ruce, aby ji objal. Překvapilo mě, že pláče v jeho náruči, zjevně mu uvěřila úplně všechno. Když ji pustil, ve tváři měl vepsaný smutek. Teď už jsem netušil, jestli je smutnej doopravdy, protože si to celý vymyslel, nebo jestli to pořád ještě hraje.
15. Proč tu sedíš jako hromádka neštěstí
15. 1. 2022
„Spíš?“ musel jsem se ho zeptat. „Nedivil bych se ti, vždyť tu sedíš děsně dlouho. Běž do stanu.“
„Ty se potřebuješ vyspat, Jyrki.“
„A ty snad ne?“ Mlčel. „To, že většinou moc nemůžu usnout, neznamená, že ty ten spánek nepotřebuješ.“
„Stejně bych neusnul,“ namítl tiše.
„Já taky ne,“ poznamenal jsem. Konečně se na mě podíval. Ve tváři měl vepsaný neskutečný smutek, ale nic neříkal. „Noční můra,“ pokračoval jsem nejistě a zachvěl se, když jsem si vzpomněl na ten sen. „Myslel jsem, že už budu v pohodě.“
Tuivo se trochu napřímil a nahmatal mou dlaň. Vděčně jsem ji stiskl. „Už jsi mnohem víc v pohodě. To, že to občas znovu přijde, je normální, ale zvládáš to skvěle.“
Nejistě jsem na něj pohlédl. „Tenhle sen byl horší než ty předtím.“ Pak jsem si ale uvědomil, že nejspíš sbírá poslední síly, aby mi dokázal pomoct. Neměl bych být tak sebestředný. „Ale asi o tom nechci mluvit. Spíš by mě zajímalo, proč tu tu sedíš jako hromádka neštěstí.“
Tuivo se pousmál, ale úsměv z jeho rtů hned zmizel. „Přemýšlím nad… nad tím vším, co se stalo večer.“
Sklousl jsem si spodní ret. „Nechtěl jsem ti ublížit.“
„Ne,“ zasmál se. „Ty za nic nemůžeš. Jsem rád, žes přišel s tím, že by to nemusel být Lumikki, Jyrki. A hlavně, tohle mě až tak moc netrápí. Prostě se jenom budu možná muset vyrovnat s tím, že jsem zmagořil.“
„A co tě teda trápí?“
Opřel si hlavu o moje rameno a já jsem se zahleděl na hvězdy nad námi, abych se trochu uklidnil a mohl tu být pro něj. „Já prostě… prostě nemůžu Taimi znovu nechat jít, znovu ji ztratit.“
16. Chci štěstí
16. 1. 2022
„Já mám pocit, že mě svým zvláštním způsobem balí,“ povzdechl jsem si a pohlédl na Yla. Bez zaváhání přikývl. „Já prostě vím, že v kmeni jsou takový doteky normální, ale… Já nevím.“
Ylermi se pousmál. „Kdyby to brala jinak, tak by se lepila i na mě.“ Tohle jsem si neuvědomil. „Navíc, ona na tebe furt čumí a taky tak nějak vyhlédává tvoji pozornost. Vidím to. A i to, jak ti vyčetla, žes držel hlídku… já myslím, že akorát chtěla, abys zase udělal všechno, jak chce ona.“ Odmlčel se. „Funguje to její balení?“
„Ne,“ odpověděl jsem, ale asi to nebyla tak docela pravda. „Jo. Nevím,“ povzdechl jsem si.
Ylermi po povzbudivě stiskl rameno. „Byl bys s ní šťastnej?“
„Asi ne. Chová se ke mně dost jako Tyyne a jí jsem si vybral jenom proto, že to tak bylo jednoduchý.“
„A jseš šťastnej s Auri?“ zeptal se. Došlo mi, kam míří.
