18. Ten pocit se mi líbil
Zastavili jsme při břehu jezera, u kterého se údajně nacházel ten kmen. Asi to byla pravda, protože jsem viděl stoupající proužek dýmu. Jalmari sesedla ze skútru a přejela nás pohledem. Pak ke mně přešla a z nějakýho důvodu mě chytila za ruku. Asi bych se jí vysmekl, ale ona se pak zeptala Ylermiho na něco, co mě dost znepokojilo.
„Kde přesně zůstalo Launovo tělo?“ Snažila se mluvit klidně, ale hlas se jí trochu chvěl, a taky mi drtila ruku.
„V lese, už jsem ti to říkal,“ odpověděl Yl a pokrčil rameny. „Jdeme?“
Jalmi se však zamračila. „Rozhlédni se kolem sebe. Všude jsou tady lesy. Chtěla bych znát přesné místo.“
Ylermi pokrčil rameny. „Už si to nepamatuju.“
„Musíš si to pamatovat,“ zavrčela. „Alespoň mi řekni směr.“
Ylermi na mě bezradně pohlédl, ale já mohl jen zavrtět hlavou. Takhle konkrétní Tuivo nebyl. Ylermi si povzdechl. „Není to fuk? Stejně bude prolezlej červama tak, že ho jenom těžko zakopeš do země.“ Hned jsem poznal, že to přehnal. Jalmari mi bolestivě zaryla nehty do dlaně.
„Pojď, Joni,“ přikázala mi, a když za náma chtěl jít i Yl, zpražila ho pohledem, takže raději zůstal tam, kde byl. Naposledy jsem se ohlédl a zavrtěl hlavou, aby pochopil, že udělal chybu, ale zároveň se usmál. Ylermi to nemyslel zle, ale Jalmari neměla šanci poznat, že to prohlášení bylo v podstatě laskavé. On ji jen upozorňoval, že ji pohled na mrtvý tělo jejího přítele ji může rozhodit. Jenže jsem taky chápal, proč ji sebral ten způsob, jakým to řekl.
„Pohřbívat těla je barbarské,“ řekla mi, když jsme se vzdálili.
„Jemu to nedošlo,“ hlesl jsem. „Myslel to dobře, fakt, on se občas jenom vyjadřuje drsně.“
Jalmari se smutným úsměvem potřásla hlavou. „Ach, Joni, proč se o něj zajímáš? Copak ti za to stojí?“
Vysmekl jsem svoji ruku. „Je to dobrej kamarád. Mám ho rád.“
„Věř mi, že jsi mnohem lepší než on.“ Znělo to trochu panovačně, tak jsem jen pokrčil rameny. „Stále jsme si pořádně nepromluvili o samotě. To jsi takový slaboch, že při sobě musíš stále mít kamarády? Copak se mě bojíš?“ Zasmála se, jako by to byl vtip, ale možná měla trochu pravdu. Bál jsem se jí, nebo spíš být u ní tak blízko. Měla zůstat vzpomínkou.
„Jasně že ne. On prostě chtěl jet se mnou. Pak máme ještě něco v plánu,“ zamumlal jsem neurčitě.
Jalmari se stále usmívala. „Oba víme, že to není pravda. Joni, copak jsme spolu nebyli šťastní?“ Podíval jsem se na ni a pozvedl obočí. O co se tu snažila?
„Byli. Já chápu, že nemluvíme tvým rodným jazykem, ale tohle je minulej čas. Ty doby už jsou pryč.“
Úsměv na její tváři povadl. „Zkazili tě. Město tě zkazilo, Joni.“
Povzdechl jsem si. „Prostě radši pojď.“
Po chvilce jsme vstoupili mezi první obyvatele kmene. Samozřejmě na nás zvědavě koukali a začali si něco šeptat. Párkrát jsem postřehl její jméno. Meri. Napadlo mě, že Meri do mýho života nikdy nepatřila. Meri byla milá a laskavá dívka, ale já jsem znával Jalmi, panovačnou královnu divočiny, která si myslela, že může získat všechno, na co si ukáže, a že jí patřím. Jenže jsem nepatřil. Patřil jsem k Auri, ale ani ta mě nevlastnila. Meri, jak ji znali její soukmenovci, taková nebyla, Meri žila jen pro kmen, alespoň z toho, co mi vyprávěla. Některé lidi náš svět možná přece jenom zničil.
