5. Budeme pokračovat v plánu
Položil jsem mobil na stůl. Byl to špatný nápad. Jenže pak jsem nahlédl do kuchyně a Tuivo se přátelsky bavil se svými rodiči a opravdu upřímně se usmíval. Chtěl jsem, aby i moje rodinné vztahy byly v pořádku. Vytočil jsem její číslo a čekal. Ruka, ve které jsem svíral přístroj, se mi třásla. Když to zvedla a ozvalo se její haló, měl jsem pocit, že mi exploduje srdce. Tolik nenávisti a zároveň tolik lásky nemohlo unést.
„Mami,“ zasyčel jsem. „Jestli nejsi sama, tak předstírej, že jsem nějaká otravná reklama.“ Chvíli mlčela.
„Jyrki,“ vydechla pak tiše. „Jsem na cestě do obchodu, ale nesmím se zdržet. Mám na tebe asi deset minut, než tam dojdu.“
Přikývl jsem, i když to nemohla vidět. „Já ti chci pomoct,“ začal jsem. „Já teď musím něco vyřídit, ale mám pro tebe návrh. Až bude Otssi v práci nebo tak, prostě si sbal všechno, co můžeš, a odjeď do Pieni. Pieni je takový město v horách, měla by ses tu dostat autobusy. Na zastávce tě budou čekat dva lidi. Špatně se to narychlo vysvětluje, ale jsou to Tuivovi rodiče.“
Venla se do toho vložila. „Nerozumím ti, Jyrki.“
„Chci, aby ses od toho debila dostala,“ zavrčel jsem. „Neboj se, že budeš sama. Našli jsme ti místo v takový ubytovně, kde nebudeš skoro nic platit, ale budeš mít pokoj pro sebe, ale zároveň tam jsou další lidi. A Tuivovi rodiče jsou taky fajn.“
„Je to… je to moc narychlo,“ namítla. Snažil jsem se na ni nebýt zlý.
„Já vím,“ vydechl jsem. „Ale chci, abys byla šťastná. A… se mnou se taky v nejbližší době uvidíš, jestli tu přijedeš. Jo, a neboj se, práci pro tebe zatím nemáme, ale něco se určitě najde.“
„Já… já nevím,“ zamumlala.
„To je dobrý, mami. Vybalil jsem to na tebe najednou, protože nemáme čas. Ale musíš se dostat pryč, ten chlap ti ubližuje.“
Matka znovu mlčela. „Poslední dobou mě začal bít. Facky a rány jsou teď normální.“
„O důvod víc, proč odejít. Vím, že se bojíš, i já se bál, ale tady tě nikdy nenajde.“
Venla se zřejmě rozplakala. „Přijedu, co nejdřív to půjde. Dám ti vědět.“
„Je to Tuivův mobil,“ podotkl jsem. „Ze svýho ti volat nechci, aby to Otssi nezjistil.“
„Já vím, zlatíčko. Zapamatovala jsem si kousek jeho čísla, když jsme si volali naposledy.“ Zněla o poznání veseleji než před pár minutami. „Je to hodnej kluk.“
Neubránil jsem se úsměvu. „Jo, to je.“ Pohlédl jsem na něj. Zrovna něco vysvětloval Taimi a energeticky u toho rozhazoval rukama. Tak veselého jsem ho naposledy zažil ještě před tou výpravou za šamany. „Tak zatím. A… mám tě rád, mami.“ Byla to pravda, alespoň trochu.
„Ty víš, že i já tebe,“ odvětila a zavěsila. Zůstal jsem tam stát s telefonem v ruce a hlavou plnou myšlenek.
„Je vše v pořádku?“ ozval se za mnou dobře známý hlas, a pak jsem ucítil její dlaň. Najednou stála naproti mě a starostlivě na mě hleděla.
„Jo. Všechno v pořádku, Taimi,“ vydechl jsem. „Bylo to… ona přijede.“
Plavovlásce se očividně ulevilo. „To zní dobře.“
Trochu jsem se posunul, abych jí nezacláněl ve výhledu. „Koukni na něj,“ kývl jsem k Tuivovi. „On je s nima šťastnej.“
Taimi se usmála. „Tuivo si nese spoustu bolesti, ale myslím, že tato návštěva ji hodně zmírní. Jen bychom měli vyrazit, ať před setměním ujdeme alespoň pár kilometrů.“ Zamyslel jsem se. Možná by nás tady nechali přespat, jenže já už jsem chtěl být zase v horách.
