Antiliiny příběhy

„Auri,“ zastavil jsem znovu proud její sebelítosti. Pohlédla na mě a oči jí zvlhly. „Nikdy není pozdě to napravit.“

„Myslíš, že by nám ještě po tom všem mohl věřit?“

„Možná ne hned,“ pokrčil jsem rameny. „Ale má vás rád. Když…“ Najednou mi v batohu začal vibrovat mobil. Zvuk jsem si vždy vypínal, ale stejně jsem si toho teď všiml. Povzdechl jsem si a vytáhl přístroj. „Jen se podívám, kdo… Kurva.“

Auri mi pohlédla přes rameno. „Taimi? Ona umí volat?“

„Trochu, ale dělá to jen v akutních případech. Auri, tohle musím vzít.“

„V pohodě. Chápu to.“ Zněla smutně. Samozřejmě. Viděli jsme se po několika měsících, po několika měsících jsme vyrazili se spřežením a měli jsme si toho tolik říct, že jsem se rozhodl u ní být až do večera. Jenže hovor od Taimi jsem nemohl ignorovat. Zvedl jsem to a chvíli bylo ve sluchátku ticho.

„Jyrki?“ ozvalo se nakonec váhavě.

„Ano?“

„Vím, že jsi s Auri, ale… něco se stalo a já to sama nezvládnu. Prosím, pojď domů. Sám.“

„Já… prostě jen chci, abychom byli všichni šťastní.“

„Vždyť jsme šťastní. Máme jeden druhého.“

„Já vím. My tři to vždy zvládneme, ale stále se objevují nové a nové problémy a…“

„Můžeme tady zůstat.“

„Ty víš, že by to nic nevyřešilo. A tím, co všechno jsme udělali, není cesta zpět.“ Ztichla jsem, protože jsem ho tím očividně rozrušovala. „Ale o to až tak nejde. Jde o lidi…“ Pak mi došlo že jsem s tím zrovna před ním vůbec neměla začínat.

„Kteří co?“ zeptal se a já jsem ho pohladila po tváři.

„Kteří se už nikdy nevrátí. Ani ne tak kvůli nim, ale kvůli těm, kterým je smutno.“

Tuivo zaťal čelisti. Chtěla jsem namítnout, že teď nemusí být ten silný, ale on mě předběhl. „To… je to v pohodě . Lidi přicházejí a odcházejí. Po tom, co se dělo po Lumikkiho smrti, nechci vrátit nikoho zpět. Umřeli a tak se to mělo stát.“

„Mám o tebe strach. A o Leenu. A nejvíce o Lauru. Je na to sama, úplně sama, protože… vzdala se kvůli Ristovi všeho.“

„Já vím!“ vyprskl. „Ale nejsem teď ve stavu, kdy bych jí mohl pomoct.“

„To jsem přece ani nechtěla.“

Vypnul film, který jsme stejně ani jeden nesledoval. „Tak proč mi to všechno říkáš?“

Ještě před chvílí jsem byla přesvědčená, že tu otázku nikdy nepoložím, ale teď na to nastala příležitost.

„Zvládl bys to jen s Jyrkim?“

Povytáhl obočí, a pak se mu rozšířily oči překvapením, když si uvědomil, co tím myslím. „Chceš… chceš jít za Laurou?“

„Nikoho nemá,“ vydechla jsem.

Přemýšlel, ale nakonec kývl. „Máš pravdu. Potřebuje pomoc mnohem víc než já.“

Taimi se znovu rozzářila. Bylo legrační sledovat, jak její oči přesně odrážejí všechny emoce. „Tak půjdeme do mého kmene. Může to samozřejmě být druhá možnost, ale…“

„Počkej. Vždyť jsem tam nikdy nepatřila,“ podivila jsem se.

„Já vím. Náš kmen se však hodně změnil. Všechna podivná hiearchie a zázračnost je pryč. Vše je celkem jasné. Vládnou ti nejsilnější. A já znám muže, který je ten nejsilnější z nejsilnějších.“

„Znáš? Ve smyslu, že pro nás udělá laskavost jako Naimienovi?“

Potřásla hlavou. „Ne. Znám jeho tajemství, které by ho mohlo ohrozit.“

Překvapilo mě to, protože tato dívka působila vždy morálně čistě. „Ty ho chceš vydírat?“

Semkla rty. „Zrovna u něj mi to nedělá nejmenší problém.“ Podruhé jsem byla udivená, tentokrát zlostí v jejím hlase.

