Antiliiny příběhy

Furt jsem nevěřícně hleděl na tu esemesku a měl pocit, že je to jenom halucinace, ale zároveň jsem tomu chtěl uvěřit. Rozlíval se ve mně klid, jenže pak se začaly otevírat dveře a Auri na mě zavolala veselý pozdrav. Pevně jsem semkl rty. Slyšel jsem v tom hlase nějaké stíny, a o to víc to bolelo. Věděl jsem, co pro ni znamenají ty projížďky s Jyrkim a že se teďka cítí opuštěně. Tohle jsem jí prostě nemohl říct. Ublížil bych jí, hlavně teď, a navíc, já ji sakra miloval. Jenže bych byl radši, kdyby ne.

„Ahoj,“ pozdravila znovu a najednou stála přímo přede mnou a lehce mě objala. „Promiň, už letím do sprchy, netvař se tak kysele, je to jenom rybina.“

„To nic,“ pokusil jsem se usmát.

„Tak jo, Joni,“ usmála se na mě a já se podíval do těch krásných modrých očí. „Vybal to.“

Auri nešlo nic zapírat, stejně by to ze mě dostala. „Přišla mi zpráva, která mě rozhodila,“ přiznal jsem a hodil vedle sebe mobil. „Nechci o tom mluvit, spíš na to zapomenout.“

„Vole, nedělej cavyky,“ vynadala mi a já se roztřeseně nadechl.

„Auri, já fakt nechci,“ zavrtěl jsem hlavou. Hodila po mě ještě jeden starostlivý pohled, sebrala ze židle oblečení a šla do koupelny. Tiše jsem zaúpěl a odolal nutkání si zprávu znovu přečíst. Dobře jsem věděl, co v ní stálo, vždyť jsem to uměl skoro nazpaměť.

Kdyby se to stalo, když jsem ještě chodil s Tyyne, cítil bych se prostě hrozně šťastnej. Bylo mi jasné, že jsem si to za ty roky přibarvil, ale to, co jsem cítil, bylo pořád živý a skutečný. Protřel jsem si tvář. Nemohl jsem uvěřit tomu, že se to dělo. Často jsem o tom snil, ale teď jsem se smířil s tím, jak to bylo, a ono se zase všechno obrátilo naruby. Neodolal jsem a znovu si zprávu pročetl. Bylo mi tak špatně.

„Nepustíme si nějakej film?“ ozval se vedle mě laskavý hlas. Auri vedle mě seděla s ručníkem omotaným kolem mokrých vlasů a byla tak hrozně skutečná, ne jako ten přízrak, po kterým jsem toužil celý roky. Beze slova jsem ji podal mobil. Stejně by se to jednou musela dozvědět. Nenašel jsem odvahu se na ni podívat. Ona to ale četla nahlas, věcně, a to bylo ještě horší než vidět, jak jí to ublížilo.

„Můj milovaný Joni, píši ti po spoustě let, kdy jsme se neviděli. Omlouvám se, že jsem zmizela beze stopy. Těžko se to vysvětluje v jedné zprávě, ale pokud bys o vysvětlení stál, můžeme se vidět. Stále tě miluji a nikdy jsem nepřestala. Jestli máš zájem, přijď v půlluní na… nějaký souřadnice.“ Přikývl jsem. „Jalmari,“ vydechla poslední slovo a bylo to, jako by mě praštila. Dlouho mlčela, až jsem se na ni nakonec podíval.

„Auri,“ vyslovil jsem její jméno, ale nevěděl, jak pokračovat. Přemáhala slzy, to mi bylo jasný.

„Ten jazyk, to půlluní… ona je z kmene, co?“ Neochotně jsem přikývl. „Proto pro tebe bylo tak lehký přijmout a uhodnout, že Tuivo… Počkej, je to ta tvoje první holka, že jo? O který sis myslel, že se zabila.“

„Fascinuje mě, že si pamatuješ její jméno, když jsem ti ho řekl tak jednou,“ zamumlal jsem.