„Jasně že jo.“
Yl odtáhl ruku z mýho ramena a upřel na mě pohled. „A je pro tebe důležitější ta jednoduchost nebo štěstí? Na tohle neexistuje správná odpověď, tak buď sám k sobě upřímnej.“
Zamyslel jsem se nad tím. Jalmari mě přitahovala a měl jsem ji rád, hodně rád. Byla jiná, a to pro mě pořád mělo kouzlo. Navíc jsem na ni nikdy nepřestal myslet, i když byla „mrtvá“. Když jsem si představil, že jsme spolu, rozbušilo se mi srdce. Byla tak krásná, tak dokonalá, byla to bohyně. Jenže pak jsem si vzpomněl na všechny ty pohodové večery s Auri, na její široký úsměv, na naše dlouholeté kamarádství, ale i na to, že to se mnou nevzdala, ani když jsem jí řekl, že jsem do ní zamilovanej, že měla pořád zájem o to, aby nás od sebe nic neoddělilo. Podíval jsem se na Yla.
„Štěstí. Chci štěstí. Jenže jestli mě bude balit, bude to hrozně těžký a já... já se bojím, že to nezvládnu.“
17. Netvrď mi, že to máš pod kontrolou
17. 1. 2022
„Jedeme?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ prohlásil Tuivo. „Teda, navrhuju dát pauzu. Většinu psů jsme s Taimi vůbec nevysvobodili z popruhů, a taky mě z těch saní bolí zadek. Příště si beru polštář.“
Zasmál jsem se a Taimi také. „Chtěl bys radši celou cestu stát?“ zeptal jsem se Tuiva a šťouchl do něj. Na tváři se mu zjevil zákeřný výraz a já jsem věděl, co přijde. Tuivo byl silnější, ale nečekal, že ho předběhnu. Strčil jsem do něj a on spadl do sněhu. S pobaveným výrazem nade mnou zavrtěl hlavou. Natáhl jsem k němu ruku, aby mohl vstát, a napůl čekal, že mě stáhne s sebou, ale on se najednou zarazil.
„Tvoje ruka,“ hlesl a já jsem na ni pohlédl. Zalapal jsem po dechu. Rukavici pokrývala tenká vrstva ledu. Zahýbal jsem prsty, abych ji rozbil, ale i když se mi to povedlo, nijak se mi neulevilo. Taimi mi chtěla stáhnout rukavici, ale přimrzla k mé kůži. Vzala mou dlaň do své a já teď cítil, jak její teplo bojuje s mým chladem a způsobuje mi to nepříjemné mravenčení. Tuivo se postavil. Přišlo mi, že je naštvaný, ale pak mě pevně objal a pohladil mě po vlasech, které nepřikrývala čepice. Taimi, která už pustila mou ruku, mi něco šeptala. Nevnímal jsem slova, ale měla nesmírně uklidňující hlas. Mravenčení polevilo a ona mi konečně sundala rukavici. Všichni tři jsme sledovali, jak se do modrých konečků prstů vrací barva.
„Netvrď mi,“ prohlásil Tuivo a do jeho hlasu se vkradlo zklamání a hněv. Já jsem ho zklamal a rozhněval. „Že to máš pod kontrolou. Vždyť teďka jsi byl v pohodě, doprdele. Nemáš to pod kontrolou a umrzneš, ty debile!“ Poslední slova skoro zavrčel. Rychle jsem zamrkal, ale pár slz si stejně našlo cestu.
18. Ten pocit se mi líbil
18. 1. 2022
Jalmi zaťala pěsti a v očích se jí zatřpytily slzy. Na mě ale vydírání pláčem nefungovalo. Jenže pak mi došlo, že ten pláč je skutečnej. „Musíš mi pomoct, Joni.“
„V čem?“ ztišil jsem hlas.
Pohlédla na mě a já jsem ji prostě musel alespoň na chvilku obejmout. V očích měla vepsanou neskutečnou bolest. O pár kroků se ode mě vzdálila a upřela zrak na jezero. „Nemůžu tam jít bez tebe,“ prohlásila a Yl se od nás taktně vzdálil a předstíral, že zkoumá kamínky pod svýma nohama. Jako by se v nich snad vyznal. „Jsem stará, a jestli nikoho nezískám, tak mě budou odsuzovat. Už dávno bych měla porodit alespoň první dítě, víš?“
„Tak proto jsi mě balila,“ vydechl jsem trochu naštvaně.
„Myslela jsem, že mě miluješ,“ vzlykla a já ji pohladil po zádech.
