11. Oni s tím očividně počítali
Pomalu jsem se probudil. Rozlepil jsem oči a zjistil, že kolem mě se už rozlévá tlumené světlo. Obrátil jsem hlavu a vedle mě neležel Tuivo, ale Taimi. Zmateně jsem zavrtěl sám pro sebe hlavou. Tuivo nemohl odejít, vždyť jsme se objímali. Vzbudil by mě. A hlavně, s hlídkou byla řada na mě a já jsem ji zaspal. Co se stalo? Taimi stále spala a mně se nechtělo ji budit, tak jsem se opatrně vyplížil z příbytku. Tuivo seděl dost velký kus od ohně, což mě překvapilo. Musela mu tam být zima. Když mě uviděl, mávl na mě. Obezřetně jsem k němu přešel. Vypadal snad ještě hůře než včera, nebo to na světle více vyniklo. Pravé oko nedokázal otevřít na více než úzkou škvírku, ale alespoň že druhé bylo opravdu v pořádku, a dokonce už se na mě mohl i usmát.
„Hlídku jsem měl držet já,“ podotkl jsem.
„Taky přeju dobré ráno,“ ušklíbl se. „Jyrki, řeknu ti to takhle. Taimi přišla do stanu, řekla ti, ať vstáváš, a pohladila tě po tváři. A já jsem zpod tebe vytahoval paži. Nic z toho tě nevzbudilo,“ smál se.
„Vymýšlíš si,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Ne. A já byl rád, že spíš tak dobře.“ Vzal jsem jeho dlaň do své. Až teď jsem si všiml, že si odřel klouby. Nic jsem na to neřekl, ale snažil jsem se jich nedotýkat.
„Proč sedíš tak daleko od ohně?“ zajímal jsem se. „Musela ti tu být zima.“
„Ten dým mi vadí na to oko,“ ukázal na monokl. Smutně jsem si povzdechl.
„Tuivo, zůstaneme minimálně dneska tady,“ nadhodil jsem.
„Kvůli mě?“ pokusil se pozvednout obočí, naneštěstí to nad zraněným okem a tiše zasyčel bolestí.
„Jo. Nikam nespěcháme a já fakt nechci, abys někam šel takhle.“
„Nic mi není,“ namítl. Potřásl jsem hlavou. Věděl jsem, že bude proti, ale za pokus to stálo. „Díky, Jyrki, ale fakt je to dobrý. Tady bysme se nudili a čím víc se budu nudit, tím víc budu myslet na to, jak to bolí.“
„Budeš si na to dávat led. Zabalíš se do spacáku a možná si ještě na chvilku pospíš,“ navrhl jsem. Zaváhal. „Nechci tě nutit, jenom to považuju za dobrej nápad.“
„Zajímal by mě názor Taimi,“ hlesl a já jsem se na něj trochu nevěřícně usmál. Když jsem vymýšlel odpověď, ozval se za mnou hlas.
„Názor na co?“ zeptala se plavovláska a přisedla si k nám. Teprve teď jsem si všiml, že Tuivo ji viděl dlouho přede mnou.
„Jyrki říká, že bych si měl odpočinout,“ odpověděl Tuivo s pokrčením ramen. Taimi na mě pohlédla a já jsem se natáhl ke klacku a začal z něj sundávat sníh a pak i kůru. Pokračoval jsem v tom, i když Taimi přesměrovala pohled na Tuiva. Ve vzduchu se vznášelo napětí.
„Bolí tě něco nebo jsi hodně unavený?“ zajímala se plavovláska.
„Hlavně to oko, ale je to v pohodě,“ pokrčil Tuivo rameny.
„V tom případě vyrážíme,“ pousmála se Taimi.
„Vždyť to oko nemůže ani otevřít,“ namítl jsem. Tuivo mi položil ruku na rameno.
„To je fakt dobrý, Jyrki.“
„Pojďme sbalit věci,“ navrhla Taimi a zvedla se. Pak se ještě jednou podívala na Tuiva. Něco mu řekla. Udgunsky. Překvapeně jsem na ni pohlédl. Zamrzelo mě to, protože jsem si myslel, že spolu už nikdy nebudou mluvit tak, abych jim nerozuměl. Ještě více mě zabolelo, když jí Tuivo stejným způsobem odpověděl. Obě ty promluvy zněly dost úsečně, ale bylo mi celkem jedno, o čem se bavili. Z nějakého důvodu mi vytryskly slzy do očí. Rozmrkal jsem je, ale asi je oba viděli. „Pojď, sbalíme ty věci, Jyrki,“ natáhla ke mně Taimi ruku.
„Ne,“ vložil se do toho okamžitě Tuivo. „Zůstaň tady.“ Taimi na něj rozzlobeně pohlédla a zase mu řekla něco, co jsem nerozuměl. Tuivo si pak jen odfrkl a taky se zvedl. Taimi mu něco odpověděla, a pak odešla směrem ke stanu. Postavil jsem se a netušil, co mám dělat. Nakonec ke mně přiběhl Viljo a v tlamě si nesl kus dřeva málem větší, než byl on. Usmál jsem se, poodešel pár kroků a hodil mu ho. Nadšeně se za dřevem rozběhl. Pak jsem ucítil dotek na ramenech. Úsměv mě přešel.
