19. Musí se s tím srovnat
Hledal jsem mezi věcmi ve vaku další svetr, protože mi začínalo být nepříjemně chladno. Stáli jsme na místě, protože jsme stále nevyřešili, kam vlastně pojedeme. Přemýšlel jsem, že bych vážně zamířil nazpět za Siiri, jenže nešlo ani tak o čas, který tím ztratíme, ale o to, že to nebylo nutné. Vážně jsem to měl pod kontrolou. Zvládl bych se z toho dostat i sám, nebylo to nějak kritické.
Najednou jsem za sebou postřehl pohyb, tak jsem se otočil se svetrem v ruce. Taimi se postavila vedle mě a soucitně se usmála. „Ahoj, Jyrki,“ začala nejistě.
„Ahoj,“ odpověděl jsem a promnul huňatý svetr, abych se uklidnil. Taimi sklopila oči.
„Za to, co se stalo, můžu já? Tím, že jsem tě rozhodila?“
Zaváhal jsem. „Asi spíš ne. Já měl nedávno dost děsivej sen a asi se to projevilo nějak zpětně,“ pokrčil jsem rameny. „Kde je Tuivo?“
„Povídal, že chce být sám.“
„Je naštvanej?“
Taimi se ušklíbla. „Na tebe rozhodně ne. Jen si zřejmě všechno potřebuje nechat projít hlavou. Myslím, že je někde za tím kopcem,“ ukázala před sebe. Pokývl jsem. „Jaký sen?“
Povzdechl jsem si. „To je dobrý, nechci tě tím zatěžovat.“
„Jyrki, no tak. Víš, že mě nikdy nezatěžuješ.“ Pohladila mě po paži. Zaváhal jsem, ale pak mi došlo, že se mi možná uleví, když jí to řeknu.
„Tuivo to ještě neví. Raději bych mu to řekl sám, pokud to bude třeba.“
Taimi přikývla. „Byla to noční můra?“
„Jo,“ hlesl jsem a posadil se na sáně. Svetr jsem si přehodil přes kolena. Taimi na něj pohlédla.
„Neškubej ty nitě,“ upozornila mě se smíchem. Podíval jsem se na své ruce. V rukavicích mi to samozřejmě moc nešlo, ale pár vláken jsem přece jen přetrhl. Ušklíbl jsem se. Už mě upozorňovala na to, kdy dělám něco nevědomky, zrovna tak jako Tuivo. Přinutil jsem se na svetr nesahat. „Noční můra o Venlyiném muži?“
„Ano,“ přitakal jsem. „Ale tentokrát to bylo horší.“ Odmlčel jsem se. „Křičel po Venle a pak i po mě, jako vždycky v těch snech. Pak na mámu zaútočil i fyzicky, a na stole byl nůž a já ho vzal a…“ Do očí se mi vtlačily slzy. „V životě bych nikomu neublížil. Ani Otssimu ne. Pak jsem se probudil, ale asi bych ho zabil.“
Taimi s úsměvem přikývla a objala mě. Zabořil jsem hlavu do těch krásných plavých vlasů. „Jyrki,“ zazněl její tichý hlas u mého ucha a zřejmě by mi to bylo příjemné, kdybych se nesnažil ze všech sil nevzlykat. „Vím, že to vypadá děsivě, ale zkus se na ten sen podívat z jiného úhlu. Sny jsou symbolické, nemusí to nutně znamenat, že bys Otssiho zabil, jen že možná jeho vliv trochu odchází z tvého života.“
Zvědavě jsem na ni pohlédl. „Jako že se od něho odpoutávám?“
„Jistěže. Vidím to. Jsi úplně jiný člověk, než jsi byl před pár měsíci, Jyrki.“ Trochu se ode mě odtáhla, ale chytila mě za obě ruce. „Když jsem ještě žila v kmeni, lidé za šamany často chodili proto, že ve snu někoho zabili, a mohl to být i někdo blízký. A vždy dostali radu, že by měli obnovit pouto s tím člověkem, protože pro ně přestává být důležitý. I Tuivo měl takový sen.“
„O tobě?“ hádal jsem. Taimi zachmuřeně přikývla.
