9. Při něm jsem to dokázal
„Kdo to byl?“ zeptal jsem se Taimi, když jsme společně opouštěli její kmen. Ptal jsem se hlavně proto, abych ji rozptýlil, ale musel jsem si přiznat, že mě dost zajímá, s kým před chvílí mluvila a proč mě vzala s sebou.
„To byl Sydän,“ pousmála se. „To on pro mě domluvil první setkání s Launem, víš? I když byli z jiného kmene, hodně se spolu spřátelili.“
Vyschlo mi v ústech. „Takže jsi mu šla říct, že je mrtvej?“
„To také. Samozřejmě jsem nezmínila, že v tom hrál roli i Tuivo, není potřeba mu to znepříjemňovat. A pozvala jsem ho do Pieni. Má zájem, ale prý ne hned. Odůvodňoval to tím, že je dobré období pro lov, což chápu. Je to výborný lovec a nechce nechat kmen o hladu.“
„Tak to je fajn,“ odvětil jsem.
„To ano. On byl vždy otevřený novým místům a lidem. Proto se spřátelil s Launem.“
„To chápu. A proč jsi mě tam chtěla?“
Povzdechla si. „Protože Tuivo se potřeboval uklidnit a nechtěla jsem tě tam nechat samotného. Promiň, že jsem ti nepřekládala, ale Sydän ti úplně nevěří natolik, aby chtěl, abys slyšel důvěrný rozhovor.“
„To je jasné,“ přikývl jsem. „Hele, a Tuivo šel zase za Tähti? Asi ne, při odchodu jsem ho tam neviděl.“
Taimi pokrčila rameny. „Těžko říct, ale čeká na nás ve stanu. Podívej.“ Pohlédl jsem na postavený příbytek a pousmál se. Už se stmívalo a mně se nechtělo stavět stan potmě.
„Vezmu si první hlídku, ještě nejsem unavená,“ navrhla Taimi. Já jsem unavený byl, takže jsem to přijal s vděčností. Pomohla mi odstrojit psy a já jsem začal rozepínat stan. Zaslechl jsem slabé zašustění.
„Nechoď sem,“ ozval se Tuivův hlas.
„Jestli se mnou nechceš mluvit, tak neřeknu ani slovo, ale jsem utahanej. Chci se vyspat,“ navrhl jsem.
Slyšel jsem povzdechnutí. „Fajn, ale…“ Tuivo rozevřel stan a odvrátil se ode mě. I když bych se k němu potřeboval přitulit, nechtěl jsem všechno ještě zhoršit a začal si zkrátka rozkládat spacák. On mě ale pak oslovil.
„No?“ zeptal jsem se a trochu se k němu přiblížil.
„Já už nejsem naštvanej. Promiň, já nečekal, že tě to nechá odmítnout, a hrozně jsem se lekl, že se ti něco stane. Ale věřím tvýmu úsudku, ok? Vím, že ty mi řekneš, když něco nebude v pohodě.“ Položil jsem dlaně na jeho lopatky.
„Jasně že jo.“
„Taimi má hlídku?“ zeptal se pak.
„Jo. Vezmu si druhou, stejně si nejsem jistej, jestli se mi povede usnout.“
„Kvůli mně?“
„No, nejenom. To setkání se Siiri pro mě bylo dost silný. Nechceš se ke mně otočit?“ Mlčel. „Jestli ne, tak to nevadí. Dobrou noc.“
„Hele, já…“ vypravil ze sebe a obrátil se. Položil mezi nás baterku rozsvícenou baterku, které jsem si zatím nevšiml, a já jsem skoro vykřikl. Vypadal hrozně. Pod nosem měl zbytky zaschlé krve, stejně jako na roztrženém rtu, a pod levým okem se mu rýsoval monokl. S bolestným úsměvem ke mně natáhl ruce. Kolem zápěstí se mu linuly fialové modřiny.
„Ještě někde jsi zraněný?“ dostal jsem ze sebe. Přikývl a vyhrnul si svetr i tričko. Zvedl cíp rozepnuté bundy a u boku se mu rýsovala další velká modřina. Pevně jsem semkl rty, abych nevyšiloval.
„Co se stalo?“
Tuivo zavrtěl hlavou. „Když… když sis nechal tu moc, já byl fakt nasranej a chtěl být sám. Chvilku jsem se jenom tam coural svýma oblíbenýma místama kolem kmene a trochu vychladl. Nevěděl jsem ale, kde jste, tak jsem se rozhodl jít za jedním člověkem. Za tím, co mě zbičoval,“ zvedl ke mně zrak.
