12. Udělám to pro tebe
Čím víc jsme se s Ylermim na skútru blížili k místu setkání, tím jsem byl nervóznější. To ještě zesílilo, když jsem si všiml její elegantní postavy. Instinktivně jsem Yla sevřel pevněji kolem pasu, a uvědomil si to, až když se zasmál.
„No, hádám, že je to ona," prohlásil a nenápadně mávl směrem k dívce. Neodpověděl jsem. Marně jsem se snažil vymyslet nějaké vtipné odseknutí, ale asi bych nepobavil ani sám sebe. „Asi s ní chceš mluvit sám, co?" zeptal se mě a zastavil.
„Ne. Proč bych tě tu jinak bral?"
Ylermi si povzdechl. „Přemýšlej. Těžko bude mluvit o něčem tak osobním přede mnou. Nezná mě a sám víš, jak v kmenech cizince berou, nebo spíš neberou."
Zavrtěl jsem hlavou. „Ona taková není."
„I tak. Tohle musíš zvládnout sám, kámo." Pochopil jsem, že nemám na výběr a neochotně sesedl ze skútru a obešel ho.
„A pročs tu se mnou teda jel? Vždyť jsem toho nevypil zas tak moc a pochybuji, že by mě zrovna tady sebrali poldové," zeptal jsem se a snažil se neznít ublíženě. Yl to myslel dobře, akorát jsem ho zrovna potřeboval.
„Protože pak bys nejel ty a vím, jak je pro tebe tohle důležitý." Kývl jsem a nakonec mu stiskl rameno.
„Díky, Yle. Jseš super kámoš." Otočil jsem se a Jalmari ke mně pomalu přistoupila. Netušil jsem, co říct, nebo udělat, ale ona to vyřešila za mě. Podala mi ruku a pevně ji stiskla. Pak otevřela ty svoje nádherně tvarované rty a promluvila.
„Proč jsi mě kontaktoval? A kdo je tamten mladý muž?" Ukázala na Yla.
„To je můj kámoš. Potřebuje někam odvézt, tak jsem ho cestou přibral," zalhal jsem s pokrčením ramen. „A… mám pro tebe něco, co bys asi měla vědět."
„Tak mi to pověz," pobídla mě a já se ze všech sil snažil ignorovat chlad v jejích očích. Tím, že viděla, že mám někoho jinýho, jsem Jalmari očividně hodně ublížil.
„Ty… ty jsi žila chvilku v kmeni," začal jsem nejistě. Netrpělivě přikývla. „Chodila jsi s chlápkem jménem Launo?" Ve tváři se jí objevil zmatek a strach. Nic na to neřekla. „Jeden kámoš ho znal. A… je mrtvej, Jalmi."
Hodnou chvíli mlčela. „Ne. Ne, není."
„Hele, ten kámoš ho viděl mrtvýho. Při lovu zakopl a blbou shodou náhod si zlomil vaz. Fakt mě to mrzí. Myslel jsem, že jestli půjdeš do jeho kmene…"
„Není mrtvý," zavrčela. „Nevím, o co ti jde, ale přestaň mne ničit."
„Jalmi, já ti chci pomoct," namítl jsem. „Nechci, abys tohle zjistila až v horách."
Jalmari na mě trochu výsměšně prohlédla. „A jak se ten přítel, od kterého to víš, jmenuje?"
„Toho neznáš, je to…"
„Jestli ho neznám já, tak ho nezná ani Launo." Vztyčila hlavu a zavrtěla jí. „Nyní mě omluv, nehodlám tady ztrácet čas."
„Hodně věcí se od tý doby změnilo. Jalmi, věř mi."
„A jak ten přítel zjistil, že mám s Launem spojitost?" Vycítil jsem, že je konečně ochotná mě vyslechnout, tak jsem se pokusil najít způsob, jak to vysvětlit jednoduše.
„Auri, ta moje holka, ona s ním, s tím kamarádem, jezdí se spřežením.“ Nehodlal jsem do toho motat skutečnost, že jezdila s Jyrkim, ne s Tuivem. Zeptal jsem se jí, o čem tak kecají, a ona mi začala vyprávět i o Launovi. V kmeni sis říkala Meri, takže mi došlo, že to musíš být ty."
