13. Tentokrát se asi zbláznil
Dalšího dne jsme znovu vyrazili na cestu. Tuivův otok byl o něco menší a navenek se i zdálo, že už ho necítí, i když mi bylo jasné, že ho to pořád musí bolet. Přál bych si, aby před námi bolest netajil, ale teď jsem to nechtěl řešit, přinejmenším proto, že debatoval s Taimi, a přestože to znělo dost ostře, poznal jsem, že je ten rozhovor baví. Nezasahoval jsem jim do toho, protože mi došlo, že nejde o jen tak ledajaký rozhovor. Podle toho, co mi Tuivo řekl, o něčem takovém dlouhá léta nemluvili.
„Ty si vážně furt myslíš, že svět stvořili bohové?“ opakoval Tuivo a pobaveně zavrtěl hlavou. Hledal podporu u mě, ale já jsem se odvrátil. Nechtěl jsem být součástí toho rozhovoru a jednomu nebo druhému dávat za pravdu.
„Po tom všem bys tomu měl uvěřit i ty, Tuivo. Dobře víš, že určitý druh magie existuje, sám jsi ho byl součástí.“
„Koukni, já neříkám, že neexistuje to, čemu říkáš magie, ale já myslím, že šamani se prostě jenom naučili využívat i přírodní síly, který normální člověk nevnímá. Úplně nevěřím, že je nějaká energie nebo co, upřímně nevím, jak to dělají, ale evoluci to nevylučuje.“
„Jak můžeš vědět, že ji to vylučuje nebo ne, když tomu nerozumíš?“ zeptala se ho Taimi.
„Důkazy evoluce máš všude kolem sebe. Zvířata, co vypadají úplně jinak, ale mají až nápadně podobnou DNA. Slepý vývojový uličky. Neskutečný přizpůsobení na okolní vlivy. Kde vidíš důkazy bohů?“
„Náš pohyb,“ podotkla. „Myslím pohyb planety. Kdo s ní hýbe, když ne bohové?“ Pousmál jsem se. Čekal bych, že bude považovat planetu za placku, ale buďto sami zjistili, že je kulatá, nebo jim to vysvětlili lidé z mého světa, když ještě bylo s kmeny ve větším kontaktu.
„Setrvačnost,“ zamumlal Tuivo. Taimi se na něj zamračila.
„To je co?“
„To…“ Tuivo se zarazil. Na malou chvíli jsem si myslel, že se snaží argumentovat něčím, čemu nerozumí, ale pak jsem si všiml jeho nepřítomného pohledu. Zastavil jsem spřežení a Taimi přelezla k nám dopředu. Nic jsme neříkali, nechtěli jsme mu ještě přitížit. Taimi objala jeho třesoucí se tělo a konejšivě ho hladila po tvářích. Zpod sklopených očních víček mu stékaly slzy. Taimi na mě bezradně pohlédla.
„Tuivo,“ promluvila na něj a on se zvláštně zasekl. Pak pootevřel oči. „Všechno je v pořádku. Jsme tady s tebou,“ hlesla a já jsem přikývl, i když jsem si nebyl jistý, jestli mě vůbec vidí. Tuivo Taimi jemně odstrčil a ne moc přesvědčivě se na mě usmál.
„Jeď.“
„Tak to ani náhodou. Co se stalo?“
Protočil oči. „Nic zvláštního. Byl to Lumikki. Co říkal, vám řeknu po cestě.“
„Nespěcháme. Dělej,“ pobídl jsem ho a sesedl ze saní. „Stejně je čas dát si pauzu.“
Tuivo začal sundávat popruhy a Taimi se k němu přidala, takže jsem tam zůstal stát a netušil, co mám dělat s rukama. Nakonec jsem si upravil rukavice, které upravit vůbec nepotřebovaly, a pohrával si s gumičkou kolem zápěstí, která jim zabraňovala se ztratit. Našil jsem je tam po tom, co jsem jedny ztratil tehdy v ledovém jezeře.
„Říkal,“ začal Tuivo po chvíli. „Že to, že půjdeme do Launova kmene, je zbytečné, a navíc pro nás nebezpečné. Proč, to mi neřekl, jen že osud to zařídil jinak. A… že máme vlastními silami překonat Kaunis. To je řeka o hodně víc na západ, západněji než je Pieni. Prý nás donese na místo, kde najdeme štěstí, ale… je doprdele pořád zima a tady v horách obzvlášť. Tohle je šílený.“
„On po nás chce, abychom... já nevím... skočili do řeky? Do ledový řeky?“ zopakoval jsem nevěřícně a promnul si zátylek. Tuivo zmateně přikývl.
„Vím, jak neskutečně to zní,“ prohlásila Taimi. „Nicméně si vzpomeňte na jeho předchozí věštby. Až zněly sebezvláštněji, vždy vyšly, a když řekl, že jsme změnili osud, tak jsme ho opravdu změnili. Musíme to udělat.“
„Ne,“ hlesl jsem. „Nemůžu. Vím, jaký to je, topit se v ledový vodě.“
„Musíme mu věřit,“ trvala si Taimi na svém. Pohlédl jsem na zjevně otřeseného Tuiva.
