18. Už mu znovu neublížím
Prohrabala jsem se svou taškou až na dno a konečně našla to, co jsem hledala. Zápisník. Původně to byl diář, ale copak teď na čase záleželo? Jestli Jokimu přišlo zvláštní, že obsahoval čísla, pokud je vůbec poznal, nic na to neřekl, jen na mě trochu udiveně hleděl. Povedlo se mi vylovit i dvě tužky a jednu jsem mu podala. Zamračil se.
„Co to děláš?“ zeptal se zmateně.
„Předpokládám, že neumíš psát, ale piškvorky bychom si zahrát mohli. Stačí umět nakreslit kolečka nebo křížky do čtverečku a…“ Názorně jsem mu ukazovala, co tím myslím, ale on mi najednou zadržel ruku.
„Umíš psát? A číst? Pravděpodobně jo, viď?“
Přikývla jsem. „Risto mě to naučil.“
„Myslel jsem si. Až budeme v kmeni, naučíš to ty, kteří budou mít zájem?“
„Myslela jsem, že tuhle dovednost většina kmenů odsuzuje, že to nepotřebují a je to jen pro lidi zvenčí.“
„Taky že jo,“ kývl. „Ale šamani to uměli. Ti, co zbyli, mě tolerujou, ale myslí si, že kdyby lidi uměli číst texty zvnější, zničilo by to tradice kmene a tak.“
„Možná mají pravdu.“
„Ano.“ Pořád mě držel za ruku, a teď ji mimoděk stiskl. „Ale myslím, že je to potřeba. Podívej, stejně dřív nebo později přiletí nějaké letadlo. Bude lepší, když se změníme postupně, než aby nás k tomu donutili.“
„Myslela jsem, že bys bojoval.“
„To jsem si myslel taky. Ale nemáme šanci nad lidmi, kteří postaví takovéhle stroje. Ztráty by byly moc velké, a já tohle svému kmeni neudělám. Nenechám je umřít v boji, který nemůžou vyhrát.“
Pevně jsem mu stiskla ruku na oplátku. „Dost byste jich vzali s sebou.“
„Bychom. Teď k nám patříš.“ To prohlášení ve mně vzbudilo úzkost a dojetí současně.
„No… a jak se to vlastně stávalo, že se člověk stal šamanem a měl přístup k vědomostem a magii a tomu všemu?“
Joki si povzdechl. „Moc toho nevím. Traduje se, že je předurčili bohové, ale zcela upřímně, já nevím, jestli nějací bohové vůbec jsou.“ To prohlášení se mnou otřáslo. Myslela jsem, že v ně věří. „Na tom nesejde. Šamanem se člověk stal, když dokázal něco velkýho, důležitýho pro kmen, a zároveň byl naprosto loajální. Vím, že mu vtiskli magické schopnosti skrz nějaké pro ně důležité předměty, ale jak k tý magii vůbec přišli nejprve, na to nikdo nepřišel. Kdo ví.“
Zamračila jsem se. „Malý moment. Taimi měla tu očarovanou květinu. A Tuivo amulet. To mi vyprávěli. Ale když se nikdy neměli stát šamany…“
„Mysleli si, že tam Tuiva udrží, když mu dají moc. Ale on to vnímal od začátku jako prokletí. On žádnou magii nechtěl a… vlastně se mu ani nedivím. Tohle ho ještě víc oddalovalo od nás všech. A Taimi ji dostala, aby ji přijal on, to možná víš.“
„Co mu vlastně ta magie dávala?“
„Tuivovi?“
„Ano. Taimi se zmínila, že ji květina zahřívala. Ale její kletbou pak byl mráz. Když bylo Tuivovým prokletím usnout, co… aha. Fungovalo to jako… káva?“ Kavárnu už jsme navštívili, proto jsem věděla, že to přirovnání Joki pochopí.
Pousmál se a posunul svíci, která nás hřála a osvětlovala prostor stanu, nejspíš aby zabavil ruce. „Fungovalo by, kdyby tu moc neodmítal. Jediný momenty, kdy ji využíval, byly, když… když…“ Pevně semkl rty a sklonil hlavu. „Když byl se mnou. Aby vydržel dýl. Akorát… myslel jsem si, že je to dobrý znamení. Že ho nějak vedu k tomu, aby ten dar přijal.“ Do hlasu se mu vkradla zlost. „Ale on se dost možná jenom bál, že mi nebude dost dobrej.“
„Kdyby nebyl, co bys udělal?“
„V tý době? Asi bych ho prostě začal ignorovat. Ale on si možná myslel, že to odnese nějak hůř.“
„A co bys udělal teď?“ zeptala jsem se ho opatrně.
„Teď bych s tím vším hlavně ani nezačal,“ zavrčel. „Ale kdyby přece jen, tak bych si zvykl, přizpůsobil se tomu.“
Povzdechla jsem si. „Ty… ty ho máš doopravdy rád, viď?“
Vztekle potřásl hlavou. „Nemluvme už o něm. Pojď hrát ty… pišikorky?“
Zasmála jsem se, i když trochu nuceně. „Skoro jsi to trefil, jsou to piškvorky. Pointa je, že máš kolečka nebo křížky a potřebuješ jich takhle nakreslit pět za sebou, v…“ Zarazila jsem se. Udgunština ani neměla slovo pro řadu a sloupec. Také znala jen kolo a kříž. Jak by mohl pochopit tuto hru? „Nechceš se raději naučit psát?“ navrhla jsem.