„A on tě zbil? Proč, sakra?“ nechápal jsem. „Vím, že tě nemá rád, ale…“
„Ne,“ povzdechl si. „Jsem idiot, měls pravdu. Jak jsem byl naštvanej, tak jsem na to šel blbě. Já se ho zeptal, jestli to bičování bylo osobní, a on to zapřel, tak jsem na něho začal křičet. Pohádali jsme se a on pak řekl, že jo, že to bylo osobní, a já se prostě neovládl a v podstatě ho označil za zrádce celýho kmene a… no, nedivím se, že mi nakonec vrazil. Měl jsem se stáhnout, omluvit se a on by to vzal, jenže já mu vrazil zpátky. A pak jsme se poprali.“
„Tuivo…“
„Já vím. Jsem pitomej.“
Nenapadalo mě, jak na to zareagovat. „No, snad je zřízenej alespoň tak, jako ty,“ usmál jsem se nakonec.
„Há, kéž by,“ oplatil mi úsměv, nebo se o to alespoň pokusil. „Je mnohem silnější než já.“
„Nikdo to neví, co?“ zašeptal jsem.
„Já nechtěl, aby to řešili a ani aby měl z toho problém. Já ho vyprovokoval.“ Přikývl jsem. „Já tě fakt miluju, Jyrki. Bál jsem se, že tě to vytočí, a ty se mě zeptáš, jestli dostal taky.“
„Měl by sis to zchladit. A měli bychom to říct Taimi. Zítra tě stejně uvidí a možná má s sebou něco, co by ti pomohlo od bolesti.“ Rozepnul jsem stan. Tuivo sklopil zrak. „Prosím. Chci ti jenom pomoct.“
„Já vím. Ale ona mi to zase vyčte.“
„Já jí to vysvětlím.“
„Nechci, aby si vztek, kterej bude mít na mě, vylévala na tobě, Jyrki.“
Stiskl jsem mu rameno. Zasyčel, takže jsem pochopil, že mi zdaleka neřekl o všem, co ho bolelo. Rychle jsem ho pustil. „A já nechci, aby ti pořád někdo něco vyčítal, protože ty nejsi špatnej člověk.“
Upřel na mě pohled. „Možná že jsem, když podle ostatních dělám všechno pořád blbě.“
„Pro mě ne, Tuivo.“
„Ty jseš fakt úžasnej,“ hlesl a pohladil mě po tváři. Na pár sekund jsem zavřel oči a užíval si ten dotek. Pak jsem vylezl ven, uplácal mu sněhovou kouli, aby si chladil zranění, a zamířil k Taimi. Tiše jsem ji oslovil a začal jí všechno vysvětlovat. Poslouchala a jen na mě trochu vyděšeně hleděla.
„Já… mám tady jednu mast, kterou jsem vyrobila ještě v Aletasu, kdyby se nám náhodou něco stalo. Ale trochu špatně se aplikuje, takže to udělám já.“
„Taimi, prosím, buď na něj hodná. On to teď fakt potřebuje.“
Plavovláska se pousmála. „Tentokrát nic špatného neudělal. I kdyby se začal prát on, nic bych na to neřekla. Nedivím se, že mu setkání s člověkem, který mu ublížil, nebylo příjemné.“
„On se bojí, že ho budeš odsuzovat.“
Taimi si poposedla. „Já vím. Chtěla jsem, aby byl lepším člověkem, ale musím ho přestat kritizovat až tak často. Konečně začal dávat najevo, že mu to ubližuje, a když si jeho pocitů nebudu všímat, jen docílím toho, že se zase uzavře.“ S úsměvem jsem přikývl. „Opravdu jsem přemýšlela nad tím, co jsi mi řekl, Jyrki.“
„Děkuju.“
„Tak pojď. Pojď tam se mnou, protože mně by se bránil.“ Moc jsem té poznámce nerozuměl, ale poslechl jsem ji. Taimi mě nechala, abych rozepnul stan. Tuivo si chladil monokl ledem, který se mu pomalu roztápěl v dlani, a já jsem ho chytil za druhou ruku. Taimi vlezla do stanu chvíli po mě a držela kelímek s nějakou zelenou hmotou. Když ale chtěla sáhnout na Tuiva, zavrtěl hlavou.
„Jyrki,“ pobídl mě.
„Těžko se to aplikuje,“ namítla Taimi. „Je to ta mast, která ti zabarví kůži do zelena a on neví…“
Tuivo protočil oči. „Tak budu přinejhorším zelenej. Já mu vysvětlím, jak tomu zabránit, Taimi.“
Dívka si povzdechla. „Přála bych si, aby se to konečně zlomilo, a ty jsi mě nechal na sebe pořádně sáhnout.“
Tuivo sklonil hlavu. „Já bych si to taky přál.“ Taimi smutně pokývla, vylezla ven a vrátila se na hlídku. Tuivo na mě provinile pohlédl.