„Ale to bylo už v době, kdy věděl, že chce odejít. Nemám mu to za zlé. Každopádně, ty tohle pouto chceš zrušit. Proto je ten sen dobré znamení.“ Pak potřásla hlavou. „Tuivo by tohle považoval za snůšku nesmyslů, ale ty nad tím alespoň přemýšlíš, viď?“
„Já si myslím, že tak by to mohlo být,“ pokrčil jsem rameny a Taimi přitakala.
„A ještě něco, Jyrki. Nechtěl jsi ho zabít, aby ses mu pomstil, nebo snad z nenávisti. Chtěl jsi to udělat proto, abys ochránil Venlu. Máš ji svým způsobem rád.“ Poslední větu vyslovila hodně opatrně.
„Jo,“ přikývl jsem. „Svým způsobem jo, tak jako ona mě. Doufám, že vážně odjela do Pieni.“
„Já doufám, že se ještě někdy setkáte,“ prohlásila Taimi.
„Asi ano. Děkuju, že jsi ji tehdy neodepsala, a hlavně že jsi jí dala to telefonní číslo na Tuiva.“
„Viděla jsem v ní dobro,“ odvětila Taimi a rozhlédla se kolem sebe. Napodobil jsem ji. Tuivo stále nebyl v dohledu. „On se vrátí, říkal, že to bude na delší dobu. Ale můžeme ho jít hledat, jen abychom zjistili, kde je a jestli je v pořádku. Cestou bych ti však chtěla ještě něco říct.“
„Počkej, jen si obléknu ten svetr,“ kývl jsem ke kusu oblečení a začal si sundávat bundu. Než mi stačila být zima, rychle jsem vklouznul do další vrstvy a zase si nasadil svou péřovku. Pak jsem se zvedl a Taimi se mě znovu chytila za ruku a pevně ji stiskla. Vykročili jsme ke kopci, na který před chvílí ukazovala.
„O čem jsi se mnou ještě chtěla mluvit?“ zeptal jsem se.
Taimi se na mě trochu usmála. „Víš, jak jsme po té výpravě do hor přijeli domů a ty ses snažil zmrazit vodu ve sklenici?“
„No?“
„Jyrki,“ nervózně si skousla ret. „Já si myslím, že by to možná šlo. Tuivo tě tehdy rušil, ale možná kdybys na to měl klid a hlavně tam tu ruku přímo ponořil, tak…“
„Tak?“ pobídl jsem ji.
„Tuivo mi za to nepoděkuje,“ povzdechla si. „Že bys možná mohl tu řeku zmrazit a my se po ní mohli vydat.“
Vykulil jsem oči. „Zmrazit řeku? Já?!“
„Má snad někdo jiný z nás ten dar?“ usmála se. Začali jsme stoupat do kopce.
„Ale chtěli jste jít za Siiri.“
„Ano, ale přemýšlela jsem o tom a myslím, že je to jediný způsob, jak řeku překonat. Jestli ten hlas patřil Lumikkimu, možná Tuivovi naznačil nějaké řešení, ale víš, jaký Tuivo je. Ale jestli se té kletby bojíš, tak se můžeme zkrátka vrátit do kmene a do té řeky následně skočíme.“
Potřásl jsem hlavou. „Nejde o to, že se bojím, ale že to prostě nedokážu, Taimi.“
„Dokážeš. Já tomu věřím.“ Poznal jsem, že to nejsou prázdná slova, ale já si tím tak jistý nebyl. „Ale musíš tomu uvěřit hlavně ty. A musíme trénovat, jen bychom měli vymyslet, jak rozmrazit led, abys ho pak mohl znovu zamrazit, aniž by si toho Tuivo všiml.“
„Ty to chceš dělat za jeho zády?“ podivil jsem se. Taimi mi sevřela ruku ještě pevněji.
„Moc dobře víš, že pro to nebude mít pochopení, Jyrki. Bude ti v tom bránit.“
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Maximálně mi řekne, že to není dobrej nápad, nebo se na chvilku naštve. Taimi, já mu prostě nebudu nic tajit. Musí se s tím srovnat.“
„Mohl bys mu to říct až u Kaunisu. On před tebou také vždy tajil spoustu věcí, a zcela upřímně, možná ještě tají.“ Někam se zadívala, a já jsem si všiml Tuiva, který pod námi pomalu kráčel sněhem.