„Souvisí to s jeho tajemstvím?“ zeptala jsem se opatrně.

Taimi znejistěla. „Nevím, jestli bych ti to měla říkat, pro případ, že bys tam nakonec žila.“

Usmála jsem se. „O iluze jsem už přišla. Možná mi pomůže přemýšlet nad něčím jiným.“

„Nemyslím, že bych to měla někomu říkat,“ odvětila, a já jsem to chtěla nechat být, nicméně ona se rozpovídala. „Jde o Tuiva. Nevím, jaký vztah mají ve vašem kmeni vůči homosexualitě, ale…“

„Oni to věděli?!“ zděsila jsem se. „No, jestli jako v našem, tak byl v podstatě odsouzenec.“

„Nevěděli a… no, nedivím se ti, že se tam nechceš vrátit, jestli to tam bylo až tak přísné. Ale nazpět k věci. Joki, ten muž… v kmenech nemáš příliš možností být s někým, pokud je to muž nebo žena stejně jako ty. Myslím, že měl Tuiva rád, doopravdy rád. Jenže nemohl poznat, že Tuivo to nevnímá stejně. Proto si zkrátka bral, co chtěl.“

„Počkej,“ zamrkala jsem. „On ho zneužíval?“

„Ne tak docela. Ani jeden si neuvědomoval, jak moc je to špatně a že to vlastně Tuivo nechce. Tuivovi to ublížilo až po mnoha letech, když si naplno uvědomil, jak ve skutečnosti trpěl. Ale o to nejde. Pochopitelně to nikomu neřekli, ani já jsem o tom nevěděla. Tuivo to skrýval nejspíš ze studu, Joki proto, že věděl, co by to způsobilo. A ví to i teď. Neocitl by se na okraji, alespoň ne oficiálně. ale rozhodně by nemohl vést kmen, rozhodně by nemohl spát vedle ostatních mužů, a ve výsledku by s ním málokdo chtěl mít něco společného.“ Odmlčela se. „Neudělala bych to. Nikomu bych to neřekla. Jednak proto, že Joki v zásadě nevěděl, jak Tuivovi přesně je, a jednak proto, že je to dobrý vůdce.“

„Jyrki… Vím, jak absurdně to zní, ale musím zpátky k tomu jezeru. Musím zjistit, co se Ristovi stalo.“

To jsem rozhodně nečekal. „Nepočítáš snad s tím, že ti to odsouhlasím, že ne?“

„Ne,“ vydechl.

„Tuivo, tvůj kamarád se tam utopil a ty…“

„Vlastně zkameněl. Nebo oboje, nevím, co z toho bylo…“

„To je jedno,“ přerušil jsem ho. „Prosím tě, nechoď tam. Já chápu, že tě bolí, co se mu stalo, ale nemusíš kvůli tomu umřít taky.“

„Budu opatrnej. Vlastně…“

„Ne, Tuivo. Nesouhlasím s tím. Vím, že ti v tom nezabráním, ale poslechni mě, prosím. Zůstaň tady, ta bolest časem odezní a…“

„Jyrki,“ skočil mi do řeči. „Vlastně jsem ti chtěl navrhnout, ať tam jdeš se mnou.“

Joki. Ten muž, který vedl kmen. K šamanům bych se nikdy nedostala, ale on byl zkrátka bojovník, obyčejný člověk jako já. Ano, byla jsem si vědoma, co udělal, ale i když bych to Taimi nikdy neřekla, nepovažovala jsem to za tak zlou věc. Ano, Tuivo tím hodně trpěl, ale nebyla to Jokiho chyba. Joki je obětí úplně stejně jako on, a dost možná trpí také. Jsem si vědoma toho, že se mužům líbím. Ano, Jokiho dost možná ženy nepřitahovaly, ale možná také ano, za pokus nic nedám. Kdyby se mi povedlo ho získat, tak by se nikdo nedíval na to, že jsem cizinka. Byla bych zkrátka jeho žena. Pro Jokiho by to bylo také výhodné, protože by se nikdy neprovalilo to, co dělal s Tuivem, protože by tomu stejně nikdo nevěřil. Navíc bych mu dávala fyzický kontakt, s tím jsem neměla problém.

