10. Já se tě nebojím
Tuivo se nervózně rozhlédl kolem sebe, jako by se tu snad mohl vynořit šaman s tajemným varováním. Nicméně to bylo jediné místo dost na očích aby nás nikdo nehledal, a zároveň dost daleko, aby za námi nikdo nešel.
„Nemusíš si se mnou povídat. Necháme to na místo, kde ti bude líp,“ navrhl jsem svému příteli.
„Ne, to je dobrý. Jenom to jezero…“
„Spojuje se ti s Lumikkim?“
Tuivo s sebou při vyslovení šamanova jména trhl. „Ne. Teda, ne víc než zbytek cesty. Já jenom… málem ses tu utopil.“
Vrhl jsem pohled k osudnému lesu na druhém břehu. „Teď už by se to stát nemohlo.“
Tuivo se z nějakého důvodu zamračil, ale pak se jeho tvář vyjasnila. „Trápí tě to, jak reagovala Taimi, když jsme ji potkali.“
Nevyslovil to jako otázku. Pokrčil jsem rameny. „Moc mě znáš.“
Tuivo mi sevřel rameno a v jeho očích se zaleskl soucit. „Myslím, že je to pro ni těžké, zase vrátit se do kmene. Neber si to osobně.“
„Copak to nedokáže, neházet na někoho jinýho pořád vinu?“
Tuivo zaváhal a povzdechl si. „Bylo to naposledy, co ti to udělala.“
Potřásl jsem hlavou. „Ne. Ty zase přesměruješ všechny negativní emoce na sebe.“
Jeho oči na okamžik jako by ztratily lesk. „Mně to neva.“
„Ale mně jo,“ namítl jsem a pevně ho objal. „Ty jsi udělal ohromný krok vpřed, ale nejseš jedinej, kdo se musí některý věci naučit. Taimi musí pochopit, že si svůj život řídí sama, bez ohledu na to, proč odešla z kmene. I když, i to bylo její rozhodnutí, ty jsi vůbec nic špatnýho neudělal.“
Odvrátil tvář a vytrhl se mi. „Nebudeme mluvit o mně.“
„Tuivo, ale to je to, co mě trápí. Ne, že křičela. Ne, že mi něco vyčítala, ale že ty si tohle necháváš líbit.“
Tuivo na okamžik zavřel oči. „Jyrki, jestli je to všechno, tak se vrátím k ostatním.“
Snažil se tomu vyhnout, ale už to mi dalo jasné znamení, že něco není v pořádku. Vzal jsem jeho dlaně do svých. „Jen poslední věc.“ Protočil oči, ale nepřerušil mě. „Nechoval ses vždycky správně, ale nemusíš mít pocit, že teď si musíš nechat všechno líbit. I Taimi dělá chyby.“
„Proč to říkáš mě, a ne jí?“ zavrčel už trochu podrážděně. Možná bych toho vážně měl nechat, ale něco mi napovídalo, že už se mi nepovede to téma znovu otevřít.
„Protože tohle je tvůj problém. Ona by to nedělala, kdybys dal najevo, že ti to vadí.“
Zaťal čelisti. „Já si to zasloužím, Jyrki.“
„Ne. Tohle si nezaslouží nikdo, doprdele. Všechno, co jsi jí kdy udělal, už jsi dávno odčinil. Nemusíš se za to trestat po zbytek života.“
„Taimi nedělá nic tak strašnýho. To je dobrý, fakt.“
„Ale úplně jedno ti to není. A nelži mi.“ Upřel jsem na něj pohled, protože do očí mi nikdy lhát nedokázal.