„Myslela jsem si to, ale doufala jsem, že jsi přestal být tak bláhový, Joni. Dozvěděl ses to přes několik dalších osob. Nemůžeš zkrátka věřit všemu, co slyšíš."
„Takže žadnýho Launa neznáš?" podotkl jsem.
„Je to shoda náhod."
„Shoda náhod, že existují dva Launové z kmene z údolí a dvě Meri, který málem umřely na zápal plic," ušklíbl jsem se.
Jalmi zavrtěla hlavou. „Neuvěřím tomu, dokud si to sama neověřím. Mě také mnoho lidí považuje za mrtvou."
„Budeš se tam plahočit zbytečně," povzdechl jsem si.
„Tak ať," pohodila tmavými vlasy a já jsem to vzdal. Vrátil jsem se k Ylovi a zavrtěl hlavou.
„Ona mi to nevěří. Dělal jsem tohle zbytečně, prostě tam půjde." Ylermi se podíval na mě a pak na ni.
„Mám jeden nápad,“ prohlásil zamyšleně.
„Jakej?“
„Říkal jsi Jalmi něco víc o Jyrkim?“
„Ne, neřekl jsem jí ani jeho jméno, prostě je to kámoš od Auri.“
Ylermi se pousmál. „Ještě lepší. Prostě jí řeknu, že to jsem já, kdo viděl Launa umřít, a to ji možná přesvědčí, aby tam nešla zbytečně.“
Pokrčil jsem rameny. „Ona tam možná půjde i tak. Nemá kam jít. Myslím, že právě proto tomu, že je mrtvej, nechce věřit.“
Ylermi se zamračil. „Hele, já v těch horách uvízl. Nechci, aby se jí něco stalo.“
„Je z kmene a sama tam přežívá nejspíš už několik let. O to, že by si neporadila, se neboj.“ Jalmi na nás hleděla a já jsem z toho začínal být nervózní. „Prostě pojď domů.“
„Joni,“ prohlásil a zhluboka se nadechl. „Já… já myslím, že tohle ji dost sebere. Nemám strach, že by ji zabily hory, ale že se zabije sama. Myslel sis, že to udělala už tehdy, a to ještě Launo mrtvej nebyl.“
„To ne,“ prohlásil jsem, ale v duchu jsem zapochyboval. Jalmari na tom nikdy nebyla psychicky nejlíp. Její rodiče byli alkoholici a psychicky i fyzicky ji týrali, ale ani když se dostala do kmene, nebyla úplně šťastná, protože zůstala navždy cizinkou. Pak dostala zápal plic a málem zemřela. Se mnou nejspíš taky nebyla šťastná, jinak by neodešla. A teď musela být hrozně osamělá.
„Sám to víš, Joni,“ prohlásil Ylermi. „Já prostě nemůžu nechat odejít někoho, kdo se možná zabije.“
„A co chceš dělat?“ pokrčil jsem rameny.
Zhluboka se nadechl. „Jít s ní.“
„Yle!“ skoro jsem vykřikl. „Co blbneš?“
„Když si bude myslet, že jsem viděl Launovu smrt, mohla by mě chtít. Už jenom proto, abych řekl v kmeni, co se stalo.“
„Je tu jeden háček. Tys ji neviděl,“ zavrčel jsem.
„Jo, ale to ona neví.“
„Yle, já nevím. I kdyby se chtěla starat o další hladovej krk, tak… ona loví zvěřinu. Už jsi někdy viděl zrovna zabitý zvíře, který ještě před pár sekundama vesele běhalo, jak ho někdo stahuje z kůže a porcuje?“
„Tady prodávají sušený maso,“ kývl k hospodě.
