2. Kteří se už nikdy nevrátí
Střídali jsme se u Tuiva, jak to jen šlo. Já jsem znovu prodávala suvenýry, protože jim prodavač, který nastoupil místo mě, zrovna odešel, a on dovážel zásoby nejvíce jeden den cesty. Nehlídali bychom Tuiva tolik, kdybychom ho nezkusil nechat samotného a nevěděli, že bude pít. Dnes byl Jyrki zrovna v nějaké osadě, a Tuivo se mi znovu snažil ukázat kouzlo filmů.
„Toto vlci také neumějí,“ podotkla jsem, když na obrazovce růžová vlčice našla svého druha mezi desítkami vlčích zavytí.
„Tohle ti zrovna přijde divný? Ani jednou jsi ještě nezmínila, že jsou ti vlci barevní,“ usmál se. Byla jsem ráda, že se směje, pomalu se dával dohromady.
„Říkal jsi, že je to pohádka a v pohádkách se dějí neskutečné věci. Ale vadí mi když připisují vlkům schopnosti, které nemají.“
Tuivo potřásl hlavou. „Takže to mám vypnout?“
„Ne. Je to zatím ta nejlepší věc, kterou jsi mi pustil.“ Zmínil sice, že je to děti, ale možná proto jsem tomu rozuměla. Navíc postavy jednaly vždy správně, a pokud ne, poučili se. A podle Tuiva to bude mít dobrý konec, u pohádek je to prý jistota. Na rozdíl od života. Zhluboka jsem se nadechla, abych zahnala vtíravé myšlenky, ale Tuivo udělal to nejhorší, co v tu chvíli mohl. Objal mě a zeptal se, co se děje.
„Já… prostě jen chci, abychom byli všichni šťastní.“
„Vždyť jsme šťastní. Máme jeden druhého.“
„Já vím. My tři to vždy zvládneme, ale stále se objevují nové a nové problémy a…“
„Můžeme tady zůstat.“
„Ty víš, že by to nic nevyřešilo. A tím, co všechno jsme udělali, není cesta zpět.“ Ztichla jsem, protože jsem ho tím očividně rozrušovala. „Ale o to až tak nejde. Jde o lidi…“ Pak mi došlo že jsem s tím zrovna před ním vůbec neměla začínat.
„Kteří co?“ zeptal se a já jsem ho pohladila po tváři.
„Kteří se už nikdy nevrátí. Ani ne tak kvůli nim, ale kvůli těm, kterým je smutno.“
Tuivo zaťal čelisti. Chtěla jsem namítnout, že teď nemusí být ten silný, ale on mě předběhl. „To… je to v pohodě . Lidi přicházejí a odcházejí. Po tom, co se dělo po Lumikkiho smrti, nechci vrátit nikoho zpět. Umřeli a tak se to mělo stát.“
„Mám o tebe strach. A o Leenu. A nejvíce o Lauru. Je na to sama, úplně sama, protože… vzdala se kvůli Ristovi všeho.“
„Já vím!“ vyprskl. „Ale nejsem teď ve stavu, kdy bych jí mohl pomoct.“
„To jsem přece ani nechtěla.“
Vypnul film, který jsme stejně ani jeden nesledoval. „Tak proč mi to všechno říkáš?“
Ještě před chvílí jsem byla přesvědčená, že tu otázku nikdy nepoložím, ale teď na to nastala příležitost.
„Zvládl bys to jen s Jyrkim?“
Povytáhl obočí, a pak se mu rozšířily oči překvapením, když si uvědomil, co tím myslím. „Chceš… chceš jít za Laurou?“
„Nikoho nemá,“ vydechla jsem.
Přemýšlel, ale nakonec kývl. „Máš pravdu. Potřebuje pomoc mnohem víc než já.“
„Tak jsem to…“
„Ne, já to myslím vážně. Ale jak se tam chceš dostat?“
Prudce jsem vydechla. „Myslela jsem, že by Jyrki neměl být celý den pryč, když tu nebudu já. Peněz máme našetřených dost, alespoň na pár týdnů.“
„Nepůjčí ti spřežení.“
„To mi ještě stále nevěří?“ zapochybovala jsem. Tuivo svěsil ramena.
