19. Ty v ní nevěříš?
Tuivo za mnou přišel až další večer, kdy jsem se chystal na hlídku s Auri. Domluvili jsme se, že já budu s ní a on s Jonim, aby se to ti dva měli šanci naučit bez toho, aby se nám cokoli stalo. Vlezl za mnou do stanu a chvíli mi mlčky pomáhal skládat deky, které jsem si chtěl vzít s sebou, abych se měl do čeho zabalit, až noc pokročí.
„Proč je skládáš? Do toho vaku se vejdou i zmuchlaný,“ podotkl s úsměvem.
„Nevím. Asi abych se zabavil. Auri ty přípravy trvají dýl.“
„Ženský,“ pousmál se.
„Dovol mi podotknout, že podle týhle logiky jsi taky ženská,“ ušklíbl jsem se. Vždy jsem byl mnohem dříve hotový než on. Oplatil mi úšklebek, ale pak zvážněl a zlehka se dotkl mého ramene.
„Promiň, Jyrki.“
„Za co?“ nechápal jsem.
„Za tu věc s Jonim. Já tě tam s ním takhle nechtěl nechat, ale on a Auri mě přemlouvali, že chce dostat šanci s tebou mluvit sám a tak, a já… já se prostě necítil na to, se s nima dohadovat. Já prostě…“
Usmál jsem se. „Ono to bylo fakt v pohodě. Joni je milej. Jenom si myslím, že nemáme nic společnýho.“
„Joni je člověk, se kterým se dá mluvit pomalu o všem.“
„Jo, ale já nejsem ten člověk.“
Tuivo kývl a v očích se mi odrazil smutek. Čekal, že to dokážu, že si Joniho oblíbím. Zklamal jsem ho. „Takže ti to neublížilo?“
„Takhle rozbitej už nejsem.“
„Já vím, jenom… bojím se o tebe.“
„Ne. Ty se bojíš, že to spustí tu kletbu.“
„Jak něco takovýho můžeš říct? Staral jsem se o to, jak ti je, i před tou kletbou, Jyrki.“
„Jo. Jenže to jsem byl troska.“
„Ale…“ začal, ale pak jen zoufale zaúpěl. „Prostě se jenom ptám, jak ti je, jasný? Jestli bys mi mohl protentokrát věřit…“
Usmál jsem se. „Dobře. Je to v pořádku. Nevadí mi, že jsem tam s ním byl sám.“
Tuivo vydechl. „Dobře.“
Původně jsem mu to nechtěl říkat, ale nechtěl jsem lhát tak jako on, když už s tím konečně přestal. „Akorát… v jednu chvíli Joni začal s tím, že bych se neměl upínat jenom na vás tři. A spustilo to tu kletbu. Já zpanikařil a… byl tam hrnec s rýží.“
Tuivo zbledl. „Co se stalo?“
„Nic. Řekl jsem Jonimu, že se to děje, a on mě odvedl do pokoje. A donesl mi ty koláče na snídani. Byl v tý chvíli úžasnej. I když vím, že jenom nechtěl, abych zmrazil tu rýži…“
„Zadrž. Proč jsi sakra měl ruce v hrnci s rýží?“
Sklonil jsem hlavu. „Neměl. Ale koukni, já se ti tu snažím říct, že Joni…“
„Jyrki!“ přerušil mě. „Ta moc sílí!“
„Koukni, já nevím, jestli bych to doopravdy zmrazil. Jenom jsem cítil molekuly vody i na dálku.“
Zavrtěl hlavou a zoufale na mě pohlédl. „No bezva. Teď můžeš zmrazit prakticky cokoliv a kohokoliv.“
„A je to zase tady,“ protočil jsem oči. „Snažím se ti tu říct, že jsme to s Jonim zastavili. Chápeš? To, co se stalo, už se nebude opakovat, ale potřebuju tvoji pomoc. Potřebuju, abys mě odvedl pryč a uklidnil, jako jsi to dělával, když mě kdysi někdo rozhodil. Tobě bych neublížil. Nikdy, to bych radši zmrazil sebe, než aby se ti něco stalo.“
Pootevřel ústa překvapením. „Já… já vím,“ vypravil ze sebe nakonec. „Promiň. Nebojím se o sebe, ale o to, že by sis vyčítal, kdybys někomu něco udělal.“
„Fakt?“
„Fakt. Já vím, že jsem v bezpečí.“ Na důkaz svých slov mě pevně objal.
„Ale proč jsi byl tak nervózní u toho jezera?“
„Já ti to přece říkal. Bylo mi nepříjemný být na místě, kde jsem tě málem ztratil. Jo, bál jsem se, že se to pokazí kvůli tý kletbě, ale ne že něco uděláš zle ty, jenom prostě… nebál jsem se tebe, ale toho místa.“ Říkal pravdu, to jsem bezpečně poznal. Ale přesto, přesto měl strach, a mě to ničilo.
