10. Můžeme vyrazit hned
Odhodil jsem mobil vedle sebe na gauč a snažil se čelit Auriinému zkoumavému pohledu. Nakonec jsem to nevydržel a zvedl se. Předstíral jsem, že si jdu uvařit čaj, i když jsem na žádný neměl chuť. Bylo mi jasné, že Auri mě nenechá samotnýho, když asi poznala, že se něco děje, ale i tak jsem doufal, že jo. Doufal jsem marně. Přišla ke mně a zlehka se dotkla mýho ramene.
„Joni,“ promluvila soucitně, ale zároveň rázně. „Tak úplně ti není ukradená, co?“
Pokusil jsem se tvářit lhostejně. „Jenom nechci, aby tam šla zbytečně.“
Naklonila hlavu na bok a odhrnula si zrzavé prameny, které jí ihned spadly do obličeje. „Ty mi lžeš.“
Netušil jsem, co na to odpovědět. „V čem jako?“
„Joni, já bych to nerada udělala proti tvojí vůli, a jestli fakt nechceš, tak se nic neděje, ale…“ Odmlčela se a ukázala mi můj mobil. „Můžu se podívat, cos jí napsal?“
Zpanikařil jsem. Nechtěl jsem ji do toho zatahovat, neměla o tom vůbec vědět. Jenže pak mi došlo, že ona mi nikdy nelhala a neudělala by to ani na mém místě. Odevzdaně jsem přikývl a psychicky se připravil na hádku. Dobře jsem věděl, co tam stojí. Jen jedna, ale zato zásadní věta. Musime se ještě jednou sejit, chci ti něco duleziteho rict. Auri přelétla zprávu očima a povzdechla si.
„Tušila jsem něco takovýho, ale… proč? V čem je lepší než já?“
„Ne,“ bránil jsem se. „Takhle to… já jí to prostě nechci napsat jenom do zprávy, myslím to o Launovi. Můžeš klidně jít se mnou.“
„A co pak?“ otázala se a pořád mě probodávala pohledem. „Necháš ji tam zničenou?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Oni vnímaj smrt jinak.“
„Tím chceš říct, že ji to nebude mrzet?
„Jasně že bude, ale…“ Potřásl jsem hlavou. „Nevěděl jsem, že budeš hysterčit kvůli jedný holce.“
„Já nehysterčím,“ namítla a chtěla mě obejmout, ale já jsem ji odstrčil.
„Co po mě teda doprdele chceš? Mám jí napsat jenom zprávu? A nechat to být, aniž bych věděl, jestli bude v pořádku?“
„Teď jsi řekl, že smrt berou jinak,“ namítla a tím mě vytočila. Nechápala to, nic nechápala. Měl jsem chuť to na ni zakřičet, ale nechtěl jsem jí ublížit, tak jsem prostě popadl bundu a vyšel ven. Nesnažila se mě zastavit. Flustrovaně jsem si povzdechl, když na mě začal dopadat déšť smíšený se sněhem. Nesnášel jsem jaro v Aletasu.
V podstatě jsem to neplánoval, ale skončil jsem u dveří Ylermiho domu. Věděl jsem, že nejspíš nikam nešel, sotva se mohl dostat domů z práce. Pokrčil jsem rameny. Když už nic, alespoň nepromoknu. Zaklepal jsem, a když otevřel, jen se na mě podíval a objal mě. Vděčně jsem mu to oplatil. Yl neměl úplně ve zvyku lidi objímat, a mokrý lidi už vůbec ne, takže jsem asi vypadal fakt hrozně.
„Měl bych ti dát klíče,“ ušklíbl se, když mě pustil. „Pomalu tu bydlíš.“
„Jako s tebou?“ pokusil jsem se vtipkovat spolu s ním. „Chceš prohrát všechny peníze nebo co?“ Pousmál se a pokývl, ať jdu dovnitř.
„Má cenu ti nabízet něco k pití, nebo si to vezmeš sám?“ pokračoval naoko otráveně. Věděl jsem, že si pořád dělá srandu, ale dokázal jsem jenom zavrtět hlavou. Posadil jsem se na gauč a zavřel oči. Ylermi přede mě něco postavil. Pootevřel jsem oči a zjistil, že je to pivo. Sobě nalil taky.
„Tak co je?“ zeptal se.
„S Auri jsme zjistili takovou blbou shodu náhod. Dávej pozor. Uhm, takže, víš, že je ta moje první holka naživu.“ Přikývl. „Setkal jsem se s ní a Auri u toho teda byla, a já zjistil, že už mě k Jalmi nic netáhne.“ Ylermi si podepřel bradu. „Jenže pak jsme s Auri kecali a… No, když byla ještě Taimi v kmeni s Tuivem, tak se čekalo, že se vezmou. Rozumí si, jsou ve stejným věku…“
„Jo, je to celkem logický,“ uznal. „Ale proč mi to říkáš?“
„Ty víš, že Taimi se tam pak vrátila, že? Myslím když byli v horách.“ Yl zdráhavě kývl. „Její… jeden chlápek z jejího kmene jí nabídl, jestli si nechce vzít jeho kámoše a ona souhlasila, protože Tuivo byl v háji a ona na něho byla naštvaná nebo co.“
„To ti řekla Auri?“ zajímal se.