„Tuivo, nech mě. Oba dva mě nechte.“
„Omlouvám se,“ prohlásil a já se k němu otočil, protože on se s takovou upřímností a lítostí omlouval málokdy. „Já jí nejprv odpověděl udgunsky automaticky, protože tak na mě promluvila. A pak…“ odmlčel se. „Tohle je na delší vysvětlení.“ Viljo k nám doběhl s vyplazeným jazykem a Tuivo mu sebral dřevo a znovu ho odhodil.
„Máme čas,“ pousmál jsem se a Tuivo přihodil připravené polínko do ohně. Teprve teď mi došlo, že jsem tím pádem zaspal i sekání dřeva. Pak jsem znovu švihl paží s klackem. Tuivo znovu přešel ke mně a já vrhl poslední pohled ke stanu. Bodlo mě u srdce, když mi došlo, že jestli se i Taimi podívala na nás, musela si myslet, že jsem se přiklonil na Tuivovu stranu.
Můj přítel se postavil vedle mě a pozoroval Vilja. Klacek jsme mu už házeli automaticky, a do hry se zapojil i Orvo, takže se ze hry stal závod. Orvo byl mohutnější a větší, ale Viljo zase mladší a mrštnější, takže nikdy nebylo úplně jasné, kdo ke klacku doběhne první. Usmál jsem se na Kalevu, která se usadila poblíž nás a hleděla na svoje kamarády, jako by nechápala, proč dělají pro jeden klacek takový povyk.
„V kmeni,“ začal Tuivo a zarazil se. Pak se zhluboka nadechl a začal znovu. „V kmeni se bere bolest trochu jinak. Pokud můžeš, pracuješ.“ Věděl jsem, že oba myslíme na jeho jizvy. Na chvíli jsem se chtěl zeptat, jestli musel pracovat i tehdy, ale pak jsem si to rozmyslel. On však odpověděl sám. „Někdy je práce přes bolest součást trestu.“ Významně na mě pohlédl, abych pochopil, o čem mluví.
„Jo, to asi chápu,“ odvětil jsem. „Ale teď fakt máme čas. Můžeš si odpočinout. Možná nám to všem prospěje, taháme se horama už určitě kolem dvou týdnů.“
„Jasně, ale Taimi je prostě zvyklá, že když můžeš, předstíráš, že bolest neexistuje. Tohle jí nemám za zlý. Ona to asi řekla udgunsky, protože si myslela, že to nepochopíš, nepochopíš, jak berou bolest. Ale já věděl, že pochopíš,“ stiskl mi rameno. „I když by to asi moc lidí nepochopilo.“ Odkašlal si a já znervózněl. V posledních dnech mi skládal jeden kompliment za druhým, což v takové míře nikdy předtím nedělal. Nyní ale nebyla ta správná chvíle, abychom to probírali. „Já jí na to jen odsekl, že přece jdu, že mi nemusí připomínat, že mám být silný.“
Přikývl jsem. „To je v pohodě, mě jenom zamrzelo, že jste mluvili udgunsky, když vám ještě většinu nerozumím.“
„Já vím. Fakt promiň. Uznávám ale, že pak už to automaticky nebylo. Já nejprv nechtěl, abys věděl, že… v podstatě mi vyčetla, jak jsem ti řekl, ať zůstaneš se mnou, že ti přikazuju. Já jí odpověděl, ať mě zase nepoučuje, i když měla pravdu.“
„Já to tak nebral, Tuivo. Ona mi taky přikázala, ať jdu ke stanu.“
„Jasně, ale ona ti to řekla mile. Já to na tebe zavrčel, protože jsem byl naštvanej na Taimi.“ Natáhl jsem k němu ruku a chtěl ho pohladit po tváři, ale on zavrtěl hlavou. „Nechci, aby si myslela, že se tě snažím nějak zmanipulovat nebo co.“
Povzdechl jsem si. „Já si myslel, že to ty máš vůči ní předsudky, ale poslední dobou je to spíš naopak.“
„Ono se to asi vyměnilo,“ pokrčil rameny. „Každopádně, Taimi mi na to řekla, že si tě nezasloužím.“
„To je blbost,“ zavrtěl jsem hlavou a i přes předchozí protesty jsem se k němu naklonil a políbil ho. „Nechápu, proč si všichni myslí, že mě nějak utlačuješ nebo co.“
„Všichni?“ pozvedl obočí, tentokrát to nad zdravým okem.