„Tuivo,“ povzdechl jsem si. „Já… ubližuje mi to. To, že můžu někomu ublížit, to že si myslíš, že někomu ublížím. Jsem unavený. Ještě není tak pozdě.“
„Pozdě na co?“
Zhluboka jsem se nadechl. Bylo to naprosto spontánní rozhodnutí, ale zamlouvalo se mi. „Potřeboval bych teď být v bezpečí. Niilo ještě bude vzhůru. Zavolám mu, jestli by mě on nebo Veri nemohli vzít do Pieni letadlem. Setkáme se tam. Promiň.“
Zmateně potřásl hlavou. „Já jsem ti nechtěl ublížit.“
„Já vím. Neměl jsem si tu kletbu nechávat, měl jsi tehdy pravdu. Je mi to líto.“
„Rozumím tomu správně, že chceš být chvilku na jednom místě?“
„Jo. Ale ne v Kaunisu. Potřebuju být někde, kde to bezpečně znám, ale Aletaso by mi příliš připomínalo minulý život.“
„Ale… myslel jsem, že chceš být s Auri.“
„Mám strach, že jí ublížím. Možná bych se měl nějakou dobu držet sám. Ale neboj se, ne napořád.“
„Nebudeš sám. Jestli někam letíš, letím s tebou.“
Pousmál jsem se. „To je hezký, ale nezvládnu teď ten tvůj strach.“
„Bojím se hlavně o tebe,“ zopakoval. „Ale budu se bát víc, když nebudu mít tušení, co s tebou je.“
„Někdo musí dovést spřežení.“ protestoval jsem..
Zazubil se. „Naštěstí tady máme jednu schopnou psovodku.“ Zarazil jsem se. „Copak? Ty v ní nevěříš?“
„Já v Auri věřím. Ale v Pieni nikdy nebyla.“
„Může je odvést do Aletasa. Víš, že se o ně postará, než si je vyzvedneš.“
Potřásl jsem hlavou. „Je to moc komplikovaný.“
„Jyrki, jestli Auri nedáš příležitost, aby ti mohla dokázat, jak je dobrá, aby to mohla dokázat sobě, tak si v tom nikdy nebude věřit. Oba dva víme, že na to už má.“
Zaváhal jsem. „Nikdy jsem nesvěřil psy někomu jinému než tobě. Ne takhle.“
„Ale Auri je ti hodně blízká.“
Povzdechl jsem si. „Tak dobře. Poletíme do Pieni, pokud to vyjde. Auri dostane šanci ukázat své schopnosti, a my mezi sebou možná vyřešíme ten problém s nebezpečím, když budeme sami.“
Tuivo se usmál. „Kromě toho, můžeme být u mých rodičů. Ne, že by tě nepřijali i samotného, ale asi by ses tam cítil blbě.“
„Trochu,“ připustil jsem. „Tak já jdu zkusit chytit signál, ať vím, na čem jsme.“
„A nechceš to nejprv říct Auri a Jonimu?“ Překvapeně jsem na něj hleděl. „Co je?“
„Nic. Jenom bych nečekal, že to navrhneš zrovna ty. Ale ne. Chci vědět, jestli je to vůbec reálný.“
„Tak jo. Hele, já se to mezitím můžu pokusit vysvětlit Jonimu. Auri to líp vezme od tebe, jo?“
„Chtěl jsem sice vědět, jestli se jich nebudeme ptát zbytečně, ale fajn,“ souhlasil jsem a zhluboka se nadechl. Když jsem stoupal do kopce, abych chytil signál, napadlo mě, jestli to přece jen nebylo moc unáhlené rozhodnutí. Zbytečně jsem riskoval, že se spřežení něco stane, zbytečně budu otravovat pilota a Tuivovi se tím stejně nevyhnu. Jenže v Pieni mám prostor své schopnosti zdokonalovat bez většího rizika, že něco způsobím. Navíc, tento výlet popravdě nebyl vůbec osvobozující, stále jsem se bál, že něco způsobím, že za sebou nechám zkázu. Konečně se na mobilu zjevily vytoužené čárky značící alespoň slabý signál, takže jsem vytočil Niilovo číslo. Zvedl to zhruba po dvou zazvoněních, ale místo jeho hlasu se ozval dětský křik a pilotův smích.
„Jyrki. Promiň, kluci se zase perou. Jako by to mělo smysl, když je předem jasný, že vyhraje ten starší.“ Pochopil jsem, že mluví o dětech, které stále šlo slyšet v pozadí. Nejspíš to praní byla nějaká forma hry, protože se i oni smáli.