„Já prostě nechci, aby na mě sahala, ne takhle. Ona mě u toho vždycky hladí a já jsem z toho nesvůj, protože mám pocit, že musím, i když to myslí dobře a vím, že nemusím.“
„Tuivo, tohle je něco, co spolu musíte překonat. Tak pojď.“ Vzal jsem si kelímek, který tu Taimi nechala, a dotkl se jeho boku, na kterém měl tu velkou modřinu. „Co mám udělat, abys nebyl zelenej?“
„Nenatírej to mimo to zranění, a jo, to je fakt těžký úkol. Jyrki, klidně na to kašli, ty zelený fleky… budou mi připomínat, že ses mě dotkl.“
„A to tě uklidňuje?“ zeptal jsem se a trochu překvapeně sledoval, jak si sundává všechny vrstvy až na spodní prádlo. Ano, bude to tak jednodušší, ale nevěřil jsem, že by to kdy udělal.
„Jo. Jo, uklidňuje mě to. A zároveň…“ Podíval se na mě. „Vzrušuje. Když vím, že jsem tě fakt nechal a že to bylo příjemný.“ Mlčel jsem, protože se mi zvláštně sevřel žaludek, když to řekl. „Jyrki, když tu hlídku vezmu já, budeš se mnou ještě chvilku vzhůru?“
„Zvládnu tu hlídku i tak,“ usmál jsem se a začal opatrně natírat všechno, u čeho jsem měl pocit, že by to mohla mast zlepšit. „Hezky to voní. Připomíná mi to… takový ty rozkvětlý růžový keře,“ prohlásil jsem. „Z čeho to je?“
„Růžový keř je trochu široký pojem,“ zazubil se Tuivo. „Ona mi vlastně nikdy neřekla, z čeho to dělá, ale klidně se jí zeptej. Fakt to pomáhá, i na ty jizvy to zabíralo, když jsme byli ještě spolu. Myslím, že právě proto mi tu recepturu neprozradila. Myslela si, že tím pádem s ní zůstanu.“
„Takhle by nepřemýšlela,“ namítl jsem, trochu mu odstrčil ruku s ledem a vmasíroval mu trochu masti i na monokl. „Doufám, že nemáš modřiny i na zadku, tam se nedostanu.“
„Myslíš, že bych na něm jinak seděl?“ podotkl. „Naštěstí ne. Sundat si tohle,“ ukázal na poslední kus oblečení. „By asi na mě bylo ještě moc. A nestyď se, ty sis začal.“
Ani jsem si nevšiml, že klopím oči, dokud to neřekl. „Já… Zpátky k tý Taimi.“
„I ona se změnila, Jyrki. Je možný, že tehdy by to mohla takhle myslet.“
Vzpomněl jsem si na to, co mi vyprávěl o jejich minulosti. „Snad,“ připustil jsem nakonec. „Fakt se jí na to zeptám, jestli to pomáhá.“
„Jo, je to dobrá mast,“ kývl a já jsem si otřel prsty o poslední malé zranění pod jeho čelistí, kterého jsem si předtím ani nevšiml. „Chtěl mě praštit zespodu, ale jenom zavadil,“ vysvětlil Tuivo a vzal moje dlaně do svých, i když ty mé byly od masti. Trochu se třásl.
„Za chvilku to uschne, pak se zabalíš do spacáku,“ usmál jsem se. Chtěl mi úsměv oplatit, ale zase mu rozpraskal ret. Vyprostil jsem jednu ruku a sáhl do kapsy, kde jsem nosil pro případ nouze, že se nachladím, kapesník. Otřel jsem mu krev a kapesník mu podal.
„Není doufám posmrkanej,“ zamumlal.
„Chceš říct, že moje sliny ti nevadí, ale soply jo?“ snažil jsem se to převést v legraci, ale on se roztřásl ještě více. „Ne, není, neboj.“
„Není mi zima,“ prohlásil najednou. Nechápavě jsem pozvedl obočí. „Jsem nervózní.“
„Ze mě?“ potřásl jsem hlavou. „Kvůli těm poznámkám?“
„Ne, to ne,“ opatrně pozvedl koutky úst. „Nikdo by se ke mně teď nezachoval tak, jako ty, zvlášť po tom, co jsem ti řekl, že ti přeskočilo a strčil do tebe.“
„Tuivo,“ oslovil jsem ho a pokývl ke spacáku. Rozepnul jsem ho. Podíval se na mě a pak znovu na spací pytel a pomalu ulehl tak, aby toho co nejméně zamazal. Nechal jsem ho, aby si našel pohodlnou polohu, a pak jsem se k němu opatrně přitulil. Po chvilce usnul. Přikryl jsem nás rozloženým spacákem, a i když se mi hlavou honila spousta myšlenek, které by mi obyčejně nedovolovaly spát, při něm jsem to dokázal.
.
(L. , 24. 6. 2022 12:54)