17. Netvrď mi, že to máš pod kontrolou
„Na rovinu,“ promluvila Taimi první slova toho dne. Nevadilo mi to, ale vstávat, snídat i připravovat spřežení mlčky bylo přece jen trochu zvláštní. „Jedete se mnou, abyste mě přesvědčili? A nechci tvou odpověď, Tuivo, protože ty mi nejspíš budeš lhát.“
„Ale no tak, tak špatnej zase nejsem,“ zavrčel můj přítel, ale kývl na mě. Pochopil jsem, že chce, abych odpověděl, jak uznám za vhodné, ale stejně jsem měl strach, že udělám chybu. Proto jsem zůstal mlčet.
„Jyrki?“ oslovila mě dívka váhavě.
„Nech ho,“ zavrčel Tuivo.
„Znovu ho zbytečně chráníš,“ namítla Taimi a já bych je v té chvíli nejraději oba vyhodil za jízdy. „Já chci jen slyšet jeho odpověď, protože on je upřímný.“
Tuivo zaťal pěsti. „Ty to nechápeš, co? Chce odpovědět tak, aby nás oba dva potěšil. Ale…“ obrátil se ke mně. „Jyrki, prostě jí řekni to, co mě včera.“ Jenže já jsem nemohl. Vydal jsem povel k zastavení. Zlomil se mi hlas, takže mě psi neposlechli. Naštěstí ho ale Tuivo zopakoval. Hned, jak pohyb ustal, vyskočil jsem ze saní a se zamumláním, aby za mnou nechodili, jsem se téměř rozběhl pryč. Po chvilce jsem se zastavil, abych popadl dech.
Stále jsem je tady slyšel, ale nedokázal jsem pokračovat. Jejich rozhovor mi ubližoval, ale jakýsi destruktivní sklon mě nutil si je poslechnout. Stejný popud mě většinou dohnal k tomu, abych si poslechl hádku mámy a Otssiho. Zavrtěl jsem sám nad sebou hlavou, ale zvědavost byla silnější. Hodil jsem klacek Kalevě, protože mě s ním otravovala, jako by věděla, že mi má poskytnout záminku, abych tu zůstal stát. Usmál jsem se na fenu a ona na mě zvesela zaštěkala. Pak už nevnímala nic než hozený kousek větvičky.
„Taimi, já ti to říkal. Není v pohodě. Myslí si, že po něm čekáme nějakou konkrétní odpověď. Nebo spíš… prostě jsi ho vyvedla z míry, protože nevěděl, co si přeju já, aby odpověděl, a ani to, co si přeješ ty.“ Obrátil jsem oči v sloup. Tuivo to myslel dobře, ale Taimi to takhle pochopí špatně. Hodil jsem znovu klacek Kalevě. Viljo se k ní přidal a závodili spolu. Viljo poslední dobou závodil s každým. Zřejmě si chtěl něco dokázat. Šance zůstávaly vyrovnané, ale za pár týdnů nebo měsíců Viljo nejspíš Kalevu hravě předběhne.
„Ale já jsem opravdu chtěla upřímnou odpověď. Záleží mi na tom, abych věděla, na čem jsem.“
„Já vím, a Jyrki to taky ví,“ odpověděl Tuivo a já jsem si sám pro sebe přikývl a znovu hodil klacek. Tiše jsem se zasmál, když u něj Viljo byl ještě dříve, než vůbec dopadl. „Ale prostě… zpanikařil.“
„Mám se mu omluvit?“ zeptala se Taimi a já měl chuť ji obejmout. Bylo mi tak líto, že se tolik snaží, ale stejně není schopná mi úplně porozumět. Zřejmě jsem vážně byl rozbitý.
„Ne, o to Jyrkimu nejde,“ řekl Tuivo konejšivým tónem. „Jenom… Taimi, on prostě fakt věří, že jsem se zbláznil. Já vím, že to klidně mohl být Lumikki, ale… nemusel. Podle Jyrkiho.“ Zřejmě si uvědomoval, že balancuje na tenkém ledu. „Jenom se o tebe bojí, ale přesvědčovat tě nebude. On,“ cítil jsem na sobě jeho pohled a překonal nutkání na něj pohlédnout. „On tě nikdy nebude k ničemu nutit. Viď, Jyrki?“
Tiše jsem zaklel a Viljo na mě tázavě pohlédl. Zavrtěl jsem hlavou. Tuivo možná jen zkoušel, jestli je slyším. Dále jsem házel psům klacek, už druhý, protože ten první úplně rozkousali. Kde brali tolik energie i přes neustálé tahání, to je něco, co nikdy nepochopím. Z úvah mě znovu vytrhl Tuivův hlas.
„No tak, vím, že nás slyšíš,“ zasmál se.
