15. Proč tu sedíš jako hromádka neštěstí
Když zmizela temnota před mýma očima, rozhlédl jsem se kolem sebe. Tu místnost jsem znal, i když je pravda, že mi nedovolili ji navštěvovat moc často. Obývací pokoj. Omdlel jsem snad? To by vysvětlovalo to černo. Ale proč mě prostě nenechali v pokoji?
Seděl jsem na zemi a opíral se o gauč. Měl jsem zakázáno na něj sedat, abych nepokrčil deky. Oni samozřejmě mohli. Oni. Máma a Otssi. Sotva jsem na ně pomyslel, uvědomil jsem si, že ke mně doléhají jejich hlasy.
„… bez mýho dovolení!" křičel Otssi na mámu. Napadlo mě, že bych měl odejít, než si mě všimne, ale pak mi došlo, že nám vržou dveře. Nešlo se nenápadně vyplížit.
„Kdybych ti to řekla, tak bys mě nepustil," namítla Venla plačtivým hlasem.
„Ale tys i tak odešla bez mýho dovolení! Určitě za tím svým milencem!"
„Jakým? Žádnýho nemám," pokrčila rameny.
„Myslíš, že jsem si nevšiml, jak se furt usmíváš na toho souseda?!" pokračoval Otssi. Máma, které jsem viděl na rozdíl od Otssiho do tváře, se na mě povzbudivě usmála. To byla chyba. „Tobě to ještě připadá vtipný?!" Otssi zvýšil hlas a já jsem si chtěl zacpat uši, ale ruce mě neposlouchaly.
„Ne," hlesla tiše. „Já… Miláčku, byla jsem u mámy. Víš, že tě nemá ráda."
„Nelži mi, ty kurvo!" zavřeštěl a popadl ji za zápěstí a natlačil ke stěně.
„Nelžu!" zakřičela už i ona. „Nevím o tom, že bych se usmívala na souseda."
„A zase lžeš!" zavrčel a strčil do ní, takže se bouchla hlavou o stěnu. Zaťal jsem pěsti. Tohle jí nesměl dělat.
„A… a t-teď," vykoktala ze sebe. „Jsem se jenom usmála na Jyrkiho."
Otssi na mě vrhl pohled a já jsem se instinktivně přikrčil. „Tvoje matka je kráva. A jablko nepadá daleko od stromu, že?" oznámil mi mrazivě klidným hlasem a pak se zase obrátil k Venle. „Ještě jednou a uvidíš."
Myslel jsem, že je po všem, ale Otssi ke mně přistoupil. Zatajil se mi dech.
„Vstaň," přikázal mi. Nedocházelo mi, co jsem provedl, ale to bylo normální. Pohled mi zabloudil k noži na stole. Kdyby to nebylo trestné, už bych ho probodl. Poslechl jsem ho. „Narovnej se," pokračoval a já jsem zhluboka vydechl a udělal to. „A dívej se mi doprdele do očí, když s tebou mluvím!" zakřičel a já sebou trhl. Pak mě vzal za bradu a zvedl mi hlavu. Když jsem mu musel pohlédnout do těch prázdných a vzteklých očí, zvedl se mi žaludek.
„Nech ho!" slyšel jsem matčin hlas. „Tohle je náš spor. Jyrki, do pokoje," zavelela a snažila se ode mě Otssiho odtáhnout.
„Co si to dovoluješ!" zakřičel mámin manžel, a já už jsem to nevydržel. Vysmekl jsem se mu, obešel ho a popadl nůž. Moje ruka se pohnula a ozval se výkřik. Pak jsem se probudil.
Ležel jsem ve stanu vedle poklidně spící postavy a snažil se uklidnit svůj splašený dech. Bodl jsem ho. Možná jsem ho zabil. Ať udělal cokoli, tohle nebylo správné. Proč jsem to sakra udělal, proč jsem si raději zase nevytrpěl tu hádku a pak nezalezl do pokoje? Proč byl ten sen tak živý? Bylo mi tak hrozně špatně a usoudil jsem, že stejně neusnu. Tiše jsem vylezl ze stanu a šel se vyplakat Tuivovi v náruči.
Jakmile jsem však pohlédl na jasnou oblohu nad sebou, sevřelo se mi srdce. Tuivo seděl na hlídce a já si uvědomil, že ho skoro celou noc nikdo nevystřídal. Neměl bych ho otravovat se svými starostmi, ne teď. Vydal jsem se k němu a ke skomírajícímu ohni. Podíval jsem se na něj, jak se krčí ve spacáku, a přiložil připravené dřevo.
„Díky,“ zamumlal bez většího zájmu a pohled upíral do plamenů.
„Spíš?“ musel jsem se ho zeptat. „Nedivil bych se ti, vždyť tu sedíš děsně dlouho. Běž do stanu.“
„Ty se potřebuješ vyspat, Jyrki.“
„A ty snad ne?“ Mlčel. „To, že většinou moc nemůžu usnout, neznamená, že ty ten spánek nepotřebuješ.“
„Stejně bych neusnul,“ namítl tiše.