„Byla to důležitá součást tvýho života. A vlastně teď je. Půlluní je asi půlka úplňku, co?“ Neochotně jsem přikývl. „A to je jako kdy?“

„Co já vím,“ pokrčil jsem rameny. „Ale v tom kalendáři v kuchyni to myslím je nakreslený.“ Auri se zvedla a mně došlo, jak to vyznělo. Zvedl jsem se a šel za ní. Objal jsem ji zezadu. „Zlato, ale já tam nejdu.“

Ztuhla. „Přestaň, prosím tě. Odstrčila mě a otočila se. Po tváři jí stékaly slzy a ona je ani nestírala. „Sám jsi to četl. Furt tě miluje. Jdu ti najít ty souřadnice, půjčíš mi mobil, ať si to můžu opsat?“

„Auri, co blbneš?“ Chtěl jsem ji obejmout, ale ona se mi vysmekla.

„Nech mě. Do zítřka budu pryč.“ Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že myslí pryč z tohohle domu.

„Nikam nechoď,“ odpověděl jsem unaveně. „Jalmari je minulost a pro mě je mrtvá.“

Auri ztěžka dosedla na židli a nespustila ze mě zrak. „Oba víme, že není. Můžu tě teď obejmout a ty tam nepojedeš, ale po tý zprávě na ni budeš furt myslet a dřív nebo později ji zase začneš hledat. Já prostě nechci, aby nás to bolelo víc, než je nutný.“ V první chvíli jsem nechápal, proč kecá takový blbosti, ale pak mi došlo, kolik je na tom pravdy. „Aspoň s ní nebudeš za mýma zádama. Můžeme být dál kamarádi.“

„Auri, počkej,“ zvedl jsem ruce a ona naštěstí nikam neodešla. „Tohle je…“ Odfrkl jsem si. „Chci tebe. Já… já miluju myšlenku na ni, ne ji samotnou, to už jsem ti říkal. Já tam nepojedu.“

„Joni,“ odvětila a konečně ke mně natáhla ruce. Chytil jsem je. „Musíš tam jet. Záleží mi na tobě, a právě proto ti nechci bránit v tom, co tě celý ty roky tak trápilo. To je dobrý, fakt.“

„Nemůžu uvěřit, že seš tak hodná,“ přiznal jsem a ještě jednou se nad tím zamyslel. „Fajn. Pojedu tam.“

„Super,“ usmála se, ale vyšel z toho spíš škleb, jak se jí zkřivila tvář bolestí.

„S tebou,“ dodal jsem a naklonil se k ní. Dala mi slabý pohlavek a pak mi uhladila rozcuchaný vlasy. Bylo to v týhle situaci tak nepatřičný, že jsem se musel zasmát. Ona se ale nesmála.

„A co jí jako řekneš? Tohle je teďka moje holka, ale taky tě miluju?“

„Vlastně jo,“ odpověděl jsem. „Máš pravdu. Měl bych tam jet, abych to konečně uzavřel. Pojedeš se mnou, prosím?“ Auri sklopila pohled. „Počkej tu,“ napadlo mě. Pokrčila rameny a já běžel do ložnice. Vytáhl jsem malou krabičku, kterou jsem tu už měl schovanou už pár dní. Koupil jsem ji, když jsme se vrátili ze Stossy. Pak jsem prostě položil krabičku na stůl do kuchyně.

„Ještě jsem ti to nechtěl dávat, spíš za pár měsíců, protože vím, že… No, že Asta udělal to samý.“

Auri nade mnou zavrtěla hlavou a otevřela krabičku. „Musel být drahý,“ skoro mi vyčetla.

„Není to pravý stříbro, co sis myslela?“ ušklíbl jsem se. „Mám tě rád, ale banku kvůli tobě nevykradu.“ S úsměvem do mě strčila špičkou papuče. „Hele, je mi jasný, že teď neřekneš ano. Jenom ti chci říct, že já byl fakt přesvědčený, že se vezmem. A nezahodím to všechno, co mezi náma je, kvůli holce, co se na mě vysrala a nechala mě si myslet, že je mrtvá. I kdyby měla dobrej důvod, já prostě… já nechci, aby byla skutečná.“

„Dá ti rodinu,“ upřela na mě pichlavý pohled. „I když jedno děcko už mám. Tebe,“ rýpla do mě a zase jsme se na chvilku zasmáli. Byla tak roztomilá, když se snažila odlehčit situaci. Pak ale zase zvážněla. „Já nevím, Joni. Myslím s Jalmari. Pro mě je to asi moc těžký, vědět, že tam pro tebe vždycky bude. Promiň, neměla bych to tak vidět, ale vidím.“