„Jdu se ho zeptat, jestli můžeme,“ prohlásil jsem a vydal se ke stolu. Sedl jsem si vedle něj. Dokončil větu o tom, že v kmeni měli také soby, a pak na mě tázavě pohlédl. Část mě chtěla jen zavrtět hlavou, být tam s ním a poslouchat, ale druhá, větší část, s ním chtěla u ohně hledět na hvězdy a tisknout se k němu ve stanu. „Měli bychom vyrazit.“
„Vždyť bude za chvilku tma,“ namítl Juhani. „Můžete tady přespat a vyrazit ráno.“ Tuivo na mě znovu pohlédl a zřejmě mu to stačilo.
„Ne, my půjdeme hned. Rád jsem vás viděl.“ Sledoval jsem, jak se vřele loučí s rodiči, on mě pak vzal kolem ramen. „Dobrý?“ zeptal se starostlivě.
„Jo,“ usmál jsem se. „Prostě… prostě chci zase do hor, a Taimi podle mě taky.“ Tuivo jen pokrčil rameny a když jsme začali balit, plavovláska se k nám připojila. Když bylo všechno hotové a my jsme znovu vyrazili na cestu, rozpovídala se.
„Přemýšlela jsem nad tím, jak přesně to uděláme. A navrhuji, abychom nejprve šli ještě jednou na nákupy a vzali něco, co neznají. Napadly mě sladkosti a… alkohol a cigarety.“
„Myslíš si, že až na ty sladkosti je to dobrej nápad?“ zapochyboval Tuivo a já jsem přikývl.
Taimi se ale usmála. „Samozřejmě, že ano. Kdo nebude chtít, ten se toho nedotkne, ale myslím, že většina by to alespoň ráda zkusila. Dokážeš vybrat něco, z čeho se moc neopijí?“
„Taimi, je to blbost. Já… já myslím, že to ani nebudou schopní dobře vstřebat, když to po dost generací nepili,“ zavrtěl hlavou Tuivo. „Ale ty cigarety by mohly být v pohodě, a sladkosti taky.“
„Tak dobře,“ ustoupila dívka. Raději jsem se jim do toho nepletl, oni tomu rozuměli více. „Každopádně, myslela jsem i na to, že nějakou sladkostí bys mohl začít rozhovor s Tähti.“ Mluvila k Tuivovi.
„Já?“ podivil se. „Teda, proč to jednotný číslo?“
Taimi přesměrovala pohled na mě. „Protože my nejprve navštívíme Siiri. Chci vědět, jestli je opravdu bezpečné, aby ses pokoušel tu kletbu ovládat, Jyrki.“ Pokrčil jsem rameny. Znělo to rozumně. „Pak si zkrátka popovídáme, s kým budeme chtít, možná tam den nebo dva zůstaneme… a pak vyrazíme do Launova kmene.“
„Tak tam nemůžu,“ zaúpěl Tuivo. Vzpomněl jsem si, jak skončila naše poslední návštěva tam.
„Jistěže můžeš,“ usmála se na něj Taimi. „Kdyby ti nechtěli pomoct, tak tě tam nenechají ani vteřinu, Tuivo.“
„Jo, ale… já se jim nedokážu podívat do očí, když jsem… když jsem zabil Launa.“
„Nemusíš jim říkat pravdu. I zkušený lovec se může při honu na kořist zranit,“ odvětila Taimi.
„Ale já… nechci,“ zamumlal Tuivo.
„Bude to v pořádku,“ uklidňovala ho Taimi, ale já jsem viděl paniku v jeho očích.
„Nebudeme tě nutit,“ prohlásil jsem. „Ale že je Launo opravdu mrtvý, to by vědět mohli, pokud dodnes nenašli jeho tělo.“
„Fajn. Já se pak vrátím k rodičům,“ odvětil Tuivo s úlevou.
„A pak budeme pokračovat v plánu,“ pronesla Taimi. Tuivo na ni pohlédl.
„Víš, co dál? Já o tom konkrétně moc nepřemýšlel, ale nemůžeme prostě jít do cizího kmene s tím, že tu mají sladkosti a cigarety a mají nás přivítat s otevřenou náručí. Leda tak do těch, se kterýma jsme obchodovali, ale víš, jak to je. Možná už zase vedeme proti nim válku.“
„Nemusíme říkat, odkud přesně jsme. Prostě je jen půjdeme pozdravit a můžeme navrhnout, jestli nechtějí vidět Pieni.“
„Tak fajn. Nevěřím, že to bude fungovat, ale asi nám nic neudělají,“ prohlásil Tuivo.