„Trochu Auri, trochu Tuivo, a trochu jsem si domyslel,“ odvětil jsem. „No, a ten chlap znal Jalmi.“
Ylermi se trochu uchechtl, ale pak zvážněl. „To je celkem drsný, ale proč tě to tak vzalo? To neznáš takovou ty teorii, že znáš každýho na světě maximálně přes šest lidí?“
„Ehm… co?“ nechápal jsem.
Mávl nad tím rukou. „Ale nic. Já chápu, že je to divný, ale co tě na tom tak sebralo?“
„Ten chlap je mrtvej a já bych to měl říct Jalmari, protože je celkem možný, že za ním teď půjde, když jsem ji odmítl.“
„Proč jako?“ odfrkl si.
Protočil jsem oči. „Protože ona furt žije v tom, že už si musí někoho vzít. A asi taky moc nemá kam jít. To neřeš.“
„A ty se teda bojíš jí to říct,“ konstatoval Yl, ale já zavrtěl hlavou.
„To ani ne, oni vnímaj smrt jako přirozený proces. Ale chtěl jsem jí to původně napsat jenom ve zprávě.“
„To podle mě není nejlepší nápad.“
„Jo, taky jsem si říkal. Berou sice smrt přirozeně, ale nevím, jak je to, když si jsou s tím člověkem hodně blízcí, a hlavně, ona není úplně nejsilnější povaha. Tak jsem jí napsal to, že se potkáme. A Auri to zjistila a z nějakýho důvodu příšerně žárlí.“
Ylermi se zamračil. „Upřímně mě už nebaví řešit to, co vy dva máte mezi sebou, ale tohle se mi k Auri nehodí.“
„Mě právě taky ne,“ pokrčil jsem rameny.
„No, já o tom s ní nemluvil, a i kdyby, tak bych ti to asi neřekl,“ podotkl. Kývl jsem. Ylermi prozrazoval jen důležité věci, které by někoho mohly třeba ohrozit. „Ona ti koukala do zpráv?“
„Ne, to ne. Měla nějaký podezření a zeptala se mě, jestli si může přečíst, co jsem Jalmi napsal. Vím, že by vzala, kdybych řekl ne, ale já si nemyslel, že jsem udělal něco špatnýho.“
„Taky že neudělal,“ odvětil Yl. „Nevím, nenaštvalo ji, že ses s ní neporadil dopředu?“
„To ne,“ zavrhl jsem téměř okamžitě tu možnost. „Myslel jsem, že to bereme tak, že je to moje věc. Ona podle mě prostě fakt žárlí, ale… já nevím, je fakt, že jsem si od tý doby nebyl s žádnou holkou nějak blízkej, ale to nejsem ani s Jalmi, teda už ne.“
Ylermi pokrčil rameny. „Fakt vám nechci kecat do vztahu nebo tak. Já nevím, Joni, tohle byste měli řešit mezi sebou.“
„Jo, to budeme. Já si to potřeboval urovnat. Už půjdu,“ začal jsem se zvedat, ale Yl zavrtěl hlavou.
„Já to nemyslel tak, že ti nechci pomoct. Hele… Auri prostě… Asta jí úplně zničil sebevědomí. Myslím, že má prostě strach, že při nejbližší příležitosti zdrhneš s jinou.“
„Jenže já prostě fakt nechci žárlivou holku. Auri mám rád právě proto, že je většinu času úplně v pohodě.“ Znovu jsem se usadil a objal jeden z polštářů. „Možná by bylo lepší, kdybysme se nikdy nedali dohromady.“
„Možná,“ pokrčil Ylermi rameny. „A možná ne. Kdybys ji nemiloval, tak vůbec neřešíš, že se kvůli tomuhle cítí blbě.“ O tom jsem pochyboval, ale nehodlal jsem to Ylermimu vyvracet, protože jsem neměl náladu probírat, co k ní cítím. „Každopádně, podle mě jí to prostě ještě jednou vysvětli a pak jdi za Jalmari.“
„Jo,“ kývl jsem. „Díky.“ Konečně jsem se pořádně napil piva a Yl se chystal mě napodobit, ale pak zaváhal. „Co je? Neříkej, že už taky nepiješ jako Tuivo?“
Ylermi se ušklíbl. „To ses pomátl. Ne, jenom… ještě není tak pozdě a napadlo mě, že můžeme vyrazit na skútru klidně hned, ale jeden z nás musí být úplně střízlivej.“
„Vyrazit kam?“ podivil jsem se.
„Za Jalmari.“
„Ale… co? Vždyť ona mi ještě…“ Bezmyšlenkovitě jsem rozsvítil mobil a pohlédl na obrazovku s ikonkou jedné nepřečtené zprávy. Ylermi si všiml mýho zaraženýho pohledu.
