Antiliiny příběhy

Tolik jsem jí toho chtěla říct. Vyjádřit, jak se bojím, že se pověsím na ni. Že ji nebudu schopná opustit. Že bych si přála, aby zůstala v kmeni se mnou, protože jsem ji tam potřebovala. Jak jsem slabá a ona je má jediná opora, bez které spadnu a možná už se nikdy nepostavím. Nic z toho jsem jí ale říct nemohla, protože ona mě tak neviděla. Vnímala jsem, jak na mě Taimi hledí. Byla jsem pro ni ta silná dívka, která zapadla do světa tam venku mnohem více než ona, přestože jsem se jí snažila vysvětlit, že to není pravda, Vnímala to jen jako romantický příběh mě a Rista, ne jako zpověď, že jsem v nepořádku. A já jsem najednou nechtěla, aby to věděla.

Možná, že jsem kolem sebe stavěla zeď z iluzí, ale mé přátelství s Taimi bude stejně jen dočasné. Mohla jsem ho pomalu rozbíjet, protože stejně zažiju jen ty momenty, kdy to rozbíjení bude vypadat jako budování. Zažiju jen pěkné chvíle. Když šla spát a já jsem ji objala, měsíční světlo způsobovalo, že její vlasy byly skoro stříbrné, tekly po jejích ramenou jako stříbrná řeka, a ty modré oči mě vtahovaly do její laskavé duše. V ten moment mě napadlo, že ji políbím, protože na tom stejně nezáleželo. Ne, že bych do ní byla zamilovaná nebo mě přitahovala, ne jako Risto, ale potřebovala jsem něčím vyplnit prázdnotu v sobě. Věděla jsem, že by mě neodmítla, protože v jejím srdci byla stále taková spousta lásky.

Jenže jsem jí to nemohla udělat. Tam někde na ni čekali muži, kteří ji doopravdy milovali, kteří jen nechtěli využit každé společné vteřiny, která nám s Taimi zbývala. A vůbec, možná bych si k ní neměla tvořit žádný vztah, protože pak bude loučení bolet. Možná jsem jí vůbec neměla dovolit mě doprovázet. Až na to, že mi došlo, že to nedokážu. Ta dívka byla má spřízněná duše.

Jenže přesně tak to bylo i s Ristem. Věděla jsem, že bych měla myšlenky na něj zatlačit do pozadí, vůbec si nepřipouštět, že na mě doma nečeká, ale v ten moment se mi to nepodařilo. I u Rista jsem měla od samého počátku pocit, že jsme spřízněné duše, a jak to dopadlo. Ano, mezitím se stala spousta krásných věcí, ale stály všechny za tu bolest? Nebyla jsem připravená, že by mohl odejít. Ano, podnikal dobrodružné výpravy, ale myslela jsem, že ho to pomalu přechází. A možná by i přešlo, kdyby se do jeho života nevrátil Tuivo.

Vyhrkly mi slzy. Bylo to tak nespravedlivé. To já jsem žila mnohem nebezpečnější život než on, to já jsem vyrážela daleko za hranice toho, co většina Pieňanů znala, to já jsem měla zemřít. Ne on, ne kvůli jedné hloupé chybě, za kterou možná ani nemohl. Na druhou stranu, možná bylo dobře, že odešel on a ne já. Nepřála bych si, aby cítil takovou bezmoc a strach. Na druhou stranu, možná by se necítil jako já.

Risto mě miloval. Věděla jsem, že ano, jednak mi to mnohokrát řekl, a jednak to dokazoval každý jeho polibek, každé jeho gesto, každá jeho snaha mi pomoct. Taimi jsem nelhala. Risto mě nikdy do ničeho nenutil, nikdy se nesnažil nade mnou získat převahu, i když k tomu měl ty nejlepší podmínky. Ano, to kvůli němu jsem odešla z kmene, ale dost možná by mě opravdu zabili. Ano, bylo by to správné, ale jen z hlediska tradic kmene, ne z obecného hlediska. Zabít kohokoli pro cokoli nemohlo být dobré. Ale nikdy mě nemohl milovat jako já jeho, protože on měl na rozdíl ode mě vlastní život.

Vždy jsem tušila, že nejsem středobodem toho, co se v něm odehrává, ale až když jsem zjistila, co se mu v minulosti stalo, mi došlo, jak moc jsem byla na okraji. Jeho život se točil okolo toho, co se stalo Tuivovi. To Tuivovi patřila veškerá jeho láska, i když přátelského druhu. Když Tuivo spadl do rokle, Ristovo světlo pohaslo. Udělal všechno, aby ho zachránil, ale netušil, do jaké míry se mu to povedlo. Takže se tím celé roky sám trápil, jen aby zjistil, že svému kamarádovi nejspíš zničil život, protože Tuivo z kmene vyšel zraněný a zjizvený na duši i na těle. A když už mu konečně Tuivo odpustil, když už se všechno urovnalo, musel zemřít, a to jen proto, že s Tuivem se mu do života vrátila jiskra a touha objevovat. Risto se mnou patrně byl spokojený, jak jen mohl být, ale šťastný nebyl. To až když stál Tuivo před našimi dveřmi. Jistěže ho okamžitě poznal. Musel na něj myslet neustále, muselo ho to ovlivňovat každou vteřinu jeho života. Kdyby mi to jen řekl předtím. Možná jsem mu mohla pomoct.

