15. Věřil mi
Joki působil zamlkle, jen se rozhlížel kolem sebe a vstřebával město. Nechala jsem ho. Pohybovala jsem se mezi lovci dost dlouho na to, abych věděla, že si potřebují podivné věci, které vidí, vyložit podle sebe, a až pak si sami řeknou o vysvětlení. Co se týkalo mě, snažila jsem se najít nejkratší cestu k obchodu s látkami, abychom se zeptali na fialovou barvu. Nejspíš to nebude přímo violetti odstín, ale na tom nesešlo. Hlavně když budeme z Pieni zase pryč. Všechno mi tady připomínalo Rista, a navíc mi připadalo nepatřičné procházet se po jeho městě s cizím mužem.
„Nikdy jsem si neuměl představit, že tady může být tolik lidí.“ Rozhlédla jsem po skoro prázdných uličkách. „Myslím to tak, že… Proč ti lidé nevykonávají nějakou činnost společně? A co vlastně dělají. Nevypadá to jako lov.“ Pak jeho pozornost upoutala mladá dívka na podpatcích. „Z jakého důvodu vydávají takový hluk?“
Pousmála jsem se a pokusila se mu to vysvětlit podobně, jako to tehdy říkal Risto mně. „Ve městě nemá smysl být potichu. Ty boty má, aby vypadala vyšší a chodila elegantně, to je tady ideál krásy. Nosí to jen ženy a není to vůbec pohodlné.“
Zamračil se. „Takže se chtějí takto zalíbit mužům?“
„Ano, v zásadě,“ kývla jsem. Vysvětlovat mu něco o sebevědomí by teď bylo příliš.
„Mně se to nelíbí.“
Ušklíbla jsem se. „Bez obav, nosí to jenom holky.“ Jeho rysy se napjaly. Pochopil, jak to myslím. Pochopil, že narážím na jeho orientaci. Hned mi ale došlo, že byl hloupý nápad si z toho dělat legraci. Prudce se ke mně obrátil a v očích mu zaplály plameny hněvu.
„Lauro, toto už nikdy nevyslovuj.“
Mohla jsem se zkrátka omluvit a sklopit hlavu, jak by se to slušelo, ale tady v Pieni ve mně převládla jiná stránka. Pevně jsem chytila jeho ruku. Nechal mě, což jsem považovala za dobré znamení.
„Víš, tady je to docela normální. Je jedno, kdo se ti líbí nebo koho máš rád. Tím chci říct, že je to jen o úhlu pohledu na svět.“
Povzdechl si. „Na tom nesejde. Přestal jsem s tím, když… Vezmeme se, budeme mít děti, splníme povinnost vůči bohům.“
„Přestal jsi, když… když odešel Tuivo?“ Při tom jméně sebou trhl, takže jsem nejspíš uhádla.
„Taimi ti řekla jeho jméno.“
Zhluboka jsem se nadechla. „Ano. Ale nemusela. Znám ho.“
Joki se na okamžik zastavil a pohlédl mi do tváře. V té jeho byla vepsaná neskutečná bolest. Zrychlil krok. Taktak se mi povedlo ho dohnat. Sevřela jsem mu rameno.
„Počkej. Já to chápu. Chápu, proč jsi to dělal. Měl jsi ho rád a nevěděl jsi, že on to možná nevidí stejně. I Taimi to chápe.“
„Nemohl jsem po něm chtít, aby to Taimi neřekl.“
„On jí to neřekl, alespoň opravdu dlouho ne. Nevěděl to nikdo, až donedávna.“
Svěsil hlavu. „Na tom nesejde. Já… nepřestal jsem, když odešel, ale když… když jsem ho zbičoval.“
Kývla jsem. „Ano. Byl to zasloužený trest. Dělal jsi jen to, co jsi měl.“
„Já vím. Ale měl jsem i bez Taimi pochopit dříve, že on pravidla dodržovat nebude. Než jsem mu ublížil tak moc.“
Semkla jsem rty. „Ale pak jsi přestal.“
„Ale pozdě. A Tuivo o tom, že jsem mu svým způsobem pomohl, stejně neví. Nenávidí mě. Viď?“
Skousla jsem si spodní ret. „To… je složité.“
Joki zavrtěl hlavou. „Ne. Není. Taky bych se nenáviděl. On… věřil mi. Věřil mi, že bych neudělal nic zlého. A já jsem využíval toho, že netušil, že jsem to celou tu dobu dělal.“
„Joki… Co přesně… co přesně se mezi vámi stalo?“ zajímala jsem se.
