16. Chci štěstí
Obcházel jsem oheň pořád dokola, jen chvílemi změnil směr, aby se mi nezamotala hlava. Jednak proto, aby mi nebyla zima, a jednak abych neusnul. Když se zjevily první paprsky slunce, musel jsem se usmát. Noc byla dlouhá, a ozývalo se tu dost zvuků, který mi přišly nebezpečný. K tomu, abych je blíž prozkoumal, jsem se ale neodhodlal. Kéž by tu byl Tuivo, on se v tom vyznal. Možná by mě to naučil, kdybych ho poprosil. Nebo taky ne, u toho kluka člověk nikdy nevěděl, jak zareaguje.
Nebo bych o to mohl poprosit Jalmi. Naučila mě už hodně věcí o horách, bez ní bych si ani netroufl se do nich kdy vydat. Ale zrovna dvakrát se mi do toho nechtělo. Neplánoval jsem s ní mluvit víc, než bylo nutný. Ne proto, že bych ji pořád miloval, nebo že bych ji nesnášel, ale že jsem vlastně nevěděl, co z toho cítím, a asi bude lepší, když to nezjistím. Věděl jsem, že by nebylo dobré, aby tu teď s náma byla Auri, ale v některých chvílích jsem si to přál. Jednak by mě držela od Jalmari dál, a taky mi chyběla. Yl byl skvělej, jenže jsem mu prostě nedokázal říct úplně všechno, a hlavně byl mnohem vážnější než Auri, i když by to na první pohled nikdo neřekl.
Ozval se divný šustivý zvuk. Nejprv mě to vylekalo, ale pak mi došlo, že to je jenom stan. Vylezli z něj oba a mířili rovnou ke mně. Když se přiblížili, poznal jsem, že se na mě Jalmi zlobí. Co jsem udělal? Přesměroval jsem pohled na Ylermiho, ale ten vypadal klidně, možná až trochu otráveně, a když si všiml, že na něj koukám, obrátil oči v sloup. Pousmál jsem se. Jeho reakce mě trochu uklidnila.
Jalmari přišla až ke mně s pevně semknutými rty. „Jak si myslíš, že budeš fungovat celý den, když jsi nespal?“ Aha, tak o to šlo. „A vůbec, držet hlídku byl od tebe hloupý nápad. Co bys dělal, kdyby se opravdu blížilo nebezpečí a neměl bys čas mě varovat?“
Pokrčil jsem rameny. „Stejně jsem nemohl spát.“
Potřásla hlavou. „Tak jsi měl alespoň odpočívat. Dnes ten skútr vést nebudeš.“
„Řídit. Skútry se řídí,“ zamumlal jsem a pohlédl na Ylermiho, který stál opodál s rukama založenýma na prsou a zřejmě o něčem přemýšlel. „Nenechám v tom Yla samotnýho celej den a ty…“
„Ano. Neřídím tak dobře, abys mi to svěřil. Tomu rozumím. Nicméně Ylermi to bude muset zvládnout. Ty vypadáš, že usneš za pět sekund.“
„Jsem v pohodě,“ odpověděl jsem. Bolela mě hlava a byl jsem příšerně unavenej, ale byl jsem zvyklej v tomhle stavu jezdit do Stossy za tetou. Pak jsem se sice hned vyspal, ale tady se vyspím další noc. O nic nešlo.
Ylermi popošel o pár kroků směrem k nám a pohlédl na mě. „Kámo, má pravdu. Vím, že si myslíš, že to zvládneš, ale nechci skončit v nějakým stromu nebo tak. Ok?“ Zaváhal jsem. Ylermi nikdy nebyl přehnaně opatrnej, spíš naopak. Neměl bych mu způsobovat strach jenom kvůli tomu, že jsem chtěl sobě a Jalmi něco dokázat. Neochotně jsem přikývl.
„Tak jo. Co bude na snídani?“ prohlásil jsem.
„Jak typický. Furt myslíš jenom na jídlo,“ pousmál se Yl. „Já řídím, vařit už nebudu.“
Kývl jsem. To by nebylo fér. „Mně se ale nechce,“ přiznal jsem a s nadějí se podíval na Jalmari. Naklonila hlavu na bok.
„Mně se také nechce, a kromě toho, včera jsem lovila. Je řada na tobě, abys pro nás něco udělal, Joni.“ Mluvila dost přísně. Měla pravdu, a kromě toho ji vždy naštvalo, když jsem ji neposlechl, a teď už na mě byla naštvaná i bez toho. Musel jsem uvařit. Jenže mi nebylo vůbec dobře.