„Neměla bys to po něm chtít, myslím i to se psy, i tu být pro mě. Jednou už tu zodpovědnost měl, když umíral Lumikki, a…“
„Zvládl to nejlépe, jak mohl.“
„Ublížilo mu to.“
„Tuivo, to by ublížilo každému. Je těžké tu pro někoho tak výhradně být. Nicméně Jyrki to zvládá. Nemůžeš ho zachránit od všeho.“
Zadíval se na mě. „Tvůj nápad je to nejlepší, co můžeme udělat. Ale se spřežením jet nemusíš. Řeknu nějakému kamarádovi, aby tě…“
„Ne,“ zastavila jsem ho. „Vzhledem k tomu, co v kmenech teď lidé zvenčí provádějí, by mě cesta se skútrem mohla zabít. Uvidí ho tam ještě méně rádi než kdysi.“
Povzdechl si. „Bojím se o tebe. Víš, jak těžké tam bylo dojet ve třech. A to jsme měli šamana, který nám pomáhal.“
Zaváhala jsem. Jeho obavy byly opodstatněné. Už kvůli němu se mi nemohlo nic stát. „Myslíš, že Laura má větší šanci se rychleji a v pořádku dopravit sem?“
„Sem? Jako do tohohle domu?!“ Pokrčila jsem rameny. „Koukni, já tu s ní teď nezvládnu být. Mám Lauru rád, ale… nejsem v pohodě.“
Kývla jsem. Situace mi začínala připadat dost bezvýchodná. Hotel jsme si nemohly dovolit. Leda že bychom dostaly výraznou slevu. V ten moment mi to došlo. „Naimienovi! Do Stossy je navíc bezpečné dopravit se skútrem, a nebude to tak daleko ani pro Lauru.“
Tuivo se zazubil. „To zní jako dobrý nápad. Navíc je to dost blízko na to, abychom se mohli rychle setkat. Jenom… měl by s tím souhlasit i Jyrki.“
„Počkám na něj. Mezitím můžeš znovu pustit tu pohádku. Docela se mi líbila.“ Usmál se a udělal jsem mu řekla.
Po pár vteřinách mě vzal kolem ramen a já jsem se k němu přitulila. Loučili jsme se, ale ne navždy. Navíc jsme nikdy o podobných tématech nemluvili tolik v klidu, nikdy jsme se takto společně nesnažili najít řešení.
„Tuivo,“ oslovila jsem ho.
„No?“
Stiskla jsem mu obě dlaně. „Já jen, že… Změnil ses. Oba jsme se změnili, ale ty více.“ Ztuhl, proto jsem hned pokračovala. „Ale myslím, že hlavně v dobrém slova smyslu. Jsi… myslím si, že tehdy jsi byl nešťastnější než teď. Jen si to až teď připouštíš, proto to na tebe doléhá. Ale jsi klidnější a vyspělejší. A já mám tuto tvou novou stránku moc ráda.“
Trochu se odtáhl a usmál se na mě jedním z těch vřelých a laskavých úsměvů, po kterých jsem celý život tolik toužila. „Díky. I mně se teď líbí, jaká jsi.“
„Copak, bílé vlasy na mě vypadaly příliš staře?“
Strčil do mě, ne právě jemně, ale věděl, co si může dovolit. „Ty víš, jak to myslím. Ale když nad tím tak přemýšlím, co bys řekla tomu, kdyby sis je přebarvila? Vzhled ledové královny ti celkem slušel.“
Nyní jsem do něj strčila já. „Až si necháš narůst vlasy zase po lopatky.“
Rozesmál se. „Tak teď sis naběhla, protože přesně to udělám.“
„Myslela jsem… Říkal jsi, že na sobě nikdy nebudeš nosit připomínku kmene.“
Pokrčil rameny. „Je to dávno. A vím, že ty máš ráda dlouhé vlasy, já taky, a myslím, že Jyrkimu je to celkem jedno.“ Pak se zazubil. „Těším se až budeš zase bělovláska.“
„Ne, nevěděla jsem…“
„Ale řekla jsi to.“ Najednou se ozvaly klíče v zámku a veškerá uvolněná nálada byla pryč. Jyrki se na nás ode dveří zadíval.