„Takhle ti je vždycky, když s tebou mluví?“ zeptal jsem se a objal ho. Zavrtěl hlavou a přitulil se ke mně. „Vypadáš hrozně šokovaně. Co se stalo?“ Tuivo zabořil tvář ještě hlouběji do mé bundy. Zdálo se mi, že pláče. Bezradně jsem pohlédl na Taimi, ale ta jen pokrčila rameny. Chvíli jsme tam seděli, a když už jsem si myslel, že to dopadne tak, že se Tuivo odtáhne a bude předstírat, že se nic nestalo, položila mu Taimi dlaň na rameno a její oči ztratily svou obvyklou vřelost.
„Tuivo, musíš nám to říct,“ naléhala. „Pochop, že je to opravdu důležité. Pověz nám všechno.“ Zavrtěl jsem hlavou. Po tak příkrém tónu se obvykle zase stáhne do sebe. On se ale odtáhl a se slzami v očích na ni pohlédl.
„Nic, jenom že… Já nevím. Uvědomuju si, kolikrát měl pravdu a pomohl nám, ale tohle zní fakt šíleně a dost pravděpodobně nás to zabije. Nemůžeš se nevímjak dlouho bez dalších instrukcí plavit ledovou řekou. Dost možná umrzneme.“ Dal jsem mu za pravdu.
„Já vím,“ odpověděla Taimi o poznání tišeji. „Nicméně, je to šaman. Ví, co dělá.“
„Tak tentokrát se asi zbláznil.“
„Říkala jsem ti, že tak o něm nemáš mluvit. Vzpomeň si, kolikrát nám pomohl.“
„Jo, a toho si vážím, ale… tohle prostě ne. Nejdu tam. I když tam půjdete vy, tak já to prostě neudělám.“
Taimi na něj trochu překvapeně pohlédla. Chtěl jsem se plavovlásce omluvit, že s ní nesouhlasím, a prohlásit, že budu následovat Tuiva, protože mi šamanovo doporučení vážně nepřijde moudré. Najednou mi však hlavou probleskla jistá myšlenka. Nebyl jsem si ani trochu jistý, jestli ji vůbec můžu vyslovit, ale cítil jsem, že bych to měl udělat. Pokud by to byla pravda a my bychom šli k řece v domnění, že nás tam opravdu vede stařec, tak bychom se mohli dostat do velkých potíží. Trochu jsem se přisunul k Tuivovi a pohledem upoutal jeho pozornost.
„Víš," začal jsem nejistě a cítil, že se na mě dívá i Taimi. „Od tý cesty za šamany toho na tebe je prostě moc a přijde mi, že to z nás tří schytáváš nejvíc. Nejprv ta kletba, kdy jsi na rozdíl od nás ani nevěděl, co se s tebou děje, pak ta lavina, která tě měla pohřbít, pár těžkých rozhodnutí, třeba to ohledně Tähti…"
„Jak to souvisí s tím, o čem celou dobu mluvíme, Jyrki?“ nechápala Taimi, ale viděl jsem, že Tuivovi to došlo.
„Naznačuješ, že jsem se pomátl já,“ konstatoval a zaťal čelisti. Přikývl jsem a chtěl ho pohladit, ale on ucukl. Otevřel jsem ústa, abych dopad těch slov nějak zmírnil, ale pak sáně zavrzaly a cítil jsem, jak se odlehčily. Taimi vstala a přešla k nám. Vzhlédl jsem k ní. Byla naštvaná.
„Taimi, on za to nemůže…“ bránil jsem Tuiva, ale pak jsem pochopil, že ten naštvaný pohled patří mně. Vylekalo mě to. Nikdy se na mě nenaštvala.
„Nevěřila bych,“ pronesla a v jejím hlase zaznívalo zklamání. „Že zrovna ty budeš odmítat zjevnou pravdu jen proto, že zní neuvěřitelně, Jyrki. Myslela jsem, že zrovna ty budeš věřit Lumikkiho úsudku, ne to svádět na hloupé bláznoství, které jste si vytvořili proto, abyste si po svém vysvětlili něco, čemu nerozumíte!“ Dokázal jsem na ni jen bezmocně hledět, protože ke konci své promluvy křičela. Očividně mi to stále nedělalo dobře. Navíc, věděl jsem, že sama se Tuiva nejprve ptala, jestli si je jistý, že mluví s Lumikkim, takže mě její chování i zmátlo. Pak na mě vrhla poslední mrazivý pohled, pobídla Kalevu, která se jí motala kolem nohou, a šla se s ní nejspíš někam projít.
