7. Jen se o tebe bojí
Mezi lidmi z kmene jsem prošel se sklopenýma očima, ale bylo mi to k ničemu, stejně se nedalo necítit, jak na mě všichni zírají. Taimi i Tuivo mě varovali a připravili na to, že se to stane, ale nic příjemného to nebylo. Ohlédl jsem se za svým přítelem, který se od nás oddělil. Když tady byl, držel mě kolem ramen a trochu to pomáhalo, ale teď si nechával vynadat od Tähti. Sice si to svým způsobem zasloužil, ale bylo mi naprosto jasné, že už má vážně po krk toho, jak ho každý kritizuje.
„Pojď,“ pobídla mě Taimi. Nahmatal jsem její dlaň. „Tuivo si to s ní musí vyříkat.“ Zatáhla mě k vysokým stanům a neomylně zamířila k jednomu z nich. Tahle situace mě znervózňovala a děsila. Kdyby mě nevedla, asi bych se otočil a nikdy tam nešel.
Čekal jsem cokoli, ale ne to, že když vejdeme dovnitř, tak se od nás všichni doslova odvrátí. Prostě předstírali, že jsme tam nevešli. Ani nebyl čas prohlédnout si interiér, něčí silná ruka mě vytlačila ven. Vysoký a mohutný muž nám něco řekl udgunsky.
„Co povídal?“ zeptal jsem se Taimi, když jsme se znovu ocitli před stany.
„Že tu nemáme co pohledávat. To já samozřejmě vím, nicméně…“
Ze stanu náhle někdo vyšel. Byla to půvabná žena, která už musela být stará, nicméně si zachovávala mnoho důstojnosti. Taimi se okamžitě poklonila a já jsem ji napodobil. Žena se na nás laskavě usmála. Něco Taimi řekla, a ona se narovnala a přikývla.
„Tohle je Siiri,“ představila ženu v mém jazyce. Pokývl jsem. Takhle nějak jsem si ženu, o které se s Tuivem zmiňovali, představoval. „Hlavně jí nepokládej ruce na ramena, není ti rovna. Vlastně jsi ji pozdravil tím ukloněním. Každopádně, řekla jsem jí, že jsi můj kamarád.“ Znovu jsem jen přikývl. „Chce od tebe slyšet, jak se jmenuješ. Jen křestní jméno.“
„Jyrki,“ vydechl jsem a žena přikývla, i když jsem zapomněl na výslovnost, kterou mě učil Tuivo. Siiri znovu něco řekla v udgunštině. Mluvila moc rychle, než abych postřehl alespoň některá slova. Taimi jí odpověděla snad ještě rychleji.
„Říkala, že do stanu vstoupit nemůžeme, ale máme jít za ní.“ Zase mě vzala za ruku a mířili jsme kousek od ostatních. S šamankou v čele jsme vzbuzovali snad ještě větší pozornost než předtím, ale nikdo si nedovolil na nás tak okatě hledět. Šamanka nás dovedla na malou louku. Siiri něco pověděla a natahovala ke mně ruku. Vypadalo to, že mě chce pozdravit našim způsobem, ale raději jsem tázavě pohlédl na Taimi.
„Podej jí ruku. Ptala jsem se jí na tu kletbu, ale není si jistá, jak to na tebe funguje.“ I když mi bylo jasné, že bych neměl, zaváhal jsem. „Neboj se. I kdyby tě chtěla očarovat, tak by musela mít tvé svolení,“ vysvětlila mi Taimi. „Prosím tě, Jyrki, udělej to.“ Zdráhavě jsem jí podal ruku.
„Hyvä poika,“ pokývla Siiri. Taimi otevřela ústa.
„Já vím,“ usmál jsem se. „Že jsem hodnej kluk.“ Taimi přikývla a Siiri řekla něco, čemu už jsem nerozuměl.
„Máš mlčet,“ přeložila mi Taimi a já jsem poslechl. Siiri zavřela oči. Zavřel jsem je taky, protože jsem se bál na ni dívat. Konečky prstů mi brněly, ale jinak se nic nedělo. Stejně mě však vylekalo, když promluvila.
„Podívej se na ni,“ vysvětlila Taimi. Pohlédl jsem do těch šedivých očí a ze všech sil jsem se snažil nesklopit pohled. Nakonec jsem ale přece jen uhnul. Siiri se laskavě usmála a pohladila mě po vlasech. Zadržel jsem dech a slyšel, že to samé vedle mě udělala Taimi.
„Chce tě jen uklidnit,“ prohlásila plavovláska s hlasem plným dojetí. Pak nechala mluvit Siiri. Byla to dlouhá promluva, takže překládala za pochodu. „Povídá, že…“ Krátce se odmlčela a vykulila jasně modré oči. „Že našla naše amulety. Můj a Tuivův. Našla je díky magické stopě, kterou za sebou zanechaly. A může nás všechny zbavit té kletby, včetně tebe, Jyrki.“
„Proč by to dělala?“ podivil jsem se a Taimi to přeložila, což jsem nechtěl. Siiri se však pobaveně usmála. Něco skoro zašeptala a Taimi nechápavě zavrtěla hlavou.
