3. Mým paprskem ke štěstí bude ona
Ozvalo se zaklepání na dveře. Trochu jsem se bála, protože jsem nebyla v rozpoložení, kdy bych dokázala dostatečně vyjádřit vděk za to, co pro mě udělala, ale myslím, že zrovna Taimi ho ani nepotřebovala. Její soucitný úsměv a objetí mě trochu uklidnily. Sedla jsem si na postel a ona mě napodobila. Obě jsme si způsobně složily ruce do klína. Obě jsme měly strach.
„Jak je možný, že nás ubytovali zadarmo?“
Pokrčila rameny. „Známe majitele, ale myslím, že Tuivo je hodně přemlouval. On tohle umí. Když chce, přesvědčí lidi o čemkoliv. A zrovna u Naimienových mu to jde více než dobře.“
Bylo až absurdní, jak se mi všechno spojovalo s Ristem. Stačilo slyšet Tuivovo jméno, které jsem za poslední dobu tolikrát slyšela z úst svého manžela, a znovu to přišlo. Ta vlna beznaděje a žalu. Sevřel se mi žaludek a myslela jsem, že se pozvracím. Taimi mě chytila za ruku, ale i přes hluboké nádechy se mi vůbec neulevilo. Jako by mě zavalil těžký balvan. Ani paprsek světla, ani jediná šance se pohnout a uniknout.
„Díky, že jsi přišla,“ dostala jsem nakonec ze sebe a kdovíproč to spustilo vodopád slz. Natáhla jsem se pro kapesníky, které mi darovala ta rodina vlastnící dům, protože jsem se rozplakala už při nich.
„Věděla jsem, že ti bude zle, a zasloužíš si oporu,“ hlesla a já jsem sevřela její dlaň pevněji. Možná mi pomůže, když jí popíšu, co všechno se mi honí hlavou, když jí popíšu, jak moc je všechno ztracené.
„Taimi,“ začala jsem a ona mě kývnutím vyzvala k pokračování. Soustředila jsem se jen na její dlouhé a tenké prsty, protože to bylo jednodušší než myslet na to, co se chystám říct. „Já v Pieni zůstat nemůžu. Všechno mi ho připomíná.“
„Tak pojď s námi dolů do Aletasa. Nebo zůstaň tady. Nebo kdekoli jinde.“
„To je složitý,“ odpověděla jsem. „Do Aletasa nemůžu, kvůli práci. Bylo by to daleko do hor. A já tu práci miluju, jako jediná mě drží naživu. Už teď to bez ní moc nezvládám, i když je to dvojsečná zbraň, protože mám v ní příliš mnoho času na přemýšlení.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Ale jinde nikoho neznám.“
Taimi se zamyslela, ale ne na dlouho. „Lau, a co kdyby ses vrátila do kmene? Já vím, že to nebude jednoduché, ale také jsem odešla, a zůstala bych tam, kdyby… to je složité. Zkrátka…“
„Nemůžu,“ přerušila jsem ji. „Nejde jen o to, že to nebude jednoduché. Utekla jsem.“
„To i já. Vážně si myslíš, že jsou tak krutí a nevzali by tě nazpět?“
Potřásla jsem hlavou. „Oni by mě přijali, už jen kvůli tomu, že čekám dítě. Ale já jsem se tehdy vyléčila léky zvenčí. To je něco, co se neodpouští.“
„Vždyť ti pomohly,“ namítla.
Povzdechla jsem si. „Jeden muž od nás jednou utekl do nejbližšího města, aby se vyléčil. Řekli mu, že už není vítán a může v tom městě rovnou zůstat. Vnímají to jako zradu. Připadá mi, že můj kmen stále vede jakousi formu války beze zbraní proti okolnímu světu. Stavějí stále silnější a silnější zdi a izolují se za každou cenu.“
Taimi pevně sevřela rty. „Nechceš to alespoň zkusit? Jak jsi sama řekla, čekáš dítě. To je možná vyšší hodnota.“
„Ne. A vůbec… bývá mi často špatně. Myslím z těhotenství, a ten stres tomu nepomáhá. Já… nemůžu se vypravit do kmene.“
„Půjdu s tebou.“
„To po tobě nemůžu chtít.“
„Pro toto jsem sem přišla. Zavedu tě tam.“
Bylo to lákavé, mít nějakou naději, nějaký cíl. Jenže tuto možnost jsem už zvažovala. „Nejde to, Taimi. Tvůj kmen je jiný než můj.“
„Ano i ne. Horské kmeny vznikly v podobném prostředí. Přemýšlejí podobně.“
Semkla jsem rty. „Jak se ti povedlo docílit toho, že tě přijali?“ Rozhodla jsem si poslechnout její příběh. Možná mě to inspiruje k nějakému řešení.