„Teď už odepsala,“ odpověděl s úsměvem. „Slyšel jsem před chvilkou vibrování, ale nechtěl jsem rušit náš rozhovor.“ Neptal se, co ve zprávě stálo, ale já mu to nakonec stejně řekl.
„Že se prej je schopná kdykoliv během hoďky dostat k tý hospodě, kde jsme se setkali předtím. Proč mám pocit, že si myslela, že ji ještě budu chtít vidět?“
„To chceš, ne?“ ušklíbl se Yl.
„Jo, ale rozhodně ne kvůli tomu, co si asi ona myslí. Hele, já… já asi nemám odvahu tam vyrazit dneska.“
„To je další důvod, proč jsem chtěl jet s tebou. Podpořit tě.“
„To jako proto jsi mi dal to pivo? Abych tě neodmítl?“ usmál jsem se.
„No jasně, mám věšteckou kouli a věděl jsem, co mi řekneš,“ oplatil mi úsměv. „Minule jsi tam byl s Auri, ale napadlo tě, že se před ní možná Jalmi nechovala přirozeně?“
„My zpočátku řekli, že je to sestřenka.“
Ylermi zavrtěl hlavou. „Nemyslím si, že ti to uvěřila, Joni. Pár prostě poznáš. Se mnou by Jalmi problém mít nemusela, ne?“
Zaváhal jsem. Ylermi byl jednak kluk, a taky jsem si byl jistej, že tam vážně pojede jako podpora. Auri pochopitelně chtěla asi i ve skrytu duše vědět i to, co je Jalmi zač a jestli mezi náma fakt nic není. A i když se mi to blbě přiznávalo, asi bych byl klidnější s Ylem, protože do toho nebyl osobně zataženej, a taky se do toho nebude vměšovat. A možná v tom hrálo roli i to, že Ylermi vypadal vždycky tak vyrovnaně a mně to pomáhalo. Odvoz bez riskování byl taky docela fajn bonus. Proto jsem nakonec přikývl.
„Tak tam pojedeme?“ navrhl jsem tiše. Pousmál se.
„Fajn, ale myslím, že bys to měl říct Auri dřív, než to naplánuješ. Nemyslím si, že by ti to zakázala, ale nebude se aspoň cítit odstrčená.“ Pohlédl jsem na něj a povytáhl obočí. „Co je? Nemusíš moje rady poslouchat.“
„Ne, právě že to je dobrá rada. Někdy mě fakt překvapuje, jak mi vždycky pomůžeš, Yle.“
„Už jsi s tím pochlebováním skončil?“ ušklíbl se, ale já na něm viděl, že ho to potěšilo. Vzal jsem mobil a poodešel bokem. Zhluboka jsem se nadechl a vytočil její číslo.
„Joni,“ vyhrkla. Poznal jsem, že brečela. „Hrozně mě to mrzí. Já nechtěla hysterčit, prostě… jo, napadlo mě, že bys mohl spíš chtít ji než mě a fakt by mi to ublížilo, ale hlavně se bojím o tebe, víš. Nechci, abys byl nešťastnej. Ta holka mi přijde taková…“ Zarazila se.
„Jalmi? Jaká?“
„Dominantní,“ zašeptala. Pevně jsem semkl rty. Možná měla pravdu. Před Auri byly takové všechny moje holky, ale mě to ve skutečnosti nevyhovovalo.
„Jo, možná. Ale miluju tě, Auri.“
„Kde jsi?“ hlesla tak tiše, že jsem ji skoro neslyšel. „U Yla?“
„Pršelo,“ pokrčil jsem omluvně rameny, i když to nemohla vidět.
„Šel bys tam i tak,“ zasmála se. „Přijdeš teď domů, nebo tam s ním ještě budeš?“
Bylo by snadné zalhat, že budu u Ylermiho a celý výlet za Jalmi zamlčet, ale já jsem to tak nechtěl. „Vlastně… volám ti proto, že Jalmi odepsala, že bysme se mohli za chvilku setkat. Ještě jsem neodpověděl, protože jsem chtěl, abys o tom věděla…“
„To je milý,“ skočila mi do řeči.
„To byl Ylův nápad,“ přiznal jsem. „A já za ní teďka chci jet. Ylermi by jel se mnou. Potřebuju podporu, a taky jsem vypil trochu piva.“
Auri na druhé straně chvíli mlčela. „Tak fajn. Hodně štěstí.“ Znělo to upřímně, tak jsem se s ní s úsměvem rozloučil a rychle naťukal zprávu pro Jalmari. Pak jsem se vrátil za Ylermim, který po nás umýval skleničky, nebo to alespoň pro můj klid předstíral.
„Jedeme,“ oznámil jsem a on přikývl.
Komentáře
Přehled komentářů
What, Auri si myslela, že jí to neřekne osobně?
Excuse me wtf? :D
Re: Re: .
(L. , 24. 6. 2022 18:23)
Mám pocit, že Auri není na zabití jen ve svém
solo příběhu... :D
.
(L. , 24. 6. 2022 13:03)