„Co říkala?“ zajímalo mě.
„Že… že chce z úcty pokračovat v odkazu, který zanechal Lumikki. Chce nám pomoct. Ale myslela jsem, že je zatracenec.“
„Možná to vnímá tak, že zatracená byla jeho fyzická stránka, ne duše.“ Taimi pomalu přikývla a něco řekla Siiri.
„Kellä,“ odpověděla stará žena a dodala ještě něco, ale první slovo mi stačilo. Má hypotéza se ukázala jako správná. S úsměvem jsem pokývl a Siiri mě napodobila. Pak se obrátila k Taimi a něco prohlásila o poznání vážnějším tónem.
„Prý nesmíme do obydlí a vůbec do stanů, ale v kmeni se pohybovat můžeme. Můžeme i navrhnout, jestli někteří lidé nechtějí vidět Pieni, a já vím o někom, kdo by o to stál,“ smutně se usmála. „Ale nejprve máme jít za Tuivem a říct mu o zlomení kletby. A hned, jak ho seženeme, máme přijít znovu sem a Siiri nás zbaví těch kouzel. Nemůžu uvěřit našemu štěstí.“
Já jsem to tak necítil, ale nepřišlo mi vhodné to říkat nahlas. Znovu jsme se poklonili šamance a Taimi mě táhla nazpět mezi ostatní obyvatele. Tuivo stále promlouval s Tähti. Taimi na mě najednou upřela pohled a zpomalila.
„Miksi…“ Zarazila se. „Promiň, přepínat mezi oběma jazyky je náročné. Proč jsi mu v tom, aby opustil Tähti, nezabránil?“
Mohl jsem říct, jak Tuivo prohlásil, že tomu nerozumím, nebo že si to nenechal vymluvit, aby se Taimi dále nevyptávala, ale nepřišlo mi to správné. „Protože tohle bylo dobrý rozhodnutí.“ Taimi se zamračila. „Chtěl ji ochránit. Věděl, že to Tähti zlomí, ale bral to tak, že alespoň zůstane naživu. Tuivo to fakt udělal hlavně pro ni.“
Taimi pevně semkla rty. „Opravdu?“
„Jo,“ přikývl jsem. „Taimi, vím, že tě pořád nebere vážně a někdy má tendence tě od sebe odřezávat, jenže ani ty ho nevnímáš takovýho, jaký doopravdy je. Tuivo je dobrý člověk a to, co vypadá nejsobečtěji, většinou dělá hlavně pro ostatní. Prosím, přemýšlej nad tím.“ Zjevně jsem ji hodně zarazil, protože až do chvíle, kdy jsme došli k Tuivovi a Tähti, nic neřekla, a i potom mlčela.
„Tähti,“ oslovil jsem nejprve černovlásku. Upřela na mě nahněvaný pohled. Těžko říct, jestli ten hněv patřil přímo mě nebo Tuivovi. V hlavě jsem lovil základní slovíčka, které mě Taimi nebo Tuivo naučili, nebo jsem je pochytil. Kiitos? Ne, to bych jí poděkoval. Apua? Ne, to jsem ji žádal o pomoc. Ale na a to určitě začínalo. Pak mi svitlo. „Anteeksi,“ dostal jsem ze sebe. Taimi kývla, takže jsem to asi alespoň v rámci možností řekl správně. Tähti se kupodivu rozzářila a objala mě. Opravdu mě to překvapilo, ale zdálo se, že Tuiva ani Taimi nikoli.
„Když cizinci mluví jejich jazykem, tak si je získají,“ vysvětlil Tuivo, když zachytil můj pohled. „Fakt je super, že se snažíš mluvit udgunsky.“ Usmál jsem se a Tähti mě pustila.
„Každopádně,“ začal jsem. „Pojď s náma za Siiri. Cestou ti to vysvětlíme.“ Tuivo něco řekl Tähti, která si založila ruce na prsa, ale přikývla. Tuivo se vydal ke stanům a my jsme šli vedle něj. „Je hodně naštvaná?“ zeptal jsem se po pár metrech.
„Na tebe ne,“ zavrtěl hlavou.
Zamračil jsem se. „Svedl jsi celou vinu na sebe, že jo?“
Tuivo protočil oči. „Na tom nezáleží, Jyrki.“
„Záleží. Přesně kvůli tomuhle si všichni myslí, že seš hroznej člověk,“ povzdechl jsem si a Tuivo jen pokrčil rameny.
„Máme důležitější starosti,“ přerušila náš rozhovor Taimi. „Siiri podle magické stopy našla naše amulety a zbaví nás kletby. Prý pokračuje v Lumikkiho odkazu a chce nám pomoct.“ Tuivo se zatvářil zmateně a hodnou chvíli o tom přemýšlel. „Budeme volní,“ zašeptala nakonec plavovláska a on se na ni nakonec usmál a jeho úsměv se stále rozšiřoval. Zhluboka jsem se nadechl, abych řekl, co mě trápilo už od chvíle, kdy mi Taimi přeložila tahle slova.