„Ne, to je v pohodě,“ zašeptal jsem a přitiskl ji k sobě. „Tohle je rozchod?“

„Asi jo,“ zašeptala Auri nazpět a pevně mě objala. Snažil jsem se nedat najevo, jak moc se mi zhroutil svět. Oba jsme se snažili zůstat nad věcí a mluvit věcně, ale oba jsme jen potlačovali emoce. „Já už fakt nemůžu,“ opakovala.

„Takže se odstěhuješ?“ Auri pokrčila rameny. „Nechceš tu zůstat? Rozdělíme si pokoje a budeme spíš spolubydlící.“ Zaváhala. „Nech si to ještě projít hlavou. Dneska asi přespíš u někoho jinýho, co?“

„U Ylermiho,“ vydechla.

„Jo. Tak jo,“ uklidnil jsem se. U něj bude v bezpečí. „A Auri?“ Přitiskla se ke mně ještě pevněji. „Nehledej si někoho, jako byl Asta, prosím tě. To, že nám to nevyšlo, neznamená…“

Auri mě přerušila. „Já vím. A kromě toho nám to vyšlo, kámo. Já s tebou byla hrozně šťastná.“

„Jo. Já s tebou taky.“ Zhluboka jsem se nadechl. „Koukla ses, kdy je ten půlúplněk?“

Auri přikývla. „Pozítří. Snad jsme ve správným měsíci a nešlo to sem dýl.“

„Snad,“ usmál jsem se. „Je to dřív, než jsem čekal, a… pořád bych byl rád, kdybys tam šla se mnou.“

Auri zaváhala. „Pomůže ti to?“ Přikývl jsem a ona se ještě jednou zamyslela. „Tak jo. Ale jenom když se mnou půjdeš za Ylem.“

„Počkej, co?“ nechápal jsem. „Vždyť… chceš být beze mě.“

„Nechci. Chci to s Ylem probrat, ale chci tě jako podporu.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ty jseš fakt divná.“ Pravda ale byla, že jsem s ní šel rád. Mimoděk jsem ji venku chytil za ruku. Auri se na mě smutně podívala.

„Tohle nemůžeme, Joni.“

„Máš někoho?“ usmál jsem se.

„Ne, nemám nikoho. Nikoho, a do toho se počítáš i ty.“

„Já taky ne,“ pokračoval jsem. „Takže to nikomu nevadí. A do toho se počítáš i ty. A já.“

Auri se zasmála. „A pak kdo je tu divnej.“ Sevřela mi dlaň ještě pevněji. Bylo zvláštní, jak smutnej a spokojenej jsem dokázal být zároveň. Došli jsme k Ylermiho domu a Auri bez váhání zaklepala.

„Lidi,“ zaúpěl, když se zjevil ve dveřích v pyžamu s lokomotivami. „Víte, kolik je hodin?“

„Hezký pyžamo,“ zhodnotila Auri jeho oděv.

„Jo,“ protočil Yl oči. „Dostal jsem ho ve čtrnácti od babky. Jo, je mi ještě dobrý.“

„No… pustíš nás dovnitř?“ zeptala se.

Ylermi protočil oči. „Kdo umírá?“

Auri sklopila zrak. „My se rozešli.“ Ylermi pohlédl na naše spojený ruce a já se nejistě usmál.

„Auri to vzala zhurta.“

„Pojďte radši dovnitř,“ povzdechl si a s Auri jsme mu vysvětlili, co se stalo. Auri se mě celou dobu držela za ruku, což mi vůbec nevadilo.

Ylermi nakonec rozhodil pažemi. „A po mě jako chcete co?“ Od kohokoli jinýho by to vyznělo zle, ale já jsem věděl, že kdyby nás Yl nechtěl poslouchat, prostě nás vykopne.

„Názor,“ hlesl jsem.