Na malý moment zavřel oči. „Skoro každý večer jsem si ho zval k sobě do stanu. Jako už tehdy nejlepšímu lovci se mi dostalo pocty mít vlastní příbytek. A tam… jsem po něm chtěl věci, které by se dělat neměly.“
„Řekl ti někdy ne?“
„Ne. Ale on… bál se mě. Nikdy bych mu neublížil proto, že by mě odmítl, ale teď už vím, že se mě bál. A také byl moc hrdý. Myslel si, že to zkrátka musí vydržet. Ale to jsem pochopil, až když odešel. Tehdy… nevím. Nepřemýšlel jsem nad tím. Ale svým způsobem jsem vždycky věděl, že mu tím ubližuju. Proto jsem mu zakázal to komukoli říct. Včetně Taimi.“
„Mluvil jsi o tom, že ti věřil.“
„To přišlo až později. Někdy jsem mu řekl, že chci jen jeho přítomnost. A věděl, že nic jiného po něm nechci. A věřil mi v tom, že když bude chtít být s Taimi, což byly jediné momenty, kdy mi řekl ne, nechám ho, protože koneckonců, patřil k ní. A věřil mi, když jsem mu chvíli před tím trestem řekl, že to bude v pořádku, že budu dávat pozor, abych mu příliš neublížil. A tehdy jsem jeho důvěru zklamal.“
Napjatě jsem ho poslouchala a nedokázala ho odsoudit, když o tom všem mluvil s takovou upřímnou lítostí. „A už nikdy jsi…“
„Soustředil jsem se na lov. Vzdal jsem se mužů i žen, abych už nikomu neublížil. Ty jsi po něm první.“
„Vždyť je to více než deset let,“ namítla jsem tiše.
„Ano,“ pokrčil rameny.
„Proč jsem výjimka?“
Zhlédl mě od hlavy až k patě. „Právě pro tohle. Ptáš se, zajímáš, a mezi námi, jsi krásná. Zvenčí i uvnitř.“
Pousmála jsem se. „Ale to jsi nevěděl, když ti o mně Taimi řekla.“
„Nikdy by nepřišla do kmene kvůli člověku s temnotou uvnitř.“
„Věříš v její úsudek?“
„Taimi by bývala dobrou šamankou.“ Chtěla jsem se zeptat, proč přesně ho taková možnost vůbec napadla, ale stanuli jsme před obchodem. Pokynula jsem Jokimu, aby vešel dovnitř. Nedošlo mi však, jak ho takové množství barev a látek ohromí. Stál tam, neschopný pohybu, a nakonec se jen nejistě rozešel, promnul v rukou průsvitnou černou vhodnou na nějaké večerní šaty, a pak se zadíval na své prsty. Neměla jsem ho brát dovnitř, kmeny používaly jen přírodní materiály, tady na něj bude příliš mnoho vjemů. Zrovna jsem mu chtěla nabídnout, aby počkal před vchodem a přemýšlela, jak to zformulovat, aby to pochopil, ale to už k nám zamířila prodavačka ve středním věku.
„Můžu nějak pomoct?“ nabídka se a z jejího pohledu na Jokiho se dalo usoudit, že si je naprosto jistá, že potřebujeme pomoct.
„Potřebovala bych kůži. Fialovou,“ rozhodla jsem.
Žena se zamýšlela, a pak přešla k jedné polici, kde ležely úhledně poskládané kusy kůže, možná i pravé, snad ve všech odstínech. Violetti mezi nimi však nebyla. Joki jemně zavrtěl hlavou. Sice nechápal, o čem mluvíme, ale věděl, co hledám.“
„Je možný dostat i jinej odstín?“
Prodavačka povytáhla obočí. „Co byste si přála?“ Její tón jasně naznačoval, že nechápe, co dalšího ještě chci.
„Je to odstín… Fialové,“ zamumlala jsem nejistě.
„Ano,“ odvětila žena a pokynula k fialovým odstínům. Podrobně jsem si je ještě jednou prohlédla.“
„Měl by být tmavší než tenhle, a taky víc do červena,“ zamumlala jsem. Pozvedla obočí.
Joki mi položil ruku na rameno. „Možná, že se pletu, ale ani jedno z toho není violetti, které znám já.“ Chystala jsem se s ním souhlasit, ale prodavačka se najednou usmála.