„Ne,“ vydechl. „Ale já to zvládám.“
„Ale nemusíš.“
„Jyrki, já chci klid. Když na to budu něco namítat, akorát se budeme hádat.“ Jemně mi přejel rukou v rukavici po tváři. „Nás vztah byl vždycky divnej, a dost věcí jsme se museli naučit tolerovat.“
Prohrál jsem. Byl přesvědčený, že je to v pořádku. „Chápu, že má strach se tam vrátit. Ale rozhodla se pro to úplně sama.“
Tuivo se pousmál a viditelně se mu změna tématu líbila. „Kromě nás dvou je Laura první člověk, ke kterýmu má nějak blíž. Chce jí pomoct.“
„Ale já to chápu,“ namítl jsem. „Jenom říkám, že se rozhodla. Jestli to nezvládá a musí kvůli tomu být protivná, neměla by tam chodit.“
Tuivo sklopil hlavu. „Já to chápu. Je to její domov.“
„Myslel jsem, že říkala, že její domov jsme my,“ namítl jsem.
„Záleží na tom?“
Povytáhl jsem obočí. „Nemyslíš si, že tam zůstane, že ne?“
Tuivo se uchechtl. „Ne. Ono jí to přejde, až si zase potvrdí, o kolik se kmen změnil. A taky to nejde. Nejsem si jistej, jestli to vůbec dopadne dobře s Laurou, natož s Taimi.“
„Jokimu záleží na tom, že odešla?“
Při jeho jméně sebou trhl, ale snažil se to zamaskovat. Raději jsem předstíral, že se nic nestalo, teď nebyla vhodná chvíle to zmiňovat. „Jasně že jo. Vychovali ho v souladu s tím, co prosazovali šamani.“
Opatrně jsem kývl. „Jo. To asi dává smysl.“
„Navíc si celkem umím představit, jak ho chce Taimi přimět, aby tam Lauru nechal.“
Zamračil jsem se. „Fakt?“
„Myslím, že by Joki nebyl rád, kdyby se kmen dozvěděl, co dělal… se mnou. A možná dělá s někým jiným.“
Vykulil jsem oči. „To by Taimi neudělala.“
„Taimi má sice pevné morální zásady, ale ne k lidem, kteří je ztratili. Udělá to.“
„Ne. Tomu nevěřím.“
Tuivo pokrčil rameny. „To je v podstatě jedno. Takže jestli přijde s tímhle, tak jo, nechá tam Lau, ale nebude mu to stát za to, aby tam nechal i Taimi, protože by pro něho byla hrozba. A i kdyby to neudělala, tak on nemá jistotu, že to neudělá.“
„Ok, a jak ví, že to Laura neví taky?“
„Lauře nikdo neuvěří. Taimi zradila, ale znají ji. Laura je cizinka. Hele, ale Taimi tam stejně nechce. Nebo možná jo, ale nebyla by tam šťastná. Víš přece, že to zkoušela, a to bylo ještě za šamanů.“
„Tak jo,“ vydechl jsem.
„Ale kdyby náhodou chtěla, tak si s ním promluvím.“
„Jako s Jokim? Pomátl ses?!“
„Jo, jako s Jokim. On… asi mě měl do určitý míry rád.“
„A taky z něho máš trauma.“
„Trauma bych tomu neříkal.“
„Jo? Tak proč jsme spolu doteď nespali?“
„Věděl jsem, že ti to bude vadit,“ zavrčel.
„Mně to přece nevadí. Jenom ti ten chlap ublížil.“
„Odpustil jsem mu.“
„To je skvělý. Jenže si nemyslím, že seš připravenej se s ním vidět. A hlavně jsi chtěl zjistit tu věc o Ristovi.“
„Taimi je pro mě důležitější.“
Odfrkl jsem si. „Ale nemůžeš si kvůli ní ubližovat.“ Zkoumavě jsem si ho prohlédl. „Ty bys tam za ní šel každopádně, co?“
Jeho výraz mluvil za vše. „Jak… Proč si to myslíš?“
„Jenom jsem hádal. Takže jo?“
„Já chci jenom vědět, že bude v pořádku. A taky si myslím, že si to míň nebo víc vědomě přeje.“
„Ale nebudeš s Jokim mluvit sám.“
„Naposled to bylo docela v pohodě.“
„Jo. V pohodě. Jasně." Protočil jsem oči.