Možná jsem se měla více vyptávat. Možná jsem se měla více snažit z náznaků pochopit, co se stalo. Možná jsem o tom s Ristem alespoň mohla mluvit více, když už byl nucený mi to vysvětlit. Možná jsem mohla Tuivovi říct, aby na něj více dával pozor. Možná jsem mohla jeho smrti zabránit. Kdo jiný, než já? To já jsem stála celý život po jeho boku, to já jsem o něm kromě jeho velkého tajemství věděla všechno. Byla to moje chyba.

Roztřeseně jsem se nadechla. Nemůžu to vrátit zpět. Musím se dívat dopředu. Jenže to mi přišlo ještě děsivější. Risto doma nečeká, a já mířím do neznáma proto, abych se zase stala cizinkou. V Pieni jsem zůstat nemohla, ale jak dokážu zase žít na okraji? Ve městě nezáleželo na tom, že jsem jiná, našla jsem si své místo. Jak to ale provést v kmeni? Jak ochránit své dítě před odsuzováním?

Položila jsem si ruku na břicho v místě, kde jsem předpokládala, že přebývá můj potomek. Náš potomek, kterého už Risto nikdy neuvidí. Ta myšlenka spustila další salvu slz, další vlnu bolesti. Skončí to někdy? Jak dlouho se dá ten bezedný žal vydržet? Potřásla jsem hlavou. Musím myslet na budoucnost. Risto je pryč, musím myslet na dítě, které je stále tady. Jestli nezemře i ono, když se tolik trápím.

Ne. Na to nesmím myslet už vůbec. Musím ho ochránit, za každou cenu musím porodit zdravého syna nebo dceru. Musím svému potomkovi zajistit dobrý život. Jenže jak, když budu na okraji společenství? Sama bych to vydržela, není to nic, co bych nezažila, ale nechci to udělat svému dítěti, nemůžu to udělat Ristovu dítěti, protože tím bych pošpinila jeho památku. Pak mě to napadlo. Napadla mě cesta, jak svého dítěti zajistit lepší budoucnost.

Joki. Ten muž, který vedl kmen. K šamanům bych se nikdy nedostala, ale on byl zkrátka bojovník, obyčejný člověk jako já. Ano, byla jsem si vědoma, co udělal, ale i když bych to Taimi nikdy neřekla, nepovažovala jsem to za tak zlou věc. Ano, Tuivo tím hodně trpěl, ale nebyla to Jokiho chyba. Joki je obětí úplně stejně jako on, a dost možná trpí také. Jsem si vědoma toho, že se mužům líbím. Ano, Jokiho dost možná ženy nepřitahovaly, ale možná také ano, za pokus nic nedám. Kdyby se mi povedlo ho získat, tak by se nikdo nedíval na to, že jsem cizinka. Byla bych zkrátka jeho žena. Pro Jokiho by to bylo také výhodné, protože by se nikdy neprovalilo to, co dělal s Tuivem, protože by tomu stejně nikdo nevěřil. Navíc bych mu dávala fyzický kontakt, s tím jsem neměla problém. 

Pohlédla jsem do plamenů, protože i když lidé zvenčí většinou hleděli na hvězdy, když mysleli na mrtvé, v kmeni byl vždy stejným symbolem oheň. Risto by to jistě přijal. Chtěla jsem to udělat pro naše dítě, a možná vlastně trochu pro své štěstí. Možná se přes Rista snadněji dostanu, když se budu soustředit na Jokiho. Možná si Jokiho oblíbím, možná se dokonce zamiluju. Možná to vůbec nebyl špatný člověk. Možná jsem jen potřebovala naději. Slíbila jsem si dvě věci. Že to alespoň zkusím, a pak také že Taimi o těchto myšlenkách nic neřeknu. Nepochopila by to, naše osudy se tady zásadně rozcházely.

Znovu a znovu jsem se probírala svými myšlenkami, ale v zásadě jsem byla rozhodnutá. Dojdu do kmene, zkusím získat Jokiho největší přízeň a zařídím nám nový a v rámci možností příjemný život. Přenesu se přes všechno, co se stalo v Pieni, přes všechno, co se stalo v mém rodném kmeni. Zapomenu na každého, koho jsem kdy znala. Setřela jsem poslední zbytky slz. Vím, že to dokážu.