„O co se snažíš, Tuivo? Je daleko a hraje si se psy,“ namítla Taimi.
„Jenže taky vím, že je zvědavej.“ Už jsem toho měl plné zuby a obrátil jsem se k nim. Tuivo se na mě zazubil. Až moc dobře mě znal. Kývl na Taimi a přešli ke mně. Tuivo mě chtěl obejmout, ale já zavrtěl hlavou. Nejprve jsem sevřel v náruči plavovlásku.
„Já jsem nechtěla,“ zamumlala.
Pohladil jsem ji po zádech. „To je v pohodě. Ale ne, nebudu tě přesvědčovat, jestli o to nebudeš stát, dobře?“ Taimi se na mě se slzami v očích vděčně usmála. Možná jsem to neměl dělat, když byl Tuivo přímo u nás, ale alespoň zjistím, jestli mu to vážně nevadí. Naklonil jsem se k ní, objal ji kolem pasu a lehce se dotkl jejích rtů svými. Pak jsem trochu nejistě pohlédl na svého přítele, ale on se jen lehce usmíval. Pak přešel k Taimi a položil ji ruku na rameno. Pustil jsem ji.
„A já taky ne,“ vypravil ze sebe Tuivo. „Ale upřímně radši skočím do tý řeky s tebou, než tě ztratit.“ Taimi na něj překvapeně pohlédla, a na mě následně také. S úsměvem jsem přikývl, abych jí dal najevo, že Tuivo říká pravdu. Ona se znovu obrátila k němu.
„To je jedna z nejhezčích věcí, co jsi mi kdy pověděl,“ řekla mu.
„U všech blbých bohů, Taimi, já tě mám rád,“ vyprskl. „Teda, ty blbé bohy odvolávám, ale…“ Byl nervózní. „Prostě se nechci znovu loučit, jasný? Nejsem nadšenej, že s náma zatím jde Jyrki, ale já s tebou půjdu až do konce.“ Dívka na něj vykulila oči.
„Víš, že nemusíš, že ano? Pochopila bych to.“ Tuivo pozvedl obočí. „Opravdu, Tuivo. Pochopila bych, že nevěříš, že to byl Lumikki. A,“ přesměrovala pohled na mě. „Promiň, co jsem ti řekla, Jyrki. Mám na mysli to, že jsem si o tobě nemyslela, že budeš věřit takovým bludům. Jak jsi sám řekl, věda je jen další víra, a já respektuji, že věříš v něco jiného než já.“
Usmál jsem se. „V pohodě, Taimi. Ale díky.“ Pochopila to nejlépe, jak se svými možnostmi mohla.
Tuivo si odkašlal. „Chci jít s tebou.“ Taimi ho prudce objala.
Já jsem se na ně jen smutně díval, protože jsem Taimi nemohl slíbit to samé, jako on. Z ledové vody jsem měl až příliš velký respekt, a toto byla vážně dost možná sebevražda. Na druhou stanu, bez těch dvou stejně dokážu jen těžko pokračovat. Ano, mám Auri, mám mámu, ale to, co pro mě znamenali Tuivo a Taimi, mi nikdo nenahradí. Vzpomněl jsem si na tu klasickou hlášku, která se povídala dětem. Když skočí tvůj kamarád z mostu, skočíš taky? Naznačovala, že dítě obětovává příliš pro člověka, který za to nestál. Jenže já jsem se pro ty dva nikdy nemohl obětovat dost, dali mi toho až příliš mnoho. Bylo to dost, abych pro ně skočil, i když ne z mostu, ale do ledové řeky?
„Já taky. Taky jdu s vámi až úplně do konce,“ hlesl jsem a pohladil Vilja, který do mě už pár minut šťouchal čumákem, protože jsem přestal házet. Kaleva prostě usnula u mé nohy. Nedivil jsem se jí.
„Nejdeš,“ zavrčel Tuivo. Taimi chtěla něco namítnout, ale já jsem zvedl ruku.
„Už jsme o tom mluvili,“ řekl jsem Tuivovi a přinutil se podívat do jeho vystrašených očí. „Víš, mohl bych ti taky říkat, ať tam s ní nejdeš, pořád ti opakovat, že jsi magor a možná i říct, že už ani nevíš, co děláš, abych tě přesvědčil, ale neudělám to. Jsi můj přítel, ale taky jsi samostatná bytost.“ Odmlčel jsem se a koutkem oka sledoval, jak Taimi přikývla a Tuivovi poklesla ramena. „Mně se hrozně líbí, jak se o mě staráš,“ přiznal jsem. „Ale nemůžeš mi něco zakazovat. To fakt není v pohodě, Tuivo, a když tě poslechnu, nikdy to mezi náma nebude zdravej vztah. Chápeš, co se ti tu snažím říct?“
Tuivo si skousl spodní ret. „Že ti mám dát svobodu.“
„Taky by se ti to nelíbilo. A přesně proto se to snažím nedělat. Myslíš, že nemám chuť ti to zakázat? A Taimi taky. A možná bych to dokázal, možná bych vás přesvědčil. Ale já sám si nejsem jistej, jestli to byl nebo nebyl Lumikki, a taky…“
„Není to správné,“ dodala Taimi a já jsem přikývl.