„Já o to přijít nechci,“ hlesl jsem a na okamžik zadoufal, že mě neslyšeli. Oni ale dokonce zastavili a překvapeně na mě upřeli pohledy. Tuivo se nakonec uchechtl.
„A ty si myslíš, že máš na výběr? Radši poslechni a nech si to prostě odebrat, Jyrki. Když nebudou vědět, co s tebou, budou tě tu držet jako u Launa v kmeni. To bys nám neudělal.“
„Kromě toho, stále je to kletba,“ souhlasila s ním Taimi. „Je to nebezpečné.“
„Umím to ovládat,“ namítl jsem.
„Jyrki, nech toho,“ protočil Tuivo oči a znovu přidal do kroku. „Jako by sis nepamatoval, co to udělalo Taimi a vlastně i málem tobě.“
„Protože jsem to chtěl,“ podotkl jsem.
„Prostě ne. Necháš si to vzít,“ prohlásil a zrychlil. Zabodl jsem mu pohled do zad.
„Nerozkazuj mi, Tuivo,“ zavrčel jsem. Taimi ke mně natáhla ruku, ale já jsem zavrtěl hlavou. Nechtěl jsem ji teď držet.
„Tak pojď s námi,“ usmála se na mě. Tiše mi líčila, co který obyvatel kmene zrovna dělal a s jakými zvyky se to spojuje, až jsme se najednou ocitli u šamanky. Taimi na mě stále mluvila a zůstala ve vzdálenosti, kde to Siiri nerozptylovalo. Chtěl jsem svoji přítelkyni poslouchat, ale dokázal jsem se soustředit jen na Tuiva, který promlouval s šamankou a u toho ochotně držel svůj náhrdelník. Siiri pak nad amuletem zamávala rukama a on pukl.
Hleděl jsem na to s otevřenými ústy, ale Taimi mi připadala naprosto klidná. Přistoupila k šamance. Tuivo ji cestou pevně objal a usmál se. Byl zase šťastný. Usmál jsem se na něj taky, ale když minul Taimi, jeho šťastný výraz zmizel. Položil jsem mu ruku na rameno, ale on ji setřásl. Překvapeně jsem na něj pohlédl. Nikdy se mi nepovedlo ho urazit a nikdy tímhle způsobem neodmítl můj dotek. Zamrkal jsem, abych rozehnal slzy.
„Teď nebreč,“ řekl mi podivně chladným hlasem a mně se chtělo plakat ještě více. Když Taimiina květina během několika vteřin zchřadla a rozpadla se, postrčil mě dopředu a ne zrovna jemně. Taimi ke mně znovu natáhla ruku a tentokrát jsem přijal. Dovedla mě k Siiri a po úkloně jí něco řekla. Počkala na odpověď, a poté na mě pohlédla. Ona na mě nahněvaná nebyla.
„Říkala, že je to tvé rozhodnutí, ale že si myslí, že by ti bylo lépe bez té kletby. Že pokud se znovu rozjede směrem, kterým ji nebudeš umět ovládat, ona ti již nemusí být schopná pomoct.“
Úlevně jsem vydechl. „Takže si to můžu nechat?“
Taimi se pousmála. „Ano, ale musíš být opatrný.“ Podíval jsem se na Siiri a vděčně pokývl.
„Kiitos,“ zamumlal jsem. Ona se jen naposledy usmála, a pak se otočila a zamířila nazpět k šamanského obydlí. Taimi mě pohladila po tváři.
„Obdivuji tvou odvahu.“
„Díky,“ odvětil jsem. Sotva jsem to ale dořekl, všiml jsem si, jak k nám pospíchá Tuivo. Díval se na mě ledovým pohledem, a když se dostal na dosah, natáhl ke mně ruce. Myslel jsem si, že mě chce obejmout, ale když jsem vykročil vstříc, strčil do mě. Zapotácel jsem se a upadl do měkkého sněhu.
„Ty seš úplně padlej na hlavu,“ vynadal mi Tuivo a někam se rozběhl. Taimi zůstala nerozhodně stát mezi námi, ale pak si povzdechla a natáhla ke mně ruku, aby mi pomohla vstát.
„Jen se o tebe bojí,“ poznamenala, když mě oprašovala, ale to jsem věděl také. Slzy se už nedaly zadržet. Ona mě k sobě přitiskla, jenže já jsem teď potřeboval, aby mě objal Tuivo.
„Kam… kam šel?“ zeptal jsem se nakonec mezi vzlyky.
Stiskla mi rameno. „To nevím. Ale vím, kam půjdeme my.“ Palcem mi jemně setřela slzy a políbila mě. Riskovala, protože se na nás mohl někdo dívat a oni ji vnímali jako Tuivovu přítelkyni, ne mou, ale pomohlo mi to.
.
(L. , 24. 6. 2022 7:57)