„Bylo to po tom, co jsme s Jyrkim a Tuivem poprvé vyrazili za šamany, aby nás zbavili kletby,“ pronesla a já jsem přikývla. Něco málo nám vyprávěli. „Myslela jsem, že do kmene patřím, protože ti dva se ke mně nechovali nejlépe, a já jsem potřebovala… lásku.“
„A už se k tobě chovají lépe?“
Zářivě se usmála, až mě znovu bodlo u srdce. „Ano. Potřebovali jsme si spoustu věcí vyříkat. Nebyla jsem tam úplně šťastná, přece jen, poznala jsem svět tam venku, ale myslím, že bych byla. Dokonce se mi podařilo najít si může z jiného kmene.“ Smutně se usmála při vzpomínce na něj. „Launo byl úžasný. Okouzlující, optimistický, moudrý. Nebyl to Tuivo ani Jyrki, nikdy mi je nemohl nahradit, ale myslím, že bych ho nakonec opravdu milovala. Ale zemřel, a když jsem měla příležitost znovu odejít, tak jsem to udělala.“ Kývla jsem a znovu si v hlavě přemítala její příběh.
„Přijali tě znovu mezi sebe, protože očekávali, že splodíte dítě?“ zeptala jsem se, zatímco se mi v hlavě začal tvořit obrázek toho, čím se lišil můj a Taimiin osud.
„Ne. Přijali mě ještě předtím, než jsem poznala Launa. Ale myslím, že hodně napomohl, abych znovu mohla být jedna z nich.“
„Jasně,“ kývla jsem a sumírovala si myšlenky. „Víš, v čem je mezi námi rozdíl? Launo byl z kmene. Risto ne. Ano, nějakou dobu tam pobyl, ale bylo to příliš krátce. Jeho dítě nebude bráno jako čisté, protože je částečně ze světa zvenčí.“
Taimi se zarazila. „Tak jsem nad tím nikdy nepřemýšlela.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nemusela jsi. Launo byl z kmene, a když se ještě čekalo, že splodíš dítě s Tuivem, tak to bylo jiný, protože Tuivo se sice narodil v Pieni, ale myslím, že patřil do kmene, opravdu patřil.“ Taimi zdráhavě přikývla. „Navíc to váš kmen podle toho, co říkáš, nikdy nebral tak fatálně.“
Taimi se znovu rozzářila. Bylo legrační sledovat, jak její oči přesně odrážejí všechny emoce. „Tak půjdeme do mého kmene. Může to samozřejmě být druhá možnost, ale…“
„Počkej. Vždyť jsem tam nikdy nepatřila,“ podivila jsem se.
„Já vím. Náš kmen se však hodně změnil. Všechna podivná hiearchie a zázračnost je pryč. Vše je celkem jasné. Vládnou ti nejsilnější. A já znám muže, který je ten nejsilnější z nejsilnějších.“
„Znáš? Ve smyslu, že pro nás udělá laskavost jako Naimienovi?“
Potřásla hlavou. „Ne. Znám jeho tajemství, které by ho mohlo ohrozit.“
Překvapilo mě to, protože tato dívka působila vždy morálně čistě. „Ty ho chceš vydírat?“
Semkla rty. „Zrovna u něj mi to nedělá nejmenší problém.“ Podruhé jsem byla udivená, tentokrát zlostí v jejím hlase.
„Souvisí to s jeho tajemstvím?“ zeptala jsem se opatrně.