Ušklíbl jsem se. „To vydržíš jíst tak den nebo dva. Věř mi, je to fakt hnusný. Jo, a taky budeš spát nejlíp ve stanu, možná dokonce pod širákem, když neseženete dobrý místo na stanování. V horách je furt sníh a pěkná zima.“
„Já vím. Ale já bych si to hrozně vyčítal po zbytek života, hlavně když se asi nedozvím, co s ní je.“
„Jalmi není úplně nejlepší společnost, když si drží odstup, a to od tebe bude,“ povzdechl jsem si.
„Já se jí na to aspoň zeptám,“ pousmál se a já jsem bezmocně sledoval, jak jde můj kamarád udělat pěknou blbost. Projednou jsem si přál, aby Yl nebyl tak obětavej. Odevzdaně jsem ho dohnal.
„Jalmi,“ oslovil dívku, která na něj vyděšeně pohlédla. Bála se ho. „Já… já jsem ten kamarád, kterej viděl Launa umřít,“ prohlásil a já jsem protočil oči. Tohle fakt nebyl dobrej nápad. Upoutal ale Jalminu pozornost. „A nechci, abys to musela řešit sama, jestli jdeš do jeho kmene.“ Natáhl k ní ruku. „Jo, a jsem Ylermi. Říkej mi Yl.“
Jalmari se nad tím zamyslela. „Umíš lovit? Stopovat?“ Ylermi vrtěl hlavou. „Přespával jsi vůbec někdy v přírodě?“ Pokrčil rameny, protože netušil, jak odpovědět. „Umíš vůbec udgunsky?“ pokračovala Jalmi a když se zamračila nad Ylermiho nesouhlasnou odpovědí, ulevilo se mi. Možná ho nebude chtít vzít s sebou. „Aspoň že řídíš spřežení, kdyby náhodou.“ Ylermi znejistěl aJalmi pohlédla na mě. „Říkal jsi, že on jezdí s Auri, ne snad?“
„Jo,“ vydechl jsem.
„Tudíž to umíš a nepodceňuj své schopnosti,“ usmála se na něj Jalmi a pak přesměrovala pohled na mě. „Byla bych ráda, kdyby ses s námi také vydal na cestu. Neber si to osobně, Ylermi, ale nevěřím ti.“
„Co?“ ušklíbl jsem se. „Já nikam nejdu.“
„V tom případě se rozloučíme.“ Myslel jsem, že to bylo na mě, ale ona pak natáhla ruku k Ylovi. Pořád ještě nepochopila, že tímhle pozdravem se neloučí, ale jen vítá. Měl jsem chuť to nechat být, ale pak jsem viděl Ylův nešťastný výraz a došlo mi, že on se tím vážně bude užírat, když tam nepůjdeme. Je to dobrý kamarád, a já bych měl být taky.
„Tak fajn,“ povzdechl jsem si. „Jdeme všichni. Ale musíme nakoupit zásoby a vyzvednout Auri a…“
Jalmi zavrtěla hlavou a pevně semkla rty. „Zásoby nepotřebujete. Na jaře je v horách spousta zvěře. A pokud jde o tvou přítelkyni, Joni, tak já si nepřeji, aby na naší cestě bylo více lidí, než je nutné. Vyrážíme.“ Přešla ke skútru.
„Je jenom pro dva lidi, namítl jsem a Ylermi po mě vrhl vražedný pohled. Nechtěl hned přiznat, že on spřežení vést neumí. „Fakt se tam nevejdeme.“
Jalmi krátce zaváhala. „V hospodě je půjčovna. Když tam necháš svůj stroj jako zálohu plus něco připlatíš, půjčí ti na neomezenou dobu větší.“ Musel jsem uznat, že si všímá užitečných věcí. Všichni tři jsme zamířili do hospody a já jsem přemýšlel, jak tohle sakra vysvětlím Auri. Nakonec jsem položil Ylermimu ruku na rameno.
„Spokojenej?“ zašeptal jsem.
„Já tohle nechtěl,“ odvětil tiše. „Můžeme se na to vysrat a…“
„Ne,“ povzdechl jsem si. „Udělám to pro tebe. Ale Auri to řekneš ty.“ Se smutným úsměvem přikývl.
.
(L. , 24. 6. 2022 23:57)