„Nenuť ho,“ prohlásil Yl směrem k Jalmi. „Hele, furt si můžeme dát to sušený maso. Jasně, já vím, že ho máme šetřit, jenže teď se ani jednomu z nás fakt nechce.“ Jalmari zavrtěla hlavou, ale já jsem k Ylermimu natáhl ruku.
„Můžem?“
„Jasně,“ odpověděl. Jalmi po mě vrhla vražedný pohled.
„Za to, že jsi unavený, si můžeš sám. Buď správný muž a překonej to.“ Byla si jistá, že ji poslechnu, to jsem vycítil. Jenže já jsem už měl svoji hrdost.
„Nech mě být, Jalmi. Já držel hlídku. Všichni jsme něco udělali.“ Ylermi vytáhl balíček masa a rozdal nám po jednom kousku. Jalmari nade mnou zklamaně zavrtěla hlavou a předstírala, že má spoustu práce s kousáním té nechutné hmoty. Nedovolil jsem si dát najevo, jak mě to ranilo. Nakrčil jsem nos před zápachem masa a zahrzl se. Snažil jsem se myslet na to, kolik síly mi dodá. Ylermi se na mě zašklebil, když ochutnal, a házel podobně znechucené obličeje celou dobu, co jsme snídali, a to mě několikrát rozesmálo.
Jalmari si nás vůbec nevšímala. Když jsme dojedli, v tichosti nasedla na skútr a my jsme ji napodobili. Jenže ta holka byla fakt divná, protože se mě chytila kolem pasu mnohem pevněji, než bylo nutný. Možná se bála, že spadne, protože Ylův styl ježdění byl trochu moc svéraznej, ale já věděl, že v tom to není. Ona mě chtěla držet. Po chvilce to bylo i celkem nepříjemný, protože se mi blbě dýchalo, ale nechtěl jsem si stěžovat, protože by mi akorát vynadala, že jsem slaboch. Nějak jsem to vydržel až do chvíle, kdy jsme zastavili na krátkou pauzu, a ona mě pustila. Okamžitě mě ale chytila za ruku a usmála se na mě. Ylermi taktně předstíral, že čte z mapy, i když tomu houby rozuměl.
„Mám holku,“ připomněl jsem a Jalmari se vytrhl.
„Já vím,“ odvětila. „Neboj se, pro mě toto nic neznamená.“ Zaváhal jsem. Sice jsem věděl, že v kmenech vnímají fyzickej kontakt jinak, jenže já si byl jistej, že Jalmi to teď tak nebere. Viděl jsem jí to na očích, prakticky byla připravená se mnou flirtovat. „Pro tebe snad ano?“
„Po tolika letech? Ani náhodou,“ trochu jsem zalhal. „Prostě je mi to nepříjemný.“ Další lež. Jalmari jen pokrčila rameny. Raději jsem se podíval na Yla. „Už jsi aspoň určil světový strany?“ utahoval jsem si z něj.
„Haha,“ neocenil můj vtip a vrazil mi mapu do ruky. Pak seskočil ze skútru a snažil se smést sníh z jednoho z velkých balvanů, aby si na něm mohl odpočinout. Nerozhodně jsem držel mapu. Nenapadalo mě, co bych v ní měl hledat.
„Nyní se nacházíme zde,“ pronesla Jalmi měkkým, líbezným hlasem, podobným tomu, kterým zpívala. Na chvilku mě to zasáhlo, ale pak jsem si uvědomil, že se ke mně naklání, a to až moc. Položila si hlavu na moje rameno, jenom aby zapíchla prst do jednoho bodu. Potřásl jsem hlavou.
„Jo? No… já se v tom taky nevyznám. Nechám to na tobě, promiň. Chci si na chvilku pokecat s Ylem. Nezajímalo by tě to, budem probírat filmy, chápeš.“
„Dobře,“ odvětila trochu zaraženě. Bylo mi celkem jedno, jestli mi uvěřila nebo ne. Rychlými kroky jsem přešel k Ylermimu, který ukázal na místo vedle sebe, na kterým taky odhrabal sníh. V první chvíli mě napadlo, že tušil, že přijdu, ale pak jsem si všiml, že udělal místo i pro Jalmi. Ona nás ale naštěstí nechala, nebo možná fakt potřebovala něco vykoumat z mapy.