„Svým způsobem, ale asi úplně nemusím tenhle styl balení.“
Jalmari si rukávem bundy setřela slzy. „Změnil ses.“
„Já vím,“ přikývl jsem. „Mrzí mě, že tě budou odsuzovat, ale já jdu domů, do Aletasa. Mám tam holku.“
„Joni, prosím,“ bolestně zavřela oči.
„Ne, Jalmi, já se kvůli tobě nechci obětovat. Fakt mě to mrzí.“
„Kdysi bys to udělal,“ řekla skoro vyčítavě.
„Jo, jenže bych nebyl šťastnej.“
19. Musí se s tím srovnat
19. 1. 2022
„Pamatuješ si ještě, jak jsem se snažil zmrazit vodu v tý skleničce?“ Tuivo váhavě přikývl a pořád mě držel, i když ne tak pevně. „Taimi si myslí, že když uvěřím, že to vyjde, nebude mě nikdo rušit a ponořím do vody ruku nebo tak, že… že to zvládnu.“
Tuivo na mě pohlédl. „Ona chce, abys zmrazil Kaunis? Ty vole.“
„Jo. A mně to nepřijde jako tak špatnej nápad,“ přiznal jsem a sklopil pohled. Tuivo natáhl ruku a pohladil mě po vlasech, které vykukovaly z čepice.
„Ta řeka má asi sedmdesát metrů na šířku a teče jí dost vody. Já vím, že to můžeš zmrazovat po částech, ale uvědomuješ si, že i kdyby to vyšlo, musel bys vytvořit fakt silnou krustu ledu? Je to moc nebezpečný, Jyrki.“
„Nebezpečnější než skočit do ledovýho proudu?“ namítl jsem. „Fakt to mám pod kontrolou.“
Tuivo nešťastně potřásl hlavou. „Budeš muset tu kontrolu ztratit, abys něco takovýho dokázal. Jyrki, pořád se můžeme vrátit do Pieni, jít třeba za Venlou a vykašlat se na tohle všechno…“
„Já to ale chci udělat,“ uvědomil jsem si. „Chci vědět, kde má moje moc limity. Slibuju, že udělám všechno proto, abych to nepřehnal.“
20. Já nevím, jak jinak to vyřešit
20. 1. 2022
„Joni, nemůžeš krást. Udělej to pro mě a tety se zeptej. Miluješ mě snad, nebo ne?“ Zmateně jsem na ni hleděl. Ano, byla krásná a rád jsem s ní trávil čas a rád se jí dotýkal, ale mohla to být láska? „Nemysli si, že jsem si toho nevšimla. Slib mi, že to neuděláš.“ Mluvila se mnou příkře, ale nějakým způsobem mě to uklidňovalo. Měl jsem pocit, že jsem v bezpečí, že mě ochrání před mnou samotným. Bez ní bych si zadělal na problémy a tety bych se ani nezkusil zeptat. Bál jsem se, ale když jsem hleděl do té nádherné tváře, tak jsem se bát nemohl. Ona mi pomůže.
„Slibuju,“ odvětil jsem a myslel to upřímně. Ona se usmála a její oči zjihly. Pak je zavřela a naklonila se ke mně. Než mi mohlo dojít, k čemu se chystá, políbila mě. Políbila mě přímo na rty. Ani ve snu bych si nemyslel, že se to může stát. Myslel jsem, že budeme zkrátka kamarádi. Ano, líbila se mi, ano, přitahovala mě, ale copak jsem jí mohl sahat alespoň po kotníky?
„Také tě miluji, Joni,“ řekla a pohladila mě po tváři. Holou rukou, protože nenosila rukavice, vždy ruce schovávala ve vnitřních kapsách tý divný kožešiny. Zachvěl jsem se. Těžko se mi tomu věřilo. Jak mě mohl milovat někdo tak dokonalý jako ona?
„Mohla bys mít kohokoli na světě,“ hlesl jsem. „Děkuju, že miluješ zrovna mě.“
Položila mi hlavu na rameno a já jsem ji opatrně objal. „Nikdo by nebyl jako ty.“ V duchu jsem si sám pro sebe pokývl. Teď už mi dávalo smysl, proč milovala zrovna mě, proč se se mnou zahazovala. Byla zvyklá na muže z kmene a já jsem byl jinej. Nic víc za tím nebylo a mě to uklidnilo, protože jsem pochopil, že mě fakt může milovat.