Zatímco jsem přemýšlel, došli jsme k nějakýmu stanu, kde se zastavila. Vešli jsme dovnitř a všechny oči se na nás upřely. Začala něco říkat, ale samozřejmě jsem ji nerozuměl. Nerozumněl jsem nikomu, nerozumněl jsem celý situaci. Poznal jsem jenom chvíli, kdy asi prohlásila, že je Launo mrtvý, protože na okamžik všichni ztichli. Pak jim to asi začala vysvětlovat, ale najednou vypadala hrozně naštvaně, dokonce i křičela. Nějaká ženská ji utěšovala, ale ona mě prostě popadla za ruku a skoro vyběhla ven. Táhla mě za sebou.
„Co?“ odvážil jsem se zeptat.
„Ty jsi to věděl?“ zeptala se mě dost roztřeseným hlasem a trochu zpomalila. Ovinula si moji paži kolem pasu, takže se naše boky dotýkali, když jsme šli. Chtěl jsem se oddálit, ale ona tu ruku držela.
„Pusť mě,“ prohlásil jsem. „Co jsem jako měl vědět?“ Snažil jsem se o milej tón, ale už mě štvalo, jak se mě furt dotýkala.
„Drž mě. Je to nutné,“ prohlásila. Napadlo mě, že to z nějakýho důvodu musíme dělat před kmenem, tak jsem ji radši nechal. „Věděl jsi, že mi tvůj kamarád lhal, viď?“
„Já pořád nevím, o čem mluvíš,“ přiznal jsem.
„Ach, Joni, kéž bys byl chápavější. Ylermi. Ylermi mi lhal. Lhal i tobě?“
Rozbušilo se mi srdce. Chtěl jsem se ji zeptat, proč by jí měl lhát, ale ona zase zrychlila krok a došla až k čekajícímu Ylovi. Usmíval se, ale pak ho zřejmě zarazil její vražedný pohled.
„Ty!“ vykřikla a ukázala na něj. „Mělo mě to napadnout, když jsi neuměl určit směr, ale ty jsi vůbec neviděl Launa zemřít, že?“ Ylermi na mě vrhl tázavý pohled, ale já jsem jen pokrčil rameny. „Na Joniho se nedívej. On mi to neprozradil.“ Odmlčela se. „Tvůj výraz mluví za vše. Teď odejdi.“
„O čem to sakra mluvíš?“ zeptal jsem se ve stejnou chvíli jako Yl položil otázku, jak to zjistila. Pousmál se na mě. Možná nemělo cenu to pořád tajit.
Jalmari se vítězoslavně usmála. „Předpokládám, že se nejmenuješ Tuivo ani Jyri.“
„Jyrki,“ opravil jsem ji automaticky.
„Takže o tom víš,“ pravila zklamaně. „Myslela jsem si, že jsi čestný muž, Ylermi. Zklamal jsi mě. Teď odejdi.“
„Fajn,“ zvedl ruce. „Nemusíš hned bejt tak teatrální.“ Udělal jsem krok k Ylovi, kterej byl připravenej odejít, ale pak jsem se ještě otočil.
„Zůstaneš v tomhle kmeni, Jalmi?“
Usmála se a přiblížila se. „Jistěže zůstaneme. Slibuji, že si tento život zamiluješ, Joni,“ zavrněla.
„Co?!“ vyhrkl jsem a už mi bylo všechno jedno. „Hele, nevím, o co ses celou tu dobu snažila, ale totálně jsi mě tím odradila. Pojď se prostě normálně rozloučit, ať na tebe můžu zase vzpomínat v dobrým.“
Jalmi zaťala pěsti a v očích se jí zatřpytily slzy. Na mě ale vydírání pláčem nefungovalo. Jenže pak mi došlo, že ten pláč je skutečnej. „Musíš mi pomoct, Joni.“
„V čem?“ ztišil jsem hlas.