„Pardon. Říkal violetti?“
„Ano. To je přesně ten odstín fialové, který hledáme, a…“
Kývla. „Už chápu. Nikdo mimo kmen tento odstín nekupuje. Takže ho musím objednat. Jestli víš, co to je.“ Fascinovala mě ta změna jejího chování. Musela jsem se zasmát.
„V Pieni jsem žila léta. A ocenila bych, kdybyste se chovala profesionálně. Chci tuhle látku ve violetti, tak… pět metrů. Kolik stojí a kdy bude?“
Žena se narovnala, jako by sama sobě chtěla dokázat, že má nade mnou převahu. „Deset tisíc marek, a zhruba za dva týdny.“ Zatočila se mi hlava nad tou cenou i nad čekací dobou. Obrátila jsem se k Jokimu.
„Nepůjde to.“
„Proč ne?“ zeptal se.
„No… jak vidíš, tak nemají violetti. A ve městě jiný takový obchod není.“
„Půjdeme do jiného města.“
„Nemáme kde přespávat,“ namítla jsem. „Léto končí a my nemáme stan. Myslím, že mé tělo by to po tak dlouhé době v pohodlí města nezvládlo. Nemůžu riskovat.“ Dotkla jsem se svého břicha.
Joki zdráhavě přikývl. „V tom případě můžeme počkat v pohodlí města. Chci ho poznat. A chci poznat tebe.“
Pevně jsem semkla rty. „To nejde. Mám to tady spojené s Ristem, a také, místa na přespání stojí spoustu peněz.“ V kmeni peníze neexistovaly, spíše výměnný obchod, ale měli na to slovo. To jen dokazovalo propojení s vnějším světem.
„Copak ty potřebuješ do budoucna peníze?“ Zkoumavě na mě pohlédl. Sklopila jsem oči. „Necháváš si zadní vrátka, kdyby se ti náhodou v kmeni nelíbilo?“
Měl pravdu. Nechtěla jsem tam zůstat navždy, respektive jsem nad tím takto nepřemýšlela. Chtěla bych žít jednou novou tam a druhou stále v Pieni. Ano, časy se změnily a Jokiho vnější svět fascinoval, ale mohlo to stačit?
„Stejně mám být spojení mezi tímto světem a kmeny. Nedokážu tento život od sebe odříznout úplně. Můžeme si o tom promluvit později? Teď musíme vybrat tu látku.“
„Ale to s tím přece souvisí.“
Potřásla jsem hlavou. „Podívej, já na violetti nelpím. Ani na kůži.“ To nebyla tak docela pravda, potřebovala jsem oboje, abych měla pocit, že je má svatba plnohodnotná, ale stejně na tom nesešlo. Nemilovali jsme se tímto způsobem.
Joki se pousmál a v očích se mu objevila zvláštní něha. Vzal mě za ruce a zadíval se mi do očí. Odhalil mě. „Lau. Počkáme na tu správnou látku. Nějaký způsob vymyslíme, ano?“
Nezbývalo mi než kývnout, když se na mě díval takto. Možná že si mě opravdu vážil. „Platí se předem?“ zeptala jsem se pro prodavačky. Nejspíš ji náš dlouhý rozhovor v udgunštině dočista znudil.
„Není třeba,“ broukla. „Ale beru si tisícovku jako zálohu.“
Ještěže jsem si vzala mnohem více peněz. Položila jsem bankovky na pult, a ona začala vypisovat jakýsi lístek, nejspíš ohledně objednávky.
„Nebudu mít peníze na ubytování na dva týdny.“
„Jak se získávají?“
„Určitými druhy… prací,“ odpověděla jsem nejistě. Pak mě ale něco napadlo. „Ale můžu koupit stan. Je o hodně jiný, než jaké stavíte v kmeni, ale spolehlivě nás i na dva týdny izoluje od zimy lépe než kdejaký přístřešek, co bychom dokázali postavit.“
Váhavě přikývl. „Věřím tvému úsudku. Chci, abyste ty i tvůj potomek byli v bezpečí.“ Usmála jsem se na něj a on mi to oplatil. Skoro jsem nevnímala, jak si přebírám doklad o zaplacení zálohy, zaskočená jeho vřelostí. Kéž by ho Taimi mohla poznat takto. Napadlo mě, jestli ho takto kdy znal Tuivo.