Antiliiny příběhy

 Pilot nás po letu doprovázeného jen několika málo slovy vyložil dost blízko kmene. Nezabralo nám mnoho času, abychom tam dorazily. Ticho mi alespoň poskytlo prostor, abych vymyslela plán. Nervózně jsem polkla a pohlédla na Lauru. Nejistě se na mě usmála.

„Dobře,“ tleskla jsem. „Půjdu z opačné strany k těm stanům vzadu. Chci si nejprve promluvit s Jokim o samotě.“

„A určitě tam bude?“ namítla.

Pokrčila jsem rameny. „Když ne, tak se zkrátka ukážu celému kmeni najednou. Nicméně, kdyby to nevyšlo…“

„Nechci, aby se ti něco stalo,“ vyhrkla a pevně mě popadla za předloktí. S nervózním smíchem jsem se jí vykroutila.

„Lau. Tak to nemyslím. Kdyby náhodou došlo na téměř nemožné a odmítl, bude pro mě lepší, když o tom, že jsem tu byla, bude vědět jen on.“

Rezignovaně pokrčila rameny. „Tak jdeme.“

„Ne. Ne my. Jen já. Prosím, Lau. On by se před tebou choval jinak.“

„Jinak?“

„Jako bezcitný vůdce. Ale on si je vědom, že vím, že má i svoje slabosti. Jestli všechno půjde dobře, vrátím se pro tebe. Slibuji. Mohla bys mi slíbit, že zůstaneš tady?“

Nevesele se ušklíbla. „Můžu se alespoň schovat před větrem za tamtu skalku?“ Mávla rukou ke zmíněnému útvaru.

Ušklíbla jsem se. „Ne. Ani krok.“ Oplatila mi úšklebek a zamířila ke skalce. Já jsem se obrátila opačným směrem.

Už jsem se nebála vrátit se domů. Nezdržím se tady. Bála jsem se, abych před Jokim neprojevila přílišnou slabost, nebo abych vůbec dostala šanci s ním mluvit. Zamířila jsem ke stanu, který jsem si pamatovala jako jeho, a nezpozorovaně rozvázala tkanice vchodu.

„Kdo to je?!“ ozval se zevnitř příkrý hlas. Tak jsem se dovnitř nedostala tak docela tajně. Naštěstí to byl Jokiho hlas. Neodvážila jsem se odpovědět, tak jsem vlezla dovnitř. Do tváře mě udeřilo příjemné teplo. „Taimi!“ vyhrkl napůl překvapeně, napůl nahněvaně, a vzal mi z ruky tkanice, kterými jsem se snažila znovu zakrýt vchod, a udělal to sám. „Nemůžeš si tu jen tak přijít, způsobit pozdvižení a zase odejít!“

„Proto jsem se k tobě vplížila.“

Zaťal čelisti. „Co tu chceš?“ Pokynul mi ke kožešině, na kterou jsem si poslušně sedla. Napodobil mě. Věděla jsem, že Joki nemá rád zbytečné řeči. Mohla bych se ho ptát, jak se kmeni daří, co se zrovna děje, jestli už je navštívil někdo zvenčí, ale místo toho jsem se zhluboka nadechla a začala.

„Je tu se mnou jedno děvče. Je… narodila se v kmeni a žila tam myslím šestnáct let, ale odešla z podobného důvodu jako já.“ Joki nesouhlasně zavrtěl hlavou, tak jsem to upřesnila. „Nejen. Také byla nemocná a léky zvenčí byly jediný způsob, jak…“

„Na tom nesejde. Co tady chcete?“ přerušil mě.

„Chci, abys ji tu nechal.“ Joki se uchechtl. „Čeká dítě, ale její muž zemřel, a ona má strach, jak by se o něj mohla sama postarat, a také všechno ztratila."

Zaváhal, ale jen krátce. „,Musím uživit kmen. Nemluvě o tom, že by ji nikdy tak docela nepřijali.“

Povzdechla jsem si. „Joki, prosím. Mohla by… lidé zvenčí se rozhodli, že vám chtějí pomoct, ale…“

Po tváři mu přeletěl stín. „Já vím. Už jsme s nimi měli tu čest.“

Spolkla jsem otázku, jak se jich zbavili. „Laura plánuje ovládá oba jazyky. Mohla by vám pomoct s nimi komunikovat.“

Jokiho to zjevně pobavilo. „Nechceme s nimi komunikovat. Chceme se jich zbavit.“ To odpovídalo na otázku, jak se jich zbavili. „Neškleb se. Víš, že jsme bojovníci.“

Měl navrch. Za chvíli mi řekne, abych odešla. Nechtělo se mi do toho, ale pro Lauru jsem to musela udělat. Zadívala jsem se mu zpříma do očí. „Dobře. Ale myslím, že bys nechtěl, aby se lidé z kmene dozvěděli, co jsi udělal Tuivovi, viď?“

Viditelně zbledl. „Ty… snažíš se mě vydírat? Bohové, zrovna ty.“

„Chceš na to odpověď?“

Sklopil hlavu. To jsem ani nečekala. „Myslel jsem si, že ti to řekne dříve.“

„Ne. On…“ Pak mi došlo, že Joki si to hodně vyčítá. Poznala jsem to v jeho očích. Nemělo smysl líčit, že z toho má Tuivo trauma. „Joki. Já si nemyslím, že jsi tady ten zlý. Nevěděl jsi, že to není správné. Nikdo ti to nevysvětlil, stejně jako jemu ne, proto tě nikdy neodmítl. Ale oba víme, že kmen to uvidí jinak.“