Pokrčil jsem rameny. „Já vím, ale jak bych po něm mohl chtít, aby byl upřímnej, kdybych sám nebyl?“
Taimi si povzdechla. „Prosím, nedělej to. Vymyslíme to tak, aby nic neviděl. Budeš mít klid na trénování.“
„Nezlob se, ale přestaň mu křivdit. On je hodnej.“
Plavovláska pokrčila rameny. „Nemůžu tě zadržet.“ Prošli jsme už celý vrchol kopce a ona mávla rukou ke známé postavě dole. „Ale uvědom si, že jsi proti němu sám. Pomůžu ti s tréninkem, ale nemám již sílu se s ním neustále dohadovat.“
Smutně jsem se usmál. „V pořádku. Jdeme za ním, nebo se vrátí?“
Taimi pokrčila rameny. „Já jdu pro dříví, naše zásobička na sáních je skoro pryč.“ S těmito slovy se obrátila a vydala se znovu dolů. Já jsem zůstal nerozhodně stát nahoře. Už jsem se chtěl vydat za plavovláskou, ale dopadly na mě první sněhové vločky. Vzhlédl jsem a Tuivo také. Všiml si mě a mávl, ať jdu za ním. Ještě jednou jsem si prohlédl oblohu, ale přišlo mi, že nebude sněžit moc. Možná to ale můj přítel viděl jinak. Zamířil jsem k němu a sněžení mezitím trochu zhoustlo.
„To počasí je v pohodě?“ zeptal jsem se, když byl na doslech.
„Jo, rozhodně. Ty vločky budou jenom tak poletovat. Co tu děláš?“ Neznělo to útočně, ale raději jsem o pár kroků ucouvl.
„Jenom jsme se s Taimi koukali, jestli jsi v pohodě. Hned odejdu.“
„To jako že by mě za těch pár minut něco zabilo?“ usmál se. „I když je pravda, že tu jsou medvědi. A taky vlci.“ Zachvěl jsem se. To by nám tak scházelo, potkat hladovou smečku. „Kde je Taimi?“
„Šla doplnit zásoby dřeva.“
„Dobrej nápad,“ kývl. „Hele, já jsem v pohodě, ale ty ne. Co je?“
Zaváhal jsem, kde začít. „Víš, to, že jsem minule neovládl tu kletbu, mělo svůj důvod.“
Tuivo mi položil paži okolo ramen a pokračovali jsme údolím. Zřejmě už ho podle stop celé prošel. „Myslíš, že tě já nebo Taimi nemáme rádi? Protože to je pitomost, věř mi.“
„Ne, to ne,“ hlesl jsem a na rty se mi vkradl úsměv.
„Tak šlo o to, že tě Taimi vyvedla z míry?“
„Na to se mě taky ptala. A do jistý míry možná, ale… zdála se mi noční můra.“
„To, co vždycky?“ otázal se.
„Jo, ale horší.“ Pustil jsem se do líčení a skončil Taimiiným výkladem toho, co by ten sen mohl znamenat. „Říkala, že bys to nepochopil.“
Tuivo se zamračil. „Taky mě napadlo, že by to mohlo souviset s těma poutama.“
„Je k tobě nespravedlivá.“
Mávl nad tím rukou. „To je v pohodě. Má proč. Každopádně, jo, tohle dává smysl. Takže to svým způsobem noční můra nebyla.“
Přikývl jsem. „Jo, ale než to Taimi vyložila jinak, tak mě ani nenapadlo nad tím takhle přemýšlet.“
„Proč ses tím trápil sám?“ staral se.
Povzdechl jsem si. „Bylo to tu noc, co jsem za tebou přišel na hlídku, a prostě jsme řešili jiný věci.“
„Jyrki, tohle je taky důležitý.“
Přinutil jsem se pohlédnout mu do očí. „To říká ten pravý.“ Ušklíbl se. Věděl, že to on mi nic neprozrazuje, ani když ho to trápí. „No, ale teď ta horší část. Taimi říkala ještě něco. Víš, můžeme se klidně otočit a jít za Siiri, a pak skočit do Kaunisu, ale je i jiný řešení.“ Povzdechl jsem si. „Taimi mi radila, ať ti to ani neříkám, ale nepřišlo mi to správný.“
Tuivo mě dotekem přinutil zastavit a sám také zůstal na místě. Objal mě kolem pasu a já jsem ho napodobil. „Neboj se mi to říct, Jyrki.“ Jeho laskavý tón mě přesvědčil.