Zaváhal, ale pak zavrtěl hlavou. „Teď ne.“
„Proč ne?“
„Prostě ne.“
„Joki, já se snažím…“
„Lauro. Přestaň.“ Znělo to dost autoritativně, ale jestli jsem na něco měla právo, tak jeho autoritu ignorovat. Byli jsme si rovni.
„Ne. Řekni mi, co tě trápí.“
Sevřel pěsti, ale v očích se mu neodrážel vztek, jen hluboká bolest. „Tuivo mě to trochu učil.“
„To je skvělé, alespoň to bude jednodušší a…“ Pak mi došla pointa jeho slov. „Připomíná ti ho to?“
Odfrkl si. „O to nejde. Byly to jediný chvíle, kdy jsem měl pocit, že… já nevím. Že jde víc než o fyzický kontakt. A pak jsem to odmítl, ze strachu před šamany.“
„To je naprosto pochopitelné.“
Sklesle si povzdechl. „Jsi na mě tak hodná, zvlášť když uvážím, že jeho jsi poznala jako prvního.“
„Nemám ve zvyku postavit se ve sporu na jednu nebo druhou stranu.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Víš… kdybys měl tu možnost, zkusil by sis o tom s ním promluvit?“
Nevesele se zasmál. „My jsme to zkoušeli, když přišli do kmene poprosit o pomoc. Tuivo byl hodně odmítavý, tak jsem ho zkusil obměkčit polibkem, protože to někdy fungovalo, ale nedošlo mi, že teď už tak zoufale fyzický kontakt nepotřebuje. Praštil mě a… já jsem ho praštil taky. Pohádali jsme se a poprali. Ublížil jsem mu. Zase.“
Vydechla jsem. „Tak v tom případě se budeme muset vykašlat na violetti.“
„Cože?“ naklonil hlavu na bok. „Jak to s ním souvisí?“
„Pieni je jeho rodné město.“ Joki se zamračil, ale rozhodla jsem se pokračovat. „A popravdě, míří sem. Je to složité, ale je to malé městečko. Jestli ho nechceš potkat, musíme zmizet.“
„Ale proč jsi koupila ten stan a říkala, že tu zůstaneme?“
„Protože jsem myslela… doufala jsem, že byste to mohli urovnat. Joki, oba vás to… rozesmutnilo,“ zašeptala jsem. Vhodnější slovo by bylo traumatizovalo, ale udgunština neznala takové výrazy. Pocity existovaly jen tady a teď, vázané na konkrétní situaci.
„Nejsem smutný,“ zavrčel.
„Jsi. Stále si to vyčítáš.“
„Právem.“
„Na tom nesejde. Kdybyste si zkusili ještě jednou promluvit…“
„Já už mu znovu neublížím. I kdyby to mělo znamenat, že zůstanu zavřený v tomto stanu.“
„Dva týdny? Půlku cesty luny?“
„Znovu mu neublížím,“ zopakoval.
„V tom případě se vracíme.“
„Ne. Chci, abys měla svatbu podle svých představ.“ Zamračila jsem se. Vždyť se právě naprosto obětovával pro štěstí ostatních.
„Joki, ale to nejsou moje představy. Ptal ses, jakou svatbu bych chtěla. Neznamená to, že ji musím za každou cenu mít.“
„Ale já chci, abys ji měla. Samozřejmě tu ve stanu nemusíš být se mnou.“
Vzpomněla jsem si na to, jak se Taimi zmiňovala, jakým způsobem Tuivo všechno dělal pro ostatní. Nechával si vyčítat i věci, za které nemohl on sám, byl hromosvodem pro všechny negativní emoce, jen aby jiní nemuseli trpět. Byl to jiný druh obětování se, ale v tomhle si s Jokim byli podobní.
„Buďto se s ním setkáš a promluvíte si, nebo odcházíme. Nenechám tě se tím trápit.“
„A ty bys byla raději…“
„Ne. Nesejde na tom, co bych já raději, ale co ty.“
„Chtěl jsem tím říct, jestli si myslíš, že náš rozhovor zase neskončí katastrofou.“
„Nemusíte spolu mluvit sami, když už to teď víme.“
Zaváhal. „Stejně budu doufat, že se neuvidíme.“
„To není moc pravděpodobné.“
„Chce se ti ještě dělat cokoli s… tímhle?“ Ukázal na diář. Na okamžik jsem zaváhala, že bych mu vysvětlila naše pojetí času skrz data v diáři, ale upřímně se mi do něčeho tak složitého nechtělo. Nechtělo se mi ho učit vůbec nic. Naštěstí existovala jedna věc, ve které byl rozhodně lepší.
„Půjdeme lovit,“ rozhodla jsem. Oči mu zajiskřily a beze slova popadl svůj luk. Já jsem vzala ten svůj, který mi při odchodu z kmene daroval, a společně jsme vyrazili k nejbližšímu lesu. Jídla jsme měli ještě dost, šlo projednou pouze o tu činnost. Nemluvili jsme, koncentrovali jsme se na činnosti, zbystřili smysly, nesoustředili se na nic jiného. Přesto jsem cítila, jak jsme si na duševní úrovni blíže jeden druhému než tam ve stanu.