„Já mám pocit, že mě svým zvláštním způsobem balí,“ povzdechl jsem si a pohlédl na Yla. Bez zaváhání přikývl. „Já prostě vím, že v kmeni jsou takový doteky normální, ale… Já nevím.“
Ylermi se pousmál. „Kdyby to brala jinak, tak by se lepila i na mě.“ Tohle jsem si neuvědomil. „Navíc, ona na tebe furt čumí a taky tak nějak vyhlédává tvoji pozornost. Vidím to. A i to, jak ti vyčetla, žes držel hlídku… já myslím, že akorát chtěla, abys zase udělal všechno, jak chce ona.“ Odmlčel se. „Funguje to její balení?“
„Ne,“ odpověděl jsem, ale asi to nebyla tak docela pravda. „Jo. Nevím,“ povzdechl jsem si.
Ylermi po povzbudivě stiskl rameno. „Byl bys s ní šťastnej?“
„Asi ne. Chová se ke mně dost jako Tyyne a jí jsem si vybral jenom proto, že to tak bylo jednoduchý.“
„A jseš šťastnej s Auri?“ zeptal se. Došlo mi, kam míří.
„Jasně že jo.“
Yl odtáhl ruku z mýho ramena a upřel na mě pohled. „A je pro tebe důležitější ta jednoduchost nebo štěstí? Na tohle neexistuje správná odpověď, tak buď sám k sobě upřímnej.“
Zamyslel jsem se nad tím. Jalmari mě přitahovala a měl jsem ji rád, hodně rád. Byla jiná, a to pro mě pořád mělo kouzlo. Navíc jsem na ni nikdy nepřestal myslet, i když byla „mrtvá“. Když jsem si představil, že jsme spolu, rozbušilo se mi srdce. Byla tak krásná, tak dokonalá, byla to bohyně. Jenže pak jsem si vzpomněl na všechny ty pohodové večery s Auri, na její široký úsměv, na naše dlouholeté kamarádství, ale i na to, že to se mnou nevzdala, ani když jsem jí řekl, že jsem do ní zamilovanej, že měla pořád zájem o to, aby nás od sebe nic neoddělilo. Podíval jsem se na Yla.
„Štěstí. Chci štěstí. Jenže jestli mě bude balit, bude to hrozně těžký a já... já se bojím, že to nezvládnu.“
Ylermi se smutně pousmál. „Auri by to pochopila. Ví, co k Jalmi cítíš.“
Chtěl jsem nad tím zavrtět hlavou, ale pak mi došlo, že Auri by sice byla zklamaná a naštvaná, ale dost pravděpodobně by to nakonec fakt pochopila. Ale nešlo tady jenom o ni, koneckonců bych jí to vůbec nemusel říkat, kdybych chtěl. Jenže já jí to nechtěl udělat. „Možná, ale víš, jak je na tom se sebevědomím, a taky… nechci. Fakt nechci.“
Ylermi přikývl. „Já vím. Hele, před chvilkou jsem koukal na mobil. Není tu skoro signál, ale až vylezeme na další kopec, tak možná bude. Nechceš si s ní zavolat?“
„S Auri? Já nevím,“ přiznal jsem. „Bojím se toho, že bude nasraná.“
Ylermi pokrčil rameny. „Možná bys mohl zkusit ji poprosit, abyste tohle řešili jindy. Přinejhorším tě pošle na prdele a můžeš jí to položit. Já ji pak zkusím uklidnit, a ty budeš tam, kde jsi teď.“
„Díky, Yle,“ vydechl jsem. „Fakt si vážím toho, co všechno pro mě děláš.“
„Hele, to je v pohodě. Od toho jsou kamarádi.“ Odmlčel se. „Když jsme u pomoci, tak není ti bez toho svetru zima?“
„Když chodím, tak ne,“ odpověděl jsem popravdě. „A tobě?“
„Je to lepší,“ usmál se. „Fakt díky.“ Jalmari se k nám přiblížila a podívala se na Ylermiho.
„Můžu?“ ukázala na jeho místo na kameni.
„Já tu seděl první,“ odvětil pořád laskavým hlasem a pokynul vedle sebe. Jalmi zaváhala, ale seděl jsem na kraji, a tak jí nezbývalo nic jiného než to, co navrhl Ylermi. Začala nám popisovat detaily další cesty, ale já jsem ji moc nedokázal vnímat. Na to jsem byl unavenej a všechny zbytky energie mi bralo přemýšlení nad tím, o čem jsme s Ylem mluvili před chvíli. Takže nezbývalo doufat, že aspoň můj kámoš dobře poslouchá.
.
(L. , 25. 6. 2022 12:02)