„Jyrki,“ ozvala se Auri se zaváháním. „Myslíš si, že mám na to, abych dojela až do Pieni se spřežením, když tam budeš ty?“

Zamyslel jsem se nad širším významem její otázky. „Proč chcete jít s náma?“

„Protože tohle je zrovna něco, kde vás můžeme doprovázet. A nebaví nás už čekat, jestli se vrátíte nebo ne. A bylo by bezva strávit nějaký čas v horách spolu,“ prohlásila, a Joni přikývl.

„Už jsme se bavili o tom, že bysme někdy vyrazili někam s váma,“ prohlásil. „Ale nechceme vám být na obtíž. Cestu do Pieni ale máte projetou a… Prostě bysme vás rádi doprovázeli.“

Zamyslel jsem se nad původní Auriinou otázkou a popravdě si nebyl jistý. Bylo mi jasné, že posoudit její schopnosti je moje zodpovědnost. Dlouho jsme netrénovali, ale to bychom mohli ještě napravit. S Auri jsme už párkrát jeli i vícedenní trasu, jen jsme se vždy střídali. Navíc tady byl ještě jeden problém. „Chceš si půjčit cizí smečku?“

Auri pokrčila rameny. „Jinak to asi nepůjde.“

„Já nevím. Říkal jsem ti to už tehdy. S mojí smečkou to zvládneš, ale nevím, jak to bude s jinou.“

„A na tvých sáních není pro čtyři lidi místo,“ povzdechla si. „Díky za odpověď.“

„Promiň.“

Mávla nad tím rukou. „To je dobrý. Věřím tvýmu úsudku.“

„Nebude se ti to líbit,“ začal Tuivo se zvláštní opatrností a upřeně na mě hleděl. „Ale co kdyby Auri vedla tvou smečku, a já bych si půjčil cizí? Ty bys nás třeba vystřídal, kdyby bylo třeba, a takhle bysme do Pieni dost možná v pohodě dojeli.“

Měl pravdu. Nelíbilo se mi to. Ne proto, že bych si myslel, že Auri to s mou smečkou nedokáže, ale proto, že jsem ji zatím zcela svěřil jen Tuivovi. Nicméně, budu tam, a kdyby se náhodou dělo něco špatného, můžu tomu zabránit. Navíc, jak jinak Auri ukážu, jak moc mi na ni záleží, jak moc mi záleží na našem přátelství, než tak, že jí budu důvěřovat?

„Co je toto za nápad? Slíbil jsi, že na něj budeš dávat pozor. Tuivo teď není ve stavu, kdy by se měl toulat pustinou, nemluvě o tom, že je to nebezpečné, protože ta letadla…“

Jyrki seskočil a vzal mě za ramena, na jeho poměry dost prudce. „Taimi. Nastupte si, vezmeme vás do Pieni.“

Odstrčila jsem ho. Ten tón byl stejný, jakým na mě mluvil, když jsme se setkali, a on mě chtěl přimět, abych s ním jela do nemocnice. Nepřipouštěl námitky, ale o to více jsem namítala.

„Ani Laura není ve stavu, kdy by kolem sebe chtěla další lidi,“ zavrčela jsem tak, aby mě slyšel jen on. „A už vůbec ne Auri a Joniho. Co má tohle znamenat?“

Jyrki na okamžik zavřel oči. „Musíme se tam vrátit. Do Pieni.“

„Ne. To nezvládne.“

„Sám to chtěl.“

„Ano, ale…“ Náhle mi to došlo. „On se tam chce potopit, viď?!“

„Chtěl. Ale neudělá to.“

„Udělá. Ani ty ho nezastavíš.“

„Slíbil…“

„Otoč to. Drž ho doma v Aletasu, než to dopadne zle.“

Přesměrovala jsem pohled na skupinku po svém boku. Všichni se zmateně rozhlíželi, až na Jyrkiho. Hleděl nahoru. Napodobila jsem ho, a konečně to pochopila. Zamračila jsem se na letadlo nad sebou. Letělo směrem, kterým jsme putovali, letělo do kmenů, zničit je, i když si piloti a ti, kteří je tím úkolem pověřili, mysleli, že pomáhají.

„Mít světlici, tak ho sestřelím,“ prohodila Auri napůl pobaveně, napůl mrzutě. Vadilo mi, že si ze všeho dělá legraci, ale na tom nezáleželo.