Taimi znejistěla. „Nevím, jestli bych ti to měla říkat, pro případ, že bys tam nakonec žila.“
Usmála jsem se. „O iluze jsem už přišla. Možná mi pomůže přemýšlet nad něčím jiným.“
„Nemyslím, že bych to měla někomu říkat,“ odvětila, a já jsem to chtěla nechat být, nicméně ona se rozpovídala. „Jde o Tuiva. Nevím, jaký vztah mají ve vašem kmeni vůči homosexualitě, ale…“
„Oni to věděli?!“ zděsila jsem se. „No, jestli jako v našem, tak byl v podstatě odsouzenec.“
„Nevěděli a… no, nedivím se ti, že se tam nechceš vrátit, jestli to tam bylo až tak přísné. Ale nazpět k věci. Joki, ten muž… v kmenech nemáš příliš možností být s někým, pokud je to muž nebo žena stejně jako ty. Myslím, že měl Tuiva rád, doopravdy rád. Jenže nemohl poznat, že Tuivo to nevnímá stejně. Proto si zkrátka bral, co chtěl.“
„Počkej,“ zamrkala jsem. „On ho zneužíval?“
„Ne tak docela. Ani jeden si neuvědomoval, jak moc je to špatně a že to vlastně Tuivo nechce. Tuivovi to ublížilo až po mnoha letech, když si naplno uvědomil, jak ve skutečnosti trpěl. Ale o to nejde. Pochopitelně to nikomu neřekli, ani já jsem o tom nevěděla. Tuivo to skrýval nejspíš ze studu, Joki proto, že věděl, co by to způsobilo. A ví to i teď. Neocitl by se na okraji, alespoň ne oficiálně. ale rozhodně by nemohl vést kmen, rozhodně by nemohl spát vedle ostatních mužů, a ve výsledku by s ním málokdo chtěl mít něco společného.“ Odmlčela se. „Neudělala bych to. Nikomu bych to neřekla. Jednak proto, že Joki v zásadě nevěděl, jak Tuivovi přesně je, a jednak proto, že je to dobrý vůdce.“
Snažila jsem se to nějakým způsobem zpracovat, ale bylo mi jasné, že to ještě zabere nějaký čas. „Ale on neví, že bys to neudělala.“
„Ne. Když nesouhlasí, zkrátka jen odejdeme. Nemáme co ztratit, on nám neublíží. Myslím, že bude chtít, aby to šlo po dobrém, protože zaprvé neví, kolik toho vím, a zadruhé se mi vždy tak trochu vyhýbal. Myslím, že se mě nepřímo snaží chránit za to, co dělal Tuivovi.“
„Proč to kvůli mně děláš?“ zavrtěla jsem hlavou. „Vrátit se tam tě bude stát spoustu sil.“
„Ano,“ přiznala bez okolků. „Nicméně vím, jak strašně mi bylo, když se mnou Tuivo nechtěl mít nic společného. Nebo když zemřel Launo. A pro tebe to musí být o hodně horší.“ Znovu mi vytryskly slzy. „Promiň, to jsem nechtěla. Já…“
Posunkem ruky jsem ji zastavila. „To je dobrý. Brečím kvůli všemu.“ Raději jsem se nad důvodem snažila nepřemýšlet. „Víš, záležet jen na mě, nepotřebuju nikoho. Klidně bych šla do neznámého města, našla si práci, nebo i do Aletasa, protože… Dobře.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Myslím si, že kmen mému dítěti dokáže dát více než svět tady. Myslím, že pokud se někdo v kmeni přímo narodí, vždy si najde cestu, jak tam nebýt nešťastný. Ale tady…“
„Já jsem byla nešťastná,“ namítla Taimi.
„Ale ty jsi poznala Tuiva. Proto jsi byla nešťastná. Ale já svému dítěti nic o světě venku vyprávět nebudu. Bude šťastné tím, kým je. Dostane lásku, dostane pozornost, dostane všechno, co jsem dostávala já.“
„Lau, kmen není záruka, že bude šťastné,“ vydechla Taimi. „A co ty? Ty tam budeš šťastná?“
„Na tom nesejde. Prosím, vezmi mě tam.“ Něco mi říkalo, že ta bezmezná naděje, kterou jsem cítila, je nebezpečná, ale konečně jsem se dokázala po dlouhých dnech temnoty usmát. Nakonec se usmála i Taimi.
„Dovedu tě tam,“ slíbila. „Budete v bezpečí, ty i tvé dítě. A myslím, že ono může být své světlo v temnotě namísto Rista.“
Ta věta mi nesmírně pomohla. Tak jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, ale je pravda, že Risto byl pro mě hodně důležitý, protože byl má jediná hvězda ve světě plném temnoty, ve světě, který jsem neznala. Když odešel, myslela jsem, že světlo pro mě navždy zhaslo. Ale za půl roku se zrodí nové, možná stejně silné. A nejen to. Měla jsem tady Taimi. A dokud nedojdeme do kmene, mým paprskem ke štěstí bude ona.
Komentáře
Přehled komentářů
Vybavilo se mi Lumikkiho „Taimi zemře na dalekém severu“ a vůbec se mi to nelíbí :očíčka:
.
(L. , 3. 2. 2023 22:45)