„Názor. Tak jo. Jste oba idioti, fakt že jo.“ S Auri jsme si vyměnili pobavené pohledy. Byla to vážná situace, ale bavilo nás, jak Ylermi předstíral, jak ho otravujeme. „Ne, fakt jste idioti,“ hlesl a já pochopil, že tentokrát nesranduje. „Tu nejsme v nějaký telenovele, kde se spolu postavy rozejdou, protože jeden spotřebovává moc toaleťáku.“ Bál jsem se usmát, ale Yl to udělal sám. „Lidi, fakt to moc dramatizujete. Prostě jděte za tou holkou, ty si s ní promluv, Joni, a… jestli s ní budeš chtít být, tak aspoň víš, že Auri to pochopí. Ale být tebou bych to nedělal, Auri je ta nejlepší holka, co vůbec můžeš mít.“

Usmál jsem se. „Jo. Já vím.“

Auri se ale neusmívala. „Yle, já nevím. Prostě se nechci bát.“

„Já myslím, že nemáš čeho. Nejhorší, co se může stát, je, že se fakt rozejdete.“ Přikývl jsem, i když Auri sledovala hlavně jeho.

„Rozmělněný hranice,“ zamumlala Auri. Nechápavě jsem na ni koukl, stejně jako Yl. „Myslím mezi láskou a kamarádstvím. A taky teda očividně mezi životem v kmenech a tu. Yl má pravdu, moc to řešíme. Obojí.“ Fascinovaně jsem ji poslouchal. Zvedla hlavu. „Co na tom, že nějakým způsobem miluješ tu holku. Prostě to necháme být, protože o nic nejde.“

Ylermi obrátil oči v sloup. „No konečně.“ On to zřejmě považoval za uzavřené, ale já jsem si nemohl nevšimnout pichlavého podtónu v jejím hlasu. Yl ale pokračoval, než jsem dostal možnost něco říct. „No, nechtěl jsem s tím přicházet už předtím, ale jak víš, že je to fakt ona?“

„Kdo by to byl? Kromě naší party to nikdo neví,“ pokrčil jsem rameny. „Vy jste to nebyli, co?“

„Jejda, jasně že ne, Joni,“ položila mi Auri volnou ruku na rameno a Yl důrazně přikývl. „Tohle by bylo fakt hnusný.“

„Tak dík. Já jenom…“ Ztichl jsem. Nebyl důvod to říkat.

„Co?“ pobídl mě Yl.

„Joni,“ oslovila mě Auri a já věděl, že tentokrát mi nedá možnost o tom nemluvit.

„Nesnáším vás,“ zamumlal jsem a podíval se nejprv na ni a pak na Ylermiho. „Tyyne mi tohle udělala. Proto se bojím tam jít a chtěl jsem na to zapomenout, ale… já prostě vím, že tentokrát je to Jalmi.“ Zamračil jsem se sám nad sebou, když jsem automaticky zkrátil její jméno. Jalmari. Jalmi byla skutečná, Jalmari je jen přízrak minulosti.

„Tyyne… co?!“ vydechla Auri a Yl měl stejně překvapený výraz jako ona.

„Jo,“ povzdechl jsem si. „Já jí to řekl, a ona asi o měsíc později napsala esemesku jako Jalmi. Nikdy jsem Jalmari neviděl psát a myslel jsem, že se vyjadřuje jako my, protože si v tomhle světě už zvykla. Což asi jo, mobily se jí třeba líbily vždycky a nedivím se, že si jeden pořídila.“ Potlačil jsem bolest, která se drala na povrch, když jsem na ni myslel. „Ale způsob přemýšlení jenom tak nezměníš. Vezmi si Taimi a její vyjadřování.“

„Jasně,“ kývla Auri. „Ale… proč? Vždyť Tyyne musela vědět, jak tě to trápí.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Já jí to nikdy nepřiznal. Prostě se ptala na moje vztahy, tak jsem to zmínil, protože jsem to potřeboval někomu říct.“ Odmlčel jsem se. „Po tomhle jsem hned chtěl jít za tebou, Auri, a pak mi došlo, že ty bys mi to nikdy neudělala, i kdybys nevěděla, jak se kvůli tomu cítím. Ale ona to brala jako srandu. Proto jsem ti pak za pár dní řekl, že tě miluju.“ Auri na mě na moment jenom hleděla. Pak se naklonila a dala mi pusu.