„Nezavřeli jste okno a… smáli jste se. A pouštíte si film. To je úžasný.“ Udělali jsme mu prostor mezi námi, tak malý, že se tam v podstatě musel vtěstnat. Nebylo proč to odkládat, proto jsem začala.
„Víš, Jyrki, nechceme být smutní kvůli loučení.“
Úsměv mu povadl. „Cože?“
Tuivo ho vzal kolem ramen. „Taimi se bojí o Lau. Tak nějak jsme došli k tomu, že s ní chvíli zůstane u Naimienovejch, než se Laura dá dohromady.“
Jyrki přelétl pohledem z něj na mě a zase na něj. „Ale ty to máš taky těžký.“
Tuivo kývl. „Moc by mi pomohlo, kdybys tu se mnou zůstal.“ Jyrki sotva patrně kývl a nechal si vysvětlit všechny detaily. Pak už jsme o tom nemluvili, jen sledovali konec pohádky, povídali si a vtipkovali. Když jsme ale šli spát, všichni společně na zem, přestože jsme měli postel, jak už jsme to od příchodu dělali, Jyrki mi sevřel rameno a zastavil mě tím.
„Je od tebe hrozně laskavý, že jí pomůžeš.“
„Nevadí ti to?“
Pousmál se. „Ne. Víc nervózní bych byl, kdyby to bylo dál. Navíc tě tam asi zaveze Joni, tomu to Tuivo nejspíš řekne, a on je na cestu do Stossy zvyklej. Zvládneš to?“
„Ano. Mám Lauru ráda,“ prohlásila jsem a on se usmál.
„Tak to těším, až budu mít šanci ji pořádně poznat.“
Když jsme došli ke spacím pytlům, Tuivo seděl a nervózně si mnul prsty. S Jyrkim jsme na sebe pohlédli a přisedli si k němu, každý z jedné strany.
„Co se děje?“ zeptal se Jyrki.
Jeho přítel se pokusil usmát. „Nic, co by teď bylo důležitý.“
„Očividně to důležitý je, když tě to trápí.“
„Netrápí. Jenom… Nechtěl jsem, aby se to všechno tolik zamotalo. Nechtěl jsem do toho zatáhnout další lidi. Měla to být jenom cesta za šamany, měli jsme přestat, když ještě…“
„Když ještě co?“ přerušila jsem ho naléhavě. „Náš osud byl zpečetěn, když jsme odešli z kmene. Ano, došli jsme sem a usadili se, ale nic už nikdy nebylo stejné. A ani nebude. A ať chceš nebo ne, náš vztah vznikl v horách a my tři hory potřebujeme, aby nás vedly dále, protože jakmile zůstaneme na jednom místě, jsme nervózní a hádáme se.“
„Chceš říct, že bez dobrodružství by nám to nefungovalo?“ zamračil se.
„Tobě s Jyrkim snad, ale celkově ne.“
Tuivo uhnul pohledem. „Tak fajn, ale stejně. Vždyť jsme se de facto zamíchali do války mezi kmeny a okolním světem.“
„Nenechalo by nás to chladnými, i kdybychom se o tom dozvěděli například z novin, to víš. Nemůžeš část života zkrátka odhodit, vždy tu s tebou bude. Ať chceš nebo ne, vyrostl jsi v kmeni a to se nikdy nezmění.“ Jyrki váhavě přikývl. Myslel jsem, že se Tuivo naštve, ale on se ke mně nakonec naklonil a políbil mě.
„Máš pravdu,“ uznal nakonec a já jsem na něj nemohla být pyšnější.
Komentáře
Přehled komentářů
Taky jsem na Tuiva pyšná :D
Akorát jsem nepochopila to s přebarvováním vlasů… Taimi je měla na začátku bílé? A kdy se jí tím pádem zase změnily? Jsem tenhle moment nějak missla :D
Re: .
(Ant, 2. 2. 2023 17:03)To i já. :-) Jako Jyrki, kvůli té kletbě, oni si ze sebe jen utahovali. :-)
.
(L. , 2. 2. 2023 8:30)