„Myslím, že by nemělo být pravděpodobný sestřelit světlicí letadlo,“ odpověděl jí Tuivo stejným způsobem. „Představ si, že bys uvízla v horách a nějakým zázrakem tě hledali, a ty by sis sestřelila záchranu. Nemluvě o tom…“

„To je Niilo,“ vydechl Jyrki.

„Kdo je sakra Niilo?“ zamračila se Auri.

Její kamarád nad tím mávl rukou. „Pilot, který mi pomohl dostat se od Pasiho. Ale myslel jsem…“

„Jyrki!“ přerušila ho Auri. „Ty znáš pilota, kterej by nám mohl pomoct, a nic neřekneš?!“ Začala divoce mávat rukama a poskakovat. Její přítel, jehož výška to ulehčovala, ji napodobil. Pilot si jich zřejmě vážně všiml, protože začal kroužit a hledat místo vhodné na přistání. Když si toho všimla i poskakující dvojice, přestali.

„My jsme…“ začal jsem, když jsme se ocitli mimo doslech. Auri zuřivě potřásla hlavou.

„Je mi jasný, že se něco stalo. Jyrki, má tě rád. Taimi tě má ráda. My tě máme rádi. Já nevím… Pomůže objetí?“

„Počkej, co?“ přerušil jsem ji.

„Bělají ti vlasy. To je tou kletbou, že?“

Zarazil jsem se. „Fakt?“

„Fakt. Z tohohle bych si srandu nedělala. Co…co mám dělat?“

Objal jsem ji. Alespoň ona se mě nebála. „Auri. Klid. Postupuje to pomalu. To je dobrý. Já vím, že mě máte rádi. Jenom… jsem blbej. Za tohle si můžu sám. Víš co, radši se mě nedotýkej, aby se ti něco nestalo.“ Pokusil jsem se jí pustit.

„Jyrki, já se tě nebojím. A nikdy nebudu.“ Objala mě ještě silněji.

„Je tu se mnou jedno děvče. Je… narodila se v kmeni a žila tam myslím šestnáct let, ale odešla z podobného důvodu jako já.“ Joki nesouhlasně zavrtěl hlavou, tak jsem to upřesnila. „Nejen. Také byla nemocná a léky zvenčí byly jediný způsob, jak…“

„Na tom nesejde. Co tady chcete?“ přerušil mě.

„Chci, abys ji tu nechal.“ Joki se uchechtl. „Čeká dítě, ale její muž zemřel, a ona má strach, jak by se o něj mohla sama postarat, a také všechno ztratila.

Zaváhal, ale jen krátce. „,Musím uživit kmen. Nemluvě o tom, že by ji nikdy tak docela nepřijali.“

Povzdechla jsem si. „Joki, prosím. Mohla by… lidé zvenčí se rozhodli, že vám chtějí pomoct, ale…“

Po tváři mu přeletěl stín. „Já vím. Už jsme s nimi měli tu čest.“

Spolkla jsem otázku, jak se jich zbavili. „Laura plánuje ovládá oba jazyky. Mohla by vám pomoct s nimi komunikovat.“

Jokiho to zjevně pobavilo. „Nechceme s nimi komunikovat. Chceme se jich zbavit.“ To odpovídalo na otázku, jak se jich zbavili. „Neškleb se. Víš, že jsme bojovníci.“

Měl navrch. Za chvíli mi řekne, abych odešla. Nechtělo se mi do toho, ale pro Lauru jsem to musela udělat. Zadívala jsem se mu zpříma do očí. „Dobře. Ale myslím, že bys nechtěl, aby se lidé z kmene dozvěděli, co jsi udělal Tuivovi, viď?“

Viditelně zbledl. „Ty… snažíš se mě vydírat? Bohové, zrovna ty.“

Kývla jsem. „Ano, ty jsme si předávali. Museli jsme v nich sami zapálit oheň, a pak si předat navzájem své svítilny s nastávajícím. Druhou rukou jsme sevřeli jejich cop.“

„My jsme pokládali ruce na ramena. Je to pozdrav, takže jsme tím zdravili do nového, společného života.“

„To se mi líbí, vzhledem k tomu, že si upletu cop jen těžko.“ Přejel pohledem mé vlasy, jako by si teprve teď všiml, že mi sahají sotva kousek pod ramena.