„I Auri,“ přiznal jsem se sklopenou hlavou. „Přitom jsou to lidi, co tě znají nejlíp. Já vím, že navenek to tak vypadá, ale zrovna ony by mohly vědět, že to tak nemyslíš.“
Tuivo nad tím se semknutými rty přemýšlel. „A tobě to tak fakt nepřijde?“
„Ne, a i kdyby, já prostě vím, že děláš všechno pro moje dobro. Hele, já na ně kašlu,“ podíval jsem se mu do očí. „My dva víme nejlíp, jak to mezi náma je, a já jsem s tebou hrozně šťastnej, i když mě někdy fakt štveš.“
Tuivo se usmál jedním z těch konejšivých úsměvů. „Ty víš, že kdyby ses cítil nějak utlačovanej, tak mi to máš říct.“ Přikývl jsem a on mě k sobě pevně přitiskl. „A to je celý, co jsme si povídali.“
„Děkuju. Fakt si vážím, že jsi mi to řekl,“ zamumlal jsem mu s tváři opřenou o jeho rameno.
„Není za co. Nechci, aby se to stalo znovu. I proto doufám, že pochytíš z udgunštiny co nejvíc.“
„Jo,“ kývl jsem a trochu se od něj odtáhl. Pak jsem se opatrně otočil, abychom k sobě byli zády, a opřel se o něj. Tuivo ztuhl. „Víš, na co se tě chci zeptat?“ začal jsem nejistě.
„Ne, ale bude to nepříjemný,“ povzdechl si.
„Buď upřímnej,“ zamumlal jsem a trochu popošel, aby se Tuivo mohl rozmáchnout a odhodit klacek. Pak jsem se k němu znovu přitiskl. „Fakt Taimi miluješ?“
Uchechtl se. „Jo. Já vím, že zrovna teď to tak fakt nevypadá, ale… Taimi je moje zrcadlo, ukazuje mi, jakej doopravdy jsem.“
„Spíš jak působíš na okolí,“ poznamenal jsem.
„Ne. Ne, já ty stránky, který ona vidí, v sobě mám.“
„Ale máš i spoustu jiných.“
„Ona většinu vidí taky, ale nemluví o nich, protože to je to, co na mě miluje. Ten zbytek… ona se prostě jenom snaží, abych byl lepší člověk.“
„Něco takovýho mi taky říkala,“ připustil jsem. Cítil jsem, jak se Tuivo pohnul a než jsem ho mohl napodobit, objal mě zezadu. Nechal jsem ho, možná to tak pro něj bylo lepší. „Nechce tě změnit, že ne?“
„Ne. Ty v tom teda hraješ taky výraznou roli, ale hlavně díky ní jsem se tak přestal hnát za svobodou. Nebylo to tou kletbou, ale tím, že jsem ji začal ztrácet a já ji ztratit nechtěl,“ vychrlil tiše, ale měl ústa skoro u mého ucha, takže jsem všechno slyšel.
„Tak dobře,“ odvětil jsem a promnul si prsty.
„Fakt bych s ní nebyl kvůli soucitu nebo kvůli tobě. A poznal bys to,“ podotkl a naznačil mi, že se mám k němu otočit. Upíral na mě zrak. „Ale vždycky to bude jiná láska než s tebou. Proto ti asi někdy přijde, že jsme k sobě chladní, ale fakt se milujeme. Jenom jsme spolu prožili až moc.“
„Díky, Tuivo,“ usmál jsem se. „Za všechno.“ Tuivo se podíval na Taimi, která zřejmě dobalila a zpovzdálí nás nejistě pozorovala. Pomalu se k ní rozešel. Bál jsem se dalšího sporu, ale on ji chytil za ruce a usmál se.
„Dobrý?“ zeptal se.
„Asi ano,“ odpověděla plavovláska.
„Víš,“ vydechl Tuivo a pohlédl na mě a pak znovu na Taimi „Já bych si asi chtěl odpočinout. To oko fakt bolí a já jsem i celkem unavenej. Není důvod se přemáhat. Kdyby ses nudila, tak se můžeš projít se psy nebo pokecáme nebo tak něco.“ Taimi přemýšlela a já jsem se bál, že nakonec řekne, že je to zbytečné, ale ona ho pohladila po tváři.
„Víš, jak dlouho jsem si přála, abys mi svoje postoje vysvětloval takto a ne tak, že se pohádáme? Jistěže si můžeme odpočinout. Pojď do stanu,“ vzala ho kolem ramen, ale on ji uhnul.
„Ještě jsme nesnídali. A já tu chci být chvilku s váma,“ namítl a kývl k ohni.
„Fajn, ale jestli budeš pořád sedět dál kvůli tomu dýmu, tak ti donesu deku,“ prohlásil jsem. Tuivo vděčně přikývl a já jsem zamířil ke stanu. Když jsem se ohlédl, drželi se s Taimi za ruce a oba se smáli. Musel jsem se usmát také. Rozhodl jsem se, že se přestanu trápit tím, jak odmítavě se k sobě čas od času chovají. Oni s tím očividně počítali, když do toho vztahu vstoupili.
.
(L. , 24. 6. 2022 13:14)