„Myslel jsem, že tě něco trápí, ne že budeš rýpat do věcí, do kterých ti nic není.“
„Nic mi do toho není,“ zopakoval jsem posměšně. Pak jsem konečně pochopil, proč nechtěl být u jezera. Nešlo o šamana nebo o to, že jsem tu málem přišel o život. Couvl, když jsem promluvil jen trochu podrážděně. On se mě bál.
„Jyrki…“ zašeptal a strnul.
„Proč si myslíš, že bych ti ublížil?“
„Hlavně klid,“ vydechla vrhl nervózní pohled k jezeru.
Ušklíbl jsem se a snažil se nedat najevo, jak mě to ranilo. „Myslel jsem, že už jsme v tomhle v pohodě.“
„Já… promiň.“
Odvrátil jsem se. „Fajn. Tak jdeme, abych tě náhodou nezmrazil.“
„Jyrki…“ Už jsem se neotočil, aby neviděl slzy, které se mi hromadily v očích. Vrátil jsem se k ohni. Tuivo přišel až po hodné chvíli a sedl si vedle Joniho, úplně na opačnou stranu, než kde jsem seděl já. Auri pozvedla obočí. Protočil jsem oči, abych dal najevo, že na tom nesejde, ale ona mě chvílemi stále propalovala pohledem.
Nakonec rozhovor víceméně vedla ona a Joni, a my jsme odpovídali, jen když se vyloženě na něco zeptali, ale dokázali nacházet témata po celou zhruba dvouhodinovou přestávku, kterou jsme si vymezili na něco k snědku, a jelikož Tuivo vařil, nemusel jsem se na něj dívat. Jeho strach mě ale stále mrzel. To se se mnou bude už napořád držet od vodních ploch?
Možná měl pravdu. Měl jsem si tu moc nechat vzít, když mi Siiri dala příležitost. Všechno by bylo v pořádku, on by se nebál, mohli bychom si spolu zaplavat, zkrátka ta kletba jen všechno komplikovala. Stejně už k ničemu nesloužila, ale očividně se jí už nedalo zbavit žádným způsobem. Možná jsem to všechno dočista pokazil.
Těžko říct, kam by se moje myšlenky rozběhly, kdyby mi někdo nesevřel rameno. Na malý moment jsem si přál, aby to byl Tuivo, aby mě přesvědčil, že je všechno v pořádku , ale byla to Auri. Joni vtáhl Tuiva do hovoru, ale on si našeho odchodu stejně všiml. Rád jsem se svou kamarádkou poodešel a unikl tak těm zeleným očím.
„My jsme…“ začal jsem, když jsme se ocitli mimo doslech. Auri zuřivě potřásla hlavou.
„Je mi jasný, že se něco stalo. Jyrki, má tě rád. Taimi tě má ráda. My tě máme rádi. Já nevím… Pomůže objetí?“
„Počkej, co?“ přerušil jsem ji.
„Bělají ti vlasy. Ne moc nápadně, ale vidím to. To je tou kletbou, že?“
Zarazil jsem se. „Fakt?“
„Fakt. Z tohohle bych si srandu nedělala. Co…co mám dělat?“
Objal jsem ji. Alespoň ona se mě nebála. „Auri. Klid. Postupuje to pomalu. To je dobrý. Já vím, že mě máte rádi. Jenom… jsem blbej. Za tohle si můžu sám. Víš co, radši se mě nedotýkej, aby se ti něco nestalo.“ Pokusil jsem se jí pustit.
„Jyrki, já se tě nebojím. A nikdy nebudu.“ Objala mě ještě silněji. „Co se stalo?“
„Nic. Jenom… Tuivo se mě bojí, a Taimi… to je jedno. Běž pryč, Auri.“
„Ne,“ hlesla. „Teď tě neopustím. Ty bys to taky neudělal.“ Nezvládl jsem protestovat. Usmál jsem se a nechal se vést dále od ohně.