„Já taky ne,“ poznamenal jsem. Konečně se na mě podíval. Ve tváři měl vepsaný neskutečný smutek, ale nic neříkal. „Noční můra,“ pokračoval jsem nejistě a zachvěl se, když jsem si vzpomněl na ten sen. „Myslel jsem, že už budu v pohodě.“
Tuivo se trochu napřímil a nahmatal mou dlaň. Vděčně jsem ji stiskl. „Už jsi mnohem víc v pohodě. To, že to občas znovu přijde, je normální, ale zvládáš to skvěle.“
Nejistě jsem na něj pohlédl. „Tenhle sen byl horší než ty předtím.“ Pak jsem si ale uvědomil, že nejspíš sbírá poslední síly, aby mi dokázal pomoct. Neměl bych být tak sebestředný. „Ale asi o tom nechci mluvit. Spíš by mě zajímalo, proč tu tu sedíš jako hromádka neštěstí.“
Tuivo se pousmál, ale úsměv z jeho rtů hned zmizel. „Přemýšlím nad… nad tím vším, co se stalo večer.“
Sklousl jsem si spodní ret. „Nechtěl jsem ti ublížit.“
„Ne,“ zasmál se. „Ty za nic nemůžeš. Jsem rád, žes přišel s tím, že by to nemusel být Lumikki, Jyrki. A hlavně, tohle mě až tak moc netrápí. Prostě se jenom budu možná muset vyrovnat s tím, že jsem zmagořil.“
„A co tě teda trápí?“
Opřel si hlavu o moje rameno a já jsem se zahleděl na hvězdy nad námi, abych se trochu uklidnil a mohl tu být pro něj. „Já prostě… prostě nemůžu Taimi znovu nechat jít, znovu ji ztratit.“
„Zase se setkáte, Tuivo,“ zašeptal jsem.
Zhluboka si povzdechl. „Spíš tam fakt umře, ať už to byl ten šaman nebo ne.“ Odmlčel se. „Když jsem ji tehdy poslal pryč, bolelo to, ale já nad tím přemýšlel fakt dlouho. Byl jsem na to připravenej a považoval náš společnej život za ukončenej, protože stejně neměl žádnou budoucnost. Jenže teďka, teďka tu budoucnost vidím a… já bych prostě chtěl všechno překonat a byt s ní, teda s váma, se vším všudy. Jenže když ji ztratím… já nevím. Část mě bude vždycky nějak chybět.“
Těžko se mi to poslouchalo, protože to, že mi toho řekl tolik, znamenalo, že ho to trápí opravdu hodně. „Můžeme se všichni vrátit do Pieni, nebo klidně až do Aletasa, a zapomenout na všechno,“ navrhl jsem.
„Jenže s tím Taimi nesouhlasí. Ona je přesvědčená, že to byl Lumikki a že musíme udělat to, co si přeje. Prostě tam půjde. Napadlo mě, že půjdu s ní a pokusím se ji přemluvit, aby to nedělala, ale vím, jak jsem se cítil já, když to zkoušeli.“
„Ale zabralo to,“ usmál jsem se, i když mi nebylo tak úplně jasné, kdo jsou v tomto případě oni. Jeho kamarádi? Lidé z kmene? Samotní šamané?
„Vole, já to nakonec neudělal kvůli tobě, ne kvůli nim. A taky teda… To je jedno.“
„Ne, řekni mi to, Tuivo,“ hlesl jsem a přisunul se k němu, co nejbliže to šlo. Trochu vystrašeně na mě pohlédl.
„Kvůli Ylovi,“ zašeptal. Takže oni byli jeho kamarádi a mluvil o tom, když se ho snažili přesvědčit, aby se nevracel do Pieni. Když jsem to konečně chápal, mohl jsem se plně soustředit na obsah jeho slov. „Když jsme spolu strávili trochu času, jak mě on, Auri a Joni doprovázeli, tak jsme si rozuměli a já měl na chvíli pocit, že jsem si to s ním úplně neposral.“
„Co? Proč by sis to měl s ním pokazit?“ nerozuměl jsem.
„Kvůli tomu, že jsme spolu kdysi chodili a já to všechno předstíral. On mi nedá najevo, že ho to mrzí, ale drží si ode mě odstup.“
„On tě miloval? Říkal jsi, že…“
„Ne,“ skočil mi do řeči. „Aspoň to tvrdí. Ale věřil mi a já ho zklamal.“
„Tuivo,“ začal jsem opatrně. „Nechceš si o tom s ním upřímně promluvit?“ Odfrkl si. „Ne, fakt, jedině takhle budeš vědět, jak přesně to bere.“
„To je asi teď stejně jedno. Já… nemám motivaci napravovat nějaké vztahy, když ztratím jednoho z nejdůležitějších lidí ve svým životě.“
Byl jsem v koncích s tím, jak mu pomoct, ale ještě jsem se nechtěl vzdát. „No, já myslím, že ona by nevnímala stejně jako ty, kdybys ji přesvědčoval, ať to neudělá. Měli bychom jít s ní. Ten Launův kmen je oproti ní naprosto nedůležitej.“
„Ne,“ zavrčel. „Ty nikam nejdeš. Vrať se do Aletasa. Ještě se ti něco stane.“
Pozvedl jsem obočí, i když to nemohl vidět. „A tobě se jako něco stát může? Myslíš, že budu sedět ve městě na zadku a čekat, jestli se alespoň jeden z vás vrátí?“
Tuivo mě odstrčil. „Ty. Nikam. Nepůjdeš.“
„A ty mi nebudeš rozkazovat,“ odpověděl jsem naštvanějším hlasem, než jak jsem se opravdu cítil. Jen se o mě bál.
„Jyrki, u všech bohů, alespoň jednou mě poslechni. Tohle je ještě šílenější než to všechno, co jsme udělali doteď.“
Zkoumavě jsem si ho prohlédl. „Ty chceš do tý řeky skočit, že jo?“
Tuivo ztuhl. „Já… já nemám na výběr. Když to neudělám, tak Taimi umře nebo ji to odplaví kdovíkam, a já už ji nikdy neuvidím. Jedno z těch loučení musí být poslední.“
„Jdeme všichni nebo nikdo,“ trval jsem na svém, i když všechno ve mně křičelo, že je to hloupost.
Potřásl hlavou. „Tak to abych Taimi fakt přesvědčil, ať to neděláme.“
.
(L. , 25. 6. 2022 11:53)