„Půjde to. Alespoň malý cop půjde,“ prohlásil nakonec.

„Promiň. Nenapadlo mě, že by kdy ještě mělo smysl zachovávat vlasy do svatby.“

Zasmál se. „Vnímám to tak, že už jsi svatbu měla, a tvůj muž zemřel. Na tom, kdy sis vlasy ve skutečnosti ostříhala, nebudu přemýšlet. Každopádně se stává i v kmeni, že někomu umře druh.“

„My už jsme si pak nikoho nemohli vzít. Byli jsme pošpinění, když nás ostříhali.“

Zamračil se. „To je nesmysl a tady nikdy nefungoval a fungovat nebude.“

Usmála jsem se. „To je jedině dobře.“

„Tak teda fialová a oranžová, svítilna a pokládání dlaní na ramena. A…“

Gestem jsem ho zastavila. „V dalších zvycích bychom se začali příliš rozcházet. Toto je něco, co má většina kmenů podobné, a já bych to tak nechala. Navíc spolu vyrazíme za violetti. To mi stačí.“

Zamyslel se. „Mně vlastně taky. Jen je otázkou, kdo nás oddá. Nejspíš bych to měl dělat já.“

Usmála jsem se. „Přenechej alespoň tuto poctu šamanům. Možná tě lépe přijmou, když jim dáš podobné slavností pravomoce.“

„Vy nebudete z kmene, co?“

Dívka do něj strčila. „To je očividné. Pojď, ztrácíme tady čas.“

Muž nás však ještě jednou sjel pohledem. „Ale nejste tady poprvé. Víte, co dělat.“

Tuivo pokrčil rameny. „Má pravdu, ztrácíte tu čas.“

Muž se však zamyslel. „Museli jste narazit i na nějaký kmen.“

Na to neexistovala dobrá odpověď. A Auri přišla s tou nejhorší. „Vyhýbáme se jim.“ Tiše jsem sykl.

„Takže víte, kde leží,“ rozzářila se dívka.

„Ne, pár jsme jich po cestě zahlídli, ale nepamatujeme si, kde leží.“

„Lháři,“ obvinil nás pilot. „Musíte znát hory, musíte alespoň přibližně vědět, kde to bylo.“

Tuivo pokrčil rameny. „Mám důvod vám to říkat?“

Joni na něj pohlédl. „É, vlastně máš. Je to zákon.“

Zavrtěla jsem hlavou. „On měl Tuiva svým způsobem rád. A nakonec myslím, že to bičovaní opravdu nebylo osobní, naopak, když jsem mu řekla, že je to příliš, přestal. Měli ho zastavit šamané, ale…“

„Jak ho můžeš omlouvat, Taimi? Je to odporné. Člověk, který způsobil takové jizvy, nemůže být dobrý,“ prohlásil Juhani. Možná to přece jen neměli vědět. Budou s tím Tuiva konfrontovat a nikdy se z toho nedostane, když ho přimějí vnímat to takto.

„Znám toho muže celý život. Není zlý, jen zmatený. Nikdo by se necítil dobře na místě, kde nemůže milovat určité lidi.“

„Ty ve všech vidíš tolik dobra,“ vydechla Syksy soucitně, jako bych byla mladá naivní dívka. Já už jsem však tuto cestu opustila.

„Protože v nich to dobro je. Joki pro Tuiva udělal i dobré věci. Sehrál divadlo před šamany, aby Tuiva už nemusel bičovat. Po tomhle už se ho nikdy nedotkl. A především, respektoval, když Tuivo chtěl být se mnou.“ To byla pravda. Když ho Joki pozíval k sobě do stanu, netušila jsem sice, co tam dělají, ale stačil jediný Tuivův pohled ke mně, aby se Joki usmál a řekl mu, že si spolu budou povídat jindy. Respektoval, že se s Tuivem máme vzít, věděl, že touto horou nepohne. Necítil kvůli tomu vůči mě zášť, vždy mě respektoval a naslouchal mi.