Tuivo si povzdechl. „Máš pravdu. A je strašně super, jak sebevědomě jsi mi to řekl. Fakt super.“ Krátce mi položil paži okolo ramen. Zavřel jsem oči a užíval si ten uklidňující dotek, dokud mě Tuivo nepustil.
„Jedeme?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ prohlásil Tuivo. „Teda, navrhuju dát pauzu. Většinu psů jsme s Taimi vůbec nevysvobodili z popruhů, a taky mě z těch saní bolí zadek. Příště si beru polštář.“
Zasmál jsem se a Taimi také. „Chtěl bys radši celou cestu stát?“ zeptal jsem se Tuiva a šťouchl do něj. Na tváři se mu zjevil zákeřný výraz a já jsem věděl, co přijde. Tuivo byl silnější, ale nečekal, že ho předběhnu. Strčil jsem do něj a on spadl do sněhu. S pobaveným výrazem nade mnou zavrtěl hlavou. Natáhl jsem k němu ruku, aby mohl vstát, a napůl čekal, že mě stáhne s sebou, ale on se najednou zarazil.
„Tvoje ruka,“ hlesl a já jsem na ni pohlédl. Zalapal jsem po dechu. Rukavici pokrývala tenká vrstva ledu. Zahýbal jsem prsty, abych ji rozbil, ale i když se mi to povedlo, nijak se mi neulevilo. Taimi mi chtěla stáhnout rukavici, ale přimrzla k mé kůži. Vzala mou dlaň do své a já teď cítil, jak její teplo bojuje s mým chladem a způsobuje mi to nepříjemné mravenčení. Tuivo se postavil. Přišlo mi, že je naštvaný, ale pak mě pevně objal a pohladil mě po vlasech, které nepřikrývala čepice. Taimi, která už pustila mou ruku, mi něco šeptala. Nevnímal jsem slova, ale měla nesmírně uklidňující hlas. Mravenčení polevilo a ona mi konečně sundala rukavici. Všichni tři jsme sledovali, jak se do modrých konečků prstů vrací barva.
„Netvrď mi,“ prohlásil Tuivo a do jeho hlasu se vkradlo zklamání a hněv. Já jsem ho zklamal a rozhněval. „Že to máš pod kontrolou. Vždyť teďka jsi byl v pohodě, doprdele. Nemáš to pod kontrolou a umrzneš, ty debile!“ Poslední slova skoro zavrčel. Rychle jsem zamrkal, ale pár slz si stejně našlo cestu.
„Vracíme se za Siiri,“ prohlásila Taimi. Zlostně jsem si otřel oči.
„Ne. Možná na to není čas. Možná k tý řece musíme hned,“ prohlásil jsem.
„Nebuď tvrdohlavý,“ popadla mě Taimi za ramena. „S Tuivem je to těžké, ale jestli budeš takový ty, tak se z vás zřejmě zblázním.“ Usmála se. Zřejmě to měl být vtip, ale moc mě to nepobavilo, a Tuiva zřejmě také ne. Odtáhl jsem se od Taimi.
„Stalo se to jednou. Dejte mi šanci,“ hlesl jsem a podíval se na Tuiva. „Nezmrazil bych tě, věř mi.“
Tuivův hněv vyprchal. „Já vím, že ne. Ale zmrazíš možná sebe. Jyrki…“ Já už jsem ho ale nechtěl slyšet. Nechtěl jsem slyšet ani Taimi. Vrátil jsem se k saním a začal upravovat popruhy. Naštěstí za mnou nikdo nešel. Plakal jsem a každou chvíli vystrašeně pohlédl na své dlaně. Už nezamrzly, ale měl jsem pocit, že se to co nevidět znovu stane.
Komentáře
Přehled komentářů
Ok, je fakt hrozně super, jak si říkají věci jako třeba
v téhle kapitole, že je super, že někdo něco řekl.
Also jsem fakt nepochopila, proč si to Jyrki
nenechal vzít, vždyť... umrzne, no.
Re: .
(Ant, 25. 6. 2022 14:23)To jsem ráda. No... On jaksi cítí, že ta moc k němu patří, i když technicky vzato ani není jeho... Ale jednoduše nechce přijít o něco, co je jeho.
.
(L. , 25. 6. 2022 12:12)