Nakrčil jsem se a cítil, jak mi tuhnou nohy. Došlo mi, že bych měl jít za ní nebo se Tuivovi také vytratit z očí, ale zkrátka jsem se nedokázal zvednout. Zklamal jsem ji, zklamával jsem všechny. Možná by jim vážně bylo lépe beze mě. Když se mi kolem ramen ovinula Tuivova paže, nevydržel jsem to a rozplakal se. Neměl jsem ani sílu ho odstrčit, přestože bych měl.
„Ona líp přijme vysvětlení, že to souvisí s kmenem, než tohle,“ prohlásil.
„Křičela,“ zašeptal jsem trochu hloupě a Tuivo mě k sobě přitiskl.
„Já vím. Jsem si jistej, že se ti pak omluví.“ Přešel ke konejšivému tónu.
„Ale…“ Pohlédl jsem do těch laskavých očí. „Křičela. Musela pro to mít důvod.“ Roztřásl jsem se potlačovanými vzlyky. Orvo do mě šťouchl tlapkou. Přes závoj slz jsem se usmál a podrbal ho za uchem.
„Klidně plač. Tady tě uslyší jenom hory,“ řekl mi Tuivo a také se sehnul k Orvovi.
„A ty,“ ušklíbl jsem se a zhluboka se nadechl, abych se nerozvzlykal.
„Jako by mi to vadilo. Ale… hele, Taimi možná měla důvod, ale je to její problém, ne tvůj. Ona obecně není moc tolerantní, i když se snaží být. Křičela, protože ji flustruje, že s ní nesouhlasíš. Většinou to je ona, komu z nás dáváš za pravdu.“
Pohlédl jsem na něj. „Promiň.“
„Ne, to je dobrý, prostě máš na některý věci jinej pohled než já. Každopádně nekřičela na tebe, ale prostě… křičela. Tys nic neudělal.“
Snažil jsem se o tom přesvědčit. Moc se mi to nedařilo, ale nechtěl jsem se tím teď zabývat. „Taky promiň, že jsem ti řekl, že jsi blázen. Nemyslel jsem to zle, jenom…“
Zavrtěl hlavou. „Za to se fakt neomlouvej. Já… možná máš pravdu. Já jsem si teda jistej, že předtím jsem mluvil s Lumikkim, ale teď a i několikrát předtím to bylo jiný. Předtím to byl takový konejšivý pocit, prostě jako by mě k sobě zavolal, ale někdy… někdy je to, jako by se mi nacpal do hlavy. Myslel jsem si, že se mu prostě jenom nějak nepovedlo se na mě napojit, ale upřímně, taky mě napadlo, že prostě… že prostě slyším hlasy v hlavě.“ Protřel si oči. „Který tam nemají co dělat. To… to přesně tenhle hlas mi řekl, ať si to jdu vyřídit s tím chlápkem, co mě zbičoval, a ať ho nešetřím. A vidíš, jak to dopadlo.“ Zděšeně jsem na něj hleděl. „Jsem si jistej, že je to Lumikkiho hlas, ale nikdy se mnou nemluvil tak autoritativně. Já nevím.“
Přivinul jsem ho k sobě. „Ale tím pádem poznáš, jestli to je on nebo ty hlasy, ne?“
Pokrčil rameny. „Tím si právě nejsem jistej,“ zamumlal.
„Pomohlo by, kdybys nám vždycky řekl, když uslyšíš ten hlas, a nějak se spolu poradíme?“ navrhl jsem. Tuivo opatrně kývl.
„Akorát si myslím, že to budu říkat jenom tobě, minimálně nějakou dobu.“
„Cože?“ nechápal jsem.
„Taimi s náma nepůjde, bude chtít skočit do Kaunisu, a já myslím, že je to silnější než to, že chce být s náma.“
„To si nemyslím. Taimi nás jen tak neopustí.“
„Říkal to šaman,“ namítl.
„Ne. I kdyby chtěla, nenechám ji odejít samotnou.“
Tuivo se nevesele usmál. „Já se jí na to zeptám, až se vrátí.“ Odmlčel se a já jsem cítil tíživý balvan na své hrudi. Nemohl jsem nechat Taimi vrhnout se do takového nebezpečí samotnou. „Díky, Jyrki,“ vytrhl mě z myšlenek můj přítel. „Vyzní to divně, ale je mi líp, když jsem si připustil, že jsem z toho všeho možná zmagořil.“
„Možná je to vážně Lumikki,“ pokrčil jsem rameny.
„Možná. Ale do ledový řeky neskočím.“
„Nemůžeme si půjčit nějakou loď?“ navrhl jsem nejistě kompromis.
Povzdechl si. „Já nevím. Říkal vlastními. Možná tam není možnost sehnat loď. A na sáních už ji nepřepravíme, kdybychom si ji půjčili jinde, jsme plní..“ Potřásl jsem hlavou. Tohle byla možná dost bezvýchodná situace.
„Co navrhuješ?“ zeptal jsem se tiše.
„Já vůbec nevím,“ přiznal, a tíživý pocit ještě zesílil. Jestli nenašel řešení ani Tuivo, existovalo vůbec nějaké?
.
(L. , 25. 6. 2022 0:06)