„Pamatuješ si ještě, jak jsem se snažil zmrazit vodu v tý skleničce?“ Tuivo váhavě přikývl a pořád mě držel, i když ne tak pevně. „Taimi si myslí, že když uvěřím, že to vyjde, nebude mě nikdo rušit a ponořím do vody ruku nebo tak, že… že to zvládnu.“
Tuivo na mě pohlédl. „Ona chce, abys zmrazil Kaunis? Ty vole.“
„Jo. A mně to nepřijde jako tak špatnej nápad,“ přiznal jsem a sklopil pohled. Tuivo natáhl ruku a pohladil mě po vlasech, které vykukovaly z čepice.
„Ta řeka má asi sedmdesát metrů na šířku a teče jí dost vody. Já vím, že to můžeš zmrazovat po částech, ale uvědomuješ si, že i kdyby to vyšlo, musel bys vytvořit fakt silnou krustu ledu? Je to moc nebezpečný, Jyrki.“
„Nebezpečnější než skočit do ledovýho proudu?“ namítl jsem. „Fakt to mám pod kontrolou.“
Tuivo nešťastně potřásl hlavou. „Budeš muset tu kontrolu ztratit, abys něco takovýho dokázal. Jyrki, pořád se můžeme vrátit do Pieni, jít třeba za Venlou a vykašlat se na tohle všechno…“
„Já to ale chci udělat,“ uvědomil jsem si. „Chci vědět, kde má moje moc limity. Slibuju, že udělám všechno proto, abych to nepřehnal.“ Odmlčel jsem se, ale pak jsem si ještě na něco vzpomněl. „Taimi říkala, že budeme trénovat na rozmraženým sněhu.“
Tuivo se usmál. „Myslím, že bys měl začít na vroucí vodě, třeba po vaření nebo tak.“
Povytáhl jsem obočí. „Proč? Vždyť to je těžší, studená voda je blíž bodu mrazu a snadněji zmrzne.“
Tuivo se rozesmál. „Bylo to v jedný tý encyklopedii, co máš v chatě. Asi jsi ji dlouho nečetl. Byla to ta o přírodních jevech.“
„Jo, tak tu jsem naposledy četl jako malej. Pak jsem se hrozně bál, že mi vybuchne pod nohama sopka, na každým kroku.“ Tuivo se zazubil.
„Každopádně, já ji četl, když jsem se tam tehdy nudil. Teda, kousek. A zaujalo mě teda jenom tohle, ale teplá voda zmrzne rychleji, protože molekuly v ní jsou uspořádané víc jako ve zmrzlé vodě, než když je ta voda studená.“
„Už víš, proč čtu?“ usmál jsem se. „Tohle je super, Tuivo. Díky za informaci.“
„Jo,“ kývl. „Tak to můžeme hned zkusit, co?“
„Ty už nechceš být sám?“ podivil jsem se.
„Ne, já se stejně jenom vztekal na všechno a všechny.“ Pustil mě. „Pojď.“
„Vzal jsi to líp, než jsem čekal,“ přiznal jsem a vykročil po Tuivově boku.
„Jinak to nešlo, ty ses tak hrozně bál mi to říct a já si už představoval horší věci.“
„Jako co?“
„Nebuď zvědavej,“ ušklíbl se. „Hele, nešel za náma žádnej pes.“
„Buďto nám zdrhlo spřežení, nebo jim Taimi dala najíst. Nemusím asi říkat, že ta první možnost by nám moc nepomohla, že?“ odpověděl jsem mu. Přešli jsme k rozhovoru o mé smečce a já jsem byl v té chvíli hrozně šťastný, že mám zrovna Tuiva a Taimi. Oba to byli úžasní lidé, každý svým způsobem.
.
(L. , 25. 6. 2022 12:38)