„To já se omlouvám. Jenom… není možnost, že bys mě mohl vzít do Pieni? Mě a Tuiva. Jsme kousek severně od Stossy.“
„Stalo se něco?“ zajímal se.
„Ne. Jenom… je toho na mě moc. Chci klid. Vyrazili jsme do hor, ale teď… já nevím. Prostě bych teď potřeboval být ve městě. Ideálně zítra. Můžeme tam dojet se spřežením, ale teď mi noci v horách přijdou děsivé a… hele...je to blbý.“
„Ne,“ vydechl. „Koukni, já jsem teď s Mirjou, ale máš štěstí, Veri má nějaký menší úkol v jedný osadě poblíž. Je fajn, že se ukázalo, že některý lidi s tím, co si vymyslela armáda, taky nesouhlasí, a platí nám za nějaký převozy a tak. Takže… jsem si jistej, že pro vás přiletí. Počkej vteřinu.“ Pak zavěsil. Hleděl jsem na vzdálený horizont, kde zapadalo slunce, a snažil se zhluboka dýchat, takže mě trochu vylekalo, když se mobil rozezněl znovu. Opět volal pilot. „Tak prý jo. Přiletí pro vás po rozbřesku, Promiň, že to nebudu já.“
„Ne, já to úplně chápu, že chceš být s ní a s dětma. Tak zatím.“
„Zatím, Jyrki.“ Když znovu zavěsil, pohltila mě vlna vděčnosti. Niilo byl skvělý kamarád, naprosto nesobecky mi pomáhal, naprosto nesobecky mi rozuměl. Jenže vzápětí ten dobrý pocit odezněl, když mi došlo, že mě čeká ještě rozhovor s Auri. Přiblížil jsem se k ohni, kde už zaujala místo na hlídce. Zeširoka se usmála, ale když na mě pohlédla, beze slova rozpřáhla náruč. Věděla, kdy potřebuju obejmout. Stulil jsem se jí do náruče a opřel jsem se o její rameno.
„Auri,“ pronesl jsem. „Máš plný právo se na mě naštvat, ale… potřebuju do Pieni hned. I s Tuivem. Já tuhle cestu nějak… nezvládám. Asi bych chtěl teplo a dům a…“
„Loučíš se?“ pronesla trochu odměřeně.
„Tak trochu. Ale brzy se zase uvidíme, vrátím se do Aletasa.“
„Počkej,“ zadržela mě a trochu odstrčila. „O co přesně jde?“
Zhluboka jsem se nadechl. „Já a Tuivo letíme do Pieni. Potřebujeme teď být sami a a v klidu. Letíme s tím pilotem, co jsem poznal, když mě Pasi unesl.“
Auri potřásla hlavou. „Ale… když už nic, co smečka?“
Znejistěl jsem. „S Tuivem jsme se shodli, že máš na to, abys je dovedla do Aletasa a postarala se o ně. Vím, že po tobě chci hodně, ale myslím, že ti to hodně pomůže se to naučit.“
„Ale… Podívej, nejde o to, že bys po mě chtěl moc. Já to udělám ráda, a máš pravdu, že se tím hodně naučím. Ale myslím, že na to ještě nemám. Prosím, nenakládej mi na ramena takový břemeno. Nedám to, jestli se jim něco stane.“
„Nestane. Jsi dobrá psovodka.“
„Co když ne dost?“ zapochybovala. „Navíc je tu to další spřežení. Proč se prostě všichni nevrátíme do Aletasa? Nebo nedojedeme do toho Pieni?“
Sklopil jsem zrak. „Já teď prostě… nemůžu. Já nevím, co se děje, já jen cítím, že… že už to není můj domov. Že je jím teď Pieni. Já pro ty psy přijdu, nějakým způsobem, hned jak to půjde. Vím, že jsme slíbili, že tohle bude náš výlet, ale…“
Sevřela mi rameno. „O to nejde, Jyrki. Vidím na tobě, že to prostě potřebuješ. Navíc si to snad s Tuivem fakt vyříkáte. Jenom to musíš se smečkou vymyslet jinak.“
„V tom případě budeme pokračovat do Pieni společně,“ prohlásil jsem.
„Ne. Nezasloužíš si být nešťastný. Mám… mám kontakty na psovody. Možná kdybych někomu z nich zavolala a on by mi pomohl…“
„Proč by to dělal?“ odfrkl jsem si.
„Protože většina psovodů ráda pomáhá lidem. Vymyslím, koho kontaktovat. Takže leťte, ale laskavě se pak v Aletasu zdržíš alespoň týden, dřív tě odejít nenechám.“
Zasmál jsem se. „Děkuju, Auri.“
„To já děkuju, že ve mně tolik věříš,“ hlesla a políbila mě na tvář. To gesto už k našemu kontaktu tak patřilo, že jsem se nad ním musel pousmát.