Pohlédla na mě a já jsem ji prostě musel alespoň na chvilku obejmout. V očích měla vepsanou neskutečnou bolest. O pár kroků se ode mě vzdálila a upřela zrak na jezero. „Nemůžu tam jít bez tebe,“ prohlásila a Yl se od nás taktně vzdálil a předstíral, že zkoumá kamínky pod svýma nohama. Jako by se v nich snad vyznal. „Jsem stará, a jestli nikoho nezískám, tak mě budou odsuzovat. Už dávno bych měla porodit alespoň první dítě, víš?“
„Tak proto jsi mě balila,“ vydechl jsem trochu naštvaně.
„Myslela jsem, že mě miluješ,“ vzlykla a já ji pohladil po zádech.
„Svým způsobem, ale asi úplně nemusím tenhle styl balení.“
Jalmari si rukávem bundy setřela slzy. „Změnil ses.“
„Já vím,“ přikývl jsem. „Mrzí mě, že tě budou odsuzovat, ale já jdu domů, do Aletasa. Mám tam holku.“
„Joni, prosím,“ bolestně zavřela oči.
„Ne, Jalmi, já se kvůli tobě nechci obětovat. Fakt mě to mrzí.“
„Kdysi bys to udělal,“ řekla skoro vyčítavě.
„Jo, jenže bych nebyl šťastnej.“
„A záleží ti na tom, abych byla šťastná já?“ zašeptala.
Povzdechl jsem si. „Jo, ale já prostě říkám ne. Měj se, Jalmi, teda vlastně Meri.“
„Ty mi můžeš navždy říkat Jalmi,“ pousmála se. „Přece ti na mě záleží. Tak už pojď.“ Natáhla ke mně ruku. Odstrčil jsem ji. Už jsem toho měl plné zuby.
„Zkusíš ještě něco, jak mě k tomu dotlačit?“ zavrčel jsem a krátce ji objal. Chtěla se mě chytit pevněji, ale já jí to nedovolil. „Měj se, jak jsem říkal. Budeš fakt hezká vzpomínka.“
Slyšel jsem její pláč, ale neotočil se. Přišel jsem za Ylem, který se najednou zvedl. „Hele, mám mušli!“ zvolal nadšeně. Ukázal mi celkem velkou schránku, tak jsem se na něho pokusil usmát, ale on pak zvážněl. „A jéje. Kam šla?“
Vydechl jsem. „Do kmene. Asi mám trochu výčitky.“
„Kvůli čemu, prosím tě?“
Pokrčil jsem rameny. „Já byl asi její poslední naděje, jak získat uznání. Proto mě balila. Nutně potřebuje partnera.“ Ylermi zavrtěl hlavou. „Oni v kmenech berou vztahy jinak, není to o romantice a někdy ani o lásce, ale… kurva, vyzní to blbě, ale já si fakt myslel, že mě doopravdy ještě pořád miluje, a ten pocit se mi líbil.“ Spolu s tím, jak jsem to přiznal jemu, jsem to přiznal i sobě.
„Nezní to blbě, ale stejně, když už nic, tak být často s člověkem, který tě takhle klamal, by bylo fakt nanic.“
„Jo,“ pousmál jsem se. „Vždycky mi dokážeš zvednout náladu.“
„Když se zrovna nepředstavím vlastním jménem, co?“ ušklíbl se. Položil jsem mu ruku na rameno.
„Vracíme se do Aletasa?“
„Jasně, mám tu toho po krk,“ obrátil oči v sloup. Když jsem dosedl na skútr, došlo mi, jak moc mi ten rozhovor s Jalmari vzal i ten zbytek energie, který jsem měl. Je jedině dobře, že se zase stane vzpomínkou a já se už nebudu starat o její osud.
Komentáře
Přehled komentářů
Jyri zní jako pokus o to, vymyslet nějakou
„roztomilou” zkratku jeho jména :D
Re: .
(Ant, 25. 6. 2022 14:24)Jyri jako jméno fakt existuje, vlastně je to totéž ,(něco jako třeba Bára/Barbora). :-)
Re: Re: .
(L. , 26. 6. 2022 0:19)
Aha, já myslela, že Bára jako samostatné jméno
neexistuje... :D The more you know... :D
Re: Re: Re: .
(Ant, 26. 6. 2022 8:06)Právě existuje, ale bývala to jen zkratka od Barbory. :-) Chtěla jsem ti uvést nějaký příklad na ruských jménech, ale i když jsem nějaký znala, nemůžu si vzpomenout. :-)
.
(L. , 25. 6. 2022 12:25)