Vzhlédl ke mně se zvláštní zranitelností. „Nenuť mě k tomu takhle. Oni potřebují někoho, komu můžou věřit.“ Zavrtěl se. „Nikdy jsem Tuivovi nechtěl ublížit. Měl jsem ho rád.“ Otevřela jsem ústa, ale on pokračoval. „A děkuju, že jsi mě tehdy zastavila, abych ho nezbičoval ještě víc.“

Skousla jsem si spodní ret. Vyhrála jsem. Nechtěl, aby se to kmen dozvěděl, mohla jsem ho donutit tady Lauru nechat. Jenže bez ohledu na všechny okolností, nemohla jsem mu to udělat. Tuivo by mě rozhodně nepochválil.

„Měl jsi ho rád,“ zopakovala jsem.

Uchechtl se. „Ty to stejně víš. Přitahoval mě. Jako…“ Poklesla mu ramena.

„Já vím,“ usmála jsem se. „Možná nějakým způsobem i ty jeho.“ Pak jsem se zvedla a odvrátila, aby neviděl mé slzy. On ale vstal také a zlehka mi položil ruce na ramena.

„Taimi,“ hlesl. „Neřekl jsem ne.“

„Co?“ dokázala jsem ze sebe dostat.

„Neřekl jsem, že tu dívku nepřijmu. Jen jsem přemýšlel nahlas. Co ještě umí?“

Věděla jsem, jak si Jokiho získat. „Je výborná lovkyně.“

Otočila jsem se k němu, přestože se mi třpytily oči, abych v těch jeho zahlédla záblesk nadšení. Obdivoval dobré lovce.

„Tak to s ní jednou snad změřím síly.“ Odmlčel se. „A… jaká je? Uvnitř.“ Položil si ruku na srdce. Překvapeně jsem na něj hleděla. V kmeni se nikdo na takové otázky neptal. Možná že naučil Tuivo individualitě i jeho.

„Je… houževnatá,“ začala jsem. „Nehroutí se z ran osudu, jen podle nich přehodnocuje svůj život. Málem zemřela, vlastní kmen ji nechtěl, jediný muž, kterého kdy milovala, zemřel… a přesto čelí životu jako skála, a snaží se dělat ty správné věci.“

Kývl. „Přiveď ji sem. Pokud možno tajně. Rád ji poznám.“

„Děkuji,“ zašeptala jsem.

Pousmál se. „Kéž bys tu zůstala i ty.“

„Nebyla jsem užitečná. Nikdy. Neumím lovit jako jiní, nenavařím divy, nestmeluji nás…“

„Ne,“ kývl. „Ale dokázala jsi nejlíp z nás tolerovat odlišnosti, a tím jsi dělala lidi šťastnější.“

To mě překvapilo. Joki by mi neskládal komplimenty jen tak. Kývla jsem. „Děkuji.“

„Teď přiveď tu holku.“ Tiše jsem zavýskla a v zápalu radosti ho objala. Působil překvapeně a dojatě. Raději jsem nad tím nepřemýšlela a vrátila se ke skalce.

„Cesta je volná,“ usmála jsem se. Laura přikývla, vstala a pevně mi sevřela ruku. Nemusela nic říkat. Třásla se a nedokázala přestat zrychleně dýchat. Měla strach. Netušila jsem, jak ji uklidnit, tak jsem jí jen držela až do chvíle, kdy jsme se vrátily do Jokiho stanu.

Hned, když jsme vešly, jsem si začala připadat nepatřičně. Upřeně na sebe hleděli a něco, čemu nejspíš nerozuměli ani oni, se mezi nimi odehrávalo. Laura se nakonec vzpamatovala první a položila mu dlaně na ramena v pozdravu. Napodobil ji, ale stále na ni hleděl s tou zvláštní směsicí zmatku a radosti. Nechtěla jsem je vyrušovat loučením, tak jsem zkrátka zase nepozorovaně odešla. Těžko říct, jestli si toho vůbec všimli.

Nenapadalo mě, co se mezi nimi dělo. Přišla mi na mysl spousta hypotéz. Že se nějakým způsobem už znají, že to byla láska na první pohled, že se jen snažili pochopit, že bok po boku patrně stráví zbytek života. Jedno však bylo jisté. Pro Lauru to dopadlo dobře.

A pro Jokiho koneckonců také. Nikdo už se nebude ptát, proč nemá ženu, a oba v sobě nesli spoustu bolesti, ze které si můžou vzájemně pomoct. Bylo zvláštní nad Jokim přemýšlet v tomto světle, protože to byl stále člověk, který ublížit Tuivovi, ale přála jsem mu, aby si k sobě s Laurou našli cestu, a možná se časem naučili jeden druhého i milovat tím romantickým způsobem.

Co se týkalo mě, rozhodně se vrátím. Za Tuivem a Jyrkim. Teď už mi nic nebránilo v tom, trávit a nimi čas. Nesmím už se vrátit do kmene, už to dávno nebyl můj domov. Musím spálit své paměti na popel, nechat vzpomínky být jen stíny. Ten život už nebyl pro mě. Mým novým světem nebylo místo, ale lidé.