„Mluvil jsi o tom, že ti věřil.“

„To přišlo až později. Někdy jsem mu řekl, že chci jen jeho přítomnost. A věděl, že nic jiného po něm nechci. A věřil mi v tom, že když bude chtít být s Taimi, což byly jediné momenty, kdy mi řekl ne, nechám ho, protože koneckonců, patřil k ní. A věřil mi, když jsem mu chvíli před tím trestem řekl, že to bude v pořádku, že budu dávat pozor, abych mu příliš neublížil. A tehdy jsem jeho důvěru zklamal.“

Napjatě jsem ho poslouchala a nedokázala ho odsoudit, když o tom všem mluvil s takovou upřímnou lítostí. „A už nikdy jsi…“

„Soustředil jsem se na lov. Vzdal jsem se mužů i žen, abych už nikomu neublížil. Ty jsi po něm první.“

„Vždyť je to více než deset let,“ namítla jsem tiše.

„Ano,“ pokrčil rameny.

„Proč jsem výjimka?“

Zhlédl mě od hlavy až k patě. „Právě pro tohle. Ptáš se, zajímáš, a mezi námi, jsi krásná. Zvenčí i uvnitř.“

„Jyrki, prosím tě. Dej mi šanci se k tobě dostat.“

Zamračil jsem se. „Proč o to vůbec stojíš?“

„A proč ty o to nestojíš?“

Zaťal jsem pěsti. „Protože jsem troska.“

„Nejseš. Jseš milej a laskavej kluk a já tě chci poznat. Jestli nemáš zájem, řekni mi to na rovinu.“

„Já vždycky mluvím na rovinu.“ Zrychlil jsem krok, ale s jeho dlouhýma nohama mi to bylo k ničemu. „Nejde o tebe.“

„Ale mně nevadí, že máš nějaký problémy. Všichni je máme.“ Trochu moc prudce mě vzal za rameno a přinutil mě zastavit. Působil teď trochu naštvaně. Já jsem ho naštval. „V tý chatě. Nechal jsi mě odpočinout si tam. Udělal jsi obrovskej krok už tehdy. Tak proč…“

„To nebyl žádný krok. Nejsme kamarádi, jasný? A nikdy nebudeme. Neptej se proč, já to nevím, ale prostě… tehdy jsem jenom chtěl být milej. Nic to neznamenalo.“

Joni se suše zasmál. „Tak teď se chováš jako Yl. Taky se bál k sobě někoho pustit. Ale udělal to.“

„Já jsem to taky udělal. Jen u jinejch lidí.“ 

„Dobře,“ vypravila jsem ze sebe. Palo se zlobil, zřejmě sám na sebe. „A co se stane, když… jak to funguje?“

Rozhodil paže. „Já nevím, jasný?! Už to ale umím ovládat.“

Přimhouřila jsem oči. Mohl nevědět, jak to funguje, a zároveň to opravdu umět ovládat? „Jak přesně to ovládáš?“

Zavřel oči. „Nenechávám emoce vystoupit na povrch. Když jsem klidnej a snažím se udržet všechno v pohodě, tak se to neprojevuje navenek. Funguje to.“

„Myslíš, že to může fungovat navždycky?“ podotkl Ylermi a já jsem přikývla.

„Jinej způsob není. Nevím, jak to funguje, nepomůžu ti. Teď už běž, Taimi.“

Vzpomněla jsem si na Jyrkiho. „Nesnažil ses to ovládnout doopravdy? Umět to používat.“

„Nejsem smutný,“ zavrčel.

„Jsi. Stále si to vyčítáš.“

„Právem.“

„Na tom nesejde. Kdybyste si zkusili ještě jednou promluvit…“

„Já už mu znovu neublížím. I kdyby to mělo znamenat, že zůstanu zavřený v tomto stanu.“

„Dva týdny? Půlku cesty luny?“

„Znovu mu neublížím,“ zopakoval.

„V tom případě se vracíme.“

„Takže ti to neublížilo?“

„Takhle rozbitej už nejsem.“

„Já vím, jenom… bojím se o tebe.“

„Ne. Ty se bojíš, že to spustí tu kletbu.“

„Jak něco takovýho můžeš říct? Staral jsem se o to, jak ti je, i před tou kletbou, Jyrki.“

„Jo. Jenže to jsem byl troska.“

„Ale…“ začal, ale pak jen zoufale zaúpěl. „Prostě se jenom ptám, jak ti je, jasný? Jestli bys mi mohl protentokrát věřit…“

Usmál jsem se. „Dobře. Je to v pořádku. Nevadí mi, že jsem tam s ním byl sám.“

Tuivo vydechl. „Dobře.“