Odkašlal jsem si, abych si získal pozornost. „Nebude vadit, že neumím udgunsky?“
„Já taky neuměl,“ odvětil Tuivo. „To je dobrý, naopak to bude mít větší efekt, když uvidí, že já a Taimi se v pohodě kamarádíme s cizincem.“
„To je pravda,“ přitakala plavovláska a já jsem ji chytil za ruku a propletl s ní prsty. Tuivo na nás zkoumavě hleděl. Taky jsem mu podal dlaň, ale on zavrtěl hlavou.
„Dobrý, já jenom… jste děsně roztomilí.“ Taimi se zasmála a já jsem se k ní přidal.
„To ale neznamená, že mě nemůžeš chytit za ruku,“ řekl jsem Tuivovi. Poslechl.
„Tak, a když teď jeden z nás zakopne a spadne, tak to odneseme všichni.“
Protočil jsem oči a pohlédl na Taimi. „A pak že nemá blbý vtipy.“ Všichni jsme se rozesmáli, protože ta samotná věta začínala být vtipná tím, že jsme ji opakovali.
„Je mi s váma tak dobře,“ zamumlal Tuivo a my jsme souhlasili. Nastalo podivné spřízněné ticho a já jsem se cítil tak šťastný. Alespoň do doby, než mě začaly požírat myšlenky.
„Ale fakt,“ začal jsem. „Měl bych se naučit udgunsky.“
Tuivo se zamračil. „Můžeš to zkusit, ale udgunština je těžký jazyk. Ani ne sama o sobě, ale neexistují žádné učebnice, vlastně ani písemná forma. Odráží to, kde vznikla.“
„Víš, jak jižanům připadá nesmírně zajímavé, že máme desítky výrazů například pro sníh?“ Přikývl jsem. Byli tím naprosto fascinováni. „Udgunština je podobných specifických výrazů plná, a pak jsou také věci, které označit neumí. Když jsme si povídali s Tuivem, museli jsme vědět, co myslíme, i když říkáme něco jiného.“ Zamračil jsem se, protože poslední věta mi nebyla jasná.
„Pro příklad,“ všiml si Tuivo mého výrazu. „Práci jsme vždycky říkali úloha, protože práce jako taková v kmenech není. Psi vlastně označujeme jako domácí vlky, protože když ten jazyk vznikal, kmeny si ještě psy neochočovaly a nikdo pro to doteď nevymyslel speciální slovo. Nebo třeba nemáme rozdíl mezi slovy dům, domov, kmen a rodina, všechno se řekne stejně, protože to je vlastně to samý.“ Taimi přikývla a já jsem se to snažil pobrat. „Když tam nežiješ, je to hrozně těžký. Chtěl bych ti pomoct se to naučit, ale moc nevím jak,“ přiznal Tuivo.
„Ačkoli tvoje porozumění pro život v kmenech ti je velkou výhodou,“ prohlásila Taimi a pevněji stiskla mou dlaň. „Jazyk můžeš pochopit, až když pochopíš, jak lidé, kteří ho používají, přemýšlejí. Tak jsem se naučila já vaší řečí. Ale můžeme tě naučit alespoň základní slovíčka. Myslím, že nejdříve bys měl umět pozdravit.“
„Terve,“ usmál jsem se, zastavil se a položil Taimi ruce na ramena po jejich způsobu. „Tohle už jsem si zapamatoval.“
„Gesto dobrý, ale máš blbou výslovnost. Terrrve, nezapomeň,“ zapředl Tuivo a pak se usmál. „Jyrrrki Järrrvinen,“ zopakoval moje jméno stejně jako tehdy v chatě.
„Terrrrrrve,“ schválně jsem to přehnal.
„Fajn, teď na ně vrčíš. Ber to vážně,“ napomenul mě Tuivo, ale usmíval se.
Komentáře
Přehled komentářů
Rrrrrrrrrr :D
Ale je pravda, že alkohol není dobrej
nápad tam nosit. V Maroku původní obyvatelstvo
nepilo, pak to objevili Evropani a teď je tam
spousta lidí závislá na alkoholu :/
Cigarety to samý. Pak v kmenech začne
obviňování, že to tam přitáhli ti lidi, kteří nejsou
z kmenů, a oheň je na střeše...
Re: .
(Ant, 23. 6. 2022 19:35)Wow. Tohle je super poznatek. Ten příběh tyhle důsledky neřeší, ale komentář si screenshotnu, tohle je fakt zajímavé. ♥️
Re: Re: .
(L. , 23. 6. 2022 23:04)
Oh, jsem ráda, že tě to zaujalo :D
Konečně jsem zužitkovala poznatky z antropologie :D
.
(L. , 23. 6. 2022 18:48)